V souvislosti s prezidentskými aktivitami Václava Klause a jeho odchodem z čela ODS se objevilo hned několik hodnocení kupónové privatizace, pro které je podle mého názoru typická malá orientace v ekonomických konceptech počátku devadesátých let. Česká cesta je tak uměle vytržena z ideového kontextu doby. Role některých institucí, či jednotlivců, jsou opominuty zcela.

Především není pravda, že kupónová privatizace byla vymyšlena někde v závětří prognostického ústavu a už vůbec není pravda, že jejím hlavním protagonistou byl Václav Klaus. Tzv. šoková terapie se opírala o tzv. Washingtonský konsensus, podporovaný Mezinárodním měnovým fondem a bohužel pro kvalitu diskuse se v ČR nenašel nikdo jako maďarský ekonom Kornai, který by dokázal hájit pozvolnější, gradualistický postup transformace.

Hlavními protagonisty byli zpočátku Tomáš Ježek a Dušan Tříska. Podle Milana Sojky ideu KP v českém prostředí první zveřejnil exilový ekonom J. Švejnar, který ji údajně převzal od J. Rybáčka. Podle jiných zdrojů se kupónová privatizace opírala o případ privatizace British Gas provedený vládou Margaret Thacherové.

Následující text je založen na třech tezích:

(1) Návrh privatizace prosazovaný ODS byl přijat na demokratickém základě. Rozbití OF bylo vedeno možná tvrdým, ale korektním způsobem, a to zejména ve srovnání s různými pozdějšími snahami o převzetí moci (Sarajevský atentát, Děkujeme odejděte). Lze věřit, že byly pokusy, které byly myšleny poctivě, ale buď byly provedeny zbaběle s nízkou podporou v členské základně ODS (Sarajevský atentát) a nebo diletantsky, bez jasné vize, čímž byla promrhána možná podpora lidí plynoucí z jejich oprávněné nespokojenosti (Děkujeme odejděte).

(2) Jsem přesvědčen, že ideová východiska neoliberalismu a to i v jeho lidové pokleslé podobě mají racionální jádro, které část českých elit není schopna akceptovat. Naopak je stále přeceňována intelektuální závažnost různých (neo)marxistických nebo ekologií inspirovaných kritik (Keller, Kohák). Nepovažuji to však za typicky postkomunistický rys, odmítání liberalismu spojené navíc s jistou formou antiamerikanismu lze nalézt i ve Francii a Německu. Myslím, že antiamerikanismus (a tím nemyslím věcnou kritiku G. W. Bushe, jako spíše přesvědčení o nadřazenosti evropské kultury) pevninské Evropy již dnes má zřetelně nacionalistické, izolacionistické a rasistické prvky.

(3) Pro potřeby této práce rozdělím průběh KP do tří stadií: přípravy, zmatků a porážky. Z bodu (2) plyne mé přesvědčené, že úvodní kroky privatizace a její plán byly a jsou z části obhajitelné i v teoretické rovině. KP byla odvážným "inženýrským projektem" a z tohoto důvody byla její podpora autoritou konzervativního liberála Hayeka poněkud matoucí.

Řada věcí zůstala nedoceněna -- například moderní způsob obchodování v RM Systému (i když sama duplicita RMS a burzy byla sporná). Až do razantní kampaně Viktora Koženého mohla být KP úspěšným projektem. Druhá fáze začíná v momentě překotného zakládání investičních fondů a končí neostře -- někdy po koncentraci akcií jako výsledku agresivní kampaně "akcionáři plačte". V této fází prohrála ODS, protože nedokázala dostatečně "zkrotit" skupiny typu Motoinvestu a regulovat trh.

Přípravy...

Na rozdíl od Jaroslava Teplého (dále J.T. ) si nemyslím, že teze "státním podnikům je zapotřebí co nejrychleji nalézt konkrétní vlastníky" je ničím nepodložená poučka anebo bláznivý nápad. Naopak: jasné určení soukromého vlastníka tvoří podstatu západního liberálního vidění a bylo mnohokrát úspěšně užito. Jeho teorie je vykládána jako řešení "krize obecních pastvin" v Anglii.

