Není totiž jedno, jaké zákony jsou, a stejně tak není jedno, jak se vymáhá jejich dodržování. Např. Norimberské zákony v žádném případě nechránily spravedlnost, nýbrž naprosto jasně popíraly základní lidskost. Stát je jistě mohl a musel vymáhat (stát, rezignující na vymáhání zákonů, přestává existovat), člověk je však neměl a nesměl respektovat. Tento konflikt mezi pravdou svědomí (a takovou pravdou může být i pravda teroristů) a pravdou státu je velkým tématem západní civilizace už od dob antiky (Sofoklova Antigona). Pro demokratický stát je naprosto klíčové vybalancovat vztah mezi pozitivním právem (zákony) a právním vědomím společnosti. Ono totiž "striktní dodržování práva" je dáno vždy zvyklostmi, které se časem mění a ustalují samovolnou optimalizací (předpokladem je svobodná diskuse, volební právo atd.). Spravedlnost se hledá, definuje a chrání díky tomu, že tu předtím byla nějaká křivda, jejíž povahu a společenské důsledky jsme mohli poznat.

Stejně tak je tomu s vymáháním práva, se soudním procesem, s kulturou práce policie atd. Naše společnost v kvalitě pozitivního práva, právního vědomí i v kvalitě vymáhání práva je po čtyřicetileté devastaci právního systému velmi zaostalá. V devadesátých letech spadla přímo do ideologie "trhu bez přívlastků", do obrovského rozkrádání, zločinu, do éry vlády podivných politiků a podivných "kapitánů českého průmyslu". Společnost nedokázala udržet své rozhořčení nad skandálem, který stál za pádem Klausovy vlády před deseti lety. Všechno se stalo možné, jen se to muselo umět.

Nedokázali jsme reflektovat ani zločiny z minulého režimu (hon na stařičkou prokurátorku z procesu s Miladou Horákovou kontrastuje např. s tím, že -- pokud vím -- dodnes není vyšetřena a řádně souzena brutální smrt Pavla Wonky, který umřel roku 1988, čili odpovědné osoby mohou být ještě docela fit). V této kocovině se jenom stěží a pomalu dobíráme toho, jak důležitá je právní kultura. Přitom nelze chtít, aby ti, kdo poukazují na špatnost a volají po její nápravě, nutně dodržovali současné pozitivní právo "striktně" a do písmene. Bohužel, stále ještě nežijeme v právním státě, leč v boji o právní stát. A tento boj může trvat ještě pár desítek let.

Sv. Tomáš Akvinský kdysi ve své Sumě teologické napsal, že člověk je povinen dodržovat především ducha zákona, a ne jeho literu. Doslovné, bezduché dodržování zákonů může vést proti tomu, co jimi bylo sledováno. Proto také já osobně dávám přednost spíše anglosaskému právnímu systému, který dává velkou moc soudům, zdravému rozumu a předpověditelnosti práva (precedenční systém), než systému napoleonskému (kontinentálnímu), jenž máme u nás.

Kdybych byl anglosaským soudcem v případě úniku informací o kauze Čunek, řekl bych, že byl sice porušen zákon, ale v eminentním veřejném zájmu, a že úmyslem zákonodárce nebylo a nemohlo být chránit bandu lživých politiků. Žijeme-li ve státě, jako je ten náš, je v zájmu boje o právní stát říznout do hnisu a podívat se do útrob komplotů, hanebnosti a zločinu. Je nutné vidět celé kontury příběhu od prezidenta "Trh Bez Přívlastků" přes bývalého předsedu vlády, železničáře, který si spekulací s akciemi vydělal miliony korun, až po Čunka, který čelí dnešní kauze. A Topolánek, Paroubek nejsou o nic lepší.

Pozn. JČ: To by anglosaský soudce určitě neučinil, protože by to znamenalo naprostou anarchii. Opakuji, že i v případech, že se obžalované osoby, které předaly tisku tajné státní dokumenty, hájily veřejným zájmem, byly ve všech případech odsouzeny do vězení.

Je naprosto nepředstavitelné, že by se dokumentace z policejního či soudního vyšetřování volně dostala do médií. Byl by to neuvěřitelný skandál.