V Otázkách na ČT1 z neděle 4. 11. 2007 bylo sice hlavním "drbem" odsunutí vsetínského Rasputina z vlády, ale atmosféra patrně byla zralá k tomu, aby Jiří Čunek nebyl jediným politikem, který se politicky znemožní. Na rozdíl od pana Čunka se nikdo z novinářů ani moc nesnažil Petra Nečase zahnat do roku, on to prostě zvládá bez cizí pomoci. Jako ministr této vlády asi pocítil potřebu pomoci jí svým rétorickým uměním a vytříbenou filipikou se pustil do obhajoby vládního záměru poskytnou USA území k vybudování jejich obranného raketového štítu.

V jednom jediném odstavci jeho řeči je přitom možné najít nepodložené historické fantasma, nepodložený nesmysl, neobhájitelné souvislosti i snahu o primitivní manipulaci. Není jednoduché nastřádat toto všechno do pár vět, člověk se musí snažit. Petr Nečas se v tomto zdá dost "vzdělán", čehož příčinu se snažím obnažit pod citací, ale nyní k samotným tvrzením. Zde je citace:

(Přepis pořadu je zde)

Je nutné mít nepřítele

Čím dál více se ukazuje, jak důležité je pro politika, aby se dokázal negativně vymezovat, aby měl nepřítele. Nejlepší je přitom takový, který ve skutečnosti neexistuje, není nebezpečný, nebo který je -- při způsobu, jakým je znázorňován -- imaginární. Zde je třeba úsměvné dívat se, jak ochotná vlna nevole se mezi politiky zdvihla v okamžiku, kdy mělo pár desítek skinheadů projít židovským městem v Praze. Záměrně nejmenuju vůbec nikoho, ale zajímalo by mě velmi, kolik z nich by šlo dělat živou barikádu v okamžiku, kdy by skinheadů bylo několik tisíc. To si musí zodpovědět každý sám.

Vytvářet imaginárního nepřítele je v tomto smyslu daleko větší hra a některé lidské povahy to pravděpodobně přímo vyžadují proto, aby mohly nějak uchopit hranice světa (hranice jsou pro ně důležité, protože jim poskytují jakýsi pocit jistoty; svět bez hranic je světem úzkosti z rozplynutí vlastní identity, tolik vymezené právě vnějšími vlivy). V USA lze tuto potřebu vcelku dobře chápat (nikoliv obhajovat) a dá se také velice dobře poukazovat na souvislosti, které vytváření imaginárního nepřítele podporují, ať už se jedná o zcela konkrétní zájmy průmyslu nebo o abstraktní boj na velmocenském poli. Proč ale mají podobnou potřebu lidé v zemi, která je svou povahou úplně odlišná a ve které není jednoduché najít nějaké racionální opodstatnění podobného politického chování, to je trochu záhada. Je to nějaká směsice maloměšťáctví a zakořeněnosti v povaze otroka mocných, která podobné postoje produkuje.

Vůbec si nemyslím, že by ubožáci, kteří otevřeně popírají holocaust, byli nějakou hrozbou pro pokřivení hostorického vědomí globalizované společnosti. Jedná se o demaskované, demytizované ostrůvky sociální patologie, proto jsou pro politiky tak snadným symbolem "nepřítele". Daleko větší nebezpečí v relativizaci historie vidím tam, kde někdo bezmyšlenkovitě srovnává holocaust s čímkoliv ho napadne. Jistě, hrůza holocaustu by neměla být nikdy zapomenuta, protože její memento spočívá v možnosti návratu. Ale tuto pravdu je potřeba odhalovat velmi uváženě a tak, aby nebyla devalvována na "politický pop", tedy na něco spotřebního, politicky zkonzumovaného, sterilizovaného. Souvislosti, v jakých uvádí pan Nečas holocaust, přitom odkazují na tento spotřební přístup, na metodu podřadného reklamního tvůrce, který se orientuje pouze v rovině klišé a který neumí symbolickou spleť jazykového kýče prolomit žádnou myšlenkou, umí v ní pouze uvíznout.

