Když jsem se 11. září díval v televizi na záznam útoků, okamžitě mi to připomnělo den 6. srpna 1945, píše dále Berger. My v Evropě jsme se dověděli zprávu o tom, že nad Hirošimou vybuchla jaderná bomba, večer téhož dne. K společným rysům obou událostí, které člověka hned napadají, patří: ohňová koule, která bez varování sestoupila z jasné oblohy. Oba útoky byly načasovány tak, aby jimi byli postiženi civilisté zaměřeného města, kteří šli ráno do práce, otevíraly se obchody, děti ve škole se připravovaly na vyučování. Při obou událostech se všechno proměnilo v popel, vzduchem létala těla, stala se součástí rumiště. Při obou událostech vznikl srovnatelný chaos i srovnatelné pocity nevěřícnosti - obojí bylo důsledkem nové ničivé zbraně, použité poprvé v historii. Před šedesáti lety to byla atomová bomba, loni na podzim civilní letadlo. Všude v epicentru, na všechno a na všechny, se usadila tlustá vrstva prachu.

Rozdíly v kontextu a v rozsahu jsou ovšem obrovské. Na Manhattanu nebyl ten prach radioaktivní. V roce 1945 vedly Spojené státy už tři roky s Japonském na všech frontách intenzivní válku. Obojí útoky však byly naplánovány jako oznámení. Ten, kdo byl jejich svědkem, věděl, že se svět v jejich důsledku radikálně změnil: míra rizika existujícího všude - jehož je život dědicem - se změnila onoha bezmračného rána.

Bomby, shozené na Hirošimu a na Nagasaki oznámily, že jsou nyní Spojené státy vrcholnou ozbrojenou mocností na světě. Útok z 11. září oznámil, že tato moc už nezaručuje nezranitelnost na domácí půdě. Obě události označují začátek a konec určitého historického období.

O reakci prezidenta Bushe na události 11. září - o jeho takzvané válce proti terorismu, která se nejprve jmenovala "Nekonečná spravedlnost" a pak byla přejmenována "Trvalá svoboda" napsali nejvýraznější a nejvíce znepokojené komentáře za posledního půl roku právě američtí občané. Obviňování z "antiamerikanismu", vznášené proti těm z nás, kteří se ostře stavějí proti osobám, které dnes rozhodují ve Washingtonu, je tak krátkozraké jako kritizovaná americká státní politika. Existuje bezpočet "protiamerických" amerických občanů a s nimi se solidarizujeme.

Existuje také mnoho amerických občanů, kteří americkou vládní politiku podporují, včetně 60 intelektuálů (mezi nimi jsou i Francis Fukuyama a Samuel Huntingdon), kteří nedávno podepsali prohlášení, jehož cílem bylo definovat, co je to, všeobecně vzato, "spravedlivá" válka, a zejména proč jsou operace "Trvalá svoboda" v Afghánistánu a pokračující válka proti terorismu ospravedlnitelné. Tomuto prohlášení se dostalo široké publicity ve Spojených státech a vyšlo v Le Mondu a v jiných evropských novinách.

Autoři prohlášení argumentují, že morálním ospravedlněním spravedlivé války je to, jestliže je jejím účelem bránit nevinné lidi proti zlu. Citují svatého Augustina. Dodávají, že takováto válka musí respektovat, pokud je to možné, imunitu civilních osob.

Jestliže se jejich text čte s nevinností (samozřejmě, nebyl napsán ani spontánně, ani s nevinností), vytváří dojem, že šlo o trpělivé shromáždění vzdělaných, tiše mluvících odborníků, s přístupem k vynikající knihovně (a možná, v přestávkách mezi jednáním, k plaveckému bazénu), kteří mají čas a klid na to, aby mohli přemýšlet, diskutovat o svých pochybnostech, nakonec se shodnout a nabídnout světu svůj úsudek. Zdá se, že se toto jednání uskutečnilo někde v mýtickém šestihvězdičkovém hotelu (přístupném pouze vrtulníkem), uvnitř jeho vlastních rozsáhlých zahrad, obklopených vysokou zdí se strážemi a přísnou kontrolou při vstupu. Absolutně žádný kontakt mezi mysliteli a místním obyvatelstvem. Žádná náhodná setkání. V důsledku toho zůstává to, co se opravdu stalo v historii a co se dnes děje za hranicemi tohoto hotelu, nepřiznáno a neznámo. Je to izolovaná turistická etika De Luxe.

