Strana bez programu, program bez strany

Prosím tě, matka tvá;
braň si mne, synu!
Jdi, třeba k smrti těžko jdeš.
Opustíš-li mne, nezahynu.
Opustíš-li mne, zahyneš !

Možné motivy svých spolustraníků i výsledky budoucí volby prezidenta prozradil Miloslav Ransdorf už dávno - před více než půl rokem v jednom z rozhovorů v diskusním klubu pražských sociálních demokratů DAV: "Nevyvede-li komunisty 'z obklíčení' levice - sociální demokracie, udělá to pravice". A měl - ke svému znechucení z této varianty - pravdu. Antikomunistická politická orientace, určující konceptuální kroky předsedy ČSSD Vladimíra Špidly způsobila, že "věrchuška" sociálních demokratů se spojila proti logice přání svých členů i voličů, i proti logice politického "pravo-levého" členění do křehké 101 členné koalice s "liberální" pravicí. Tento krok prohrál následně socialistům vše. Prohrál jim vysokou pravděpodobnost zisku prezidenta z jejich vlastní strany, prohrál pozici vlády (ze které se rázem stala menšinová vláda, kterou ovšem nemá kdo "tiše" podpořit), prohrál pozici seriózního partnera pro kohokoliv. Protože na sociální demokraty není spolehnutí, není možné s nikým seriózně jednat, neboť vedení strany nemá podporu svých poslanců, ani podporu svých členů. O podpoře voličů se bude čas bavit při nejbližších volbách.

Prohra ČSSD v prezidentské volbě je prohrou předsedy, protože on reálným vykolejením politiky ČSSD doprava vyprázdnil obsah politiky - idejemi definovanou rozdílnost přístupů k zásadním otázkám - daleko lépe, než to učinila kdy předtím takzvaná "opoziční" smlouva.

Ideje sice zůstaly - ČSSD vytvořila dlouhodobý program - ale stávající vůdčí elity v sociální demokracii se necítí být zavázány jakýmkoliv programem. Sociální demokracie má levicové voliče a levicový program své strany, ale provádí liberálně pravicovou politiku své koaliční vlády, částečně maskovanou některými naivně populistickými kroky ministra práce a sociálních věcí. Poslanci jsou ve jménu stability vládní koalice nuceni ke krokům, které nejsou schopni programově objasnit ani sobě, natožpak svým voličům.

Scénář prvý: Válečná koalice na misce vod guláše

Dvacet let necelých, odznáček na baretu
s úsměvem dospělých vytáhnem cigaretu
V opasku u boku nabitou parabelu
zpíváme do kroku, pár metrů od bordelu.
Lásko, zavři se do pokoje, lásko,
válka je holka moje
- s ní se miluji, když noci si krátím...
Lásko, slunce máš na vějíři, lásko,
dvě třešně na talíři
- ty ti daruji, až jednou se vrátím...

Sociální demokracie má dlouhodobý program, ale nemá k tomuto programu lídry. Má sice lídry, ti ale nemají program a jednají pouze podle krátkodobých zájmů. A proto sociální demokraté museli prohrát. Byla to první prohra z mnoha, která je ještě čeká. Platí pro ně totiž dnes jediné - udržet si moc za každou cenu. I za cenu vlastního sebezničení. Voliči ČSSD totiž - zvláště na venkově a malých městech, případně v regionech s tíživými sociálními problémy - nevydýchají tuto ostrou změnu kurzu doprava, ani kdyby jim Vladimír Špidla za to nabídl "gulášový" socialismus se stále vyššími státními deficity. Komunisté jsou "z ohrádky" venku. Díky pravici. Pravici v sociální demokracii.

Je jen jedna situace, ve které může Vladimír Špidla politicky přežít a přitom ještě posílit. Kdyby začala do sjezdu ČSSD válka s Irákem, a ČR by se ocitla ve válečném stavu, a byla reálně ohrožena její bezpečnost. V tomto případě by se z holoubka stal jestřáb, problémy domácí politiky ustoupily do pozadí a "hradní" ODS by se "ve státním zájmu" velkoryse přihlásila k ČSSD a premiér by nemohl manažerskou kapacitu ODS a ústavní většinu v Parlamentu odmítnout. Byla by to válka proti jinému "nepříteli". A byla by to "válečná koaliční smlouva". Je ovšem otázka, jestli prezident Klaus si jako nejvyšší velitel ozbrojených sil přeje v duchu svého předchůdce další "humanitární bombardování" jen proto, aby zachránil krk Špidlovi. Protože Klausova šance je být jiný, než Václav Havel. Státník si narozdíl od politika svou pozici buduje na mezinárodním poli, nikoliv na šarvátkách vnitropolitických či dokonce vnitrostranických. A to není nic těžkého. Jenom chtít být jiný.

ČSSD: otázky k zodpovězení

... Ježíš je ve skutečnosti tím, koho hledáte, když sníte o štěstí; on je tím, kdo vás čeká, když vás nic z toho, co naleznete, neuspokojí; on je ta krása, která vás tolik přitahuje; je to on, kdo vás provokuje tou žízní po radikalitě, která vám nedovolí podvolit se kompromisu; je to on, kdo vás pobízí, abyste odložili masky, které činí váš život falešným; je to on, který čte ve vašich srdcích ta nejryzejší rozhodnutí, která by jiní chtěli udusit. Je to Ježíš, který ve vás vzbuzuje touhu učinit váš život něčím obrovským, je to on, kdo ve vás vyvolává vůli jít za ideálem, odmítání průměrnosti, která by vás pohltila; odvahu usilovat s pokorou a vytrvalostí o zlepšení sebe sama i společnosti, aby se stala lidštější a bratrštější. ...
Drazí mladí začínajícího století, řeknete-li Jemu "ano", pak říkáte "ano" každému vašemu vznešenému ideálu. ...
... On vás povede, dá vám sílu, abyste ho denně v každé situaci následovali.

Papež Jan Pavel II.
promluva před vigilií na posledním
Světovém dni mládeže

Před sociální demokracií za tohoto výchozího stavu stojí několik úkolů k řešení. Prvním z nich je sjezd, pro který už jsou určeni delegáti a který musí zodpovědět ve všeobecné politické rozpravě pět základních otázek:

• Je ČSSD stranou levicovou nebo pravicovou?
• Platí ještě program, který ČSSD tři roky připravovala, nebo ne?
• Chce ČSSD provádět politiku lídra levice tzn. nejsilnější levicové strany s vládním mandátem i vládní odpovědností, nebo chce být "jazýčkem na vahách" a trpěným, ale trapným pětiprocentním "demokratizačním" přívažkem pravicových stran?
• Byla politika, kterou dělalo předchozí vedení strany v čele s Milošem Zemanem opravdu špatnou politikou? Jaké byly její výsledky v ekonomice, sociální oblasti?
• Je politika "post- a anti- zemanovského" Vladimíra Špidly tou správnou politikou? Jaké jsou její výsledky? Jak odpovídá schválenému programu, se kterým byla sociální demokracie zvolena, který má realizovat a kterým je voličům odpovědna?
• Jaký je názor delegátů sjezdu, reprezentujících jako nejvyšší orgán strany členy i voliče sociální demokracie, na BUDOUCNOST sociální demokracie - má ustoupit do pozadí a nechat se vyprázdnit praktickými kroky vlády a svého předsedy, vedoucími k odchodu voličů směrem komunistickým?

