Po pádu železné opony, který si někteří čtenáři, dnes nutně lidé, jimž je nad třicet, pamatují, se ve střední Evropě hodně hovořilo o "návratu do Evropy". Čí je to vina, že k tomu nedošlo, ptá se Ash a pokračuje:

Je to naše vina. Je to vina nás, Západoevropanů. Zaprvé mnoho Západoevropanů nikdy opravdu nepovažovalo ony "daleké země, o nichž víme málo" (jak se o Československu vyjádřil koncem třicátých let Neville Chamberlain) za skutečnou část Evropy. Jiní lidé, hlavně ve Francii, nikdy nechtěli, aby se tyto země staly členy Evropské unie, klubu bohatých, jemuž vévodí Francie. Jeden čelný francouzský podnikatel to před časem v soukromí shrnul takto: "il faut toujours en parler et jamais y penser" (pořád o tomu musíme mluvit, ale nikdy o tom nesmíme přemýšlet). Kohl a Mitterrand rozhodli, že důležitější než rozšíření EU do střední Evropy je zavedení měnové unie. Byla to nesprávná priorita v době, kdy padl komunismus a bylo zapotřebí zemím ve středovýchodní Evropě pomoci.

Nyní se konečně vedoucí představitelé EU dohodli, že se Evropská unie rozšířit bude muset, jenže za to nikdo nechce nic zaplatit. Německo nebude platit ani o euro víc a země jako Španělsko se absolutně odmítají vzdát jakýchkoliv svých dosavadních dotací. Důsledkem toho bude, že EU poskytne za tři roky v letech 2004-2006 svým novým deseti členským zemím jen asi €25 miliard euro. Pro srovnání: Spojené státy poskytly západní Evropě v letech 1948-1951 v rámci Marshallova plánu v dnešních cenách ekvivalent €97 miliard a v devadesátých letech dotovalo restrukturalizaci východního Německa západní Německo celkovou částkou ve výši €600 miliard. Potud solidarita západní Evropy s východní Evropou.

Podle nynějších plánů obdrží nové členské země EU, z nichž je většina podle měřítek EU chudá, jen polovinu částky na jednoho obyvatele ve srovnání s tím, kolika penězi je dotována infrastruktura v zemích jako Španělsko, Portugalsko, Řecko a Irsko. Polští zemědělci dostanou jen čtvrtinu dotací ve srovnání s francouzskými zemědělci, přestože spolu budou soutěžit na témže jednotném trhu. Správně by měli všichni zemědělci v EU od nynějška dostávat jen čtvrtinu dosavadních dotací, neboť Common Agricultural Policy, Jednotná zemědělská politika EU je největší skandál rozvinutého světa: způsobuje, že ceny zemědělských produktů jsou vysoké a znevýhodňuje zemědělce v třetím světě. Avšak Francie reformu Společné zemědělské politiky blokuje.

Ani není dosud jisté, zda k rozšíření EU v roce 2004 skutečně dojde. Irsko musí uspořádat ještě jednou referendum, protože v prvním referendu už dohodu z Nice o rozšíření EU odmítlo. Řecko chce rozšiřování EU blokovat, dokud do EU nebude přijat Kypr, i když není jasné, jak by bylo možno přijmou rozdělenou zemi.

Nejvíce znepokojující je však rostoucí nepřátelství vůči EU v žadatelských zemích. Je deprimující, že není vyloučeno, že by například Polsko mohlo odmítnout v referendu vstup do EU. Dnes tam vstup do EU totiž podporuje jen 51 procent občanů.

Kdyby bývala Evropa sjednocena před deseti lety, z osvobozeného Východu by do Evropské unie připlynula obrovská pozitivní vlna idealismu a nadšení, míní Timothy Garton Ash. Nyní však nové členské země dojdou jediné k závěru, že Evropská unie je mechanismus, kde se státy za zavřenými dveřmi hádají o to, jak pro své domácí zájmy získat pár dalších milionů euro do vlastní kapsy.