Tím se odhlíží od všech běžně analyzovaných příčin, následků, důvodů, pohnutek a bůhví od čeho ještě. Svět (společenství lidí) se někam ubírá, často málo záleží na tom, co si kdo myslí a dělá, prostě se někde ocitne. Pokud je to včas a na správné místě, má štěstí. Jestliže někdo příliš spěchá anebo se naopak loudá, může mít smůlu. Jde tedy o kombinaci fatality a neodvratitelnosti společenských zákonitostí. Kdo se v nich ale opravdu vyzná? Osudové okamžiky lidstva, sociálních skupin, rodin i jednotlivců jsou prostě propletenec a když v určitém okamžiku někdo není tam, kde ho vývoj očekává, "vybere" si někoho jiného s potřebnými vlastnostmi. Pojem generace se zde samozřejmě nevnímá jen ve vpředu uvedeném vymezení, ale (spíše) jako příslušnost k určitému období. Máme tady potom co do činění s léty padesátými, hippies, generací osmašedesátníků, sametovou revolucí atd. Zde se prolínají oba významy, ale aktivně působí nadšení, lhostejnost i zkušenosti "desítek generací". Právě věku, zkušenostem, vzdělání a úrovni obecného poznání je poplatné rozdílné vnímání světa a působení takto generovaných vektorů různé síly určí směr dalšího vývoje.

Je potom velmi poučné sledovat, z jakých pramenů vyvěrají postoje a činy jak politiků, tak jejich voličů. Též hodnocení výsledků voleb ad hoc odráží všechny uváděné, individuálně nabyté zkušeností a geneticky zakódované vlastnosti. Pohled, např. na KSČM, má tak samozřejmě zásadně jiný bývalý nomenklaturní kádr, než disident, ale, a to je důležité, člověk na vrcholu kariéry posuzuje tuto situaci odlišně od mladého člověka, který do aktivního dění začíná dnes teprve vstupovat. Odmítám názor, že mladí jsou ještě hloupí a staří vesměs moudří, protože řečeno s Janem Werichem: "Staří hlupáci byli mladými hlupáky." Rozdíl je jen ve zkušenostech a historie (ba i její výklady) na to hřeší. Dovolte proto staršímu člověku, aby si trochu dětinsky zavzpomínal, resp. přinesl pár ilustrací pro srovnání.

Na sklonku čtyřicátých let můj táta vyměnil prvorepublikovou dvoulampovku za "moderní" (toto adjektivum mu s klidem vydrželo do konce padesátých let) rádio značky Acord (možná Accord) s několika vlnovými rozsahy. Byli jsme poměrně chudí, tak šlo o levnější vyhotovení přijímače, bez elektronky usnadňující ladění, tzv. magického oka. Táta si moc nepomohl, protože si od nákupu sliboval, že se mu podaří naladit vysílání stanice Svobodná Evropa, což na archaické středovlnné dvoulampovce nešlo. Zklamal se, protože rušení bylo téměř permanentní. Když bych něco takového vyprávěl dnes svým dětem (10, 8), nepochopily by to, proto jsem se o to ani nepokusil. Mají svoji jednoduchou minivěž a jsou přesvědčené, že přijímač bez kazeťáku nikdy neexistoval.

