Zeman hořel ještě lépe než Klas, protože se i s "náhradníky" vyšvihl na piedestal premiéra. Byl však druhý na řadě, nemohl tudíž kopírovat Klausův styl, a proto často zapaloval svérázně - jako skoták kravský trus na podzimních pastvinách.

Klaus se často mýlil. I Zemanovy odhady se nejednou ukázaly liché. Tak i sázka na Špidlu. Ví bůh, co si vlastně představoval. Ví bůh, co si představoval sám Špidla. Řečeno s Vančurou: "Kouzelník pouze prostřední." V jeho prostřednosti mu prostě nedošlo, že nejde jen o sesli, že neméně důležitý je ten, kdo na ní sedí. Občas sice zaplápolal, většinou však jen stěží doutnal.

Media s tímto pozadím moc nekalkulují, tradičně věnují pozornost spíše komunistům, označují je za hlavní příčinu Klausova zvolení. Jinak tedy od počátku "pátou kolonu" bývalého předsedy vlády, šéfa PS a budoucího prezidenta. Viz článek na BL: "Jsou komunisté neštěstím české politiky?" ZDE.

Tuto skutečnost komunisté sami o sobě mohli ovlivnit pouze vlastním rozpuštěním. Reálný tlak z Klausovy ani Zemanovy zde strany však nebyl. Komentátoři se podle mého soudu v dané věci tedy mýlí.

Klause nezvolili programově komunisté, pouze celou záležitost překombinovali, protože netušili, jak velká averze vůči premiérovi existuje, a to jak v koalici, tak i uvnitř ČSSD.

Šéfování straně a vládnímu seskupení prostě nespočívá ve vydávání interních normativních směrnic úřadu (příkazů ministra), prvořadá je schopnost přesvědčit, zaujmout, zapálit.

To úředníkovi Špidlovi prostě nedošlo. Jeho, ve své podstatě mimořádně arogantní (ostatní hrubě podceňující), způsob řízení musel početnou skupinu socialistů jednou zákonitě znechutit, ne-li urazit. Stalo se tak nad očekávání brzy - tětiva praskla. Někteří to vyřešili jednoduše, dali hlas na truc Klausovi. Komunisté to jen nedokázali dopočítat. Trucujících bylo víc, než předpokládali. O žádné dohodě bych proto nespekuloval, jistý vděk v budoucnu ovšem nevylučuji.

Neštěstím premiéra není jen arogance, ale i neschopnost reálně zhodnotit situace a spolupracovníky. Podvědomě si vybírá buď méně inteligentní, snad aby na ně v diskusi stačil - nebo hochštaplery, kteří ho sice umí oslnit, ale tak šikovně, že mu ponechají prostor pro jeho představu intelektuální převahy. V důsledku toho pak nedokáže prosadit ani věcně správné projekty, jeho zdůvodnění jsou nepřesvědčivá, protože účinná týlová podpora je prakticky nulová.

Bez špetky potřebné racionální oponentury tomu ani jinak nemůže být. V minulosti to byl třeba projekt důchodové reformy, nesmyslně spojený s institucionalizací Sociální pojišťovny, nebo pokus o razantní reformu daňovou u příležitosti ničivých povodní.

Zde mu také poprvé spadla maska, když byl více než arogantní, tedy spíše otevřeně neslušný, vůči kolegyni Marvanové. Samozřejmě nejvýraznějším důkazem neúcty k druhým a nedostatku sebereflexe byla anabáze s volbou prezidenta. S cílem nepřipustit Klause (Zemana) na hrad diletantsky, nesmyslně a bezohledně obětoval postupně Motejla, Bureše, Pitharta a Sokola, aby se jeho taktika nakonec opět ukázala kontraproduktivní.

Pokračování tohoto smutného představení ukončili sami "řadoví" socialisté, kteří je za své kandidáty stejně nepovažovali. Navíc neprošel ani jejich jediný kandidát. Zda rebelie bude i pro futuro šťastné řešení, ukáže čas.

Lze do jisté míry připustit, že Václav Klaus, přes všechny používané mediální grify a některé osobní nectnosti, se umí přizpůsobit funkci, kterou vykonává.

Připomenul to ve Šponě Ivan Langer (ODS). Spolu s místopředsedou vlády Pavlem Rychetským (ČSSD) besedovali celkem spokojeně, jakoby s úlevou, že to mají oba za sebou.

Dokonce nalezli překvapivě společnou řeč i v otázce "prezidentské penze". Autorem návrhu zákona, který minulý týden v Poslanecké sněmovně neprošel, byl právě Rychetský. Ten dokonce připustil problematičnost celé koncepce.

Je totiž logičtější zřídit další honorovanou službu pro stát po skončení prezidentského období. Měsíční příjmy v řádu mnoha desítek tisíc a další požitky tak méně iritují, než zvláštní osobní důchod spojený s dalšími nadstandardními výhodami. Rychetský ovšem připustil též chyby ve strategii i taktice prezidentského snažení, což bylo přiznání vážnější. Žádné mimořádné dopady z toho ovšem nevyvozoval. Na úplný závěr připomněl Jakub Železný, že presidentem se stane Klaus až příští pátek. Možná je to předzvěst jeho pozvání do příští Špony.

