Autor je známým katolickým teologem, který přednáší ekumenickou teologii na univerzitě v Tűbingen a je rovněž zastupujícím ředitelem Ústavu pro ekumenická bádání. V češtině dále vyšel jeho výbor "Teologie dvacátého století" a jeho kniha "Tvořím tmu a zlo - Je Bůh odpovědný za zlo?", kterou napsal spolu s W. Grossem. K. J. Kuschel se dále aktivně podílí na projektu Hanse Kűnga "Světový étos" a společně k tomuto tématu vydali publikaci "Prohlášení ke světovému étosu. Deklarace Parlamentu světových náboženství".

V knize "Spor o Abrahama" považuje Kuschel Abrahama za historickou postavu první poloviny druhého tisíciletí před Kristem a primárním zdrojem informací o něm jsou pro něho příslušné kapitoly knihy Genesis (1. knihy Mojžíšovy). Na konkrétním příkladu vztahu židovství, křesťanství a islámu k Abrahamovi chce pak ukázat, že jednotlivé tradice se jen stěží vyrovnávají s některými aspekty této postavy. A zejména s jeho universálním posláním (universalismem), kdy podle Gn 12,3 v něm mají dojít požehnání veškeré čeledi země.

Naopak v jednotlivých tradicích se postupně stále více prosazuje partikularita, snaha si Abrahama přisvojit pro sebe - jako praotce Židů, otce věřících, prvního muslima. Přitom Abraham je podle Kuschela především archetypální postavou - pračlověkem pratouhy po božském za hranicí kamene a hvězd, jde o člověka vybaveného možností překročit pomíjivé a vkročit do tajemství toho, co je neviditelné a věčné.

To ukazuje např. hra "Muž z Uru" německo-židovské básnířky Nelly Sachsové, nositelky Nobelovy ceny za literaturu roku 1966 (tato hra je uvedena po předmluvě jako předehra k vlastnímu rozboru problematiky). Ve hře se ještě mladý Abraham (vlastně Abram) jako jediný dokázal postavit na odpor nejen panství měsíčního boha Sina, ale také tyranii legendárního lovce Nimroda.

V části knihy věnované vztahu židovství k Abrahamovi Kuschel zdůrazňuje, že Abraham nebyl Izraelec, nýbrž muž z Mezopotámie (Kaldejec); že Abrahamovi byl Jahve jako Bůh Izraele neznám - Abraham uctíval svého vlastního Boha, Boha Abrahamova (Jahve se objevuje teprve v knize Exodus, v souvislosti s Mojžíšem a svým zjevením na hoře Sínaj); dále Abraham neznal žádný chrámový kult svého Boha, nebyl žádným knězem a oltáře pro svého Boha stavěl vedle oltářů postavených pro jiné bohy; nakonec Abraham ještě neznal Tóru, znal jen jeden ritus (obřízku), jinak jeho náboženství spočívalo pouze na důvěře v Boha a v poctivosti a spravedlnosti.

Teprve později došlo k propojení této postavy s požadavky výlučnosti jahvistického náboženství, čistoty lidu, kultovní jednoty v chrámě a poslušnosti vůči Tóře. Ještě později došlo ke zpolitizování Abrahama (hlavně v době makabejských válek), k jeho idealizaci v duchu helénismu (jako pravzoru poznání Boha a nositele kultury) a nakonec k jeho halachizaci rabíny (Abraham jako velekněz a první rabi, jako počátek a konec všech věcí, jako první monoteista a misionář, jako praotec jediného vyvoleného národa a jako praotec všech konvertitů). Na Abrahamovi záviselo příliš mnoho, než aby se ho Židé mohli vzdát. Především příslib týkající se konkrétní země a rozkvětu konkrétního lidu. Gn 12,2- slib "učiním tě velkým národem" a Gn 15,18- smlouva s Hospodinem, že "Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu, ...".

Zde ovšem muselo dojít k dalekosáhlému nahrazení Božího požehnání pro národy světa výlučnou linií požehnání Abraham - Izák - Jákob, kdy jenom Izraelité (Židé spolu s konvertity) jsou pravými dětmi Abrahamovými (zde si připomněme, že Abraham měl celkem osm synů- Izmaele s Hagar, Izáka se Sárou, Zimrána, Jokšána, Medána, Midjána, Jišbáka a Šúacha s Ketúrou).

V části Abraham a křesťanství Kuschel na prvním místě připomíná, že Ježíši z Nazareta šlo o obrácení a obnovu Izraele, nikoliv o založení nového náboženství a překonání Izraele. A ještě apoštol Pavel věděl, že i přes odmítnutí Ježíše jako Mesiáše zůstává Izrael Božím prvorozeným synem, a to "pro své otce" (Ř 11,28). Sliby dané Abrahamovi a Izákovi nejsou odvolány.