To, co je však ideologickým nesmyslem části českých liberálů počátků devadesátých let je z marxismu převzaté tvrzení o fundamentální odlišnosti státního a soukromého vlastnictví. Čeští "liberálové" u Marxova konceptu jen prohodili znaménka. Podle této teorie samotný fakt privatizace vytvoří právní rámec (ekonomové jsou tak avantgardou právníků).

Dle mého soudu se jedná o pouhou variantu Marxova přesvědčení o blahodárně působícím společenském vlastnictví výrobních prostředků. Naopak liberalismus, ať už Hayekův anebo Friedmanův, stojí a padá s vynutitelností práva a drtivá většina liberálů už od dob Adama Smitha nikdy nepochybovala tom, o že velcí (dominující) soukromí vlastníci jsou schopni zlikvidovat (nikoliv vytvořit) právní systém země.

Výhrady Miltona Friedmana vůči státnímu vlastnictví nejsou založeny na primitivních rovnicích státní=špatné, soukromé=dobré, ale na faktu, že státní sektor je ze své podstaty vždy monopolem, kdežto soukromý sektor za předpokladu omezené demokracie (striktního omezení aktivit státu do role "nočního hlídače" a tvůrce obecných zákonů, nikoliv tvůrce "segmentové hospodářské politiky") tuto vlastnost nemá.

Jak jsem již uvedl, byl původní koncept KP inspirován britskou privatizací British Gas a podle některých odhadů se ho mělo účastnit cca 15 -- 20 procent českých občanů (či 100 až 200 tisíc lidí). Lze dle mého názoru dokonce hájit tezi, že rozdání majetku prostřednictvím KP mohlo oslabit vliv komunistické nomenklatury, která ze "sametové" revoluce vyšla v ekonomické oblasti téměř neoslabena. Je otázkou do jaké míry se na tomto neoslabení podílely jednotlivé politické síly z přelomu osmdesátých a devadesátých let.

Je jasné, že veřejné údaje publikované v seznamech podniků v českém tisku byly naprosto nedostatečné pro kvalifikované rozhodování o investici a přeměna investičních bodů na akcie měla povahu hry v kasinu. Tento způsob je tolerovatelný v případě, kdy člověk rozhoduje individuálně o svých "pár" investičních bodech. Teprve následné přeskupování majetku prostřednictvím obchodů v RMS mělo vytvořit třídu schopných individuálních investorů a hlavně fungující kapitálový trh, který mohl být napojen na trh světový. Tento mechanismus není ani "naivní", ani specificky český. V současnosti populární teorie her poskytuje dostatečné intelektuální zázemí pro obhajobu jeho teoretické správnosti.

...zmatek...

Bohužel plán KP byl obohacen o možnost kolektivního financování, aniž by se kdo zabýval přesnějším ošetřením problému dohledu akcionářů nad jejich majetkem v investičních privatizačních fondech (IPF). A na scénu přichází "intelektuál ze západu, exulant, prostě člověk, které podle J.T. má všechny ty správné formální předpoklady (emigrace 1980 do Německa, potom USA, šest let studia na Harvardu, několikaměsíční stáž v londýnské bance Flemming), aby byl oním zahraničním odborníkem, od kterého se měly postkomunistické hospodářské "elity" učit. Jmenuje se Viktor Kožený.

Obecně tradovaným omylem je tvrzení, že za neúspěch KP mohou pouze Češi sami, kteří nedostatečně pokorně naslouchali dobrým radám ze Západu. Podle mého názoru jádro neúspěchu spočívá v nepřipravenosti českého prostředí na agresivní způsob vedení moderní marketingové kampaně.

Koženého "jistota desetinásobku" radikálně mění výchozí situaci, počet držitelů kupónových knížek (DIKů) vzroste z očekávaných 15 -- 20 procent na 5, 95 milionů v první vlně. Koženého Harvardské fondy však jsou nakonec až čtvrtým nejsilnějším IPF. Na nečekaný zájem lidí o kolektivní investování poměrně rychle reagují banky a další subjekty vytvářením vlastních IPF, kterých je nakonec v první vlně 265.

