Hypoteticky lze předpokládat, že levicově orientovaní voliči dali překvapivě vysoký počet hlasů komunistům jako straně ostře formulující konflikt mezi kapitálem a prací. Tato část voličů jistě odčerpala značnou část hlasů pro sociální demokracii, ta však získala více než 30% hlasů, a je tedy otázkou, kým byl chybějící elektorát nahrazen. Je pravděpodobné, že pravice ztratila hlasy části městské inteligence, která v případě, že se dostavila k volbám, přesunula svou podporu k ČSSD.

Příčinu lze spatřovat v tom, že česká pravice a především její nejsilnější subjekt - ODS i přes svůj název opouštěla občanské postoje. ODS demonstrativně odmítala jakékoliv prvky přímé demokracie, absolutizovala význam zastupitelských institucí a zároveň zaujímala vysloveně nepřátelské postoje k občanskému sektoru.

Chování ve veřejném prostoru je v případě občanských demokratů již dlouhodobě spojeno s řadou dosti odpudivých rysů jako prosazování vůdcovského principu, neexistence frakcí, či kvalifikování odlišných názoru jako apriori nepřátelských.

Také spojení s obskurní TV stanici NOVA, umocněné manipulativní editací zpravodajství se nakonec ukázalo jako kontraproduktivní.

Nepříliš zdařilá byla prezentace ODS na veřejnosti skrze agresivního Ivana Langra, televizní bojovnice Kateřiny Dostálové nebo Miroslavy Němcové vystupující v roli předříkávačky primitivních ideologických klišé, zaznamenání hodné jsou i "hlubokomyslné" politicko-filosofické úvahy Martina Římana v denním tisku.

Na závěr ve volební kampani přichází strana "občanského" typu s heslem Národ volí Klause, slibuje zavést pořádek s vietnamskými trhovci, zatímco oblast vzdělání se nedostane ani do volebního desatera ODS ...

V této situaci bylo pro určitou část městské inteligence naprosto neakceptovatelná restaurace jakékoliv vlády se současnou ODS, a tím, jak některé agentury přinášely vyrovnané preference ODS a ČSSD, nastal efekt, který především oslabil liberální část Koalice a nasměroval hlasy k ČSSD jako možnému vítězi, který ústy Vladimíra Špidly věrohodně vyloučil spoluprácí s občanskými demokraty.

Lze ovšem odmítnout názor, že hlas pro ČSSD byl volbou menšího zla. Samozřejmě, že řada věcí v programu ČSSD je i na evropské poměry příliš levicová. Na druhou stranu se jeví ČSSD jako univerzálnější typ strany s vnitřními frakcemi a pluralitou a zvláště po odchodu Miloše Zemana i s poměrně dobrým vystupováním ve veřejném prostoru. Navíc ČSSD se na české poměry relativně nejvíce přibližuje k fundamentální prvkům liberální demokracie jako jsou občanské, demokratické a proevropské postoje.

Úspěch komunistů pak není prohrou všech demokratických sil, rozhodně ne sociálních demokratů ti udělali maximum, ale je selháním demokratických stran, které se samy definují od středu na pravo. Unie svobody, která alespoň programově prezentuje občanské a liberální síly utrpěla zdrcují porážku a její další osud je velmi nejistý. Občanské síly okolo menších a dnes již marginálních seskupení Naděje či Cesta změny pouze atomizovaly tuto část politického spektra. Poslední vývoj ODS především neschopnost vyvození osobní odpovědnosti a pojmenování příčiny porážky také nedává příliš nadějí na změnu. Česká pravice se tak momentálně nachází ve stavu hledání věrohodného politického uskupení občanského typu.