Další otázky se zajisté sociální demokraté najdou také v oblasti promyšlenosti celé koncepce jednotlivých kroků "reformy" veřejných financí, jak eufemisticky a new-labouristicky pojmenoval liberalistický koncept zpravičáčtění sociální demokracie jeho předkladatel ministra financí a lídr jihomoravského kraje Sobotka.

Najdou se i v logice sociální politiky, ve které přešlapuje bezmocný jihomoravský poslanec a stéblo ve větru se klátící, kterého se chytá část méně inteligentní levice v ČSSD a část škodolibých novinářů, Zdeněk Škromach.

Otázky by zajisté vyvolala i "dvojí" koncepce liberalizace nájemného ministrů unionisty Němce a sociálního liberála Sobotky, nad kterými je nešťastné Sdružení nájemníků sociálně demokratického poslance Křečka a "výkonného nájemníka" Milana Taraby.

Je to i "krásná smrt" sociálně militantního ministra Tvrdíka z resortu obrany, kde strachy padají nejenom letadla, ale i ministerské výroky " o postarání se o pozůstalé" - ještě dříve, než dojde k prvnímu výstřelu. Vojáci jásají, protože optimismu v pouštních lágrech Kuvajtu není na jejich "humanitární misii" nikdy dost a jistot pro jejich rodiny také ne... Když optimismus do války, tak s hudbou, řekl si v tu chvíli ministr obrany a vybral si na cestu za českými vojáky do Kuvajtu zpěváka, kterého milují všichni čeští neonacisté. Při tklivých tónech nacionalisticky laděných písní o Češích (jsi Čech, Čech, Čech, tak si toho važ) hololebého Landy ministr zapomněl slova předsedy bývalé sociálně demokratické vlády i úkol pro tuto vládu - nutnost "tvrdě skoncovat" s pravicovým extremismem, neonacismem, xenofobií. Jinak si totiž o jednotné a multikulturní Evropě můžeme nechat pouze zdát... Panu ministrovi nedošlo, že nejspíše bude mít vzhledem k oblíbenosti "vlasteneckých" písní Landy nejvíce neonacistů uvnitř armády, včetně těch v elitních jednotkách. V policii je to totiž stejné. Militantním fašistům určitě nevadí leštit holínky třebas i sociálně demokratickému ministrovi. Uměli to už v dávné minulosti nástupu nacistů k moci a tehdy se jim to vyplatilo. Dospěli až k nástupu K. H. Franka na pražský Hrad. Co teprve dnes, když to znamená 2000 tvrdých US dolarů měsíčního žoldu nádavkem k českému "profesionálnímu" důstojnickému platu... A legrace si užijí také dost, neboť plukovníci, kteří by jim to zatrhli rázně po vojácku, končívají po návratu do Prahy před soudem za šikanu stejně, jako jiní důstojníci zase za orální sex a chlast s vojíny - i když jde v obou případech o - obrazně řečeno - konstrukce "zhrzených milenců".

Důstojníci mírových misí rozprodávají nejen naftu, ale už i houfnice přímo z bojových postavení... Stalo se. Přišlo se na to na Balkáně a dotyčný plukovník je nyní vyšetřován. Vyšetřováni ovšem ztěží budou ti pánové, co prodávali zbraně, vojenskou techniku a součástky Tamilským tygrům za osvobození ilamu a jiným nacionálně osvobozujícím separatistům v Africe i nečínské Asii. Vydělávali tím tak trochu i na jiné nespecifikovatelné a nezdokumentovatelné české "operace" - třebas i na financování aktivit našich agentů uprostřed Talibanu. No nedej bože, kdyby v položce státního rozpočtu figurovala trapná kolonka "finanční zajištění přátel mully Umara"...

Co znamená militantní fašismus v ozbrojených složkách, by měli vědět díky expertům rady vlády i géniům ze Špidlovy BIS i Grossovi protiextremističtí policisté (přezdívaní Grosstapo) - místo toho slídí s videokamerami po demonstracích pubertě sotva odrostlých ekologů, antifašistů, levicových úchylkářů všeho druhu, "anarchistů" a dokonce i vysokoškolských studentů, jdoucích na Hrad podpořit svého děkana, kandidujícího na prezidenta...

Pravá tvář ministra vnitra se ukáže teprve tehdy, když se bude stát jeho ústy muset - z rozhodnutí soudu - omluvit squatterovi Slavomíru Tesárkovi za brutální a naprosto nezákonné zmlácení tajným policistou v roce 2000 při demonstraci proti MMF a SB. Ten ještě dlouho poté byl policistou a byl prozatím potrestán pouze "písemnou důtkou"... Další podobné sadistické gorily v elitních jednotkách i vesnických úřadovnách policie slouží dále, pouze je ještě "při zásahu" nikdo nevyfotografoval. Pokud si nevyhodí služebny sami do povětří, když se pokusí fetovat či-ku-li u kamen, budou u policie pořád. Loajalita k "druhům ve zbrani" především.

Premiér, jen tak mimochodem řídící kontrašpionáž by měl zase dokázat odůvodnit nelegální odposlechy poslanců nejen z tábora ODS, ale i poslanců KSČM či ČSSD. Britským listům se naposledy svěřil místopředseda Sněmovny Vojtěch Filip, už dříve ale i několik poslanců vládní strany. I jeden člen vlády pro jistotu strká telefon do ledničky na mrazák, když si chce promluvit beze svědků. Říká tomu "Standovo studené lože"...

K vysvětlení by byla možná i temná výhrůžka, která nabízela neodsouzení otce předsedy KSČM Grebeníčka za zvolení Sokola prezidentem... Jelikož ale onen naivní komunista nešel na jednání se sociálním demokratem vybaven zapnutým diktafonem (hrdě prohlašujíce, že on toho nikdy neměl zapotřebí a podobné metody mu nejsou vlastní...), nelze říci, kdo a komu onu bezectnou nabídku manipulace práva učinil a potvrdil tím parlamentnímu zákulisí "zlovolné a ničím nepodložené domněnky" o politickém pozadí procesu proti osmdesátiletému starci.

O lákání ke spoluúčasti na televizní normalizaci by mohl vyprávět zvolený a pak odvolaný ředitel České televize Balvín, o metodách sepětí mediální politiky s politickou realitou pak zase radní "velké rady" Petr Štěpánek... Potřebuje vůbec Česká republika televizi veřejné služby, nebo jí stačí televize zveřejněných úsluh? Jsme natolik dospělí, že chceme slyšet pravdu, anebo potřebujeme stále pouze JEDINOU PRAVDU?

