Jeho názor o "náboženském" charakteru českého komunismu má racionální jádro. Vedle autorem zmíněných příznaků bych zejména upozornil na silný citový vztah komunistů ke straně, jejím vůdcům a Sovětskému svazu, "pevnost ve víře" přecházející často až do fanatismu a sílu mezilidských "soudružských" vztahů uvnitř této komunity. Komunistický světový názor má zřejmě i další funkce náboženství: je psychologickou oporou lidí v sociální tísni a přes všechny hrůzy, které v sovětské epoše způsobil, mu nelze upřít humánní náboj. "Náboženské" prvky komunistického hnutí se staly méně zřejmými za sovětské okupace, kdy se hlavními motivy pro členství ve straně stalo prospěchářství a zbabělost. Naopak dnes, kdy jsou komunisté ostrovem nespokojených a ponížených mezi nepřátelskou většinou, tyto příznaky vystupují znova do popředí.

Autor sice uvažuje, jak lze omezit vliv komunismu v naší společnosti, ale nezamýšlí se nad tím, zda je vůbec nutné a účelné stavět mu hráz. Poněvadž tak neučinil, je nutné tuto otázku položit. Českoslovenští komunisté byli od založení strany až do r. 1989 vždy především pátou kolonou Sovětského svazu a mezinárodního komunistického hnutí. I když uchopení moci v únoru 1948 a značná podpora komunistického režimu obyvatelstvem zdaleka nebyly pouze důsledkem sovětské moci nad Československem, bez zahraniční mocenské podpory by se českoslovenští komunisté svého postavení nikdy nedomohli.

Ostatně jejich vláda se nakonec nezhroutila kvůli organizovanému odporu národa, ale následkem krachu sovětské moci. Za současných, zcela změněných mezinárodně politických poměrů se nabízí otázka, komu vlastně slouží čeští komunisté teď, když jejich tradiční hegemon zmizel ze scény světové politiky.

Připustíme-li, že žijí v podmínkách mezinárodní izolace a slouží pouze svému snu o vybudování "sociálně spravedlivé" společnosti a překonání frustrace z odmítnutí jejich politiky většinou národa, mohli bychom je považovat za celkem neškodné hnutí. Skutečně by pak nebyl důvod chovat se k nim jako k nebezpečné sektě a proti jejich účasti na výkonné moci by nemohlo být námitek.

Důsledné uskutečnění komunistických snů o cílové podobě uspořádání státu a společnosti není možné již z důvodu jejich neslučitelnosti se zásadami, které vyznává celé euroatlantické společenství. Pokud bychom přece jen, navzdory čtyřicetileté zkušenosti, podlehli vábení komunistů, dostali bychom se do ekonomicky slabého společenství několika málo roztroušených států se zcela odlišnými tradicemi, v našem bezprostředním okolí do izolace. Z tohoto hlediska je hlasování pro komunisty vyjádřením souhlasu s cestou do pekel. Nesmyslnost směřování na cestu bez kladného východiska je důvodem, proč je třeba bránit posilování vlivu komunistické strany.

Obavy z důsledků rozšiřování vlivu komunistů v naší společnosti však ještě více vyvolává historie tohoto hnutí. To, čím se komunisté stali po 7. listopadu 1917, není pouze produktem jejich revolučního vítězství v Rusku. Všechny prvky jejich chování viru, množícího se v buňkách hostitele a následně jej hubícího, vznikly již před revolucí, v ilegální fázi vývoje hnutí.

Patří k nim protidemokratická nenávistná ideologie, opírající se o marx-leninský světový názor, zásady vnitřní výstavby hnutí, postavené na demokratickém centralismu a uplatnění vůdcovského principu, osvojení pravidel života v ilegalitě, schopnost využívat stávajících mocenských struktur a pravidel pro dosažení vlastních cílů, nadřazení zájmu celku nad zájmy jedince, bezohlednost k odpůrcům i nadále nepotřebným souvěrcům, propagandistická dovednost, založená na nestydatém překrucování a potlačování pravdy.

Petr Zídek se asi mýlí, když soudí, že připuštění k výkonné moci by komunisty oslabilo, "protože by již nemohli slibovat nesplnitelné a tvářit se jako jediní čistí a spravedliví." Naopak by pohotově využili možností daných účastí na moci, pronikli by i do struktur, které zatím jsou mimo jejich dosah a své postavení by výrazně posílili.

Zkušenost z předrevolučního vývoje v Rusku, poválečného vývoje v Československu a dalších "lidově-demokratických" zemí dokazují, že dobře organizovaná, ideologicky jednotná a nezkorumpovaná bezohledná menšina může mít větší sílu než organizačně rozbředlá, rozhádaná a případně i zkorumpovaná demokratická většina.

Jejich přítomnost v mocenských orgánech by zvýraznila projevy státního dirigismu a sociálního inženýrství. Jejich tlak v tomto směru by byl otevřenější a tvrdší než politika sociálních demokratů. Pod jejich vládou bychom se stali ve větší míře než dosud poddanými neprůhledných a nad občany stojících aparátů, zúžil by se prostor pro svobodu myšlení a projevu, prohloubilo by se přerozdělování výsledků individuální práce. Vyvíjeli bychom se k rozmnožování malých sociálních jistot a omezování svobody jednotlivce, následně k snižování ekonomické výkonnosti společnosti. Proto je nutné preventivně bránit komunistům v přístupu k moci.

Spolehlivý prostředek k zamezení posilování vlivu komunistů vidím především v zlepšování životní úrovně. Je to dlouhodobý nástroj a není to všelék, protože v této sociálněekonomické formaci budou vždy určité skupiny obyvatel z nejrůznějších příčin vytlačovány na okraj společnosti. Podhoubí pro rozvoj extrémistických hnutí tak zůstane do určité míry zachováno.

Obecně by prospěla větší otevřenost politického systému. Uzavřenost klubu demokratických parlamentních stran, uzavírajících kompromisy za zády a proti názoru voličů, neschopných skrýt zneužívání politické moci k získávání osobního prospěchu, lobbismu a klientelismu, osobujících si komunistické právo vládnout "na věčné časy a nikdy jinak" a využívajících svých mocenských pozic k vytváření překážek možné konkurenci vyvolává obecnou nechuť k politice.

Je pravděpodobné, že vyburcování k zájmu o veřejné dění oněch čtyřiceti procent voličů, kteří se nedostavili k volbám, a rozšíření nabídky politických stran snížením hranice zvolitelnosti by komunistům odválo část hlasů ve prospěch jiných kandidátek. Věci by prospěl také racionální postoj demokratických médií, která se zatím chovají schizofrenně: na jedné straně hovoří o komunistech jako o ďáblech, jež je třeba vymýtit z těla společnosti, na druhé straně hýčkají představitele komunistické strany jako prvotřídní mediální hvězdy.

Současně odmítají prostor pro prezentaci alternativních politických stran a konzumentům informací soustavně natloukají do hlav blud o ztracenosti hlasů, odevzdaných ve prospěch demokratické mimoparlamentní opozice. Překážkou narůstání vlivu komunistů by byla také péče o znalost moderních dějin národa, na které by se měla podílet jak vzdělávací soustava, tak masmédia.

Poznatky o peripetiích cesty od Mnichova přes 5. květen 1945 k Vítěznému únoru 1948, represím padesátých let a okupaci v r.1968 nejsou pevnou částí historické paměti národa. Zejména pro mladou generaci to jsou prázdné pojmy. Letošní volební výsledky ukazují, že historie bohužel není učitelkou českého národa.