Od fregaty ke křižníku

Samotná kategorie křižníků však nebyla na konci 19. století nijak nová. Toto označení vzniklo již v době občanské války v USA (1861--65). Původně však zahrnovalo starší kategorie lodí (korvety či fregaty), které byly nasazovány k operacím na námořních komunikacích daleko od domovských základen. Hlavním úkolem těchto lodí byla zejména blokáda nepřátelských přístavů, resp. ničení či zajímání obchodních lodí převážejících válečný materiál. Boj s jinými válečnými loděmi však jejich hlavním úkolem nebyl. Protože v době vzniku křižníků ještě nebyly parní stroje příliš efektivní a nedokázaly tak zabezpečit bezproblémový pohon lodí na velmi dlouhých tratích, byly křižníky velmi dlouho vybavovány kromě parního pohonu i kompletním oplachtěním. Konstrukce lodí řazených mezi křižníky, což byly stále většinou fregaty a korvety, byla dlouho pojímána velmi konzervativně. Trupy byly stavěny ze dřeva a pouze pomalu se prosazovaly železné prvky. Také výzbroj byla umístěna stejně jako před staletími -- naprostá většina děl střední ráže byla v řadách na bocích a pouze výjimečně se objevovala děla otočně instalovaná na palubě.

Ve druhé polovině 19. století se vývoj křižníků značně zpomalil. Pozornost válečných fl otil světových mocností se soustředila na těžší kategorie pancéřových či bitevních lodí a křižníky dlouho zůstávaly v jejich stínu. Byly sice učiněny pokusy o pancéřování parních fregat a korvet, ale výsledky nebyly příliš přesvědčivé. Dodatečné pláty oceli příliš zatěžovaly konstrukci lodí, snižovaly maximální rychlost i operační rádius.

Teprve v průběhu 70. let 19. století se situace začala měnit. Poněkud překvapivě se hlavní role ve vývoji křižníků ujalo carské Rusko. To se totiž pokoušelo o ambicióznější mezinárodní politiku, jejíž součástí byly i snahy o získání vlivu na Dálném východě. Na rozdíl od hlavních námořních mocností, kterými tehdy byla Velká Británie a Francie, však mělo Rusko několik výrazných handicapů. Hlavním byla nepochybně nedostačující průmyslová základna, která nebyla velmi dlouho schopná dodat kvalitní lodě nejtěžších kategorií. Současně v oblasti Tichého oceánu disponovalo pouze primitivně vybavenými přístavy bez větších loděnic, takže všechny stavby a opravy větších lodí musely probíhat v Evropě. A navíc mezi Kronštadtem na Baltu a Vladivostokem u Tichého oceánu nebyl jediný přístav pod ruskou kontrolou a výjezd lodí z Černého moře prakticky znemožňovaly trvale napjaté vztahy s Tureckem, ovládajícím Bospor a Dardanely. Carské lodě tak byly při plavbě na Dálný východ odkázány na doplňování zásob a paliva v přístavech spravovaných Brity či Francouzi, což mohlo plavbu v případě zhoršení vzájemných vztahů výrazně zkomplikovat.

Do centra zájmu ruské admirality se tak dostaly právě křižníky. Ty byly technicky poněkud méně náročné, takže se jejich stavba mohla uskutečnit i v ruských loděnicích a současně mohly v případě nutnosti doplout z Baltu na Dálný východ bez nutnosti zakotvit v cizích přístavech. V polovině 70. let 19. století se tak začaly v Rusku stavět tzv. obrněné křižníky, které disponovaly poměrně silnou výzbrojí (těžká děla ráže 203 mm, děla střední ráže 152 mm a rychlopalná lehká děla, později i torpédomety) a nejdůležitější části lodě chránilo značně silné pancéřování na čáře ponoru ze železných a později i pancéřových plátů. Vznik obrněných křižníků znamenal zlom ve vývoji této kategorie válečných lodí. Prakticky ve stejné době jako v Rusku se obdobná plavidla objevila i v Británii a ve Francii a zaznamenala poměrně značné rozšíření, které vedlo ke zvýšení zájmu o křižníky. Již poměrně brzy po zavedení obrněných křižníků do služby se však začaly projevovat jejich nedostatky. V otevřeném boji se nemohly postavit bitevním lodím, neboť omezené pancéřování z nich dělalo snadný cíl. Současně je však hmotnost pancéřů zbavovala hlavní výhody křižníkových plavidel, kterou byla rychlost.