Scénář druhý: Velký den páně Grossův

Má duše se raduje, vždyť mé oči uviděly zázrak.
Hle, narodila se spása Izraele

Jakubovo protoevangelium
Citace porodní báby
při narození Ježíše
z neposkvrněné panny
cestou zázraku

Sedm a půl miliónu let čekala naše rasa
na tento Velký den, od nějž si slibujeme
to správné Osvícení!

Douglas Adamas
Stopařův průvodce po galaxii

Václav Klaus přiznal v projevu k delegátům sjezdu ODS, že politika menšinové vlády Miloše Zemana měla na politiku ODS katastroficky zdrcující účinek. Před ODS stojí stejný úkol, jaký stál před Unií svobody blahé paměti: jak si uchovat identitu, přitom se podílet na moci a těžit z ní. Opoziční lavice svědí občanské demokraty stále více a oni vědí, že v Čechách není pro opozici příznivé klima. Stát je stále největším investorem i největším zaměstnavatelem. Proto onen ideologický run na "štíhlý stát" na straně jedné a touha "být u toho" na straně druhé. Manažerské a bankovní křídlo v ODS i v ČSSD také ví, že sociální politika je vždy bez provize a to není "to pravé".

Amatérismus "levot" vede spolehlivě k rychlému konci a slušivým teplákům bez slitování. Ne za "levotu", ale za hloupost při realizaci. Korupční prostor se tím pádem sice v České republice nezmenšuje, ale distribuce a redistribuce úplatků se organizuje a centralizuje. Provize z provize zmenšuje zisk při zachování stejné míry rizika a nedodržování dohod při možném "rozkmotření" vybízí každého k nejvyšší opatrnosti.

Ten kdo si nyní přeje "ústavně koaliční většinu", potřebuje uvést do provozu pátou vlnu privatizace. Protože stát vlastní či tak či onak spravuje stále ještě klíčové síťové monopoly - poštu, dráhy, energetiku, dopravu v Praze, vodní zdroje, lesy, kmitočtové spektrum, informační systémy státu, školy, nemocnice. Další bilión korun čeká na "přerozdělení". Kde jste, privatizační revolucionáři nového věku Vodnáře?

Pragmatickým posunům nenaučil mašinfíru Stanislava Grosse mistr železničář v učilišti, ale sociolog Ota Novotný v době, kdy dělal "poradce" Miloši Zemanovi a Stanislav Gross měl za sebou už první politické krůčky v Radě Mládeže a Mladých sociálních demokratech. Po "odejití" poradce Novotného byl sice Miloš Zeman bez poradce, ale spal o to klidněji. Posun sociální demokracie doprava, směrem k pochybnému a pochybenému "středovmu voliči" by býval byl v roce 1994 smrtelnou ranou do zad člověku, který chtěl jít vládě po krku až do Strakovky... Na své heslo si může dnes vzpomenout, ale už jím nikoho nenadchne. Musel by jít po krku i sám sobě za personální hlouposti, které napáchal či kterým nebránil.

Ne tak ovšem v roce 2000, kdy bleskurychlý půlobrat vpravo provedl "sociálně pracující" předseda vlády Špidla s elegancí sobě vlastní. Povedlo se mu jediné - rozbít neurotický slepenec čtyř-, dvou-, jedno a půl-koalice do té míry, že většina vystřízlivělých věrozvěstů těch pravých názorů se navrátila do lůna matičky strany - ODS. Ta, posílena o monopolní postavení "té pravé pravice" vyhrála ihned v následujících volbách senátory, hejtmany i starosty.

Aby ne - v liberály tolik chtěných "většinových" volbách musí zvítězit konzervativní pravice ještě po dlouhou dobu, protože hodnotová orientace společnosti je od "sametu" nastavena (po likvidaci federálních ideálů spolu s odkazem mrtvého Masaryka a ještě živým Dubčekem) na hmotné zajištění rodiny (kdo nekrade,...), sociální demokraté jsou povětšinou nepodnikaví, hloubaví - tudíž chudobní, osobnosti generují média v téměř shodných vlastnických rukou, "službu vlasti" za nadšeného jásotu nastupujících voličů likviduje sociální demokracie nyní. Vše veřejné, i instituce a aktivity občanské společnosti od ďáblova komunismu jest a tak sociálním demokratům přese všechno jejich hloubání o prohraných komunálních a senátních volbách mnoho společenské vážnosti nezbývá. Ti "lidé práce" donedávna ještě říkali spolu s tatíčkem Masarykem "... ale nebojej se a nekradou jako jiný, vašnosto...

Dnes už to důchodcům , kteří pamatovali první republiku a šlachovitého prezidenta v uniformě a na koni nikdo neuvěří. Většina sociálních demokratů ve stranických i státních funkcích je vypasená od stressu o židli či tu funkci, od vysedávání po schůzích, od sedadel služebních bavoráků a manželek, které si povětšinou našly milence. Cestou do Unie se občan ptá: Vlast? Co to je? To je ten neonacistickej plátek, ne? Smutná odpověď je, že to taky...

Od dob spanilého mládí modrookého kudrnatého chlapce se stalo mnohé. Co na Stanislavu Grossovi oceňují i protivníci, je fakt, že na rozdíl od "zacementovaných" sociálně demokratických idealistů se dokázal učit. Sice stylem pokus-omyl, což není nejefektivnější ani nejbezpečnější metoda, ale zato vytrvale. Kartová aféra, která měla umožnit monitorování pohybu zájmových osob prostřednictvím výpisů z mobilu a CSS karet (darovanému koni na zuby nehleď) mu víceméně neublížila a svým protivníkům ji vrátil i s úroky. I právnickou fakultu vystudoval a dnes splétá ty nejdokonalejší legislativní špagátky, kterými chce ovázat slepou a bezbrannou spravedlnost i nic netušící demokracii.

A tak se ve jménu euroatlantické demokracie pozvali na "přátelskou návštěvu" američtí agenti, kteří nyní chodí na porady k ministrovi vnitra a on nadšeně naslouchá plánům, kterak mnoho demokracie škodí a prostý lid musí být přísnost. Přítomnost cizích zpravodajců u přísně tajných jednání sice starší české agenty udivuje a koliduje s trestnými činy dle první hlavy trestního zákona, ale zvykli si a přizpůsobili se. Zvykli si i na to, že informacemi jejich zdrojů občas disponují politici a žvaní o nich v médiích. Má to jednu výhodu. Nalezení dostatečně hloupého donášivého "zdroje" trvá dost dlouho, nemá dlouhé životnosti a tak život jim plyne nepoměrně lehčeji, než kdyby museli něco doopravdy dělat.

