Pan Ladwig se v textu z 30. 10. vyznal z toho, že z diskuse o platech manažerů, cituji: "Nikdy ... nepochopil, proč si lidé myslí, že horentní výdělky některých manažerů jsou oprávněné". Konec citace. Já se zase musím přiznat k tomu, že po přečtení textů ze dne 7. 9., jsem o věci hledal ve svém archivu citát od jednoho z nejbohatších lidí světa své doby. Bohužel jsem ho nenašel, leč bezpečně si pamatuji, že Mayer, Amschel Rothschild s vysokou pravděpodobností o odměnách za práci řekl: plat ředitele, víc jak desetkrát vyšší než mzda jeho dělníků, je nemravný.

Takovéto posuzování "manažerských" platů mohlo být ovšem platné jenom v době, kdy velikost lidství člověka, ba humánnost celé civilizace se měřily tak kvantitativně neuchopitelnou hodnotou, jakou je mravnost. Tedy v dobách, kdy už jenom strach před trestem božím, byl pro mnohé dostatečnou motivací ke slušnosti. Kdy opravdu vysoce uznávanými měřítky velikosti člověka byly kupříkladu charakterová pevnost, mravní zásadovost, šlechetnost, slušnost, poctivost či přínos k povznesení lidstva. Což všechno byly hodnoty, které dneska, v době kdy jedinou mírou lidství je úspěch, jsou spíše k smíchu, ne-li dokonce vnímány coby projevy slabosti predátorského člověčenství.

Pragmatické diskuse o oprávněnosti odměny za práci byly a jsou nekonečné. Je naprosto pochopitelné, že skoro každý, kdo odměnu za svou práci dostává, cítí se být podhodnocen a naopak prakticky každý, kdo odměnu poskytuje, je pro změnu přesvědčen přinejmenším o její dostatečnosti. Nebýt tohoto nekonečného sporu, neměli by, mimo jiné, ani odboroví bossové žádné oprávnění ke své existenci. Ještě horší je tomu s pojmy daleko méně racionálními, jako jsou kupříkladu již vzpomínané "poctivě vydělané peníze", či "spravedlivá mzda". Pokud se tyto od mravnosti odvozené veličiny nepodaří vyjádřit v poměrně jasných právních normách, bude vždycky zaděláno na společnostní problémy, řešené mnohdy až různými formami násilí.

Jestliže ve společnosti existovaly pro sféru odměn za práci všeobecně uznávané mravní úzy, pak v ní bylo možné používat i termíny poctivě vydělané peníze, spravedlivá odměna, či dokonce oprávněný mzdový nárok. Po druhé světové válce se ale všechny mezilidské vztahy začaly natolik komplikovat, že se veřejnost začala domáhat právní a tedy přesnější a závaznější kodifikace mravů v co nejširších souvislostech. Vzniká doslova zbytnění právních norem a s tím související nárůst soudních sporů. V současnosti se dokonce začíná hovořit o nadvládě soudů. Což je zaviněno především politiky, kteří i čistě politické problémy nechávají mnohdy rozhodovat těm nejvyšším patrům soudnictví, včetně ústavního.

Problematika odměňování je u nás navíc komplikována další, ne vždy měřitelnou veličinou, jíž je zásluhovost. Kategorií, kterou do našeho vědomí zaváděla praxe reálného socialismu. Představovala snahu racionálně odůvodněného stanovení spravedlivého nároku na podíl ze společnostního (sociologický termín, který zavádí Jaroslav Krejčí ve své publikaci "Postižitelné proměny dějin") produktu. Ta naprosto selhala u určování odměny za duševní, tím víc za tvůrčí práci. Byla, a je však stále použitelná, i když rovněž ne absolutně, u manuelních pracovníků.