Snad již rok poté, co se na trhu objevil výdobytek našeho vyspělého lidově demokratického průmyslu - televizní přijímač, podařilo se tátovi zkvalitnit kulturní život rodiny. Málem jsme ale museli kvůli tomu vystěhovat šatní skříň. Byli jsme dále chudí, ale už to tak nevadilo, protože chudými se stávali i dříve bohatí. V každém případě to z úsporných důvodů byla opět jednodušší verze, tj. bez integrovaného rozhlasového přijímače. Nevadilo to, protože tuner v televizoru Tesla byl týž, jako v našem rádiu Acord. To stále sloužilo. Nedá se to ale říci o televizním přijímači. Čas od času v něm bylo zapotřebí něco přepájet, vyměnit nějakou z mnoha desítek unavených elektronek. Opravoval kolega z otcova zaměstnání, byl o něco levnější než opravář z Kovoslužby, a hlavně, byl obvykle ochoten přijít dříve (dopravit televizi do opravny bylo, při její váze a rozměrech, téměř nemožné - auto nemajíce). Naše děti dnes nic neví o tom, že rodina se scházela k několika hodinách slavnostního sezení v týdnu, protože vysílání bylo velmi omezené. Dětem jenom vadí, že jim moc nepouštíme Novu a téměř vždy znechuceně odcházejí od obrazovky, když se dává film pro pamětníky. Obsah by nevadil, obraz je ale černobílý. Ani rodinné fotky je z téhož důvodu moc nezaujmou, ještě tak rodinná videotéka. Tady na obrazovce samy sebe, a to vlastně od narození, vidí v barvě.

V takových, nostalgicky laděných, fabulacích mohu (mohou pamětníci) pokračovat hodně dlouho. Pro daný účel to však stačí více než bohatě. Těžko pochopí, o čem se mluví, ten, kdo nebyl konfrontován s příjezdem ruských tanků do jeho městečka, s ovzduším období normalizace, s naprosto nepřirozenými poměry, vesměs však přijímanými netečně, smířeně. Ten, kdo nezažil Brigády socialistické práce, schůze ROH, Akce Z, socialistické závazky a prvomájové průvody (jako dítě jsem tátu otravoval, abychom šli), těžko dnešníma očima pochopí absurdnost tohoto období. Jsem dalek toho, abych v něm hledal jenom negativa (a odhlížel od mezinárodních souvislostí), irituje mne však argumentace tehdejší cenou chleba, piva, jízdného nebo nájemného. Málokdo takový současně dodá, že barevný televizor z Číny, s úhlopříčkou 37 byl (byl-li náhodou) za 10000 Kčs, video AVEX jste si mohli (s příplatkem za podpult) pořídit za cca 25000. Ceny ovšem v průměru relativně nízké (důchody vysoké - průměr zvyšovaly osobní), cigarety značky Sparta za osmičku, ale pod desítku jste je obvykle nedostali. Do ciziny (západní) loajální občan taky ne, nebo jednou za život. Nezaměstnanost ovšem veškerá žádná, bezdomovci jen na západ od nás. Byty na pořadník, ale občas něco ukáplo i pro plebs. Za tohoto stavu zprůměrovaných jistot a plných hospod - hospod plných samozvaných politologů, žehrajících na komunisty, neschopné zatočit s veksláky a poučit se od rozvinutých kapitalistů, líně plynul čas.

Na konci osmdesátých let se svět kolem nás začal měnit, naše historicky prokázaná nechuť k opravdovým změnám přeci jen nakonec vyústila k sametovému předání (rozdělení) moci (na politickou a ekonomickou). Dospěla jedna generace a v čele státu se objevili bláhový snílek Havel a geniální eskamotér Klaus. Během krátkého období se vypořádal s veksláky, napravil daně a přerozdělil majetek. Ačkoli jsem jeho styl nikdy nesnášel, vždycky jsem jej spíše hájil. Byl to muž, který se ve správné době objevil na správném místě. Rozplizlé, ustrašené a váhající společenství převálcoval způsobem, který tajil dech. Věděl co, věděl kam, měl odpověď na každou otázku. Dokázal se vcítit do převažujících nálad neakceschopného davu a v intencích hospodské nespokojenosti osmdesátých let konal a konal. Průměrný národ ho potřeboval. Otočil kormidlem. Zatlačil do pozadí i hlavní revoluční idol.