Češi si zvykli, že vše podstatné vyžvaní novinářům sami a tak tajné službě stačí číst pečlivě internet a denní tisk. Podle ředitele specializovaného knihovnicko-informačního ústavu Karlovy univerzity, na jehož půdě se provádějí důstojníci BIS a jejich spolupracovníci z řad pedagogů náborové semináře pro studenty, chtivé práce "ve státních službách" jsou otevřené zdroje cestou získávání zpravodajských informací z osmdesáti procent. Proč ne, časy se mění... Instalují se kamerové systémy, o jejichž rozlišení se taktně mlčí, neb by se mohli ochránci lidských práv divit; telekomunikačním operátorům nainstalovali novodobí estébáčci odposlechové kabely o kapacitě, o které se 2. správě StB ani nesnilo; spolu s triangulací polohy telefonu do mapy či instalaci prostorového odposlechu do operačního systému zájmového mobilu; snížila se úroveň šifrování o dva bity tak, aby každé odposlechové zařízení mohlo dekódovat signál on-line. Rozšířila se v rámci "boje proti terorismu" pravomoc policejním a ostatním fízlovským složkám státu tak, že ani sami policisté netuší, kolik pravomoci už mají, aby ji náhodou využívat už dnes a nezpůsobili předčasný poplach. Legislativní smršť je totiž stále v plném proudu... A Amerika, ta nám jen tiše závidí a dělá z ČR pokusnou laboratoř na poloprovozní ověřování technologií. Protože co u nás funguje, to za louží bude geniální... Viz například chytré kamery na letištích či hraničních přechodech, biometrické senzory, nadstandardní služby mobilních operátorů, neletální zbraně a podobně. Za vývoj hi-tech zbraňových technologií jsme odměňováni tím, že je smíme zkoušet a kupovat...

Informační systém státu (ISVS) měl mít v sobě zakódováno tzv. bezpečné rozhraní, které mělo způsobit technologickou nemožnost propojování systémů a dohledávání osobních údajů bez čtyř klíčových databází, které měly obsahovat jednoznačnou identifikaci osob (evidence obyvatel), sídel (adres), nemovitostí - staveb a pozemků (katastr), ekonomických subjektů (ARES). V jednotlivých informačních systémech měly být nahrazeny tyto údaje číselným ID kódem. Tyto čtyři databáze (jádro informačního systému) měly být propojeny a nepřetržitě monitorovány. Vstup do tohoto "logu" (informace o dotazech) by osobám s nejvyšším prověřením a jmenovaných prezidentem umožnil inspekci podezřelých dotazů. Inspektoři by ale byli naopak zase monitorováni tehdy, když by chtěli propojit podezřelé dotazy s jinými daty v resortních a jiných databázích. Tak mělo být dosaženo efektivity fungování státní správy, vymahatelnosti nejen daní , ale i práva při zachování logicky odůvodnitelné ochrany soukromí a odolnosti ISVS před zneužitím. Kýmkoliv - včetně politiků či úředníků státu...'Zákonem o ochraně osobních dat byly informace státu z ochrany vyjmuty - takže inspektoři ÚOOÚ do BIS nemohou, zatímco BIS do ÚOOÚ ano. Na prostý lid musí přece být přísnost.

Po "zakopání sekerek" na minulém sjezdu, kdy se Miloš Zeman nechal slyšet, že nyní neexistuje křídlo Grossovců a Zemanovců, všichni jsou Špidlovci, byl Stanislav Gross jediný, kdo nepromrhal ani minutu svého času. Narozdíl od jiných. Velká dohoda, kterou učinil s Milošem Zemanem za post ministra vnitra mu umožnila plynule získávat respekt a informační převahu. Rošáda proběhla tak skrytě a tak klidně, že hloupější sociální demokraté ji nepochopili ještě po dvou letech...

Rozvědčíci, kteří měli být řízeni Janem Kavanem, byli mezitím řízení úplně někým jiným a monitorováni zevnitř služby, ministr obrany dlouho, předlouho nevěděl, jaké kostlivce skrývají "obranné skříně" a pak se nestačil divit... Kroky lidí na obraně monitorovali civilní kontrarozvědčíci asi už jen proto, že se většinou jednalo o primitivní rozkrádačky a prodej kradeného civilům, případně pletichy proti veřejné soutěži s dodavateli. A Vladimír Špidla si každé ráno četl svodný monitor BIS. Zabral mu skoro dvě hodiny a nebyl z něj příliš moudrý. Měl totiž pokoru před budoucností a mnoho práce v přemlouvání koaličních partnerů, aby té Hance domluvili...

Po štábním informačním systému a vítězech jeho tendrů už se nikdo neptal a pokud ano, zeptal se pouze jednou. Po kvalitě dodávaného zboží se nový nadějný ministr s tváří ošlehanou větráky ekonomického oddělení ptal stále méně často. Musel by se zeptat v KDU-ČSL, což mu připadlo příliš privátní.

O to více si začal libovat v vojáctví mediálním a symbolickém. Na internetu si protahuje páteř o repliku šavle, z čehož mladým dámám muselo být už z doby c.k. armády nesmírně eroticky švarno, ale rozbíhající se soukolí reformy české armády to ale mělo vliv pramalý. Česká armáda je reformovatelná již více než jedno století jen ztěží. Ta se dá pouze zrušit bez náhrady spolu s ministerstvem. Což věděl už Švejk i jeho autor - protože byli "out", nevěděl to ale Tvrdík, který je "in".

Zkušení Grossovi PR specialisté, kteří si své agenturní sítě v českých médiích budovali dlouho a důkladně, naučili těžkopádné vojáky svižně postmoderní práci. Většina starých kádrů z armádního PR zmizela či se uklidila na místa méně "bojová" u dodavatelů či odběratelů armádní technologie a služeb. Na místo nic přišli moderní mladí muži bez zábran. Stanislav Gross převzal mediální záštitu nad svým stranickým kolegou a jeho hvězda začala rychle a nezadržitelně stoupat.

Známosti se zpěváky populární hudby z líhně Gott-Janeček mu zajistily křepké a profesionální oslavy všech důležitých akcí, takže i vstup do "západních" armádních struktur jsme oslavovali s mnoha umělci, odkojenými komunistickým Pragokoncertem. Slavíci jsou také práci. Bulvár získal respekt (někdo přece musí dodávat i novinářům Blesku pikantní informace či jiné ověřovat, veškerou "robotu" není možno nechat na amatérských investigativních žurnalistech, ještě by na něco mohli doopravdy přijít a byl by průser)

Stabilizované ministerstvo vnitra, kde policisté "svého ministra" milují více, než své manželky, je ukázkou dokonalého PR ven i dovnitř, ukázkou dokonalé personální i zpravodajské strategie. Je ukázkou dokonalé politiky. Stanislav Gross se naučil pracovat tvořivým způsobem s informacemi. Má v tuto chvíli - jako jediný - dokonale konsolidovaný region, ve kterém přestala deset let trvající zákopová vnitrostranická válka. Řídí mu jej jeho bývalý asistent a pod pečlivým, ale nenápadně taktně přátelským dohledem rozmnožuje personální poklady svého strážce. Naučil se citlivě a přitom tvrdě vyjednávat, ví, jaká výhoda má jakou cenu pro koho. Není nad informační profesionalitu. Kapitálem jsou přece lidé k něčemu použitelní, jak sociální demokraty učí už několik let bývalý poradce bývalého "liberálního" předsedy KSČM Svobody, liberální reformátor školství Radim Valenčík, toho času existenčně zajištěný díky politikům Unie svobody (Mareš, Matějů) na Vysoké škole bankovní a správní a v jednom liberálně demokratickém thinkthanku.

