Odlišný obraz světa nabídl S. Huntington. Navázal v podstatě na Fukuyamovy úvahy, ovšem již v období, kdy irácká okupace Kuvajtu a následující napětí a válečná operace Pouštní bouře ukázaly, že dějiny konfliktů a násilí rozhodně neskončily a že jmenovitě Blízký východ - mimo jiné se stále nevyřešenou palestinskou otázkou - zůstává nadále vznětlivým sudem prachu. Huntingtonovu článku Střet civilizací? z léta 1993 předcházelo rychlé oživování starých předsudků a krystalizace nových stereotypů, které v západních bulvárních i vážnějších médiích a ve veřejném mínění ve svém souhrnu tlačily na pranýř islám jako nového nepřítele a hrozbu namísto zhrouceného komunismu. Zděděné předsudky a účelové nebo nepřemýšlivé interpretace zpráv o fundamentalistických tendencích v soudobých muslimských společnostech daly vzniknout islamofobii. Slovo samo, obecně srozumitelný a přijímaný novotvar, se poprvé objevilo v americkém tisku v roce 1991 a velmi rychle se rozšířilo. Huntingtonův článek představu islámské hrozby ústrojně vsunul do nového, pluralitního modelu světa po pádu komunismu.

Teze o rozdělení světa na sedm až devět civilizačních okruhů či krátce civilizací s hrozbou těžko řešitelných konfliktů, pokud střet překročí hranice mezi civilizacemi, měla obrovský ohlas. Článek se stal nejbouřlivěji diskutovaným materiálem z Foreign Affairs za celé půlstoletí. Většina odborných analytiků a komentátorů vyslovovala výhrady. Na úrovni běžné žurnalistiky se však Huntingtonova varovná představa, osekaná do podoby očekávatelného scénáře budoucího dění, ujala jako vyhledávané, rádoby moudré, obecně použitelné koření senzacechtivého zpravodajství o konfliktech v islámském světě a na jeho pomezích. Zvláštní obliby nabyla lakonická formulace islám má krvavé hranice.

Po velké odezvě článku Huntington svou tezi o rozdělení světa na civilizace publikoval v nové, podstatně rozšířenější a promyšlenější knižní podobě v roce 1996. Vypustil větu o krvavých hranicích a rozpracoval naopak myšlenku, že okruhy mimo západní civilizaci přijímají technickou modernizaci, ale odmítají převzít západní kulturu, westernizovat se. Diskuse pokračovaly a pokračují dál. Autor těchto řádků se do nich zapojil kritickými výhradami, které formuloval v závěrech svých monografií Islámský fundamentalismus (1996) a Blízký východ na přelomu tisíciletí (1999). Huntingtonův model multipolárního světa civilizací se mezitím stal také tématem mezinárodních diskusí, kdy se akademický zájem propojuje s politickými úvahami o potřebě praktických kroků sloužících k prevenci neblahých možností; takovou starostlivost lze ostatně vyčíst jako závažnou část Huntingtonových závěrů. Vzhledem k reálnému dění i k utvrzování převážně negativního mentálního rámce, v němž je reflektováno, v úvahách na různých úrovních vystupují stále více do popředí otázky islámu. V dubnu roku 1999 se v Berlíně z iniciativy tehdejšího německého prezidenta R. Herzoga sešlo významné fôrum o vztazích mezi západním a islámským světem. Konalo se pod záštitou prezidentů nebo králů 6 evropských a 5 muslimských států s perspektivou dalšího monitorování příštího vývoje. Východiskem debat bylo sjednocující přesvědčení, že krizový scénář vylíčený Huntingtonem jako "střet civilizací" rozhodně nevyjadřuje nevyhnutelný osud. Mohl by se však stát skutečností vinou mezikulturní ignorance, lhostejnosti a vzájemných nedorozumění. Je proto zapotřebí rozvinout společné úsilí k zabránění konfliktu mezi oběma kulturními okruhy. Konference odborníků pak konkrétně rozpracovala úkoly mezikulturního dialogu s tímto cílem.

Další, širší podněty k diskusím dal přelom století či tisíciletí. Objevily se úvahy na témata: bude 21. století muslimské? křesťanské? americké? Zlověstné impulzy přinesly hned v prvním roce století 11. září teroristické útoky na americké cíle, promyšleně zvolené s ohledem na symboliku a maximalizaci ničivého účinku a psychologického dopadu na západní svět. Myšlenka "střetu civilizací" se prodrala na obrazovky a na první stránky novin prakticky všude. V našem českém mikrokosmu se netušeným, ale nakladatelsky jistě blahodárným kouzlem koincidence objevil v knihkupectvích již pět let očekávaný český překlad Huntingtonovy monografie právě v této rozjitřené době loňského podzimu. V anketě Lidových novin "Kniha roku" se ocitl v první desítce. Některé názory hodnotících si zasluhují přetisknout: Konečně jsem nahlédl, proč nás nemají druzí rádi, ačkoliv v celku za nic nemůžeme (J.Jandourek). Tahle kniha vyvolává střety lidí, kteří ji četli... boří spoustu mýtů o roli západní kultury v soudobém světě... vybízí k usilovné snaze nově definovat - v nových podmínkách světového rozložení sil - smysl a podstatu a taky morálku západního civilizačního okruhu (O.Neff).