Začal si však troufat víc a víc, neodhadl reálné možnosti ani modifikaci prostředí (kterou vyvolal). Mnohá očekávání (která vyvolal) se nenaplnila a on se nedokázal změnit, nedokázal reagovat na ovoce svého konání. Jen rozmnožoval řady závistivců i nepřátel. Vždy perfektně oblečený, úspěšný muž, nezřídka pózující s tenisovou raketou v podpaží nebo s prvotřídní lyžařskou výstrojí na ledovci v Alpách, se lidu stále více vzdalovat. A to i svému. Nejambicióznějším příslušníkům strany nedával vyniknout, opravdoví pravičáci v ODS se už nehodlali smiřovat s rozpory ve slovech a činech Je mi až bolestně líto, když sleduji, jak setrvává na grifech, které jsou již nepoužitelné. Nekonkrétní nálepkování protivníků, pokračující boj s komunismem, který v podobě, kterou si ve vědomí uchoval, momentálně neexistuje. Kritika asijských stánkařů, tolik podobná někdejšímu boji s veksláky, se musí míjet účinkem, butiky s cenami, které s pomocí neviditelné ruky trhu "zakládal" běžný občan totiž navštěvuje jen za účelem zvýšení hladiny adrenalinu. Vytváření spikleneckých teorií, nové interpretace "toho, co takhle nikdy neřekl" už nikdo ani nevnímá. Neobyčejně smutné je jeho nedávné postesknutí (MfDnes 21.6.2002), že se mu v ODS nedostává politiků typu Buzkové a Grosse. To snad už není pravda! Před měsícem by to neřekl, ani vážně nemyslel! Takováto denunciace vlastních věrných jej diskvalifikuje jako šéfa, který si je vybral, obklopil se jimi, "hnětl je k obrazu svému", k obrazu jediného možného reprezentanta ODS. Racionálně uvažující a vystřízlivší se tedy začali odvracet v polovině devadesátých let, neměli však vůdce - odpůrce stejného ražení. Voličstvu dosud chyběla alternativa. Příležitosti se chytil Zeman, od počátku revolučního rychlokvasu nedoceňovaný, Klausem trumfnutý. Stal se ze dne na den přesvědčeným socanem, stejně jako před tím Klaus ortodoxním konzervativcem. Nepochybně nejméně tak inteligentní jako jeho dosud úspěšnější kolega, svým projevem veřejnosti nepasoval do role omnipotentního intelektuála. Ani mu založením nebyla vlastní, proto mu nedělalo potíže prezentovat se jako jeden z lidu, chlapík, který se neštítí jaternic, bůčku, piva ani slivovice. To zabralo. Klátivá chůze a nepadnoucí obleky ho k tomu předurčovaly. Nicméně mohutná lebka "Velkého šéfa", neustále padající pod tíhou vědomostí, přinášela naději Klausovým odpůrcům, zejména když je dokázal úspěšně používat jak proti samotnému panu profesorovi, tak i nepřejícím novinářům. Konečně i "prostý lid" měl svého neohroženého lídra, který to uměl pravičákům "nandat". Vzpomeňme jak zpočátku nekompromisně útočil na předsedu ODS (později výrazně ochladl) a sbíral tím body. Na to nezapomněl Vladimír Špidla a tentýž instrument před volbami rovněž nadužíval.

Volby vyhrál Zeman - nikdo jiný (a stejně jako teď Špidla, za vydatné pomoci samotného Klause)! Tím jsem si jist! Nejsem si však úplně jist pozadím jeho záměrů. Zda mu šlo jenom o to, aby se alespoň na čas stal předsedou vlády a zapsal se tak do naší historie, nebo v tom bylo ještě něco navíc. Stejně tak bych nemohl dát ruku do ohně za správnou odpověď na otázku, proč ohlásil (a splnil) svůj odchod ze scény po vypršení mandátu. Zda to byla nevíra v dlouhodobější úspěch, nebo mu to opravdu stačilo. Velmi pochybuji, že již tehdy kalkuloval s prezidentskou funkcí. V každém případě musím vyjádřit určitý obdiv jak jemu, tak jeho největšímu rivalovi. Svoje úlohy, které jim společenské zákony předurčily, téměř bez zbytku splnili. Zeman však dokázal odejít na vrcholu. Neriskuje, že svůj historický otisk potřísní nějakým větším neúspěchem.