Gross má dnes také dokonale funkční a přitom zavázané struktury svého resortu (prkotinami se nezabývá, marné bitvy o zásady a principy nebojuje, orel much přeci nelapá) a tak může používat multiplikačního efektu, klidu i vlivu k získávání dalšího vlivu, další konsolidace resortu, strany i regionu. Pro stranu je nepostradatelný, vždy příjemný, v dobré náladě, odpočatý, šťastně se rozmnožující ministr... ODS "na něj nasadila" ve středních Čechách hloupého a ve své hlouposti osamělého hejtmana Bendla a tak najednou i bývalý kuchař Dolejš vypadá při srovnání jako nepochybný vítěz. A i ten na sobě za ty léta, co ho znám, zapracoval nadmíru profesionálně. Dospěl. Učil se. A naučené se naučil používat. Unií se Gross nezabývá, neb v polovojenské organizaci vnitra nemá liberalismus bez přívlastků místo a v Unii má o vnitru znalosti pouze bývalý ministr Ruml. A ten nedokázal v době těsně před Sarajevem ani prověřit, komuže patří doopravdy ta švýcarská vila a kdo doopravdy stojí za penězi Lájose Bácze či Pepy z Hongkongu. Díky této informační nedostatečnosti utíkal pak Ruml Sněmovní ulicí jako uličník, málem ukamenovaný tetkami klausovkami před sídlem ODS. Zatímco při prověření informací mohl být on tím vítězem a nemusel přiznat na Hradě trpké ovoce porážky stejně, jako před měsícem nenáviděný "Becherovka Zeman"...

Grossova šance je prostá, protože se mu povedl obdivuhodný tah: zajistit politickou rakev na míru dvěma svým největším vnitrostranickým rivalům jedním mistrovským politickým tahem - Špidlou počínaje a Zemanem konče, třetího možného soka Sobotku vmanévroval do sebevražedné polohy cestou reformě finančního selhání, čtvrtého soka Škromacha vehnal do spárů jeho vlastní ctižádosti a beznadějně idealistického souboje s faktickou mocí ve straně. Přitom ukázal laskavou tvář, zavázal si všechny široko daleko a připravil si půdu pro opravdové převzetí moci cestou hladkou a dobře namazanou. Sociální demokraté ho ještě budou prosit, aby potápějící se loď zachránil a vyjednal to, co jedině může vyjednat on. Velkou koalici post-zemanovské ČSSD s post-klausovskou ODS, ve které bude koaliční dohoda ještě formálnější a "legislativnější", než byla nebohá opoziční smlouva, vymyšlená kdysi v jasné chvíli vedoucího sekretariátu Miloše Zemana Karlem Březinou...

Tomu přeci musí rozumět i Václav Klaus, má-li býti prezidentem všech, a ne jen oposmluvního slepence ODS-KSČM s ručením velmi omezeným? Premiér Gross, ministr financí Tlustý, ústavní většina a flanďácko nezávislá koalice 100 + 1 Marvanová navždy v propadlišti dějin. Velvyslanci zprava i středu, ekonomika pravici, levici záchranu chudobných a nemocných, odboráři paralyzovaní hrůzou a poklesem členů, levice pro většinovou znalost ruštiny a jiného jazyka nikoliv nepoužitelná v Evropské unii ač nejvíce pro-evropská, uzavřená v sředoevropské periferii Prahy a okolí a vázána klidnou silou komunální politiky. Do Bruselu potřebujete MBA tenhle titul dáváme my, vzkážou vládci titulů těm chtivým. Cesta vede přes poslušnost. Sociální demokracie díky neschopné personální politice nevědouce, jak jazykově a odborně vybavené členy s jakou minulostí vlastně přijímá do svých řad se bude potácet v přeměně z levicové strany na elitářskou státně-byrokratickou partaj s výtahem, do náruče ODS se znovu vrhnou všichni, kdož z ní zděšeni z finanční situace v době Sarajeva utekli. Budou to ekonomové a státní byrokraté s tituly MBA a kvalifikací v prestižních mezinárodních i domácích firmách. Takový Telecom či ČEZ budou potřebovat zeštíhlet na racionální velikost právě v okamžiku, kdy evropské instituce i naše bruselské zastoupení bude potřebovat ty pravé managery...

Vysmívaní intelektuálové, kteří nepochopili postmoderní dobu a jejichž moc byla odvozena od lóží, obcí a spolků třetího sektoru zjistí, že jejich názor je ke koupi a když neprodají, prodá jiný. Novináři se naučí zdvořilosti spolu s rozmachem internetu a snižujícím se nákladem liberálních tiskovin na českém trhu, ovládaném pouze jediným přeživším distributorem. Nebo se i novináři nevyhnou tomu, aby začali pracovat na příznivém mediálním obrazu České republiky při vstupu do EU. A nebo se nevyhnou tomu, začít už konečně pracovat. Rukama.

Hezká představa, že? Realistická představa.

Scénář třetí: Špidlův jazýček vláčen závažími nalevo i napravo sem a tam do úplného vyvážení

Politika je umění možného

M. S. Gorbačov
Perestrojka

• Spravedlnost neexistuje, stejně jako demokracie. Tím méně sociální.
• V politice nikdy neříkej nikdy.
• Máslo patří na chleba. Chleba nepatří na zem. Určitě ne namazanou stranou.
• Máslo nemá bratra ani sestru. O přátelích nemluvě. Pouze konzumenty.
• Někteří konzumují máslo s chlebem, jiní tvrdí, že na chleba se těžko vydělává.
• Máslo produkuje v neztlučené formě každá kráva. Nevyplácí se tlouci bejka, když je potřeba tlouci mléko.

To jsou prostá venkovská pravidla, jejichž poznání stálo v hlavním městě kultivovaného premiéra sociální demokracie mnoho. Budoucnost, před kterou měl ještě nedávno takovou pokoru. Přesto to nebyla zkušenost marná, protože byla spektakulárně demonstrativní i pro ty méně chápavé. Vladimíru Špidlovi se dostalo prakticky zdarma poznání, za něž by v teoretické podobě musel draze platit. Poučil se? Pokud ano a na svět po sobotní prohře nepohlíží s trpkostí, zatemňující rudě mozek ještě více, než po zkušenostech z dávné minulosti, zachová kamennou tvář hráče pokeru a laskavého ducha dalajlámova. Sebere se co nejrychleji - snad dokonce dříve, než vy čtenáři stačíte přečíst tuto analýzu, a půjde slepovat porculánový hrníček, kterým předtím vzteky mrštil o zem. Odvolá co slíbil a slíbí, co odvolal. Všichni mu uvěří, protože ve své bojácnosti a oportunismu budou chtít uvěřit protože je snadnější cesta víry, než poznání. Do hrníčku pak nabere živou vodu, pokropí jí své naděje a Blaničtí rytíři mu pomohou přežít. Zdá se vám to jako pohádka s příliš dobrým koncem? Mě také.

