a) Žena nikdy nemůže být šéfkuchařem, protože neumí vařit.

b) Doma musí vařit žena, protože je pečovatelka. Domácí práce jsou ženské práce, a protože láska prochází žaludkem, musí si žena muže udržet dobrým jídlem.

V mateřských školkách a školních kuchyních jsou a byly vedoucími pouze ženy. V socialismu činil rozdíl v platu soudruha šéfkuchaře se 6 podřízenými v podniku RAJ a soudružky vedoucí ve školní jídelně též se 6 podřízenými 100:30 . Výplatní pásky jsem tehdy viděla na vlastní oči. Názor ať si každý udělá sám.

Musíme ale uznat, že společnost se pozvolna mění k lepšímu, názory na obou stranách se obrušují, lépe vstřebávají, tolerance přibývá a předsudků ubývá. Stále více lidí si uvědomuje vzájemnou potřebnost. Například v podnikatelské sféře začínají majitelé firem dávat přednost ženám s nižšími mzdovými požadavky před finančně náročnými muži. Dobrá účetní zpracuje daňové přiznání za 1/3 nákladů daňového poradce.

Proč se ženy smiřují s nižším mzdovým ohodnocením ? Protože nesou na svých bedrech odpovědnost za výživu a výchovu dětí a to v některých úplných i v neúplných rodinách.

Je málo mužů, kteří sami uživí celou rodinu, zajistí ji důstojné bydlení, vzdělání dětí, kulturu, sport a další. Moje babička kdysi říkávala, že rozdíl mezi ženou a mužem je pouze v tom, že žena je ochotná obětovat cokoliv pro své děti, zatímco muž je ochoten obětovat své děti pro cokoliv.

Přirozenost ? Nikoliv. Nevím, jak to bylo kdysi, ale jsem ráda, že to dnes není pravda. Muž, který s budoucí matkou prožívá společné těhotenství a je přítomen u porodu, se o své děti většinou stará se stejnou láskou a odpovědností jako matka.

Můj manžel sáhl na kočárek jenom tehdy, pokud si byl jistý, že ho nikdo nevidí, dnes už na ulici běžně potkáváme muže s kočárkem a jsou na to ještě hrdí.

Zato mnohé ženy své mateřství obětují, protože bez pomocnice v domácnosti se kariéra zvládnout nedá. Žádná pohlavní přirozenost, ale svobodné rozhodnutí svobodných lidí. Nabídka a poptávka je ovlivněna dobou a stavem společnosti. A také vyspělostí techniky.

Od doby mládí mé babičky se toho změnilo tolik, že si na životní změny musíme neustále zvykat. Jeden příklad za všechny: zatímco babička mi vypravovala, jaké to bylo, když se místo porodní báby objevil první gynekolog a kolik žen dostalo doma výprask od manžela, který se nehodlal o vagínu své ženy dělit s cizím chlapem, neboť pouze manžel a porodní bába měli od Boha právo na něco, o čem se nahlas nemluví a ani to nemělo jméno, já jsem své dceři vypravovala, jaký to byl pocit, když se v čekárně gynekologa objevil první muž.

Můj syn už chodil se svou přítelkyní na gynekologii rád a na těhotenský ultrazvuk se vždycky těšil. Na jeho vztahu k dceři je to také vidět. Takže, jaká ženská a mužská přirozenost?

Trochu jsem to vzájemné hádání odlehčila, ale tak úsměvné to opravdu pokaždé není. Samozřejmě, že jsme od přírody odlišní, ale já osobně zastávám názor, že je to proto, abychom se vzájemně doplňovali, a nikoliv proto, abychom se proti sobě poštvávali a dokazovali si, kdo z nás je biologicky na vyšší úrovni.

Všichni máme své přednosti i své chyby. A tvrzení, že muži jsou takoví a ženy makové, považuji za absolutní hloupost. Pochopili to dokonce i komunisté, kteří dělili občany -- tedy muže i ženy do 3 kategorií : dělnictvo, rolnictvo a pracující inteligenci.

Myslela jsem si, že už budeme podobných praktik ušetřeni, ale právě dnes jsem se přesvědčila o své naivitě díky Magazínu MF Dnes a jeho anketě "Česká žena 2006" . Článek hodný nového kabátu převrácené komunistické ideologie.

Budeme nyní dělit ženy na hospodyně, matky, dobrodružky, manažerky a milenky? Inteligence žen je v článku zesměšněna, celé téma odpovídá lidovecké a odésácké ideologii dostat ženy zpátky k plotně a ponechat malé procento výjimek, aby nikdo nemohl mluvit o diskriminaci.

Přesně tohle je způsob "rudých knížek", neboť i komunisté měli své nestraníky ve vedoucích funkcích, kteří sloužili jako příklady o nepravdivosti kádrové stranické politiky.

Zapojení žen do výrobního procesu, do vzdělávání a společenského dění není výmyslem zoufalých feministek, ale nutným vývojem každé modernizující se společnosti. Feministky poukazují na nejhorší problémy společnosti, hledají nová řešení a razí nové cesty někdy pozitivní, jindy negativní.

České odmítání feministického hnutí v jakékoliv formě je vzácně shodné u většiny žen i mužů, západní způsob singl života není zrovna to pravé ořechové do českých luhů a hájů.

To, že dnes mnozí lidé odmítají uzavírat manželství má jiné důvody, nežli je touha po samotě. Platí to především o osamělých rodičích, nikoli pouze matek, o jejichž nezodpovědnosti hovoří senátor za ODS Jaroslav Kubera.

