Jednou jsem mu dokonce nahlas řekla: "Bravo, soudruhu lorde!" Pak jsem k němu přišla a zeptala se: "Mylorde, kde jste tak skvěle nastudoval vědecký komunismus a historický materialismus? Jako profesorka dějepisu Vám dávám jedničku z teoretického komunismu a určitě bych se vsadila, že máte tajný diplom z Vysoké školy společenských věd ÚV KSSS (právě tam studovali lidé ze zahraničí, jak je známo). Všechno, co jste tady řekl o zahraniční politice Ruska, už znám, protože o tom psal už Engels ve svém díle "O vnější politice ruského carismu" a Marx v knize "Tajná diplomatická historie 19. stol."

Tyto práce klasiků jsou natolik plny rusofobie, že v Sovětském svazu, v zemi, kde zvítězil komunismus, nebyla nikdy vydána. V SSSR nebyly sebrané spisy Marxe a Engelse, jen vybrané. U Engelse můžeme mluvit přímo o teutonské nenávisti k Slovanům.

Chci vás upozornit na to, že mnohé v dnes převládajících klišé v mezinárodních vztazích připomíná, jak jsme v době marxismu-leninismu říkali: "Hlavní náplní a cílem naší doby je přechod od kapitalismu k socialismu". Teď se toto klišé obrátilo a říká se: "Hlavním náplní naší doby je přechod od totality k demokracii".

Do Prokrustova lóže tohoto klišé se snaží zarámovat všechno: přirozenou snahu jednotlivých států o obnovu svých tradičních národnostních zájmů, východní otázku v Černém moře a oblasti Středozemního moře, válku za zdroje....

Všichni, kdo studují mezinárodní vztahy, vědí, co je Vídeňský kongres, čím byla Krymská válka, co znamenal Berlínský kongres r.1878 u příležitosti ukončení rusko-turecké války. Ti, kdo jsou schopni sledovat rozpory mezí německým a anglosaským vlivem, vědí, proč Británie, která nejdříve podporovala Německo až do doby Bismarcka, v poslední čtvrtině 19. stol. náhle změnila svou politiku.

Ve svých knihách, zvlášť ve velké "Rusko a Rusové ve světových dějinách" srovnávám cíle velmocí před První světovou válkou, během ruské revoluce a občanské války, když Rusko bylo ochrnuto vnitřními rozpory, cíle fašistického Německa před 2. světovou válkou a geopolitické snahy Britanie a USA s tím, co se stalo po krachu Sovětského Svazu.

Kdybychom pomocí šipek uvedli směr dnešních zájmů, tak se zdá, že se jedná o stejné období. Cíly císaře Viléma a Hitlera byly Kavkaz, Ukrajina, průlivy, kontrola nad regiónem Černého moře. Čtu si dokumenty z období Říjnové revoluce a občanské války v Rusku: jakmile dojde k revoluci, britský Foreign Office vytáhne z archívu dokumenty z dob Petra I, protože za jeho vlády se Pobaltí stalo součástí Ruska. A vidím tak, že cílem Foreign Office je udělat všechno pro to, aby Rusko o Pobaltí přišlo, což se z těch dokumentů dá vyčíst.

Četla jsem si třeba doklady z archivů Spojených států od září roku 1941. Válka byla teprve před námi. A už tam a tehdy můžeme číst: "Současná válka dává možnosti obrovského přeskupení sil od Bohemie ke Himalájím a k Perskému zálivu. Stránky dějin se zase otevírají, barvy se znova lijí na mapy. A klíč k tomu leží v reorganizaci Východní Evropy, ve vytvoření nárazníkové zóny mezi Teutony a Slovany. A je v zájmu Ameriky, aby usilovala o řešení tohoto problému". A jak by tu mohla studená válka nezačít, ať už by politika Sovětského svazu byla jakákoliv?

Ale když se díváme na to, co se děje po roce 1991, tak je to právě ono: "...od Bohemie ke Himalájím a k Perskému zálivu..." Například to, že určité polské síly cítí nějaký soucit s čečenskými bandity... Nemusí se to vysvětlovat nějakými jevy a výsledky 20.století. Kde zemřel Adam Mickiewicz, hlasatel a mluvčí polského vědomí? V Konstantiopolu, kam odjel, aby tam zorganizoval polské kozácké oddíly, které by "válčily na straně civilizované Ottomanské říše proti barbarskému Rusku". Takže nic nového.