Stopa to samozřejmě čistá není. Chyběla mu noblesa z Klausových nejlepších let. Klausova arogance a neúcta ke kolegům (s výjimkou Zemana - toho uznával) totiž nikdy nebyla poznamenána křupanstvím. Zeman také přestával stíhat a břeskné argumenty často zaměňoval za plochou hrubost. Soukromě se tím samozřejmě "vyřádil" (odreagoval), ale i on začal své příznivce znechucovat. I na ně to bylo příliš.

Klausova ztráta invence a progresivní degenerace Zemanova projevu se stala dobrou šancí pro Vladimíra Špidlu. K dispozici byl sice obratně se vyjadřující a vesměs příjemně působící (na děvčata i jejich matky), byť méně obsažný, Stanislav Gross, ale tomu (prozatím) vystavil červenou kartu Zeman a pohlídal si na sjezdu předání stranického žezla právě Špidlovi. Ten velmi pomalu měnil vizáž. Nicméně nyní jsou jeho košile vyžehlené, bez odstávajících límečků, kravaty téměř vždy pečlivě uvázané. Vážný handicap pro každého veřejně vystupujícího činitele, tj. obtížné a komplikované vyjadřování, se vedle impulsivního, ale bezskrupulózního Zemana, paradoxně stalo devizou. Kdo ví, zda sám velký premiér v závěru neúnosně nezhrubnul cíleně, právě proto, aby rozdíly obrazů státníků ČSSD nepostrádaly výraznější kontury. Úporné hledání správných slov a jejich řazení imputuje představu uvážlivosti. "Dělnická třída,", Klausem difamovaný úřednický živel, Unií ohrožované blaho studentů, pro zachování národa se obětující matky a snad i kojenci, ti všichni dobře slyší na tatínkova jednoduchá hesla, poskytující jim naději pro budoucnost. Taťka je v prohlášeních ideově konzistentní, tak též proto jej nejen slyší, ale bezmezně mu věří.

Spirála se otáčí. To, co Klaus rozjel (společnost rozhýbal, ale zároveň rozdělil na chudé a nespravedlivě bohaté) a Zeman trochu opravil (pravicovými zásahy pod rudou korouhví), to Špidla směruje zpět k beztřídní společnosti. Nevím, do jaké míry z hlubokého přesvědčení a nakolik z politicko taktických (mocenských) pohnutek (valorizaci důchodů včas neprovedl, ale z ekonomických důvodů termín odsouval), v každém případě se však obávám, že k tomu bude mít prostor celé čtyři roky. Další generace ještě nedozrála a "jeho" generace svůj stín již nepřekročí (nevzbouří se). Politik typu Tvrdíka jej možná ještě na dva, tři roky nahradí (v rámci vyplnění dvacetiletého generačního "cyklu" v našich, a nejen našich, dějinách), lehce agresivní brilantní vyjadřování, doprovázené moderními prezentačními prostředky (plovoucí grafy, animované gify atp.) bude přesvědčivě prezentovat autora a jeho virtuální úspěchy, dobře zakrývat skutečný stav, reálné chyby, nehody a havárie. Komunisté budou (rádi) jen statovat, byť ti v jejich šiku, co teprve dospějí, budou absolutně bez zkušeností s dřívějšími plody a projevy této ideologie, navíc mnozí bez zaměstnání a nadějí v beznadějně korupčním světě. Komunisté budou vedle, protože nedokáží být levicovější než ČSSD. Špidla - nebo kdokoli jiný - se už nebude moci vymezovat vůči Klausovi - nebo komukoli jinému - bude povolán ke skládání účtů ze slibů, které nesplnil, ani nemohl splnit. Nebude mu tak snadno procházet to, co dosud v důsledku existující konfigurace (generačního prokletí) procházelo.

Levice samozřejmě nezanikne, archaický a nepřesvědčivý styl té současné se ale stane pro nástupce naprosto nepřijatelný. Pravice dtto (již dnes).

Ptáte se proč jsem přesvědčen o tom co říkám?
Protože jsem s touto generací vyrůstal. Because it is my generation!