Už Dante (jako hodně problematická osobnost) věděl, že bez průchodu peklem se do nebe nikdo nedostane. Mácha se ke své Lori choval jako hajzl, Baudelaire se každou chvíli ponižoval nejhorším patolízalstvím, Dostojevskij byl hrubý alkoholik, Oscar Wilde za peníze znásilňoval děti. O Shakespearovi nevíme nic, ale kdyby nebyl darebákem, nikdy by nestvořil Jaga. Célinův životopis neznám, ale kdyby nebyl tím nejhorším darebákem, nikdy by nenapsal Cestu do hlubin noci. Sabina napsal výtečné Oživené hroby, když byl policejním konfidentem, Rousseau vypotil Emila, když měl děti v sirotčinci. Po Brně se dodnes vyprávějí historky o tom, jak odporně dokázal jednat Jan Skácel.

Nejde jenom o básníky. Picasso terorizoval svoji rodinu, Dalí byl nejnesnesitelnější narcis, jaký kdy maloval, a Nohavica prý donášel StB.

Král se účinně brání, když píše, že nestavěl jednoduchou rovnici "špatný člověk = špatný básník". Fakt, že mnohá z největších děl světového umění stvořili lidé, kteří byli podle našich měřítek darebáky, a naopak myriáda morálně bezvadných tvůrců vyprcla do světa jen umělecké nicotnosti, je prostě neoddiskutovatelný.

Pokud to ale Král nepopíral, pak se jeho výpověď o tom, že morální selhání vždycky zanechá na tvůrci stopu, ať už v dobrém nebo zlém, kryje s banální pravdou, že život ovlivňuje tvorbu. Umělec žije ze svých vítězství i proher, ať už morálních, milostných nebo třeba sportovních.

Petr Štengl, na kterého Král nasazuje, by proti takové výpovědi asi nebojoval, netvrdil by, že tvorba nesouvisí s životem, ale že kvalita života nemusí souviset s kvalitou tvorby. Jednoduché rovnice neplatí. Básnická bitva o slova může skončit souladem. A ze strany přihlížejícího smeknutým kloboukem, neboť oba zúčastnění pánové jsou dost velkými darebáky na to, aby psali dobré básně.