Dnes je většina světových procesů bojem o přírodní suroviny. Ve světových teoretických studiích existuje pojem jako "světová energetická" nebo "světová uhlovodíková" elipsa. Tam patří Arabský poloostrov, Perský záliv, Irán, naše ruské Předkavkazí. Severní oblouk této elipsy prochází Černým mořem, Gruzií, Krymem, jde pak do Střední Asie a končí v Afghánistánu.

Jižní křivka zase prochází průlivy, dále je Turecko. Demokratický Istanbul dnes má pro Británii stejný význam, jako "oslnivá Porta" v 19. století. Dále je pro kontrolu Perského zálivu nutné ovládat Irán a Irák. Táto křivka končí zase v Afghánistánu, pak je také Pákistán. Když se spojí tyto dvě křivky, vznikne elipsa.

Rozhodně nefandím a nesympatizuji Hussajnovi, to je taková ďábelská kombinace marxistického socialismu s orientálním despotismem. Ale jsem historičkou a vím, že v roce 1915 za První světové války hlavním cílem Británie byly Mosul a Kuvajt.

O čem je tajná "Dohoda Sykesa-Picota" mezi Francií a Británií, ke které se pak připojily Rusko a Itálie? To byla vlastně dělba arabských území, která mělo Turecko. Británie dokonce slibovala Rusku kontrolu nad Konstantinopolem za to, že dostane Mosul a Kuvajt. Splňovat tyto sliby se Británii nechtělo a podle dokladů, které byly zveřejněny rakouskou historičkou Elizabeth Herresch, lord Miller začal financovat bolševiky, aby se potom tyto sliby nemusely plnit. Mnohé procesy, které dneska probíhají pod praporem ideologických doktrín, navazují na úsilí, která byla v minulosti.

To, co se děje dnes v Gruzii, je pro mě zase klasická otázka, to je zase sen a touha Británie dostat Rusko od Černého moře. Od lorda Palmerstona z doby krymské války po lorda Balfura z doby občanské války v Rusku existují dokumenty, z kterých se dozvíte, že Británie si aktivně nepřála, aby Rusko mělo na toto území vliv.

Děnikin, bílý generál, píše ve svých vzpomínkách, že spojenci Antanty se chovali na Kavkaze tak, jako by to byli nepřátelé. Lord Balfur napsal v roce 1919, když Británie okupovala celou železnici od Baku k Batumi, že "jediné, co mě na Kavkazu zajímá, je to, kdo ovládá železnici, po které teče ropa, a domorodci ať se třeba vyvraždí". Nedávno tento citát lorda Balfura dokonce opublikoval britský deník Guardian.

Můj příjezd do Prahy je spojen s prezentací mé knihy "Rusko a jeho místo ve světě. Pro co a s kým jsme bojovali", která vyšla v češtině. Tento nápad se zjevil nejprve jako návrh přeložit jednu mou malou knihu se stejným názvem, která vyšla v Rusku. Avšak vznikla nová, dvěstěstránková kniha, do které patří většina první části, ale zapracovali jsme tam velké množství nových materiálů.

Kniha je věnována pamětem Velké vlastenecké války, která byla ve světě 2. světovou válkou, zhodonoceným přes lupu dokumentů a historie mezinárodních vztahů. Moje matka byla partyzánkou, mladou učitelkou, která prošla koncentračním táborem, vězením, vyváděli ji na popravu...Věnovala jsem tuto knihu mamince a celé válečné generaci. Myslím, že i ti čeští hrdinové, kteří bránili český národ před zmizením v propadlišti světových dějin, si tuto knihu také rádi přečtou.

Dnes je v módě říkat, že jsme válčili za falešné ideály, bojovali s fašismem za vítězství komunismu, že to jsou vůbec dvojčata-bratři, dvě totalitní monstra. Také se říká, že vítězství nebylo vítězstvím, leč porážkou, že se nebojovalo za životy evropského lidu, za jeho právo na vlastní historii, za to, aby mohl zůstat národy se svými dějinami, ale bojovalo se za americkou demokracii. Dnes je v módě právě tento výklad.

Dokonce ani v tom nejtužším období "studené války" neztotožňoval žádný západní vědec komunismus s nacismem či fašismem, protože z vědeckého hlediska je to jednoduše nesmysl. Komunismus je větví filozofie progresu, bratranec liberalismu. Je to idea, hlásající blahobyt pro celý svět, a za oběť tomu může padnout vše národní.

Germánský nacismus je doktrína blahobytu pro jeden národ, čemuž může za oběť padnout celý svět. Je pohanským odstupem od monoteistické civilizace, stvrzováním přírodní nerovnocennosti osobností a národů.