Dá se říct, že tím, jak pan Nečas pojímá holocaust a jak s ním politicky "kupčí" ubližuje společenskému povědomí daleko více než skupinky psychicky hendikepovaných radikálů. Pan Nečas totiž tím, že srovnává nesrovnatelné, tedy historickou situaci meziválečné Evropy a historickou situaci globalizovaného světa na začátku 21. století, nezvyšuje skutečnou nebezpečnost potenciálního konfliktu budoucnosti, pouze snižuje skutečnou nebezpečnost historické zkušenosti. Je to stejné jako v případě reklamního sdělení. Jestliže něco váženého dáme do souvislosti s něčím pochybným, čeho tím dosáhneme? Vážené firmy to vědí, proto, pokud nešlápnou vedle, se něčeho takového vyvarují.

Ví ministr dětských přídavků v ČR více než CIA?

Skutečně? Pokud Petr Nečas má tyto informace podložené, měla by vláda neprodleně jednat a iniciovat daleko důkladnější obrannou politiku než doposud. Vždyť radar umístěný na českém území má sledovat mezikontinentální rakety ve střední fázi letu, nikoliv rakety středního doletu mířící na hlavní město ČR, což je nepochybně tajný "symbol zla" všech těch darebáckých států.

Protože pan Nečas neuvádí své informační zdroje, je nutné vyhledat je jinde. Nejprve je patrně nutné upřesnit, kterou zemi vlastně pan Nečas má na mysli. Podle jeho geografické lokalizace by se dalo soudit na více různých zemí, ale vylučovací metodou snad dojdeme k té, jejíhož útoku raketou s doletem pět a půl tisíce kilometrů se obává. Mohl by to být určitě Izrael, země blízkého východu, o jejímž zbrojním arsenálu se přesně neví, zda náhodou neobsahuje také jaderné zbraně a rakety schopné přenášet je na velké vzdálenosti. Ale vzhledem k tomu, že pan Nečas nepochybně považuje Izrael za spojence, můžeme ho vyloučit.

Pak by to mohl být také Pákistán, který nelze vyloučit tak úplně, ale jeho - z hlediska daného regionu -- nadstandardní vztahy s USA také nedefinují tuto zemi v řeči proamerické politiky jako "darebácký stát". pak už tedy zbývá pouze Írán, darebácký stát první kategorie, země, o které se často spekuluje v souvislosti s jejím jaderným programem, s politickou vyhraněností vůči Izraeli, s možným cílem dalšího "preventivního úderu".

V tom případě je tedy nutné zjistit, co se vlastně ví o tom, jakými raketami vlastně Írán disponuje. Ve skutečnosti se toho totiž ví daleko méně než pan Nečas uvádí. Na serveru Global security, který je z hlediska dostupných informací jedním z nejlepších zdrojů, se uvádí pouze dohady o tom, jakým raketovým vybavením vlastně Írán disponuje, validní a aktuální informační zdroje přitom chybí. Naposledy Irán představil raketu se zhruba polovičním doletem, než jaký uvádí pan Nečas. Jeho výpověď by měla proto velmi zaujmou všechny výzvědné služby, které se tolik snaží o íránském zbrojním programu něco zjistit.

Pak je také důležité, aby pan Nečas časem vysvětlil, proč vlastně bude chtít Írán napadnout Evropu, respektive jakéhokoliv jiného tak významného a mocného obchodního partnera. V okamžiku, kdy se rozhodne spáchat neodvratnou celospolečenskou sebevraždu, která přijde do několika hodin?

Obdivuhodný průnik skrytými souvislostmi

Možná, že NATO skutečně někdy vybuduje to, co pan Nečas uvádí. Opět se ale zdá, že ví daleko více než ti nejzodpovědnější "decision makers" ze Severoatlantické aliance. Nikde nebylo totiž dosud zaznamenáno, že radar možná vybudovaný na území ČR pro americkou armádu bude moci být do systému NATO zakomponován. Pokud by takový plán v NATO existoval, těžko bychom dosud z této strany neslyšeli jasnou podporu celému projektu.

Všechna prohlášení z NATO v této jsou však velmi obecná a pokud něco říkají, pak pouze to, že se snaží neříct vůbec nic. Bylo by proto velmi zajímavé, kdyby pan Nečas svá tvrzení nějak doložil, určitě by tím prospěl záměru vlády podstatným způsobem a doslova by pohnul horou nejen zde, ale hlavně na americké straně. Věřím, že iniciátoři celého zbrojního projektu by v takovém případě vzdali úctu tím, že by jej pojmenovali Nečas.