Vraťme se do léta roku 1945. Šedesát šest největších japonských měst bylo vypáleno bombardováním napalmem. V Tokiu byl milion civilistů bez přístřeší a 100 000 osob přišlo o život. Byli, jak to formuloval generálmajor Curtis Lemay, který řídil operace napalmového bombardování,"spáleni a uvařeni a upečeni k smrti". Syn prezidenta Franklina Roosevelta a prezidentův důvěrník se vyjádřil, že by bombardování měl pokračovat, "dokud nezničíme přibližně polovinu japonského civilního obyvatelstva". 18. července zatelegrafoval japonský císař prezidentu Trumanovi, který převzal prezidentský úřad Rooseveltovi, a znovu požádal o mír. Prosbu Američané ignorovali.

Několik dní před shozením atomové bomby na Hirošimu se vychloubal viceadmirál Radford, že "Japonsko bude nakonec zemí bez měst - stane se kočovným národem". Atomová bomba, která vybuchla nad nemocnicí ve středu města, okamžitě usmrtila 100 000 lidí. 95 procent z nich byli civilisté. Dalších 100 000 osob zemřelo pomalu na popáleniny a na ozáření.

"Před šestnácti hodinami," oznámil prezident Truman, "shodilo americké letadlo jednu bombu na Hirošimu, na důležitou japonskou vojenskou základnu." O měsíc později vylíčila první necenzurovaná reportáž - od odvážného australského novináře Wilfreda Burchetta - kataklysmatické utrpení, jehož byl svědkem, když navštívil v Hirošimě provizorní nemocnici.

Generál Groves, vojenský ředitel projektu Manhattan, tedy projektu konstrukce a výroby atomové bomby, spěšně ujistil poslance v Kongresu, že radiace nevyvolává žádné "příliš velké utrpení" a že "je to vlastně velmi příjemný způsob jak zemřít". V roce 1946 dospěla americká strategická analýza bombardování Japonska k závěru, že by "se Japonsko vzdalo i bez shození atomových bomb".

Samozřejmě, že vylíčit takto krátce tento průběh událostí znamená zjednodušovat, konstatuje Berger. Na Projektu Manhattan se začalo pracovat v roce 1942, kdy Hitler vítězil a existovalo riziko, že vědci v Německu vytvoří atomovou bombu jako první. Americké rozhodnutí shodit atomové bomby na Japonsko v době, kdy německá hrozba už neexistovala, je nutno vzít v úvahu v souvislosti se zvěrstvy, které páchala japonská armáda po celé jihovýchodní Asii, a v souvislosti i s náhlým útokem na Pearl Harbour v prosinci 1941. Někteří američtí velitelé a vědci, kteří pracovali v Projektu Manhattan, se usilovně snažili argumentovat proti Trumanově osudovému rozhodnutí.

Přesto však nemohla být a nebyla bezpodmínečná kapitulace Japonska dne 14. srpna oslavována jako velké, dlouho očekávané vítězství. V jádru toho vítězství byla úzkost a slepota, která oslepovala.

VYprávím tento příběh, abych ukázal, jak daleko dokonce od reality své vlastní historie bylo oněch 60 amerických myslitelů ve svém mýtickém šestihvězdičkovém hotelu. VYprávím ho také, abych připomněl, že období americké ozbrojené nadřazenosti, které začalo v roce 1945, začalo pro všechny lidi mimo americkou sféru zájmů oslepujícím příkladem vzdálené a nevědomé krutosti. Když se prezident Bush ptá "Ale proč nás tak nenávidí?" mohl by se nad tím zamyslet - až na to, že Bush je ředitelem toho šestihvězdičkového hotelu a nikdy z něho nevychází ven.