Problémem Afriky totiž není ani tak chudoba či vykořisťování ze strany "Západu", jako spíš obrovská korupce, zaostalost, nekompetentnost, neexistence právního státu a především velice nespravedlivé rozdělování vytvořeného bohatství. Na vině jsou v první řadě diktátorské režimy a nejrůznější kvazi-demokracie s rodinnými klany ve vládních strukturách. Zde se už desítky let ztrácí drtivá většina hospodářské pomoci ze západních zemí. Běžně se uvádí, že až 96% zahraniční pomoci zůstává v rukou nejrůznějších "prostředníků". V této zásadní oblasti Čína pomáhat nebude.

ČLR velice ráda odpustí africkým zemím některé beztak nedobytné dluhy, pokud jí to otevře cestu k miliardovým ziskům a nezbytným surovinám do budoucna. Oddlužování afrických zemí ze strany západoevropských vlád vázne v současnosti do značné míry na podmínce zprůhlednění finančních toků a požadavků na nastolení právního řádu.

Jedním z mála, s čím se dá ve výše zmíněném článku souhlasit, je věta, že ČLR na rozdíl od Západu své nabídky ke spolupráci nepodmiňuje politickými požadavky. Čína opravdu nenastoluje žádné požadavky na systémové změny. Ani v nejmenším ji při obchodní spolupráci se Súdánem neznepokojují vládou podporované brutální etnické čistky, v Nigérii ji nechává chladnou všudypřítomná šokující korupce. Vzhledem ke svému vzrůstajícímu potenciálu bude Čína s pravděpodobností hraničící s jistotou sabotovat jakýkoli zájem mezinárodního společenství v čele s OSN, pokud bude překážet jejím obchodním zájmům. Bude vetovat rezoluce OSN a mařit mezinárodní sankce, jen aby zabezpečila ekonomický růst, který má zajistit pokud možno nekonečnou vládu komunistické strany.

Čína zůstává autoritářskou zemí s represivním systémem, kde se mění maximálně metody a cíle represe, nikoliv podstata režimu. Stále se tam vyskytují političtí vězni, útisku jsou vystaveny národnostní menšiny stejně jako náboženská sdružení nebo nezávislé odbory. V zemi panuje cenzura, kterou se čínské vedení vytrvale pokouší rozšířit i na oblast internetu. Velice pěkné a zasloužilé první místo zaujímá Čína v počtu vykonaných poprav. Protože má Čína dost vlastního másla na hlavě, nevolá po demokratických změnách ani nikde jinde ve světě.

Větu "V minulém půlstoletí se vztahy Číny s Afrikou rozvíjely na bázi ideologicky motivovaných impulzů" je vhodné upřesnit tak, že do konce 70. let připomínala Čína obrovský chudobinec plný ostnatého drátu, který vyvážel pouze zbraně a násilí a poskytoval podporu maoistickým skupinám po celém světě. Ještě v roce 1979 Čína napadla sousední Vietnam. V tomto ohledu znamená posun od ideologického vůdce k cynickému globálnímu businessmanovi opravdu výrazné zlepšení.