Realita této varianty možného vývoje bude sice podobná, nikoliv tak snivě romantická. Zbabělost a malomyslnost vojáků po porážce je všeobecně sdílená vlastnost a opak se dá pouze trénovat četbou Machiavelliho a praktickými vítězstvími se slabšími partnery, kde rozsudkem pro poraženého je smrt. Pak e smíření variantou nejenže ctnostnou, ale dokonce i z 50% sebezáchovnou. Ústup z prohraného boje do - i nepřipravených - pozic, ze kterých lze po obnově sil provést jinou operaci, když ne protiútok, je povinností každého vojáka, nevyznávajícího ruskou gerojskou školu. Chytrý vojevůdce a dobrý advokát jsou si podobní. Oba své spory vyhrávají s co nejvyšším ziskem a co nejmenší ztrátou. Oba ale berou jen ty případy, kde jsou si jisti vítězstvím alespoň částečným. Slepený hrníček prosakuje a bývá většinou už jen na ozdobu.

Sociální demokraté stejně jako bolševici chápou upřímnou sebekritiku očistně. Změnu antikomunistického kurzu v duchu sociálně demokratického hesla z dlouhodobého programu "Otevřenost novým výzvám" by uvítalo více těch, kteří na schůzi přijdou, než druhou část téhož hesla - "věrnost tradici" , jejíž úskalí znají a tudíž i vyznávají povětšinou ti, kteří už nemají mnoho sil na schůzi dojít a hlasovat. Veřejná omluva, adresovaná bývalému lídrovi ČSSD, který z pětiprocentní strany učinil třicetiprocentní také za cenu mnohých kompromisů i vyložených politických podrazů, je namístě. Bez ohledu na reakci, která by při vhodné konstelaci mnohých evropských šancí nemusela být pro prognostika z Gonzálesovy komise Socialistické internacionály nepřijatelná. Pro vyznavače strategického konceptu GLOBAL PROGRESS je hřiště pro 10 miliónů lidí, kteří málokdy vědí, co chtějí, trochu příliš malé. Jako předseda vlády po zásadní obměně by dostal Vladimír Špidla příležitost s podmínkou. Její nevyužití by bylo vnímáno jako poslední. Bratrovražedná Kristallnacht by na sjezdu ČSSD nenastala. Pouze by se upevnily pozice místopředsedů, vláda by se dostala pod jednoznačný ideový tlak a začalo by se ve sněmovně vyjednávat stejně pragmaticky, jako dříve. Bez jakýchkoliv emocionálních výkřiků "s tímhle ne, on je takový, či onaký", bez ublíženecké podlézavosti a přehnané opatrnosti.

Sociální demokracie JE stále ještě vítězem voleb, i když to byly volby minulé. Do těch příštích musí prokázat v praxi, že její zimní somnambulismus se jara netýká. Pragmatická dohoda s ODS na jedné straně a KSČM na druhé straně může zajistit této zemi levo-středovou politiku bez větších otřesů.

Nebude to hloupé žvanění o potřebnosti trpících albánských dealerů či tibetské demokracii, nebude to rozdávání nových škodovek sociálně potřebným či plošná úhrada všech léků bez evidence jejich potřebnosti či racionality; bude to stabilní a efektivní rekvalifikace nezaměstnaných s efektivní podporou stabilních pracovních míst, znovuzprovoznění systému veřejných prací pro ty, kteří budou nezaměstnaní déle než 6 měsíců; bude to nekompromisní podřízenost VZP státní politice a omezení lékových penězovodů, bude to razantní školská reforma, která zatuchlé školy a líné pedagogy donutí stát na svých, nežebrat a nevybírat úplatky formou desetitisícového školného, bude to brilantně rychlá internetizace veřejné správy spolu s třicetiprocentní redukcí počítačové gramotnosti nevyškolitelného státního aparátu. Bude to zvýšení pracovní morálky státních zaměstnanců a zvýšení personální samostatnosti vedoucích pracovníků.

Všechno to, co sociální demokracie chtěl a udělat a doposud nato nenašla manévrovací prostor. Třebas pro ješitnost jednoho premiéra či rudé vidění druhého.

Nevyhoditelnost neschopných či všeho schopných úředníků dosáhla obludných rozměrů, hloupost a lenost řady učitelů též. Drzost farmaceutických koncernů jakbysmet, sprostota některých lékařů dosáhla už takového rozměru, že jsou dávno za rámcem Hippokratovy přísahy a na pomezí trestního zákona. Na to vše potřebuje vláda širokou pracovitou koalici, ve které ideologie budou hrát svou roli stále méně. Kde i komunisté pochopí, že bez tvrdosti na lenochy spěje tato země do pekla místo do EU. Kde i občanští demokraté si uvědomí, že nejen privatizací bude jejich strana myšlenkově živa za několik let. A kde i oni pochopí, že minimalizaci státu vymyslel Vladimír Iljič Lenin jako koncept pro období, které je ještě daleko před námi - pro období komunismu...

Pokud nechce Vladimír Špidla před budoucností nadále kličkovat jako zajíc, musí mandát sociální demokracie podrobit přímému, čestnému střetu o základní, veřejnou diskusí prověřené ideje na rozumných argumentech postaveného sociálního státu, se kterým ani prezident Klaus, ani rozumní komunisté nebudou mnoho polemizovat. Protože nebude o čem. Bez církevních požadavků, bez náladové Hany Marvanové, bez chaotických a privátního luxusu chtivých ministrů Němce a Mareše a s Vladimírem Mlynářem klidně i v ČSSD. Protože na koncepční informatické rovině se s ním ČSSD vždy bez jakéhokoliv problému dohodla. Program připravený sociální demokracií přijal bez korektur za svůj. O personální spoluodpovědnosti za resort informatiky se zajisté je možno i s ním ještě dohodnout.

Jen musí mít premiér odvahu k dynamické rovnováze politických těles v kývavém pohybu zleva doprava a nesmí vidět příliš rudě, když uvidí komunistu...

