Kinder, Küche, Kirche, aneb Děti, kostel, kuchyně?!

Škoda, že toto vskutku křesťanské heslo - v sousedním Mnichově jistě použitelné (a i použité) beze zbytku - chybělo aktivistům Hnutí Pro život při jejich pražské demonstraci proti interupcím. "Vždyť Bůh ustanovil ženu, aby jí člověčenstvo nevyhynulo, nýbrž se rozmnožovalo a žilo". A tak milá ženo, seď doma v kuchyni, starej se o domácí krb, roď děti a buď hodná a milá. Jsi přece jenom "nádoba, ve které zraje sémě mužovo".

Starší a velmi mizogynská aristotelovská představa, dovedená k dokonalosti ideologem křesťanské církve Tomášem Akvinským, byla ještě preciznější: pro mužský plod platila hranice čtyřiceti, pro ženský osmdesáti, či devadesáti dnů. Toto hledisko hrálo důležitou roli v církevním zákonodárství v případě potratu. Mění tedy křesťané v našem století svá vlastní zažitá dogmata?

Acylpirin mezi nohama a jiné farářovy rady

Jsem-li dobře poučena, pak těhotenství trvá 10 lunárních měsíců, což je zhruba 9 měsíců kalendářních. Lékaři potrat doporučovali maximálně do konce třetího měsíce těhotenství (kalendářního měsíce), tady 90 dnů po početí, ve vyšším stádiu těhotenství pak je potrat doporučován pouze v případě, kdy může být ohrožen život ženy nebo se genetickými testy zjistí, že plod může být poškozen. A soudobá medicína je schopná tyto vady diagnostikovat poměrně dobře. A když se vrátím ke křesťanství, pak těch prvních 90 dní "duše" v tělíčku nenarozeného dítěte ještě není. Zkrátila se doba, za kterou se duše dostane do těla?

Nechci dále rozebírat křesťanská dogmata, protože pro mnoho žen jsou vzdálená - přinejmenším sto a více let. Za uplynulá léta jsme si jako ženy zvykly na tolerantní rozdílnost názorů a moderní, sekulární společnost přijala ono nezadatelné právo ženy na rozhodování. Po roce 1989 dokonce i Česká republika jako výraz rozchodu s konzervativismem všeho druhu zrušila potupné potratové komise, které rozhodovaly o osudu žen a jejich budoucích dětí a nutily ženy ke stressujícímu sebeponižování či připraveným lžím. Myslím si, že každá rozumná žena se mateřství nezříká, ba naopak - pečlivě váží, kolik chce mít dětí a společně s partnerem stanovuje i dobu kdy. Proto, aby mohla dětem dát co nejvíce péče, co nejvíce lásky, co nejlepší start do jejich vlastního života. Plánování rodičovství je výrazem odpovědnosti. A odpovědné rozhodnutí je vyžadováno i ženou samou. Léta pečlivé lékařské osvěty, popularizace sexuální výchovy a znalost antikoncepčních metod (mimochodem také starých, jako lidstvo samo) spolu s pokrokem ve farmakologii i prenatální diagnostice přinášejí své ovoce. Jsme znalejší i zodpovědnější.

Ale i dnes může dojít k nechtěnému otěhotnění. Je snad taková žena zavrženíhodná, když se rozhodne interupci podstoupit? Má se stydět, má se kát? Má poníženě prosit ministra zdravotnictví, soud, komisi, pana faráře nebo předsedkyni Hnutí Pro život za odpuštění? Má snad dokonce odejít do kláštera nebo do vězení? Má být vyvržena ze společnosti?

Logika fyzického i sociálního násilí

Musí být nutně vždy pravdou, že žena je znásilněna jenom proto, že "provokuje" a "vyzývá" muže, onoho pána tvorstva, který se "neudrží"? Co oběti sexuálních deviantů, kteří jsou nemocní? Co oběti cíleného znásilňování vojáky ve válkou zmítaných zemích (Srbsko...)? Bude skutečně žena - oběť milovat dítě, které se narodí z takového traumatu? Někteří lidé věří na zázraky, já v těchto případech ne.

Mám dobrou kamarádku, kterou před několika lety znásilnili. Naštěstí bez fyzických následků. Ale co ty psychické? Do dnešního dne ji pronásledují noční můry, vztah k milování hledala dlouhou dobu a bolavá duše se hojí ještě nyní. Provokovala? Těžko říct, vracela se z práce domů, násilník čekal ve výtahu panelového domu, sousedé nic neslyšeli. A ona sama se nedokázala bránit fyzickému násilí. Je to její chyba?

A co rodiny, které již dnes žijí na hranici chudoby a propadají se do bídy - a že jich není málo? Žena, která se ekonomicky podílí na chodu domácnosti (tj. denně odpracuje svých 8 hodin v zaměstnání a poté pokračuje druhou směnou doma) dobře ví, kolik stojí dětská výbava od "kolébky" po teenagerský věk. Je výrazem její nelidskosti, že není schopná uživit dětí více? Je výrazem lidskosti chování některých spoluobčanek, které berou porody jako výdělečnou činnost a jejichž sociální dávky překračují průměrný plat vČR? Má právo sociálně nedostatečná žena porodit dítě do takovéhoto světa? Naši aktivisté-prolifisté říkají, že má dokonce povinnost, někteří dodávají dokonce, že diktovanou Božím přikázáním. Já se domnívám, že ona žena sama má právo a dokonce i povinnost se odpovědně rozhodnout, kterou variantu zvolí. A stát by měl zůstat v tomto případě neutrální pozorovatel. Nepřikazovat, ani nezakazovat. Sto let požadavků žen na demokracii

Lidský život je skutečně nejvyšším darem, ale nevracejme se do minulých století. Nevracejme se k čarodějným lektvarům či mastičkám, jako se nevracíme k Savonarollovi či Koniášovi. Vždyť rozhodovat o počtu dětí bylo vedle volebního práva jedním z dalších požadavků, za který vycházely ženy do ulic. Demonstovat své ženství, svou rovnoprávnost, svou identitu - své lidství. A byly doby, kdy ženy neměly ani právo volit své politiky, natož čas svého těhotenství...

Pozorně proto poslouchejme. Pod líbivou rétorikou láskyplnosti se mohou skrývat nebezpečné závěry - i pro křehkou demokracii v naší zemi. Tak ať do těch ulic nemusíme znovu.