Pohané si musí být stále vědomi toho, že jsou jako větve plané olivy naroubovány na ušlechtilou olivu. Část Izraele sice propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, dokud nevejde plný počet pohanů a pak "bude spasen všechen Izrael" (Ř 11,26). Žid Pavel tak bojuje proti židovskému partikularismu ve prospěch židovského universalismu. Kdo věří v Boží jednání v Ježíši Kristu, je duchovním dítětem Abrahamovým, ať je Žid či Nežid (Řek). V Kristu je od Izraele odňata výlučnost zprostředkování spásy, aniž by ovšem byl Izrael ze spásy vyloučen. Obdobně smýšleli i evangelisté Matouš a Lukáš. Ovšem už u evangelisty Jana začíná přivlastňování Abrahama křesťany. V osmé kapitole Janova jsou někteří Židé (konkrétně zákoníci a farizejové) označeni ne za děti Abrahamovy nebo děti Boží, ale přímo za děti ďáblovy (J 8,44).

K dalšímu pokřesťanštění Abrahama došlo v rané církvi- v listu Barnabášově se Abraham stává výlučným svědkem Kristovým, v listech Ignácových je židovství chápáno jako už mrtvé náboženství, v Justinově dialogu jsou již jen křesťané považováni za děti Abrahamovy. Augustin Aurelius (v pátém století po Kristu) pak již nikoho nenechává na pochybách (spis "Proti Židům")- podle něj po Kristově smrti a vzkříšení církev definitivně vystřídala, totálně nahradila synagogu (tzv. teorie náhrady). Židovské dědictví tak bylo zcela pokřesťanštěno, resp. pocírkevněno. "Tělesný Izrael" přišel o vše (Boží vyvolení, smlouvu, přikázání, Písmo, mesiášská zaslíbení), všechno přešlo nyní na "duchovní Izrael", na církev. A po spásnědějinném vymazání Izraele přišel za zhruba 15 století pokus o jeho fyzické vymazání, kdy se teologický antijudaiusmus a rasový antisemitismus spojily ve smrtelnou látku, které židovský lid málem padl za oběť (holocaust).

V úvodu části Abraham a islám Kuschel vypráví příběh "problematického" Abrahamova syna Izmaele. Skutečností totiž je, že nikoliv Izák (Smíšek), nýbrž Izmael (Slyší Bůh) je Abrahamovým prvorozeným synem (Gn 16); že Izmael přijímá ještě před Izákem znamení smlouvy, tj. obřízku, a to ve stejný den jako Abraham (Gn 17,23-26); že nejen Izákovo, ale i Izmaelovo přežití stojí pod zvláštní Boží ochranou a požehnáním a že také z Izmaele vzejde národ (Gn 21). Skrze svých dvanáct synů se totiž Izmael stal praotcem Arabů. A svůj původ od Abrahama a Izmaele odvozoval arabský kmen Kurajšovců, z něhož vyšel Muhammad. Ten se cítí být povolán za proroka Arabů, který jim zpočátku nechce zvěstovat nějakou novou víru, nýbrž jim chce připomenout prastarou víru a nově zvěstovat to, co již bylo zachyceno ve dřívějších zjeveních darovaných Bohem Židům a křesťanům (vlastníkům Písma). Abraham (arabsky Ibráhím) je pro něho především vzorem důsledného a přísného monoteismu a korunním svědkem proti modlám. Původně Muhammad dokonce počítal se spojenectvím s medínskými Židy při obraně společné monoteistické víry proti zatím nevěřícím Mekkáncům. Židé však nechtěli uznat jeho prorockou roli a tak došlo k roztržce se Židy (nakonec byli povražděni). Dochází k "arabizaci" Muhammadova poselství: Muhammad obviňuje Židy ze zfalšování Písma, mimo jiné ze zatajování poukazů, které mají údajně ukazovat na jeho zjevení; mění směr modlitby k Mekce (předtím k Jeruzalému); termín postu stanoví na měsíc ramadán; činí pohanskou svatyni Ka'bu centrem muslimské zbožnosti (ovšem její založení již připisuje Abrahamovi a Izmaelovi).

Abraham se pak stává vzorem správného muslima, jehož víra se proděláním zkoušek stala osvědčenou důvěrou v Boha, která ho vede k následování Boží vůle. Muslim stejně jako Abraham není modloslužebníkem, je hánífem (tj. věří v jednoho Boha) a je odevzdaný do vůle Boží. I v islámu dochází tedy k přisvojení si Abrahama ummou- tj. k paradoxní islamizaci nemuslima Abrahama. Sám Muhammad se pak začíná považovat nejen za posla Božího, nýbrž dokonce za "pečeť proroků" (toho, který přináší poslední a nejdokonalejší zjevení, viz súra 33,40). A jediným náboženstvím u Boha se pro něho stává islám (súra 3,17-19).