Scénář čtvrtý - Špidla, toť muška jenom zlatá

Buďme ale realističtí k osobnostním možnostem premiéra i jeho okolí. Daleko pravděpodobnější scénář bude, ež na sjezdu sociální demokracie nastane tříkolová volba předsedy strany stejně, jako nastala na Hradě. V prvním kole půjde do nominace pouze Špidla a v tajné volbě mu nadpoloviční většina delegátů vysloví nedůvěru tím, že vhodí prázdný lístek. Tím se otevře prostor pro kritiky z obou "bojových" táborů a ti začnou cupovat Špidlovu politiku tak, že z ní budou chlupy lítat. Pokusili se o to už na posledním zasedání ÚVV ČSSD někteří Mladí sociální demokraté a také dlouholetý předseda pražského regionu, poslanec Šplíchal. V ODS si ho totiž váží - prý bez jeho pomoci by Klaus na křesle prezidenta neseděl. Podobně schizofrenní roli hrál Šplíchal už jednou, když pomáhal Petře Buzkové udržet se v mediálním výsluní Prahy tak dlouho, až už on sám nebyl v čele města zapotřebí. Poté byl bez milosti smeten a nebránil ho nikdo. Také byl velmi hřmotným odpůrcem války v Kosovu - pouze do chvíle, než měl odletět do Srbska spolu s "mírovou delegací" Miroslava Šloufa. Pak dostal politickou chřipku a zůstal v Praze. Za jeho působení v čele Prahy vynikal tento region tím samým neduhem, čím v současnosti celá ČSSD. Chaoticky rozštěpená organizace, neschopnost shody v základních vyjednávacích taktikách, neschopnost personální politiky, kuh-handly (pro němčiny neznalé -- obchod s kravami) bez jakékoliv strategičtější vize. Problémy jednotlivých organizací zametané pod koberec, lidé s falešnými tituly ve stranických funkcích, skandál se sponzorským příspěvkem podnikatele a blízkého přítele a obchodního partnera rodiny Šplíchalů Matoulka, regionální kontrolní komise obsazena jeho obchodní partnerkou Kleslovou, což se nejevilo nikomu jako střet zájmů... Krize obvodních organizací Praha 1, 2, 5 přetrvaly až dodnes. Proslavil se výrokem, že není ani Zemanův, ani Grossův, ale je svůj. Svým zůstal, i když dnes předstírá levicový zápal či úpal a sociálním demokratům naordinoval vizi, jakou ještě neměli. Vizi verbálního hrdinství a s ní související bezpáteřné obchodnické obratnosti. Přiznám se, že je mi milejší jednoznačná a všem čitelná liberálně demokratická Petra Buzková, která dokázala alespoň zčásti pražský region sjednotit, odstranit nezkompromitovanější a nejužvaněnější hospodské štamgasty, než "svůj" Karel Šplíchal, který s nimi do ranních hodin zpívával opileckou píseň o "socanské eskadróně". Nevěřím pijanům, ani když jsou střízliví.

Podobně slepý byl premiér, když na piedestal exekutivní moci vyzdvihl současného "lídra" imaginární Zemanovy skupiny, místopředsedu strany Škromacha. Jeho mediální obratnost a prezentace sociální politiky vzbuzovala soucitný úsměv i u levicově laděných komentátorů, jeho návrhy adhoc pronášené před novináři ukazovaly pouze nemohoucnost levicového konceptu sociální demokracie. O jeho usměvavém kompromisnictví a bezbřehém oportunismu kolují legendy ještě z dob jeho kličkované kariéry v jihomoravském regionu a v odborovém svazu Kovo. Připadá mi, jako kdyby prohnaný lídr jižní Moravy, poslanec Sobotka, který své jihomoravské žezlo převzal po několikaleté tvrdé práci v regionu po stárnoucím ministru vnitra Grulichovi, vytvořil si ve Škromachovi perspektivního sparingpartnera, o kterém bude dopředu vědět, že prohraje, kdy mu to přikáže, nebo když ho k tomu dožene. Prozatím to tak je. Vlastní stín lze překročit pouze za příznivého a pohyblivého světla... Prezentace Škromacha jako možného rivala proti Špidlovi je dnes pouze hloupým šidítkem Špidlova okruhu - vymyšleném proto, aby se Špidla udržel ve funkci předsedy nadále. Protože Škromach neobstojí nejen proti Špidlovi, ale ani náhodou v možném boji o křeslo proti Grossovi. On nemůže obstát vůbec. Ani kdyby se sebevíce snažil. Pro levici v sociální demokracii to ale rána není, spíš vyčištění terénu.

Špidla má totiž šanci se udržet. Za situace, kdy se stane obklíčenou figurou - stejně, jako se Miloš Zeman udržel i obklíčen Grossovými lidmi po celé jedno volební období. Obkličovací strategie je Grossovou spolehlivou zbraní, kdy se politické grémium rozhoduje kolektivně a Gross v něm má většinu. Většinu bude mít nyní Gross i na předsednictvu, a těsnou většinu má i na daleko širším ÚVV. Jak se z ČSSD stává strana "bílých límečků" státního aparátu, vzniká zde i silné manažerské křídlo, které vyniká inteligencí, obratností i politickou nenápadností. Těmto novopečeným členům nejde o ideje, ale o postavení a vliv. O moc. Nepotřebují ideje, protože si je umí koupit. Umějí zadávat úkoly jiným a tím je zaměstnávat a vyčerpávat. Umějí propojovat své snahy v skrytých ad hoc koalicích napříč politickým spektrem, dosahovat dílčích cílů a tím si získávají pověst obratných politiků - vyjednavačů. Vyprazdňují ale politiku stejně, jako ji vyprázdnili jejich kolegové v Unii svobody a dalších liberálních konceptech. Ve své podstatě jsou to politici k pronajmutí. Stačí mít čím platit.

Varianta Špidly obklíčeného "profesionály" je ze všech nejrealističtější, nejméně mediálně konfliktní navenek a přitom nejvíce ohrožuje budoucí pozice ČSSD i její schopnost být čitelným, předvídatelným a respektovaným protivníkem. Znamená pokračování zákeřnosti, nerozhodnosti, oportunismu a pravicového klientelismu daleko více, než poměrně prostoduše identifikovatelný a personálně úzký okruh "šloufovců".

Otázkou je, jak se k takovému vývoji postaví sám premiér, který vlastní "křídlo" (mimo úzkého okruhu odborníků na sociální politiku z odborné komise) nemá a ani se nesnažil svými výjezdy posilovat či naopak zeslabovat různé tendence v jednotlivých regionech. Delegáti sjezdu jsou jasní, rozložení sil také, o většinu hlasů nerozhodnutých a ztěží řiditelných delegátů se povede líté vyjednávání až v kuloárech sjezdu.

Trojí tvář ODS

Nejen sociální demokracie, ale i další strany mají své lobby, novopečenou hradní stranu nevyjímaje.

V ODS bují silý regionalismus, podpořený většinovými prvky ve vnitrostranickém systému cesty k moci a tak se vytvářejí různě prorostlá bratrstva regionálních manažerů, vlivných členů - podnikatelů a úsluh schopných poddaných. Na rozdíl od ČSSD se ODS nedá upřít jedno: lovecký pud smečky v honbě za realizovatelností cílů, loajální ochranu slabších a zranitelných "vyslanců" do cizích táborů a semknutost proti vnějším nepřátelům.Je vidět, že Sarajevo k něčemu posloužilo. Udělalo - stejně jako na počátku devadesátých let v komunistické straně - z spolku ambiciózních individualistů pod hrozbou existenčního ohrožení stmelený kolektiv, který dokáže realizovat vyčený cíl. Problémem zůstává definice cíle, přesahujícího peněženky zúčastněných a horizont jednoho volebního období. ODS schází huámanitně orientovaná inteligence, mezioborové přesahy a širší ideové ukotvení - stejně jako rozhled v mezinárodní politice. I proto snad vsadila na nacionalismus a "konzervativní" hodnoty obrany české státní ideje. Problémem zůstává i maskulinární soupeřivost strany, složené téměř výhradně z "mužů jedné generace" mezi 35 až 50 lety. Soupeřivost je krásná vlastnost, kdyby ji neprovázelo postpubertální fanfarónství a orgastické opojení vlastní důležitostí a neomylností. Ale to je daň za loveské instinkty dravečků s modrými pírky...

