Jedním z mála deníků, který Juščenka podporoval v době Kučmova prezidentování, byly venkovské Silski Vesti. Již v roce 2002 v nich vyšel článek profesora Vasila Jaromenka Mýtus o ukrajinském antisemitismu a v září 2003 další, nazvaný Židé a Ukrajina: Realita zbavená mýtů. Druhý článek jednoduše tvrdil, že se 200.000 Židů v uniformách SS podílelo na okupaci Ukrajiny nacistickým Německem. V březnu 2004 pak ještě poslanec Ivan Bokyj tamtéž otiskl pamflet na obranu listu před obviněním z antisemitismu a vyzval izraelskou velvyslankyni Naomi Ben-Ami, která Silski Vesti kritizovala, k opuštění země. Kauza byla politicky využita oběma tehdejšími rivaly: Pro Kučmu představovala vítanou záminku k zákazu listu, Juščenko se v prohlášení nazvaném Ruce pryč od Silských Vestí zastal práva novinářů, kteří jej podporovali, tisknout antisemitské články: "Bránil jsem Silski Vesti a budu v tom pokračovat", napsal tehdy. Později sice své stanovisko k antisemitismu po protestech zrevidoval, ale pachuť již zůstala - a story pokračuje... Po Oranžové revoluci byla obvinění Silských Vestí z antisemitismu zapomenuta, list naopak dostal vládní cenu za mimořádně kvalitní žurnalistiku a pokračuje v publikaci textů podobných tomu Jaromenkovu. A není v tom zdaleka sám.

V polovině roku 2005 se objevila výzva Unie ukrajinských spisovatelů směřující proti údajné judaizaci jejich organizace a vyzývající k vyloučení členů židovského původu. Zazněly hlasy volající po svolání sjezdu, který by organizaci očistil od "Sionských mudrců". 8. července 2005 vyšel v časopise Personnel Plus, vydávaném soukromou univerzitou MAUP (kterou kdysi založil Kučma), dopis Nikolaje Senčenka vyzývající obyvatele Ukrajiny k násilí proti Židům.

Z pohledu velké skupiny Ukrajinců, kteří patří k příznivcům současného prezidenta, tedy neexistuje žádný zvláštní rozpor mezi antisemitskými aktivitami někdejší UPA a bojem za svobodu Ukrajiny, na nějž upozornil Klimentův článek. Od roku 2002 totiž významná část ukrajinské inteligence razí tezi o židonacismu a jednoduše tak antisemitismus a boj za osvobození země vzájemně zaměňuje. Z druhé strany je ovšem třeba říci, že řada členů parlamentu, příslušníků inteligence a některé nevládní organizace proti šíření antisemitismu soustavně vystupují. Juščenko sice antisemitismus opakovaně verbálně odsoudil, ale v praxi přes své mimořádné pravomoci nepodnikl nic, aby mu učinil přítrž. Zúžil by si totiž základnu svých příznivců.

Uvedené skutečnosti názorně demonstrují falešnost schématu, podle nějž se v prezidentských volbách v roce 2004 střetl prozápadní Juščenko s proruským Janukovyčem. Jestli totiž výrazně xenofobní a antisemitská část juščenkovců vyznává západní hodnoty, tak můžeme s klidným srdcem říci totéž třeba o režimu v Teheránu.