Druhá část knihy je věnována perspektivám abrahamovské ekumeny. V této části autor vyzývá v duchu Deklarace Parlamentu světových náboženství k dialogu mezi náboženstvími, zejména mezi tak blízkými náboženstvími jakými jsou židovství, křesťanství a islám. Dialog vycházející z víry by měl být oproštěn od fanatismu a měl by obsahovat soutěžení v dobrém. Kuschel se zde odvolává na súru 5,48- "Předstihujte se vzájemně v konání dobrých skutků!" a na súru 2, 107-113- "V den zmrtvýchvstání však Bůh rozsoudí mezi nimi to, oč se hádali."

Autor také připomíná možnost spásy pro ostatní ve znamení Noemově podle židovství (spása i pro pohany, když plní sedmero Noemových přikázání ohledně soudnictví, zákazu modloslužby a rouhání, vraždy, krádeže, smilstva a násilí vůči živým tvorům- viz Gn 9,4-6); možnost spásy nekřesťanů podle křesťanství (pro ty, kdo se bez vlastní viny nemohli seznámit s evangeliem Ježíše Krista a jeho církví); stanovisko Druhého vatikánského koncilu, že muslimové a křesťané se klanějí "jednomu Bohu"; zákaz donucování ve víře podle islámu a nezbytnost přijetí plurality tří abrahamovských náboženství (súra 2,256- "Nebudiž žádného donucování v náboženství!").

Abraham nemá nahrazovat Mojžíše, Ježíše ani Muhammada, nelze obcházet či nivelizovat strukturální teologické rozdílnosti židovství, křesťanství a islámu. Pro všechna tato náboženství je však Abraham pravzorem víry a ústřední kritickou postavou opravdovosti a čistoty jejich víry. Jeho cizost mu umožňuje být východiskem pro žádoucí kritiku všech tradic. Když Židé, křesťané a muslimové budou brát vážně svůj společný dějinný původ: Abrahama, Sáru i Hagaru, poznají své zvláštní vzájemné propojení, budou si prokazovat vzájemnou úctu a budou si vědomi vzájemné odpovědnosti, sounáležitosti, péče a solidarity.

Abrahamovská ekumena je tedy rovněž ekumenou vzájemného dorozumění- učení, studování a duchovního zpracovávání náboženství, kultur a civilizací těch druhých. Pěkné svědectví zde podává činnost "Fraternité d'Abraham" (Bratrstva Abrahamova), které působí ve Francii od roku 1967.

Z politické oblasti pak autor uvádí příklad abrahamovské mírové mise Anvara as-Sádátá (1977-81), která umožnila nastolit mír mezi Izraelem a Egyptem, což ho ovšem stálo život. V závěru knihy se Kuschel ptá, zda se mohou Židé, křesťané a muslimové modlit spolu. Nejenže na tuto otázku odpovídá kladně (neboť bez spirituality není ekumenicity), dokonce dává příklady možných modliteb věřících z jednotlivých náboženství.

Např. Židé na mírovém setkání v Assisi v roce 1987 pronášeli následující modlitbu: "Bůh náš na nebesích, Pán pokoje, dá zavládnout milosti a milosrdenství nad námi i nade všemi národy země, které o jeho milosrdenství a milost naléhavě žádají, prosí o pokoj a hledají jej. Bože náš na nebesích, dej nám sílu, abychom jednali, pracovali a žili, dokud se nad námi neukáže Duch shůry, poušť se nepromění ve vinici a vinice nezhoustne v les."

Křesťané se v Assisi modlili tuto modlitbu svatého Františka: "Pane, učiň mě nástrojem Tvého pokoje, dej, ať miluji, kde vládne nenávist; ať odpouštím, kde se křivdí; ať sjednocuji, kde je svár; ať říkám pravdu, kde je lež; ať přináším víru tam, kde hrozí pochybnost; ať probouzím naději, kde trýzní zoufalství; ať rozsvěcuji světlo, kde vládnou temnoty; ať přináším radost, kde přebývá zármutek."

Muslimové pak v Assisi přispěli vstupní súrou Koránu, Fátihou (Otvíratelkou knihy): "Ve jménu Boha milosrdného, slitovného, Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého, milosrdnému, slitovnému, vládci dne soudného! Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme, veď nás stezkou přímou, stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou, ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou!"

Jak žádoucí jsou společné modlitby za mír a za usmíření, dokazuje nejen dnešní napjatá situace na Blízkém Východě. Lze jen doufat, že Židé, křesťané a muslimové naleznou cestu k upřímnému abrahamovskému bratrství, nebudou strnule lpět na minulosti a budou ochotni se jako Abraham vždy vydat na cestu a být tak požehnáním pro celé lidstvo. V našem vědomí by mělo trvale zakořenit poznání, že Židé, křesťané a muslimové věří jako Abraham ve stejného Boha, jenž oživuje mrtvé a to, co není, povolává k bytí (Ř 4,17).