Nova byla úspěšnější, měla ovšem jeden den k dobru. Jana Bobošíková tak přivítala dezignovaného prezidenta v nedělní Sedmičce. Klaus ale spolustolovmíka neměl, moderátorka kombinovala e-mailové a telefonické dotazy diváků s vlastními. Některé otázky naznačila, jiné položila.

Občas byly nepříjemné, další zase posbírané jakoby na pavlačích prvorepublikových činžáků.

Takto asymetrickou Sedmičku, připomínající (snad nechtěně) Havlovu nechuť vstupovat do přímých soubojů, nemá význam detailněji komentovat.

Nacházíme se stejně ve fázi očekávání a příslibů, teprve budoucnost ukáže konkrétní skutky. Nicméně o tři postřehy se lze podělit.

Za prvé: Klaus má dost předpokladů, aby se stal skutečně reprezentativním prezidentem, nesmí ovšem zapomínat na jistou sebekontrolu.

Ta mu (za druhé) selhala například v okamžiku, kdy se neubránil propagaci svých nejaktuálnějších myšlenek, obsažených v bleskově vydané publikaci "Tři projevy Václava Klause."

Skromnost jistě není Václavu Klausovi imanentní a z toho rezultuje postřeh třetí: Většinu svých slibů se bude jistě snažit splnit, nicméně jeho bývalí a současní kritici to nebudou mít jednoduché. Jim osobně toho moc neslíbil, co jim odpustí se teprve uvidí.

Když Partii moderuje pan Podzimek, je to záruka, že se nedočkáme emotivních a zmatených komentářů k dění ve státě i studiu. Tak tomu bylo i včera na Primě. Dávno pryč jsou časy, kdy se aktivně a naivně "navážel" do komunistů. Teď je v jeho projevu nadhled a nechybí poučené glosy.

Jinak je tomu s Cyrilem Svobodou (KDU-ČSL). Kdysi nadějně vypadající představitel moderní politiky zklamal - obdobně jako jeho současný vládní šéf. Má s ním ostatně společné mnohé, nejen vnitrostranickou manipulaci cílevědomě směřující k problematické spolupráci, která se stala po posledních volbách skutečností. Oběma chybí především sebereflexe, oba ve vlastních očích příliš vyrostli, opájí se svojí domnělou genialitou.

Došlo to tak daleko, že Svoboda má podle všeho pocit, nejenže se musí ke všemu vyjádřit, ale co je horší, že všichni na jeho vyjádření čekají. Bohužel (pro něho), opak je pravda. Neustálé putování po nejrůznějších televizních studiích se pro diváka stává únavné, ničím nepřekvapuje, postrádá zemanovskou jiskru, je stále víc fádní. Potom i případné racionální myšlenky nezaujmou, zapadnou.

Kdysi téměř brilantní, s právnickou erudicí formulované věty, jsou nahrazovány těžko pochopitelnými fabulacemi, spikleneckými teoriemi, neuvěřitelnými konstrukcemi. "Dospěl" tam, kde byl Podzimek před lety. Nyní za všechno mohou komunisté, nikoli málo sebevědomé apendixy nejsilnější vládní strany, které jsou se svou rolí v chorém těle nespokojené, ale bojí se ho opustit. Je to žalostný pohled na bezradné, apatické postávání u jistoty plného žlabu.

Mirek Topolánek (ODS) má samozřejmě výhodu v určité neokoukanosti, cokoli řekne s hlavu a patou, je zatím obecně přijímáno s porozuměním. Docela se mu daří a nezastiňuje jen své momentální spolubesedníky, jako včera, ale i spolustraníky, kteří do jeho nástupu se zdáli být v pořadí nepředstihnutelnými.

Nicméně "syndrom Klaus" je patrný i na něm, i když to sám nepřiznává. Podzimek ostatně jeden "sněmovní" příběh na toto téma docela roztomile popsal a sám Topolánek se k úspěchu (i odkazu) Klause několikrát vrátil. Například pasováním Klause na významně stabilizační prvek.

Ať se to mnohým líbí nebo ne, Klaus oplývá čímsi nedefinovatelným, čeho se nedostává většině dalších regionálních i vrcholových politiků. Nemálo z nich si to dokáže přiznat a proto se nikam nederou. Ti, co se však přesto derou bez této výbavy, časem vzbuzují útrpný úsměv.

Zůstane-li jen při něm, je to vlastně jedno. Iniciativa a "pracovitost" jsou však negativní doprovodné atributy. Jsou-li přítomny, zvyšují nebezpečí škod. Ti, co takovým ambiciózním neumětelům dělají zpočátku dobrovolně křoví, začnou postupně tuto hrozbu registrovat a následně se ji snaží ve svém zájmu eliminovat jak umí. I o tom byla páteční volba. Za Klausem šli i cizí, Špidlu opustili (nikoli poprvé) vlastní.