V průběhu 19. století se společnost začala rozpadat na stále menší skupiny zájmové, politické, majetkové, vzdělanostní a tyto skupiny se až k dnešní době neustále mění. Nikdo nemá jistotu celoživotního společenského postavení, společenské vzory se neustále střídají, rodí se nové ideologie a staré se zavrhují.

Stále více záleží na každém jednotlivci, jak se se svým životem vypořádá. Individualismus má také své pevné místo a to i v dobách silně kolektivizačních a totalitních. Z této pozice nelze hovořit o pevné struktuře jednotlivých skupin, natož takových celků jako jsou ženy a muži. Jediné, co z pohlavního rozlišení zůstává naprosto jisté, je biologická úloha rozmnožovací.

Snadno se uvěří falešným mýtům o přirozenosti, jsou-li nám od narození vtloukány do hlavy formou : Máš dělohu -- penis, musíš dělat to či ono. Veškeré problémy dělené na ženské a mužské jsou uměle vytvořené a odvádějí pozornost od skutečných problémů dnešní společnosti.

Ještě jedno odlehčení si dovolím. V dětství jsem vyrůstala mezi chlapci a "přirozeně" jsem s nimi hrála fotbal až do doby, nežli mi to zakázala soudružka pionýrská vedoucí s odůvodněním : "Nemůžeš hrát kopanou, protože nemáš pindíka."

Opravdu velmi dlouho jsem nemohla přijít na to (bylo mi 8 let), k čemu klukům při fotbale pindík je, myslela jsme si do té doby, že na kopanou potřebuji dobré nohy. Znovu hrát jsem se odvážila, až když mi kluci odpřísáhli, že je soužka blbá.

Přestala jsem hrát až v době, když jsem se byla podívat na jedno z prvních utkání ženského fotbalu a zjistila jsem, že diváci nepřišli hráčkám fandit, ale přišli se pobavit nad těmi "mužatkami", urážet je, zesměšňovat a ponižovat je. Dodnes si pamatuji, jak strašně mě to bolelo.

Najdeme zase někdy společnou řeč nebo budeme do nekonečna trvat na svém přesvědčení, že s těmi druhými se nedá mluvit ?

* * * Ani panu Marešovi bych nepřála nést tíhu posměšků, urážet, ponižování a snahy o převýchovu, když se dítě "nepovede" a je odlišné. Nemluvím nyní o homosexualitě, ale o vrozeném talentu pro určité činnosti. O klukovi, který si nechce hrát s autíčky a kladívko je pro něho nebezpečný nástroj. O holčičce, která dává přednost tátově dílně před panenkami.

Není pravda, že se ve společnosti lépe uplatní dívky, které umí rozebrat budíka. Naopak. Technicky a hlavně řemeslně nadané dívky čeká hodně těžký život a tvrdý boj za to, aby se mohly svobodně projevit. A to, bohužel, i dnes.

Přesto, že si právě v dnešní době mnoho žen umí udělat řemeslné práce v bytě i na rodinném domku. Je naprosto běžné, že se my ženy spolu bavíme o malování bytu, tapetování, štukování, opravě vodovodní baterie, opravě nábytku, pokládání podlahových krytin a o spoustě jiných mužských činnostech, stejně jako probíráme kulturu, sport i politiku.

Neziskové organizace jsou převážně doménou žen, neboť představují spoustu práce a žádnou slávu ani bohatství. Přestože nám televize i časopisy vnucují pouze vaření, kosmetiku a péči o děti, stále přibývá mužů, kteří se nám již neposmívají, ale poradí nám nebo se naopak přijdou poradit s námi.

Jsem ráda, že ubývá mužů i žen vymlouvajících se na nějakou nepřirozenou přirozenost, a přibývá těch, kteří dělají činnost odpovídající jejich talentu a momentální potřebě. Už není výjimkou, že zatímco žena natírá okna, muž vaří oběd a hlídá děti.

Společnost jako celek takový životní názor dosud odmítá a to za bohaté podpory lidovců a odésáků, kteří by nejraději nás ženy znovu zavřeli do domácího vězení a učinili nás závislé na vůli mužů, abychom jim nepřekážely.

Dokonce nás pravicový tisk přesvědčuje o tom, že jsme doma nejspokojenější a vůbec nic nám nechybí. Chybí. Především tolerance a úcta k ženě. Nevěřím tomu, že je možné zvrátit vývoj odpovídající technické vyspělosti společnosti.

Tváří v tvář technické náročnosti si v budoucnosti nevystačíme s výstavními Barbínami, které zatím vyhrávají u konkurzů ve firmách, kde majitelé dávají přednost kráse před schopnostmi a pak si stěžují, že je princezničky vydírají.

Nerada bych se ale vrátila k době socialistického pojetí ženské emancipace, kdy nás nevyspělé dívenky na střední škole donutili k řidičskému oprávnění na traktor, kdy ženy emancipovaně dřely ve chlívech a v továrnách při těžké fyzické práci stejně jako v dobách světových válek.

Pokud má žena dispozice pro zednické práce nebo pro studium na technické vysoké škole, měla by tu možnost mít. Mít možnost svobodné volby bez předsudků a mýtů o nějaké pohlavní přirozenosti. Ale násilná emancipace ani diskriminace nemají ve vyspělé společnosti místo.

Všechny ty objektivní důvody obhajující patriarchát už v dnešní době neobstojí a jsem ráda, že ženy i muži mají odvahu se vzepřít zavedeným a vnucovaným standartům.

Proto děkuji Darině Martykánové, Lence Vytlačilové i Martinu Škabrahovi za vynikající zpracování tématu. Velmi se těším na televizní pořad o mužích na rodičovské dovolené, takové odvážné muže opravdu obdivuji.