Tady malé upozornění pro ty, co se na toto představení teprve chystají: Je to lidové a kruté divadlo se svatými momenty, jedno z nejdoporučeníhodnějších představení letošní sezóny (není to žádný nezáživný experiment), proto se s touto recenzí přijďte poradit až po jeho zhlédnutí. Recenzent píše pro dějiny, proto má tendenci k všeználkovství a vyzrazování point, takže je lepší některé recenze absolvovat až po vlastním zhlédnutí. Kdo však přesto v čtení pokračuje, byl upozorněn.

Celé město je jako hroby (všechny ty naše haly, chrámy). Ze stropu kape jak u Tarkovského voda. Teplý vzduch, který byl do haly bývalé hliníkárny naháněn pomalu chladne, na konci představení bude velká zima. Figurína zavěšená celou půlhodinu na stropním jeřábu není zcela umělá. Zpočátku to vypadá jako rozhlasová hra, kterou posloucháme z amplionu, nudíme se, voda kape, kašpárkovsky-punkový hudebník nás oblažuje hrou na housle. Čekáme až vyjdou postavy ze zákulisí, ... ale oni tam už všechny jsou! Jenom jsme je neviděli (herci mají mikroporty), už dávno byli v Zóně , až na jednu postavu. adrenalinového turisty, který je ještě na nejmenované riviéře a tam se mu teprve volá s nabídkou lovu v Zóně. Zaplatit si tam výlet "dobrá zábava a dobrý obchod se prodávají samy" a dát si tam jedno dvě zabití v zóně "je to v poho je to zaplacený". Všechno to říká s vulgaritou českých obhroublých zbohatlíků, a to velice živě kontrastuje se strojovou řečí oněch roboticko nerobotických postav. Jež jsou mu průvodci i oběťmi. Jsou to humanoidi jakési sloužící živé bytosti. Netušíme kým jsou řízeni, jak se zrodili, zděšení nastane v myšlence, že jsou to Češi. Panuje tam úmyslné významové příšeří. Na začátku se jedna z nich jako by zrodí, či procitne na jeřábu a vypraví se na pouť za láskou. Nevíme, zda je to bytost jaksi vymazaná, či naprogramovaná. Jeho hlas je monotónní, ale tušíme, že má duši.

Na rampě, ke které vede železný žebřík, se zpod dek zvedne jediná ženská postava. Je to žena, co ztratila muže i děvčátko a ona se chystá ke skoku. Duše jejího muže se k ní vrací v humanoidní tragické podobě, stoupá ji zachránit-nezachránit po žebříku. Když se potom v naději-nenaději procházejí po podlaze haly, jako okolo svého zničeného domu, zazní slova jako: "Tady stál strom, pamatuješ? Už není, no to nevadí." Své cesty ale nakonec nespojí.

Ona postava bussinesmana se stává jakýmsi svědomím veškerého turismu: "střelím si do svědomí ono se otřese". Před tím, ale v sprechgesangu dá divákům předvolební slib " Udělám všechno proto, aby se občané nemuseli jezdit zabíjet za zeď, ale mohli to dělat doma" Avšak ještě zpátky ke geopolitickému tématu: Že budou naše mosty mezi východem a západem v Čechách zničeny, je dost dobře možné. V této pozici jsme odedávna, celoevropské války u nás začínaly a často i končily, ač se v posledních dvou světových válkách u nás příliš nebojovalo. Právě u nás se stýkaly kdysi dva bloky. Juráčkův postkatastrofický Konec srpna v hotelu Ozon, je prvním příspěvkem na téma jaderné katastrofy u nás, která v za kubánské krize, trápila i duchovní tvůrce v nás. Při každém možném lokálním eventuelně jaderném konfliktu musíme myslet na to, že Čechy jsou hezká pánev s hezkým středem Prahou, který omývají svou přítomností davy západňanů i východňanů a že je to velice hezký cíl pro nějakou teroristickou pumičku. Už Fridrich Veliký i Bismark tvrdili, že Čechy jsou pevností Evropy. Chápeme pak , když Miroslav Bambušek mluví o tom, že to představení chce prosadit, aby se v České republice dalo žít.

To představení, ale funguje samo o sobě, svrchu zmíněné ani není potřeba tušit. Nepohodlí naskočí už ze samotného dramatu na scéně, když se turistovi ukazuje cesta ven ze Zóny, je to vchod kterým jsme přišli a dá-li Bůh i ze Zóny odejdeme. Promluvy Bambuškových postav jsou poetické i brutálně výstižné. Režisér Zelinsky z toho všeho udělá spolu s hudbou a kostýmy postwagnerovský neogesamtkunstwerk, plný vkusného umírání, zabíjení, milování, strádání. Je dojemné, když si na scénu umírání přinese postava robota-nerobota alumatku pro dva a my se divíme její velikosti. Neumře tam nakonec sám." Proč nebrečíš, to je scéna, kdy se má brečet" Vyčítá se pak bussinesmanovi, který si nakonec vlastně ani moc nezastřílel.

Apokalypsa je etymologicky: odhalení toho, co bylo skryté, zasuté. Můj učitel říká, že tyto prognózy, tak populární v dějinách, jsou svým způsobem marné, protože se máme celým svým snažením přičinit, aby se nestaly. Avšak představovat si postapokalypsu je poučné. Všechny Armagedony jsou jen lidská chuť na apokalypsu (skrytě po ní toužíme, jdeme na ní do kina). Je to náš Thanatos, tedy implicitní katastrofická struktura v naší mysli, odvozená ze představy naší smrti a našeho rodu. Svou smrt odvrátit nemůžeme, ale smrt našeho rody, bychom se měli snažit odvrátit, v starosti o toto jsme nesmrtelní. (Jan Sokol in Člověk a náboženství) Zóna je postkatastrofická vize a tuto naši snahu a starost obrozuje. Naše sladkobolné zážitky jsou v náznacích takové malé poslední soudy, již tady a teď. A jak v nich u uspěla naše přítomnost ukáže až budoucnost a ta je vždy skrytá, ale je vzrušující ji odkrývat a věštit z přítomnosti a minulosti.

Režisér o celém projektu Perzekuce prohlásil, že předchozí díly ukazovaly, že lidskost je zrůdnost, poslední ukazuje, že v lidskosti je naděj. Nesmíme zapomenout na oboustrannost slova perzekuce. Perzekuovat znamená něco v očích pronásledovatelů negativního skrze jeho sledování vyřadit z provozu. Otec projektu Miroslav Bambušek v těchto dnech odjíždí do Bosny, do Mostaru pokračovat ve své práci.