V roce 1945 požádal vězeňský psycholog v Norimberku Hermanna Goeringa, aby mu podepsal kopii své obžaloby. "Vítěz se vždycky stává soudcem a poražený obžalovaným," napsal Goering a tím jasně vyjádřil dilema, jak interpretovat válečné konflikty. Mohou ti, kdo pracují jako novináři ve válkách, vůbec kdy zaznamenat pravdu, anebo jsou to nutně propagandisté? Anebo obráceně: mohou kameramani a novináři ovlivnit výsledek války - viz ony strašlivé záběry holčičky, hořící p ozásahu napalmem, které posílily mírové hnutí a vedly k tomu, že se Američané postavili proti válce ve Vietnamu. Měli by politikové zavádět za války cenzuru? To jsou otázky, nad nimiž se zamyslela reportérka listu Financial Times po návštěvě "Dead.lines", provokativní a originální výstavu v In Flanders Fields Museum v městě Ypres. Tématem výstavy jsou kontroverzní vztahy mezi sdělovacími prostředky a válkou během dvacátého století.

Odpovídáme: Přesně v souladu s předpisy vašeho Syndikátu vládne v západních demokraciích etická praxe, že pokud se chce někdo účastnit veřejné diskuse, nepublikuje pod pseudonymem. Neznám v Británii v současnosti žádného novináře, který by publikoval pod pseudonymem. (Zvláštní praxi má týdeník Economist, který publikuje všechny své příspěvky jako autoritativní a kolektivní "názor redakce", tedy bez autorských jmen, to však nejsou pseudonymy.) Novinář musí přijmout za to, co píše, veřejnou odpovědnost, jinak se to nebere vážně. Publikuje-li novinář v jiném médiu, pokud ho zaměstnává seriózní sdělovací prostředek, musí i v tomto jiném médiu v zájmu pověsti svého zaměstnavatele dodržovat základní principy serióznosti. O tom pojednával nedávný pořad rozhlasu BBC, v BL viz zde.

Na politiky a osoby ve veřejné aréně platí přísnější měřítka co do morálky a jejich chování než na normální občany, tento závěr je mimochodem opakovaně vyjadřován i v judikátech evropských soudů, kdykoliv se politikové chtěli soudit s novináři za "pomluvu". Využívá-li politik (či "veřejná osobnost") médií k své popularizaci, nemůže si stěžovat, odhalí-li sporné aspekty jeho soukromého života. K tomu například v BL tento nedávný příklad z Velké Británie, viz zde.

Potíž je, že ve Velké Británii by se novináři nemuseli uchylovat k pseudonymu ani k publikaci v pochybném časopise Hustler, protože by informace o soukromém životě Hany Marvanové dávno publikovaly ve veřejném zájmu seriózní sdělovací prostředky, pokud se snažila vytvářet ve veřejnosti dojem, že zastupuje "morálně uvědomělou" politickou stranu. Jestliže informace o Haně Marvanové publikovali ve špíně zvané Hustler a nikoliv v "normálních" médiích, obávám se, že to vypovídá velmi výmluvně hlavně o kvalitě těch "normálních" médií. Existuje-li v "normálních" médiích cenzura, přirozeně, že se důležité informace objeví - když to jinak nejde - v médiích "nenormálních". To je celkem logické. - Každé seriózní noviny mají přirozeně právo zbavit se přispěvatele či komentátora, jehož pověst považují za neetickou; jenže, jak se zdá, Lidové noviny i MFD se zbavily svých spolupracovníků prostě proto, že publikovali pravdu. Předtím jim jejich "neetičnost" nevadila, stejně jako MFD kupodivu nevadí, že třeba Martin Komárek (kromě nízké inteligence) je proslulý i svou komunistickou novinářskou minulostí. Zásah proti autorům článku v časopise Hustler i proti jeho šéfredaktorovi, s nímž údajně rozvázala MFD za to spolupráci, se nám tedy zdá poněkud pokrytecký.

Samozřejmě, že je absolutně nepřípustné, aby novinář udržoval milostný poměr s političkou, o níž píše! V tomto článku je vysvětleno - nechápou to například Petra Procházková a Jaromír Štětina - že seriózní novinář nepřijme od státu ani vyznamenání! - Stanovisko Syndikátu novinářů k této aféře publikujeme níže. (JČ)

Martina Navrátilová ostře kritizuje v posledním vydání německého týdeníku Die Zeit Spojené státy. V dlouhém článku tam konstatuje, že v některých ohledech jsou Spojené státy zemí tak manipulativní a tak utlačitelskou, jako byl československý komunistický režim, před nímž uprchla před 27 lety. (Informace v angličtině jsou například zde).