Již na konci 70. let 19. století se proto začaly objevovat výrazně lehčí křižníky. Ty se měly vrátit k původnímu poslání této kategorie, kterým byl boj na námořních komunikacích. Navíc však mohly plnit průzkumné či spojovací úkoly pro hlavní flotily.

Nejprve byly stavěny křižníky bez jakékoli pancéřové ochrany. Toto řešení se však neosvědčilo, protože lodě byly velmi zranitelné. Na konci 80. let 19. století se tak objevily první tzv. chráněné křižníky. Pro tuto kategorii lodí bylo charakteristické, že byly vybaveny pancéřovou palubou, která chránila životně důležité sekce plavidla pod čarou ponoru (kotelny, strojovny, muniční sklady) před dopady dělostřeleckých granátů. Trupu lodě nad hladinou přitom obvykle nebyl nijak pancéřován. Chráněné křižníky přitom byly většinou vybaveny poměrně silnými parními pohonnými soustavami, které jim dávaly na svou dobu vysokou rychlost. Zdařilá koncepce se rychle osvědčila v běžné službě, takže se chráněné křižníky brzy rozšířily do výzbroje všech velkých námořních sil. Kromě Británie a Francie je však stavěly či nakupovaly i další země -- Německo, Japonsko, Itálie, USA, Rakousko- Uhersko, Chile atd.

Ruské námořnictvo začalo chráněné křižníky stavět až několik let po konkurenčních mocnostech. Prakticky prvním chráněným křižníkem carského loďstva byla Světlana, kterou spustili na vodu v roce 1896. Jednalo se o poměrně malou loď o výtlaku pouhých 3925 brt s pancéřovou palubou silnou jenom 50 mm. Výzbroj tvořilo šest děl ráže 152 mm, deset děl ráže 47 mm a dva torpédomety. Po tomto malém křižníku již následovala série tří podstatně větších lodí, mezi kterými byla i známá Aurora.

Třída bohyň

V polovině 90. let 19. století začalo Rusko hrát velmi aktivní roli v Číně a Koreji. Pro posílení svých pozic této oblasti však potřebovalo silnou fl otilu složenou z moderních plavidel. Těžší lodě byly většinou získávány ze zahraničních loděnic, ale konstrukci i výrobu nové třídy chráněných křižníků zabezpečovaly domácí podniky.

Konstrukce nových křižníků začala v polovině 90. let. Hlavním konstruktérem byl K. K. Ratnik, který pro křižníky zvolil konvenční řešení. Trup lodě o délce 126,8 m, šířce 16,8 m a ponoru 6,4 m byl z konstrukční ocele o síle 12 mm. Ocelová vrchní paluba byla silná 12 mm. Hlavní ochranu lodě představovala pancéřová paluba. Její vodorovná část ležela nad čárou ponoru a měla sílu 38 mm. Šikmé části pancéřové paluby o síle 50,8--63,5 mm navazovaly na boky trupu na čáře ponoru. Pancéřování velitelské věže v přední části nástavby dosahovalo až 152 mm. Ochrana dalších důležitých částí lodě (např. šachty muničních výtahů) měla sílu 38 mm.

Výzbroj nových křižníků se skládala z osmi děl ráže 152 mm v otočných pancéřových štítech. Po třech dělech bylo umístěno na každém boku a jedno stálo na přídi i zádi lodě. Maximální dostřel hlavních děl lodě byl 11 km. V muničních skladech bylo místo pro 1414 granátů této ráže. Každé dělo ráže 152 mm obsluhovalo 11 dělostřelců. Pomocnou výzbroj tvořilo 24 děl ráže 75 mm (zásoba 6240 granátů), osm děl Hotchkiss ráže 37 mm (se 7800 střelami) a dvě přenosná děla systému Baranovskij ráže 64 mm. Řízení palby dva dálkoměry s rozpětím 1,4 m na velitelské věži a zadní nástavbě lodě.