Dezert

Dovětek nikoliv dlouhé, ale zato velmi významné řeči českého ministra práce a sociálních věcí je už jen takovou třešničkou na závěr, dezertem, kterým rétor patrně odměnil hlavně sám sebe, když se tak pohroužil do pocitu ochránce bezpečnosti "našich" občanů. Možná u něj takové představy vzbuzují vzrušující pocit hrdinství, který asi v reálné situaci nikdy nepoznal. Do jaké míry může být zodpovědný v rozhodování o věcech mezinárodního politického charakteru předestřel pan Nečas zcela dobrovolně a sám před tím, než se za zodpovědného (bez jakýchkoliv pochybností k sobě samému) prohlásil. Jestliže takto přemýšlí a pracuje člověk, který na sebe bere zodpovědnost za mou vlastní bezpečnost, mám přece právo s díky odmítnout, není tomu tak? Nebo snad musím snášet, aby o mé vlastní bezpečnosti rozhodoval někdo tak dezorientovaný, jako pan Nečas? Je samozřejmě těžké oponovat člověku, který sám sebe představí jako diletanta, ovšem směle dokáže tvrdit naprostý opak. Dá se však udělat to, že se to ostatním, kteří třeba neměli možnost vidět všechno v přímém přenosu, dá na vědomí. Pak už záleží pouze na nich, do jaké míry chtějí dále snášet toto dobrodiní.

Já to vím, já...!

Jak málo dokáží politici domýšlet důsledky svého jednání dále než k bezprostředně následujícímu okamžiku. Pan Nečas se pravděpodobně domnívá, že když bude prokazovat všeznalost, bude dobrým politikem. To je rovnice platná tehdy, je-li Petr Nečas vševěd, což by snad sám, pokud by byl přímo tázán, ve vší skromnosti odmítl. A protože není vševěd, ale v určitých okamžicích má dojem, že je po něm požadováno, aby vševědem byl, dostává se zákonitě do pasti: předstírá, že všechno ví, což ho usvědčuje ze lži. Je jako dítě, na které je vyvíjen nepřiměřený nátlak a nepřiměřené nároky, takže se ve škole přihlásí i tehdy, pokud nezná odpověď na otázku. Prostě jen kvůli pocitu, že musí vědět to, co ve skutečnosti neví.

To z něj do jisté míry dělá zoufalce, který se chce vyhnout trapné situaci ze školních let, kdy jen tak stál vystaven posměchu, a který tedy hledá nejrůznější cesty, jak dostát své "povinnosti" i když ve své podstatě nemůže, protože prostě "neví". Naučí se tedy "vědět", což v tomto smyslu znamená, že se naučí odpovídat i tehdy, pokud neví vůbec nic.

V konečném důsledku tedy Petr Nečas pouze přispívá k tomu, co sám tak hezky nazývá krizí důvěry v politický systém. Kdo by důvěřoval politikovi, který se "nepřihlásí a neví"? Kdyby Petr Nečas svou obsesi z dětství znal, mohl by s ní alespoň trochu pracovat, trošku ji zapřít. Mohl například říct, že se o radaru nechce bavit. Bylo by od Petra Nečase naprosto čestné, rozumné a navíc prozíravé, kdyby se vyhnul polemice, v níž nemá co sdělit. Divil by se někdo, kdyby ministr práce a sociálních věcí odvětil, že na téma radarové základny nebude diskutovat a raději se bude věnovat tomu, co od něj voliči chtějí slyšet? Určitě ne, pouze by potvrdil, že ví, co říká a že ví, co by říkat měl. Jenže uvažování pánů Nečasů se řídí infantilními pohnutkami, nikoliv zralým vhledem. Proto když předseda KSČM Vojtěch Filip začal v Otázkách Václava Moravce mluvit o umístění radaru protiraketové obrany USA v České republice, Petr Nečas nereagoval jako zkušený politik, ale jako úplný trouba. Ale myslím, že i kdyby se trochu zamyslel, nepoučí se. Prostě nemůže, což ovšem není nijak zvláštní případ. Na škodu všem.