Hlavní lobby v ODS jsou regiony, které určují svou, mnohdy zvláštně nesourodou politiku centru. A to, podle sloganu koho chleba jíš, toho píseň zpívej podléhá těmto dílčím marginalitám a tím rozostřuje své idové pilíře podle momentálního rozložení sil. ODS dokáže být mnohdy více levicová, než by kdo čekal - nědy dokonce citlivěji levicová, protože realisticky levicová; jindy zase extrémě pravicová se sklonem k policejním praktikám a porušování práv či ekonomické logiky. Teze o 15% rovné daně nemysleli politici ODS vážně nikdy, přesto se tento ekonomický voluntarismus populisticky zahnízdil bez jakékoliv analýzy dopadů na celý půlrok na ekonomických stránkách médií. Čím "blíže k masám", tím realističtější a pragmatičtější politiku ODS dělá a i proto má velký úspěch u cílových skupin maloměst i regionů. I proto vyhrává komunální volby a má většinu regionálních aparátů. Čím dále od konkrétní politiky a abstraktnějších úvahách, tím ideologičtější je pohled občanských demokratů a tím viditlnější je jejich lpění na patnáct let starých tezích o minmálním státu, samoregulaci trhu a individuální odpovědnosti. A zde vzniká prostor pro novou "prezidentskou" politiku ODS, která se může posunout od krajní pravice a zaplnit tak rozpadlou Unií svobody a klesajícími lidovci uprázdněný střed.

Podstata budoucí role Václava Klause tkví v projevu, který přednesl ještě před třetím kolem volby 28. 2. 2003. Byl to z celé řady vyjádření k prezidentkému tématu nejlepší projev a předjímal svým charakterem inaugurační projevy dřívějších kandidátů a prezidentů, včetně Masaryka. Ten,. kdo chce číst a chápat, pochopí možná že je rozdíl mezi Klausem - "pravicovým" politikem a Klausem "nestranným" státníkem. A tato změna by mohla paradoxně pomoci i straně jednoho muže - ODS. Protože je to posun k střízlivému komplexnímu vidění věcí. Vidění v souvislostech, vidění oproštěného od politikaření a intrik. Vidění významného politika minulé etapy vývoje ČR, který se třeba na stáří chce naučit chovat se a být vnímán i jako významný státník budoucí ČR uprostřed sjednocující se Evropy.

zdroj: www.ods.cz

Druhou hlavní lobbistickou strukturou (nechci ji nazývat frakcí, protože v ODS nejsou ani tak důležité programové rozdíly, jako personální propojení a vztahové pavučiny vzájemných zájmových souručenství) je pražský region. V něm se nejvíce koncentruje svár manažerského a regionálního, zde se nejvíce propojuje klientské prostředí a spojení businessu s politikou v neprůhledný konglomerát zájmů, ve kterém z privátních firemních zdrojů "spřátelených" manažerů podniků je financován či ovlivňován mediální obraz i samotná politika strany. V Praze je největší převaha nabídky ale i největší možnost k uplatnění každého, kdo projeví týmového ducha a pragmatickou přizpůsobivost skupinovým zájmům. Pro individuality, překračující rámec hierarchického postupu není v ODS místo, čímž se ovšem nejvíce petrifikují "klony" těch dočasně úspěšných. Prohlédne-li si nezaujatý divák fotogalerii poslanců či zastupitelů všech hlavních politických formací, všude najde více či méně excentrické osobnosti, jen v ODS najde "typické" tváře, u kterých má problém odlišit, kdo je kdo. Mediálně nezajímavé, neboť papouškují naučené příručky bez vlastní invence, organizačně ale schopné, protože dokonale zaměnitelné a tudíž použitelné v normalizovaných rolích exekutivy business světa.

Třetí tváří ODS jsou osobnosti, které významně vybočují z šedi sněmovního davu a tvoří snadno zapamatovatelné a charakterní herce "občanské" politiky. Herecké nadání je vlastní nepříliš milovanému "následníku trůnu" Langrovi, stejně jako "nejznámější sociální demokratce v ODS" Libuši Benešové. Osobnost byl i Miroslav Macek, sarkasticky až krutě pravdivý ve svých inside analýzách politiky ODS. Ten jediný mohl aspirovat na programového vizionáře podobného postavení ve straně, jaké má například Miloslav Ransdorf u komunistů. Osobnost nikdo neupře ani současnému primátoru Prahy Bémovi, jehože faktická pozice v regionu je ovšm tragická - zcela podřízen "straré partě" Jana Bürgenmeistera. Osobní šarm má i "školský" Walter Bartoš či senátor Palata. Bez šancí nejsou ani další ženy - Lucie Talmannová či "mediální" poslankyně Dostálová, i když oběma chybí výraznější odborné zázemí. Příliš sebestředný Tlustý deformuje občas politiku ODS svým vyhraněným ideologickým přístupem, poslanec Zahradil zase neschopností formulovat syntetičtější vizi zahraniční politiky, usazené nikoliv někam do Atlantického oceánu na bitevní loď, ale doprostřed reálné Evropy s zakotvením v kulturním kontextu Čech.

I pro tento nedostatek výrazných jedinců v centrální politice oDS se nakonec prosadil "venkovský chasník s kulama" Topolánek, inteligentní, pragmatický realista. Pokud ovšem nedostojí svým sjezdovým spojeneckým závazkům, může se ocitnout ve vážných problémech. Pokud jim vak dostojí, může se ocitnout ODS v pasti regionálních lobby.

Cestu z tohoto dilematu lze najít ve vítězství Klause, odstranění havlovského vidění světa z Hradních nádvoří a odvážně koncipované reprezentaci České republiky. Protože to je jedním z úkolů prezidenta - dát všedním věcem koncepci, všeobecně srozumitelný a akceptovatelný řád, hledat prospěch nejen pro stranické "soudruhy", ale pro všech deset miliónů občanů. Aktivně a vytrvale nalézat důstojný kompromis, tvořící obraz nás samých. Doma i venku. Nic jiného nezbývá ani "hradní straně". Nic jiného nezbývá ani novému prezidentovi. Být jiný a přitom snad i lepší, než byl ješitný a samolibý dramatik. Neměl by to být těžký úkol, protože Václav Havel počátku nového století už není Václav Havel roku 1989. Stejně jako ješitný ekonom Klaus roku 1989 už není státník Klaus roku 2003. Každý má právo se vyvíjet k lepšímu a první kroky prezidenta v nejbližší době ukáží, jakým to bude směrem. Začal dobře.

Francouzi říkají, že největším uměním lidského života je přijí vhod a odejít včas. Toto krédo a tuto příležitost Václav Havel svou dvnáctiletou dočasnou trvalostí propásl. Ke své vlastní škodě.