Právě tato doktrína dovolovala nárokovat si národy a území, které nikdy nebyly pod vlivem německé země. Hitlerovské dobývání nechávalo národům jen jeden možný osud -- změnu na popeláře a uklízečky pro Třetí říši, kteří jen tak-tak dokáží přečíst zeměpisné názvy v německém jazyce.

Nebojím se tezí a otázek, týkajících se toho, že Rusko jakožto SSSR obdařila východní Evropu komunismem násilně, jako nemocí. Má rodina si také protrpěla svoje kvůli represím, ale můj otec mi vždycky vyprávěl, že leninské období bylo mnohem děsivější, než stalinské. I o tom se píše v mé knize. Rozebírám tam otázku, proč je v dnešním výkladu Stalin zrůdou, zatímco Lenin se nechává být. Mohli bychom se na to zeptat lorda Jadda.

Ano, SSSR odměnil komunismem, ale odměnil tím, co měl sám a co se mělo za nejlepší uspořádání na světě. Ale komunismus již není, zatímco národy v Evropě zůstaly.

Tyto národy mají své lékaře, inženýry, hudebníky, mají svou fyziku, chemii, vědy. Všechny národy, které vyšly zpod komunismu, jsou schopny pokračovat v dějinném vývoji s plnou dávkou vymožeností civilizací. Samozřejmě by to všechno měly i bez komunismu. Ale za Hitlera to by neexistovalo.

Tímto neobhajuji komunismus -- ten zmizel v propadlišti dějin a je to dobře. Ale chci namítnout proti doktríně, že sovětský komunismus byl ještě horší, než hitlerovský nacismus. V mé knize se dočtete o zajímavých dokumentech o roli Polska ve společném s Hitlerem rozcupování Československa po Mnichovské smlouvě. Polsko nyní tvrdí, že bylo hlavním terčem a obětí nacismu v Evropě. Ale první obětí bylo Československo a Polsko se zachovalo vůči Česku velmi nehezky. A to vše je zafixováno v dokumentech.

Polsko několik měsíců před podepsáním paktu Molotov-Ribbentrop jednalo s Hitlerem o okupaci Ukrajiny. A Stalin věděl o těchto jednáních.

Studujte si ty dokumenty, přátelé! Snažte se vždy být nad současnou dobou. Mezinárodní vztahy začínají mít logiku tehdy, když se širokým obzorem hodnotíte a porovnáváte velké pohyby dějin.

Gobračov nás odměnil "novým myšlením". Dokud jsme se opíjeli "novým myšlením", celý svět si používal staré obraty. Tedy rozhodně USA s Británií. Linie tlaku na dnešní Rusko se přesně shoduje s linií, po které Habsburkové, Vatikán a Ottomanská říše tlačily na "nekomunistické Rusko". A když se Rusko začalo z těchto těsných objetí vysvobozovat, ihned začalo být obviňováno z odstoupení od demokracie.

Samozřejmě, že je dnešní byrokratický systém v Rusku příšerně těžkopádný. Ale dnes se už nestřílí na budovu zákonného parlamentu, jak tomu bylo v době Jelcina. Loni jsme jednali s kongresmany USA a potom se vedla soukromá debata v úzkém kruhu na Ministerstvu zahraničí USA. A pan Gram, který v Moskvě pracoval na počátku 90. let, začal vyjmenovávat všechny hříchy dnešního Ruska, kde se jako obvykle ocitlo potlačování demokracie a podobně. Řekla jsem mu na to: "Ale jistě, ale my nestřílíme po parlamentu...". A tento čestný a poctivý člověk odpověděl: "Když jsem pracoval v Moskvě v době Jelcina, nejenže tam nebyla demokracie, byl tam úplný rozpad a degradace jakékoliv státnosti...."

Proto se vztah k vnitřním politickým procesům v různých zemích určuje zájmy jejich vnější politiky. Řekněte, copak je na světě málo různých zemí, kde není vůbec nic, co by se podobalo západnímu systému? A všechny jsou přáteli USA, loajální vůči Washingtonu. Ale třeba Bělorusko není štváno proto, že tam není demokracie, ale protože je chybějícím článkem v mozaice od Baltského k Černému moři. Nelíbí se mi manýry běloruské vlády, ale když na ně pomyslím, říkám si: "vždyť tohle je jediná suverénní země na mapě Evropy!". Nikomu se nepodřizuje, žádné kredity nedostává, možná jen ruský plyn má levněji. A Rusko stejně ceny plynu neustále zvyšuje.

