Přítomen byl vedoucí kanceláře prezidenta republiky Karel Schwarzenberg a .... já s kolegou jménem René. Pan Schwarzenberg, jemuž titul kancléře upřelo z prvních demokratických voleb vzešlé Federální shromáždění a titul knížete prvorepublikový parlament pod laskavým dohledem tatíčka Masaryka, mi v toto velmi časné kalné ráno na podzim roku 1990 oficiálně předal ostatky hlavy státu tak, jak vyžaduje protokol. Ctil tradici protokolu. Brzy ráno to bylo po vzájemné dohodě s knížetem proto, abychom se vyhnuli novinářům. Aby se to, že Schwarzenberg ctí protokol, nikdo nedozvěděl.

Přítomni byli pouze dva a ještě z tehdy ještě rudého Práva, které určitě nepozval pan Schwarzenberg a kupodivu ani já. I když mi to kníže očividně nevěřil. Asi to byl René, ale možná jsem mu to řekl... Snad už je to promlčené.

Naložili jsme s Rendou ostatky do zeleného Favoritu a zmizeli jsme s nimi na "bezpečné místo", jak později nazval nejmenovaný předseda KSČM prostor, kde se nacházely. [Ten nejmenovaný byl předsda KSČM, filmový režisér Jiří Svoboda. To místo se nacházelo na skříni v kanceláři Ladislava Žáka, kde urny ležely drahnou dobu, neb se nenašlo místo, kde by Gottwald a jeho žena mohli spočinout -- poznámka ŠOK] Nakonec byly tyto ostatky spolu s ostatními ostatky představitelů komunistické strany a představitelů jí vedeného státu uloženy v hrobce na Olšanech. Publicita tohoto aktu málem stála moji ženu místo obvodního lékaře v Mochově, ale taková už to byla doba.

Tomuto aktu předcházela má činnost v takzvaném poradním sboru pro památník na Vítkově, kde zasedali představitelé organizací skoro podle modelu tehdy ještě fungující i když skomírající Národní fronty. Přibyly církve a Občanské fórum a ještě několik dětí nové doby, ale jinak to byl stará dobrá porada NF, byť v poněkud ponurém prostředí v bývalé "Gottwaldově hrobce". Záhy bylo jasné, že ostatky komunistických potentátů si má partaj, tedy já, odvézt kamkoliv. Budiž uvedeno ke cti zúčastněných, že mi na to dali dost času. Ctili, že uspořádání posledních věcí člověka chce svůj čas i ve druhém a v několika v případech dokonce ve třetím kole... O to více jsem se styděl, když jsme v rámci jednoho setkání na vrchu Vítkově odkryli staré šachty, do kterých byly bez ladu a skladu nahrnuty relikvie po legionářích. Při pohledu do těch děr mne napadlo, že s takovouhle úctou k posledním věcem člověka nemohla dojít kompartaj nikam jinam, než kam došla...

Veselejší část sezení byla vždy věnována tomu, co s památníkem dál. Byl to festival, přímo gejzír nápadů. Nechyběla ani diskotéka, ani atrakce v podobě jakéhosi strašidelného hradu v rámci zábavního parku, kterým se měl stát celý Vítkov. Nechyběla ani demolice. Musím říci, že tenkrát bylo opravdu jen věcí víry uvažovat o tom, že by se měl památník stát opět pietním místem, tak, jak k tomu byl stvořen. Mou víru posiloval vedle sedící biskup Lebeda, který mi z velebnosti svého úřadu a věku více než 90 let neustále tvrdil, že to chce jenom čas. Říkával mi: "Synu, přejde 15, 20, 30 let a ono jim to dojde, věřte mi..." Nic jiného mi nezbývalo. Biskup Lebeda je na pravdě boží, ale Vítkovu se pomalu začala vracet jeho důstojnost. Uplynulo oněch 15 let a skutečně jim to došlo.

Díval jsem se na to v televizi a byl jsem hrozně moc rád. Rád jsem viděl za urnami kráčet premiéra Paroubka i ministra obrany Kühnla, oba muže zkušené a ideologicky příliš nepředpojaté. Oba pro mne představovali onu zvláštní kontinuitu poválečné generace, která toho tolik zažila a kromě války prošla snad všemi možnými politickými a společenskými zlomy. Stáli tam a vzdávali poctu muži, který ve jménu zachování politické a národní kontinuity obětoval nejen svůj život, ale na dlouhou dobu i svou pověst.

Pokud nám trvalo 60 let, než jsme se odhodlali plně rehabilitovat a pohřbít se všemi poctami generála Eliáše a jeho paní, pak proti tomu je 15 let na rehabilitaci památníku na Vítkově skutečně doba krátká. Možná, že jsou lidé o víc než polovinu chytřejší, chtělo by se říci s Josefem Švejkem. Mělo by se to poznat i na tom, že budeme daleko více vyzdvihovat nejen hrdiny zahraničního odboje, ale i ty, kteří bojovali na daleko složitějším poli doma. Možná jejich činy byly méně čítankově hrdinské, ale možná také o to potřebnější, účinnější a prospěšnější.

V každém případě mi připadal souběh plné rehabilitace Vítkova i generála Eliáše neobyčejně šťastný. Po dlouhé době jsem se díval na televizi, kde mi politikové předváděli něco, co má jiný smysl než exhibice ve jménu procenta popularity neb hlasů u voleb. Na chvilku jsem zalitoval, že jsem na Vítkov nešel osobně. Ale pak jsem si vzpomněl na biskupa Lebedu a slyšel jsem ho, jak mi říká: "Synu, ještě nepřišel čas..."