Na štěstí si pracovník ostrahy při své půlnoční obchůzce všiml hrozícího nebezpečí a přivolal hasiče, kteří propanbutanovou bombu profesionálně zneškodnili. Katastrofě bylo zabráněno v hodině dvanácté.

Na výbuchy luxusních automobilů úspěšných podnikatelů, ve skladech pašovaného zboží či v erotických klubech jsme si pomalu zvykli. Plzeňský případ je však naprosto ojedinělý. V inkriminovaném objektu se nenacházely ani drogy, pašovaný alkohol nebo tisíce kartonů cigaret. Objekt nevlastní žádný movitý podnikatel s podezřelými styky na cizojazyčné mafie.

Skutečnost je mnohem prostší, ale o to děsivější.

Neúspěšný likvidační útok byl proveden na bývalou mateřskou školku, ve které byl před dvěma lety i přes nesouhlas některých obyvatel přilehlého sídliště zřízen ústav sociální péče pro děti s mentálním postižením.

V době útoku jich v ústavu spalo dvanáct a byli to ti nejbezbrannější s těžkým mentálním a tělesným postižením. Ostatní z celkového počtu dvaatřiceti klientů byli tou dobou s vedoucí ústavu na ozdravném pobytu.

Jsem otcem mentálně postiženého syna, který navštěvuje denní stacionář, jenž se nám v roce 1990 podařilo za podpory zastupitelstva města zřídit z prázdných jeslích v jedné mateřské školce. Slyšel jsem, že někteří lidé si poměrně dlouhou dobu stěžovali u tehdejšího starosty a žádali ho, aby ti debilové byli odsunuti někam do ústraní a nebyli k vidění v centru města. Rozhořčeně přitom argumentovali tím, že je jim velmi líto těch nebohých normálních dětí ze sousedící školky, které je budou dnes a denně potkávat.

Co mě na celé záležitosti šokovalo, kromě zatím anonymního projevu něčí naprosto nepochopitelné a zvrácené nenávisti k lidské bezbrannosti a bezmocnosti je fakt, že vedení ústavu potřebovalo ochranu soukromé bezpečnostní agentury. Sociální zařízení umístěné na velkém plzeňském sídlišti potřebuje ochranu před místními obyvateli. Další kostlivec naší minulosti vypadl s rachotem ze skříně.

V dobách budovaní rozvinuté socialistické společnosti byly ústavy pro občany s mentálním postižením budovány daleko za hranicemi měst, nejlépe v hlubokých lesích a starých zámcích, snad i hrad by se k tomuto účelu hodil. Tito postižení spoluobčané byli skvrnou socialistické společnosti, která kráčela mílovými kroky vstříc šťastné a dokonalé komunistické budoucnosti.

Svou nenormálností byli svým způsobem hrozbou pro režim, který se snažil vytvořit společnost jako jednolitou masu "normálních", snadno ovladatelných, sobě podobných individuí.

Člověk s mentálním postižením nemohl správně chápat vedoucí úlohu strany, byl nevyzpytatelný, neorganizovatelný, nemohl pracovat s budovatelským nasazením ani radostně a uvědoměle manifestovat. Byl zkrátka k ničemu. Bylo nutné jej odstranit z povědomí společnosti.

Proto za minulého režimu existovaly v převážné většině pouze celoroční ústavy, kde postižení prožili, svůj mnohdy krátký a neradostný život, v naprosté izolaci od okolního světa. Jsou známy i případy, kdy lidé pouze tělesně postižení nemohli navštěvovat město poblíž kterého se jejich ústav nacházel. Režim zvolil striktní a důslednou izolaci a podařilo se mu za dlouhá léta vládnutí vybudovat mezi světem postižených a ostatní společností řadu fyzických i sociálních bariér. Společnost si zvykla na to, že je normální, aby nenormální jedinci byli drženi v ústraní.

Po návratu k demokracii se vzedmula vlna zájmu o problémy postižených lidí. Začalo se otevřeně mluvit o jejich postavení ve společnosti o jejich právech o kvalitě jejich života. Začali se odstraňovat viditelné bariéry a lidem s mentálním postižením bylo například přiznáno i právo na vzdělání. Při stavbě nových veřejných budov je pamatováno na bezbariérový přístup pro vozíčkáře, chodníky mají nájezdy a na parkovištích lze nalézt vyhrazená místa pro invalidní řidiče.

Problém je v tom, že fyzické překážky a bariéry se odstraňují daleko snáze než překážky a bariéry sociální. Odstraňování těch prvních mají na starosti především úřady a kompetentní organizace. Ty druhé musí odstranit každý sám v sobě a jejich odstranění nelze nařídit ani kontrolovat. Jestli v nás jsou či nikoliv se ukáže až v konkrétní situaci při setkání s postiženým člověkem.

Chceme-li nějakým způsobem odstranit a odčinit ostudnou izolaci postižených z minulosti, je výstavba nových, vhodně situovaných typů otevřených sociálních zařízeních pouze první a ne nejdůležitější podmínkou návratu k lidsky důstojnému životu těchto našich spoluobčanů.

Integrace lidí s postižením do společnosti není v prvé řadě o adrese trvalého či přechodného bydliště, ale o vzájemném přijetí a vzájemné toleranci. Integrací je nutné především překonávat nepochopení, nezájem, neodůvodněný odpor, tedy vnitřní sociální bariéry, o hlubším pohledu na lidskou existenci.

Je nutné si také uvědomit, že každý z nás nebo někdo z našich blízkých se může stát tělesně nebo mentálně postiženým. Člověk, který není schopen tyto sociální bariéry překonat, může nakonec dospět k názoru, že nejlepší způsob jak vyřešit problém nenormálních jedinců je jejich likvidace.

Plzeňský případ budiž varováním, že takto extrémně uvažující lidé jsou mezi námi. Jak jim zabránit v dalších útocích, jak ztížit jejich pozici. Vzít jim jakoukoliv veřejnou podporu.

Dát jasně, srozumitelně a nekompromisně najevo, že člověk s postižením je člověkem plnohodnotným, zasluhujícím si naši úctu, vážnost i péči a že s ním chceme sdílet jeho radosti i starosti a že patří do našeho světa.