V tomto momentu dochází k naprostému obratu v postavení komunistické nomenklatury. Řada lidí (a jako vždy: výjimky existují) ze zrušených nomenklaturních generálních ředitelství plynule přejde do nových struktur IPF. Úspěšné IPF mají ve svých rukou často rozsáhlý majetek, který nelze investovat metodou kasina, a vzniká rozsáhlý trh s neveřejnými informacemi (tzv. "insider trading").

Tato nelegální praktika vůbec není okrajovou záležitostí (naopak - v určitém ohledu je povýšena na princip) a do budoucna naprosto znemožnila vznik efektivního kapitálového trhu v Čechách. Existovalo by rozhodování na základě neveřejných informací i v "ideálním" průběhu transformace? Podle mého názoru ano, protože i značná část individuálních ideálních 150 -- 300 tisíc DIKů by se rozhodovalo na základě toho, co jim vykecá "kolega z podniku" u piva. Tento typ neveřejných informací by neměl tak devastující účinek. Teprve možnost zisků plynoucí z koncentrace investičních bodů v jednom rozhodovacím místě (princip IPF) vytváří zdroje pro masivní nákup informací (de facto korupci).

V tzv. třetí vlně privatizace v roce 1996/7 došlo k poklesu individuálních DIKů z šesti milion na 2,5 milionů především díky agresivní kampaní "drobní akcionáři, plačte". Již před tím se řada obchodů odbývala mimo burzu pomocí nabídek na odkup akcií za ceny, které naprosto neodpovídaly cenám oficiálním.

Za cenovými pohyby akcií se velice často skrývala rozhodnutí motivovaná již zmíněnými neveřejnými informacemi (jako je např. očekávaný vzrůst ceny pozemku na kterém stáli chátrající provozy v souvislosti s budoucími změnami územního plánu města), případně boj různých skupin o kontrolní balík akcií. Díky nedostatečné regulaci IPF, špatně nastavené ochraně menšinových akcionářů se z akcií stává vysoce rizikové uložení peněz. Ze všech těchto uvedených příčin český akciový trh nikdy neplnil svou funkci.

...porážka

Situace po KP je popsána v článku Pavla Mertlíka z roku 1995, který se jmenuje "Česká privatizace: od státního vlastnictví ke státnímu vlastnictví za pět let". Mertlík, jak už napovídá název článku, prohlašuje, že vlastně nikdy nedošlo k faktickému odstátnění podniků. Ve skutečnosti vzniká "pyramidové monstrum se spící hlavou" - složitá a křehká struktura, na jejímž vrcholu je státní Fond národního majetku, ten kontroluje polostátní komerční banky, které vlastní jednotlivé investiční společnosti.

Výsledný stav se ani náhodou nepodobá původně sledovanému progresivnímu "kapitalistickému" anglo-americkému modelu postaveném na vztahu akcionář -- podnik. Spíše se jedná o model německý, kde rozhodující roli hraje banka s několika českými specifiky, které ho ještě více posunují k bankovnímu socialismu. Vztahy banky a podniku nejsou ani tak vztahy vlastnickými, jako spíše vztahem dlužníka a věřitele. Vlastník je s věřitelem v řadě případů totožný po vlastnické linii podnik -- IPF -- investiční společnost -- (nezprivatizovaná) banka.

Existuje dokonce domněnka, že polostátní banky víceméně plnily úlohu převodní páky mezi státem a podnikem a úspěšně zabraňují restruktulizaci. Politická objednávka sleduje krátkodobé cíle -- zejména udržení sociálního smíru pomocí podpory přezaměstnanosti v neefektivních podnicích před jejich zeštíhlením a (v extrémním případě) i úpadkem.

ODS v této době opouští ve faktické rovině liberalismus (pokud ovšem se ho ovšem pod Klausovým vedením vůbec kdy důsledně držela) a místo dalších rozhodných kroků (především privatizace bank), který by se v krátkém období bohužel neobešly bez prudkého růstu nezaměstnanosti, preferuje skrývanou kontrolu hospodářství.