Nový způsob řešení celého problému, alespoň u nás, přineslo zavedení tržní ekonomiky. Jenže trh je v prvé řadě živel. A jako každý živel je proto dobrým sluhou, ale špatným pánem. Neregulovaný vodní tok, či neřízený oheň představují vždycky riziko. Sféra zaměstnanosti je navíc komplexnějším mezilidským vztahem, neovlivňovaným jenom tržními faktory. Rozhodují v něm i důvěra, pověst, status, známosti, mnohé další subjektivní pocity, ale především moc, zdaleka nekorespondující pouze s ekonomickou silou. V mých očích jde o hlavní důvod opravňující každou snahu o právní regulaci odměn za práci, včetně platů i těch jedinečných osob jakými jsou vrcholoví manažeři, kteří jsou přece také pouhými zaměstnanci.

K platům nejvyšších manažerů mám jednu zásadní připomínku. Pokud jsou jim přiznávány odměny ve výši považované v minulosti za "nemravné", pak ať jsou alespoň vyjádřením jejich plné odpovědnosti. Úspěšnost každého podnikání přece není stále stejná. Vysoké odměny manažerů by měly být proto dlouhodobě vázané, jako podniková záloha. Pokud by se podnik dostal v určité době do červených čísel, měli by zákonitě nejvyšší manažeři pobírat "minimální" mzdy jako náhradu za jimi způsobené ztráty až do doby, než podnik vrátí na vzestupnou trajektorii. Do té doby by mohly být finanční prostředky čerpány i ze záloh na jejich platy z dob prosperity. A při eventuelním propuštění by jim odložené příjmy neměly být vůbec vyplaceny. V šedesátých letech minulého století, v dobách vzepětí tak zvané manažerské revoluce, se o takový přístup pokoušely některé akciové společnosti a fungovalo to.

Pan Vít ve vzpomínaném textu kritizoval dále konkrétní manažerské techniky okrádání vlastníků. K tomu si dovoluji tvrdit, a nejen pouze poznamenat, že vlastníci, jimž manažer dokáže vyvést majetek společnosti na svůj účet, a dokonce do země domovským právním řadem nestíhatelné, nejsou skutečnými vlastníky. Jde o kategorii osob, kterou literatura nazývá pseudovlastník. Může jím být v prvé řadě právní regulací špatně ošetřený státní majetek. Nejčastěji ale jde o právnické osoby sdružující nepřeberné množství fyzických osob, které ani při jejich nejlepší vůli nemají šanci osobně se podílet na rozhodovacích procesech obchodní společnosti. Jsou jimi dále fyzické osoby, v dnešní novořeči označované jako investoři, které nemají ani ten nejmenší zájem -- třeba namátkovou kontrolou - spravovat svůj majetek a nechávají jej plně v rukou různých makléřů a jiných zprostředkovatelů. Je pak na místě otázka, zda pseudovlastník je z vyššího principu mravního vůbec oprávněným vlastníkem.

Na závěr již jen dvě poznámky k závisti. Za skoro dvacet let, kdy veřejně uvažuji o soukromém vlastnictví a obrovské diferenciaci v jeho velikosti, jsem byl ze závisti osočen nesčetněkrát. Proti tomu jsem vždy argumentoval lidovou moudrostí, podle níž každý soudí jiné především podle sebe. Kdo mne tedy podezřívá ze závisti, musí jí s vysokou pravděpodobností sám trpět. Motivem druhé poznámky je vzpomínka na dětství. Jeden spolužák chodil ze vzdálené vesnice i v zimě tři kilometry do školy bosky. Jeho válkou "osamělá" matka nedokázala všem svým dětem zajistit ani tak základní životní potřebu. Když pak spílala faráři, že on nosí pozlacený talár, nebyl jsem to schopen odsuzovat jako závist. Od té doby si dodnes myslím, že ani matka, jíž kdesi v Africe umírá dítě na podvýživu, nedostupnost běžného léku, či dokonce na nedostatek zdravé pitné vody, není závistivá. Pokud ještě nepropadla úplné letargii, pak je zmítána mnohem destruktivnějšími a tedy rizikovějšími emocemi.