K výzbroji křižníků patřily i tři torpédomety ráže 381 mm. Jeden se nalézal přímo v přídi lodě a dva byly na bocích trupu. Zásoba torpéd činila osm kusů vzoru 1898. Křižníky mohly nést až 35 min. Pohon křižníků obstarávaly tři trojčinné expanzní parní stroje o celkovém výkonu 8700 kW (11971 k). Každý z nich poháněl jednu trojlistou vrtuli o průměru 3,5 m, které se otáčely rychlostí až 135 otáček za minutu. Páru strojům dodávalo 24 kotlů Belleville typu 1894, ve kterých se topilo černým uhlím. Zásoba uhlí ve 20 uhelných bunkrech dosahovala 964 tun. Pohonná soustava dala novým křižníkům i jeden z jejich charakteristických rysů, kterými byly tři vysoké štíhlé komíny. Maximální rychlost lodě dosahovala 19,2 uzle a při rychlosti 10 uzlů mohla plout až na vzdálenost 4000 mil. Osádku křižníku tvořilo 570 mužů, z nichž bylo 20 důstojníků.

Stavba první lodi dle tohoto projektu začala v prosinci 1895 v Admiralitní loděnici v Petrohradě. Při spuštění na vodu v srpnu 1899 dostala jméno Pallada podle řecké bohyně Pallas Athény. Toto označení je také používáno pro celou třídu.

Stavba druhého křižníku třídy Pallada začala 23. května 1897 a na vodu byl spuštěn 30. září 1899 pod jménem Diana, opět podle řecké bohyně. Křižníky Pallada a Diana byly dokončeny v roce 1901 a po provozních zkouškách je převzalo námořnictvo. Oba byly brzy vyslány na Dálný východ, kde se staly součástí 1. tichomořské fl otily dislokované v přístavu Port Arthur. Při japonském torpédovém útoku při zahájení rusko-japonské války 8. února 1904 byla Pallada zasažena torpédem, ale poškození nebylo nijak vážné. Po opravě se oba křižníky zúčastnily 10. srpna 1904 bitvy ve Žlutém moři při pokusu ruské eskadry o průnik do Vladivostoku. Po neúspěšné bitvě se Pallada s jádrem flotily vrátila do Port Arthuru, zatímco Diana unikla japonským lodím a byla internována v Saigonu ve francouzské Indočíně. Pallada byla nakonec potopena japonským ostřelováním v bazénu Port Arthuru 8. prosince 1904. Po kapitulaci přístavu však byla vyzvednuta, opravena a sloužila dále v japonském námořnictvu pod jménem Tsugaru až do roku 1922, kdy byla vyřazena.

O dva roky později byla definitivně potopena jako cvičný terč. Diana se po rusko-japonské válce vrátila na Balt, kde prožila bez větší újmy i první světovou válku. Pro špatný technický stav, zanedbanou údržbu i zjevnou zastaralost byla však již v době občanské války vyřazena ze služby a v roce 1922 ji v Brémách rozebrali na šrot.

Jako poslední z trojice křižníků třídy Pallada začali v Admiralitní loděnici 4. června 1897 stavět Auroru. Stavební práce na křižníku vedl K. M. Tokarevskij a později E. R. de Grofe. Na vodu byla Aurora spuštěna 24. května 1900 a v srpnu 1902 se uskutečnily první zkušební plavby. Do služby v ruském námořnictvu byla zařazena 29. července 1903. Prvním velitelem nového křižníku se stal kapitán I. stupně J. V. Suchotin.

Také Aurora byla původně určena pro službu na Dálném východě. Po náležitém prověření všech systémů lodě proto byla zařazena do skupiny křižníků pod velením admirála A. A. Vireniuse. Tento oddíl se 8. listopadu 1903 vydal na cestu do Port Arthuru. Po zastávkách v Portlandu, Alžíru, La Specii, Bizertě, Pireu a Port Saidu zastihla skupinu ruských lodí v Džibuti zpráva o vypuknutí ruskojaponské války. Protože se tak další cesta malé skupiny lodí stala velmi nebezpečnou, admiralita odvolala Vireniusovy křižníky zpátky na Balt. Tehdy zřejmě nikdo nemohl tušit, že Auroru přeci jenom čeká cesta na Dálný východ a bitva s japonským námořnictvem.

Titulní foto: Oleg Počinjuk