V týdeníku Die Zeit napsala Navrátilová minulý čtvrtek, že uprchla z Československa, protože tam nebylo možno svobodně myslet ani mluvit - avšak že skončila ve světě, kde vládne podobný útlak. "Nejabsurdnější na mém útěku od nespravedlnosti bylo to, že jsem si prostě jen vyměnila jeden systém, který potlačoval názory, za systém jiný," píše Navrátilová. Dodává: "Republikáni ve Spojených státech manipulují veřejným míněním a zametají citlivé otázky pod koberec." Zdůraznila, že je zklamána, že jsou "rozhodnutí v Americe činěna čistě na základě toho, kolik to vydělá peněz, a nikoliv na základě toho, nakolik to může uškodit zdraví, morálce či životnímu prostředí." Ve svém dlouhém, filozofujícím článku zdůrazňuje Navrátilová, která bojuje za práva zvířat a za práva homosexuálů, že doufala ve "společnost, v níž vládnou srdce, nikoliv diáře [podnikatelů]". Kritizovala také, že se v Americe neustále požaduje "snášenlivost": "Nenávidím to slovo. Jestliže se každý den pořád hovoří o snášenlivosti, je to, jako když musíte tolerovat člověka, který smrdí, tím, že si zacpáváte nos. Už tu pseudosnášenlivost nemohu vydržet."

s jistým zpožděním jsem si přečetl text o velkopanském chování na českém velvyslanectví v Pekingu i čtenářské připomínky, které vyvolal. Protože za stav a práci českého velvyslanectví v Číně - a koneckonců i za obraz, jenž se o něm vytváří - odpovídám, cítím povinnost reagovat," píše Tomáš Smetánka, velvyslanec ČR v Číně a pokračuje:

Nový správce redakčního systému Britských listů Dominik Joe Pantůček nyní energicky dokončuje různé dosud nedodělané funkce redakčního systému, za což mu velmi děkujeme. Právě byl zprovozněn seznam článků podle autorů, zatím od 1. 10. 2001. Klikněte na Autory Britských listů a v seznamu pak u každého jména na uvedený počet článků: zobrazí se vám odkazy na všechny texty, které jednotliví autoři pro BL napsali od loňského října.

Hledáme spolupracovníky, kteří by byli ochotni v zájmu nezávislé, investigativní, neúplatné práce ve prospěch české společnosti věnovat Britským listům několik hodin práce týdně, zejména psaním článků o nejrůznějších aspektech života české společnosti, o těch tématech, které se týkají obyčejných lidí (nezajímá nás příliš, co tvrdí politikové a "profesionální" novináři). Usilujeme o získání nezávislých financí z mezinárodních zdrojů, a tak doufáme, že práce případných spolupracovníků bude v dlouhodobější perspektivě honorována.

Pište prosím na tuto adresu redakce. Děkuji.

Šéfredaktor.

Posledním dílem Čtení na pokračování ze sborníku Evropského literárního klubu s názvem Střet civilizací ? a podtitulem Dominance Západu, nebo dialog světových kultur ukončujeme deset týdnů trvající prezentaci této knihy.

Je věnovaná aktuálním politickým, ekonomickým, kulturním a geografickým problémům soudobé civilizace, závažným celospolečenským otázkám, jak je v zostřeném světle vnímáme především po tragických teroristických útocích na mocenská a ekonomická centra Spojených států amerických v loňském roce. Do popředí se vynořuje nové geopolitické uspořádání zeměkoule, které by mělo obnovit narušenou rovnováhu sil, kdy po zániku bipolárního světa hrozí nekontrolované světové konflikty. V minulosti se zánikem Západu zabývali N.J. Danilevskij, O. Spengler nebo A. Toynbee. Světovým bestsellerem se však stala až práce amerického politologa Samuela Huntingtona, který se obává, že s koncem studené války skončila západní fáze mezinárodní politiky a do popředí se posunula konfrontace Západu s ostatními civilizacemi v podobě ničivých válečných konfliktů. Naopak jeho protihráč F. Fukuyama v eseji "Konec dějin?" tvrdí, že nastává epocha definitivního vítězství kapitalismu a liberalismu, a tím i konec dějin. S předkládanými názory a myšlenkami polemizuje deset odborníků z našich vědeckých a vysokoškolských pracovišť, nezávislých novinářů a publicistů. Všichni odborníci si v knize kladou otázku, jak je možné nadcházející konflikty řešit. Zda je možné mezi technicky vyspělým a bohatým Západem a okolním světem vést smysluplný dialog, který by měl přispět k trvalejší harmonii politického vývoje jednotlivých krizových regionů a k celosvětově udržitelnému míru.

Knihu vydalo nakladatelství Evropský literární klub jako třetí svazek edice Nové směry (ISBN 80-86316-31-9, 192 str.). Text celé knihy vychází na internetu exkluzivně pro čtenáře Britských listů zdarma, se souhlasem vydavatelství. V plném znění tohoto článku naleznete vždy aktuální kapitolu - předešlé kapitoly budou součástí archivu, a budou přístupné z níže uvedeného obsahu.