Chtěla bych vás upozornit na to, do jaké míry je v mezinárodních vztazích důležitá práce s dokumenty, jejich hodnocení, srovnávání, a hlavně jak je důležité nebýt v zajetí ideologických klišé. Ve 20. století ta klišé střídají jedno druhé a nemůžeme se jich v mezinárodních vztazích nijak zbavit. Ve skutečnosti jsou, jak vidíme, splavné řeky, nemrznoucí přístavy a přírodní suroviny stejně důležité jak pro monarchie 18. století, tak pro demokracie 21. století.

Stali jste se dnes částí jednotné Evropy, jste spokojeni a to je dobře. Přišel čas postavit normální vztahy s Ruskem na novém, pragmatickém základě. Vyspělý stát má vždy mnohosměrnou politiku. Chtěla bych zacitovat Jacquese Le Goffa, hlavního vědce francouzské školy "Annalů". Říkal, že ve 21. století je nutné, aby se dvě poloviny civilizace -- katolická a pravoslavná část křesťanského světa -- navzájem našly a měly přitom vzájemný respekt k rozdílům, vzniklým v historii.

Jen Evropa má před sebou obrovské výzvy. Těmi prvotními jsou duchovní, protože se liberalismus mění na duchovní nihilismus a popírání všech hodnot. Pak je tu demografický problém, tlak jiných civilizací -- slušně řečeno. Pro to, aby dala Evropa, jako jeden z největších jevů světové historie, odpovědi na tyto výzvy, je nutné, aby se spojily její kulturní části -- Evropa latinská, Evropa pravoslavná, Evropa románsko-germánská a Evropa slovanská. A tato budoucnost leží jen na nás. Rozdělují nás symboly minulosti, ale spojit nás musí úlohy budoucnosti.

Stalin dělal samozřejmě hodně nesprávných závěrů. Ale kdo kdy mohl být úplně dokonalý? Dnes je SSSR obviňován z toho, že obchodoval s Německem. Ale s Německem tehdy obchodovala celá Evropa. Na diplomatických plesech v Berlíně tancovali i Angličané, Francouzi a další. V mé knize se píše o mnohých zajímavých faktech, předcházejících 2. světové válce. Mnoho také bylo odtajněno dokumentů z konce války a počátku poválečného období.

Zachovala se i jednání Molotovova s Američany a Angličany z let 1945-1946. Čtu tyto dokumenty v archivu a napadá mě: "Jaký že to je rok? 1946 nebo 1868?". Žádný spor mezi totalitou a demokracií. Jen hádka o to, zda pustit nebo nepustit Rusko, cara, Stalina, není důležité, koho, ke Středozemnímu moři. Například se rozhodovalo o osudu italských kolonií v tomto regiónu. SSSR navrhl učinit je na 10 let mandátním územím, které by střídavě ovládala každá ze zemí - vítězů. Znamenalo to, že by SSSR dostalo, ač pouze dočasně, k moři přístup.

Vedla se tajná jednání, ale ta se ničím nelišila od smluv Gorčakova s Pulmerstonem. Birns říká Molotovovi: "V jednom z rozhovorů generalissimus sliboval Churchillovi nejít do Středozemního moře. Britská vláda se bojí, aby se něco ve Středozemním moři nestalo a aby se Britská říše nerozdělila na dvě části".

V Polsku Británie uznala loutkovou vládu, která tam byla dosazena Sovětským svazem, zatímco v Bulharsku ne, ačkoliv Bulharsko bylo satelitem Hitlera a tam měla Moskva asi větší morální právo k tomu, aby změnila vládu. Britové prohlásili, že to je prostě nedemokratická vláda a tečka! Molotov říká: "Prosím Vás, v Řecku jste nedávno udělali převrat a dosadili tam svoje lidi a my jsme se vám do toho nemíchali!" A Brit mu na to odpovídá: "Tak vy znárodněte Dunaj a my se podíváme, možná jsme se skutečně mýlili v hodnocení bulharské vlády, možná, že je i demokratická...."

A z novin této doby: komunismus, vítězství socialismu atd. Zatímco vnější politika je vůči SSSR naprosto stejná, jako byla vůči Rusku v 19. století.

Autorka je historička, politoložka a politička. Je zástupkyní vedoucího delegace ruské Státní dumy v Parlamentním shromáždění Rady Evropy a místopředsedkyní zahraničního výboru Dumy. Napsala mnoho vědeckých prací a knih. Nejznámější je kniha Rusko a Rusové ve světové historii, která byla přeložena do pěti světových jazyků.