Změny, které měly být provedeny, provedeny nebyly, a tak je zaděláno na dlouhé období nízkého ekonomického růstu doprovázené "kornatěním" podivného slepence postkomunistické (anebo rovnou neo-nomenklaturní) hospodářské elity.

Liberální a antikomunistická rétorika ODS umožnila zpětnou resuscitaci třetích cest. Protikorupční program ČSSD byl bohužel byl i programem proti-liberálním. Zatímco vláda za posledních pár let v boji proti korupci moc úspěšná nebyla, s liberalismem zatočila opravdu důkladně. Zdroje tohoto odporu jsou však hlouběji, než je nepovedená KP.

Než se budu věnovat alternativním koncepcím, rád bych vyvrátil (či alespoň zpochybnil) několik obecně tradovaných tvrzení, které se ke KP pojí. Teplého představa o "geniálních" západních manažerech mi přijde neobhajitelná. Zlepšila se snad nějak razantně pozice prodavaček pracujících pod zahraničním vedením v nových hypermarketech?

Naopak bych si dovolil víceméně souhlasit s Ivanem Novým z diskuse v NP, který píše o dobrém manažerovi: "Nejčastěji je to průměrný člověk, s dobrými komunikačními schopnostmi, často člověk, který plave s proudem. Naopak najít ten správný proud, který se uplatní v budoucnosti je nejdůležitější vlastnost manažera. Z toho vyplývá, že i v KSČ byli dobří manažeři." (Je jasné, že "dobří je třeba číst morálně neutrálně jako "schopní".)

V obecné rovině si myslím, že do "rozvojových" zemí jsou často posíláni lidé spíše postradatelní a druhořadí a nadnárodní společnosti se rády spiknou s místní vládou. Vím o příkladu investora, který poměrně cynicky staví palác pro místního diktátora v jednom postsovětském státě.

Vtip je v tom, že zatímco pohledávka investora je chráněna mezinárodním obchodním právem (včetně ochrany před fluktuací místní měny), "společenská smlouva" mezi diktátorem a obyvateli neexistuje. Tato zákonnost vně země a nezákonnost uvnitř potom zakládá legitimitu mezinárodní pomoci zemi, která však pokrývá i úhradu pohledávky firmy.

Chyba není ani tak (v tomto případě) ve špatném chování nadnárodní společnosti, jak si myslí levice, ale v tom, že se západní svět není schopen rozhodnout mezi respektem k suverenitě státu (včetně schopnosti uzavírat obchodní kontrakty) a respektem k individuálním právům lidí v zemi.

Citlivá je otázka českých exulantů. Vím o několika případech, kdy čeští re-emigranti byli obyčejnými hochštaplery, kteří si svůj úspěch jednoduše vymysleli. Traduje se vtip z počátku 90. let, že nejvíce ekonomických expertů se rodí kilometr nad Atlantikem. Vztah exilu k ČR je složitý. Ani v nejmenším nezpochybňuji ten prostý fakt, že zkušenosti schopných zahraničních Čechů jsou prospěšné a potřebné, ale kdo je má od "těch druhých" rozeznat?

Podobně je to s častým srovnáním hodnoty podniků před rokem 1989 a dnes. Jaroslav Teplý dochází tak k nesmyslnému tvrzení "[za] 13 let byla doma prohospodařena či rozkradena částka kolem jednoho bilionu korun". Nemyslím, že lze spoléhat na reálnost komunistického národního účetnictví. V roce 1989 totiž neexistovaly ukazatele, které by měly srovnatelnou vypovídací hodnotu o skutečné ceně, ať už podniku samého či jeho produkce.

Jen pro dokreslení několik faktů: v zemi existovala úplná kontrola cen, zboží byl buď nadbytek nebo nedostatek a existoval rozsáhlý systém šedé ekonomiky, neexistovalo nic co by se dalo srovnat s výročními zprávami jak je známe z tržních ekonomik, koruna byla nekonvertibilní a její oficiální kurs naprosto nereálný.

Za zcela pochybnou považuji tezi J.T. o "rodinném stříbře" státu. Je především nutné upozornit na naprosto odlišný institucionální základ (národní mentalitu) mezi jednotlivými zeměmi. nemá cenu srovnávat hospodářskou politiku Francie a nezmínit způsob, jakým tato země vytváří své elity.

Argumentovat způsobem "dělá se to v EU, tak to bude asi správně" (J.T.: Jak jednají země, které nás učí pravidlům chování vyspělých zemí s tržním systémem v EU) mi přijde dnes již nedostatečné. Stejně tak zvláštní je předpoklad, že "konkurenceschopné, dobře prosperující nebo perspektivní podniky" potřebují 9 miliard pomoci jako France Télécom, anebo že krachují jako německý Kirch.

Obávám se, že v těchto případech nejde ani tak o ochranu rodinného stříbra, jako spíše o vzájemnou výpomoc politické a hospodářské elity v zemi. V konečném efektu jde o sílící protekcionismus doprovázený sílícím korupčním prostředí v zemích a o zhoršení efektivní alokace lidských a kapitálových zdrojů. Výše uvedené případy mají mnoho podobného s korporativismem a obávám se, že řada českých firem je v tomto způsobu ekonomiky již dobře poučena.

Rodinné stříbro existuje, nejsou to ale Teplého chimérické efektivní a konkurenceschopné podniky, co potřebují peníze od státu, ale dovednosti a znalosti konkrétních lidí v zemi. Kolonií se stává ta země, která se nestará o svůj lidský kapitál a neposkytuje všem svým občanům možnost vzdělání.

Naopak pumpování peněz do Telecomu nás opravdu před úpadkem nezachrání.

Specifickou otázkou je rychlost otevírání se země zahraničí. Je pravda, že řada úspěšných ekonomik (jako je Japonsko) má za sebou ochranářskou epizodu, zásady otevřené ekonomiky přijaly až po vybudování vnitřní infrastruktury. Ale tato politika čelí nebezpečí, že se prospěšné ochranářství rychle změní v podřízení se politiky hospodářským elitám.

Závěrem budiž jasně řečeno: ze zpětného pohledu byly určité zárodky alternativního gradualistického postupu na akademické půdě prezentovány záhy po roce 1989. Bohužel zásadní spor ve společnosti byl veden jinudy a z hlediska tehdejšího kontextu nebylo nic špatného na tom, že ODS se svou vizí zvítězila. Škoda, že později nenalezla dostatečně silného soupeře.

US-DEU a později 4K nebyla schopna porazit Klause jasnější a lepší vizí. (V neutrálním slova smyslu) populistická vize KP byla vystřídána nejasně formulovaným projektem občanské společnosti, který byl diskreditován jednak protičeským nastolením tzv. romského problému a Benešových dekretů a bojem o Temelín.

(Ani v nejmenším nechci zpochybňovat samotný pojem "občanská společnost", jen mi přijde, že je příliš často propagandisticky zneužit.)

Negativismus ČSSD s leitmotivem spálené země a tunelářů nelze chápat jako politický program, protože nebyl nikdy realizován. Je zneklidňující jak snadno prošel této straně posun od opozičního tvrzení o nutnosti ochrany podniků před výprodejem do zahraničí k prezentaci zvýšení přílivu zahraničního kapitálu jako úspěchu vlády, přestože se jedná o naprostý opak: úspěšná ochrana před výprodejem podniků je totéž jako omezení přílivu zahraničního kapitálu.

Pokud nemá být politika státu stínovým divadlem mátožně se pohybujících slouhů, musí být ve společnosti vedeny mnohé odborné diskuse o budoucím směřování. Výsledky těchto diskusí jsou posléze propagovány jednotlivými politickými stranami. Tato diskuse, se všemi postkomunistickým chybami, probíhala v časech privatizace a dnes byla zcela zlikvidována tzv. pro-evropanstvím, nejasným pojmem, který slouží pouze k identifikaci nepřítele, ale přesný smysl nemá.