V tomto kontextu se nemohu zdržet položit důraz na další závažnou stránku Huntingtonovy práce, na varování, které jednak sama vyslovuje, jednak si zasluhuje jako kritiku zvenčí. Upozornil jsem na toto nebezpečí již před lety, varování před osudovostí se ozvalo v berlínské deklaraci, tatáž obava se ozvala v diskusích letos na podzim. Očekávání konfrontace může připravovat půdu pro její rezignované nebo dokonce vstřícné přijetí. Lidé mohou začít jednat v intencích vštěpovaných očekávání. Bezděčně se z podvědomí vybavuje věta z dávných gymnaziálních učebnic latiny: Vates vanus fuerim! Kéž jsem byl špatným prorokem!

Alternativa: jediná univerzální civilizace

Huntington samozřejmě věnoval a nadále věnuje pozornost argumentacím, které proti jeho modelu staví odlišná pojetí současného a budoucího světa. O silné důvody se opírá zvláště představa světa jako jediného, stále úžeji a pevněji provázaného celku. Husté a okamžité komunikační propojení všech světadílů inspirovalo již před lety McLuhana k slavné metafoře "globální vesnice". Zvykli jsme si na komunikaci on-line a od doby Pouštní bouře i na válku v přímém přenosu. Globalizace trvale postupuje ve všech sférách: v politice, hospodářství i kultuře. Naráží přirozeně také na odpor, jejím protipólem je kulturní fragmentace, jíž Huntington pozvedá v "civilizačním" pojetí neprávem na úroveň rozhodujícího činitele.

Početné velké problémy současného světa mají globální charakter, jdou napříč "civilizacemi". Do jejich souboru patří nepochybně otázky devastace životního prostředí, epidemií včetně AIDS a také morálních selhávání, jaká představují zvláště korupce a neúcta k životu, sklouzávající až k terorismu. Vědomí o transkulturální povaze těchto a podobných zel se odráží v činnosti institucí, zřízených ve společném zájmu všech v mezinárodním, světovém měřítku. V jednotlivých okruzích se přitom přirozeně mohou projevovat některé zvláštní rysy nebo tendence. Všude jsou ale také zřetelně patrné souvislosti s nevratnými změnami, které přináší proces globalizace, navozený Západem.

Mezinárodní konference a dohody o ekologických otázkách vycházejí zřetelně z poznání, že svět tvoří jediný, uzavřený systém, není už kam expandovat, a je tedy třeba životodárné přírodní prostředí chránit a ozdravovat. Jednotlivé okruhy se tu liší způsobem a stupněm svých podílů na devastaci: vyspělý Západ nese odpovědnost za mnohostranné škody, jež vyvolává jeho průmyslová hyperprodukce a sklon k plýtvání; subsaharská, místy se již přelidňující Afrika za ničení porostů nešetrným přepásáním, spalováním či znečišťováním pod tlaky jednak nedostatku, jednak modernizující se ekonomiky. Známé jsou tendence přemísťovat toxickou a znečišťující výrobu z euroamerického okruhu, kde přibývá ekologické ostražitosti, do chudých afrických a asijských zemí, kde se navíc nabízí úspora na mzdových nákladech. V péči o zdraví člověka se všude ve světě projevil blahodárný vliv rozšíření účinné západní medicíny, na druhé straně však vyvstávají nové problémy. Zůstaneme-li u příkladů z Afriky, nelze si nevšimnout, že stěhování obyvatel do měst vyvolává změny ve stravování a ve způsobu života, které s sebou nesou onemocnění západního typu (zvláště nádory a kardiovaskulární choroby), vodohospodářské projekty nahrávají leckdy malárii a tropickým parazitárním onemocněním a zvýšená mobilita za prací nebo za bezpečím přispívají k šíření AIDS. Podle statistik se zdá, že islámský okruh se svou přísnou sexuální morálkou odolává tomuto modernímu moru nejúspěšněji.

Korupce, tj. zneužívání svěřené moci k soukromému prospěchu, patří nepochybně k největším zlům naší doby a celého našeho světa. Je zlem morálním, jak se nepochybně shodnou všechna náboženská učení, zvyšuje bídu chudých a vážně kompromituje pokrok, jehož ve světě v minulém desetiletí dosahovaly myšlenky demokracie. Odpovědnost za boj proti korupci nesou vlády, soudy, média, občanská společnost i soukromý sektor, a to tváří v tvář až fantasticky širokému spektru forem, jak se dnes korupce ve světě praktikuje. Diskusím o tomto zlu i o způsobech, jak je potírat, zvláště větší průhledností pohybu prostředků, byla věnována X. mezinárodní protikorupční konference organizace Transparency International. Konference se konala loni na podzim v Praze, zhruba měsíc po osudném 11. září. Je přiznačné, že vzhledem k univerzální povaze tohoto sociálního zla, ani na plenárních zasedáních, ani ve zvláštní arabské sekci, nepadla sebemenší zmínka o čemkoliv osobitém pro islám či muslimské společnosti. K chorobným rysům, které rovněž sdílejí všechny okruhy dnešního světa, patří bezpochyby nedostatek úcty k životu. Obdiv k hrubosti a násilí, jaký pěstují všude v globalizovaném světě média od komiksů a knížek až po brakové filmy a spolu s nimi počítačové hry a pochybné zábavy part mladistvých, kombinuje v různých směsích stará, tradiční pojetí cti s modernějším prosazováním osobního zájmu. Leckdy se uplatní i prvky xenofobie, někdy rasismu. Nálepku "islámského terorismu", kterou od loňského podzimu západní publicistika opatřuje vybírané terče globálního protiteroristického tažení téměř paušálně, muslimové vnímají jako hrubě nespravedlivou. Teror, definovatelný jako "běsnění bezmocných" (E.Kohák), vyrůstá prokazatelně z různých prostředí a příčin. Nemalý počet teroristů vyrostl v USA (unibomber, Mac Veigh z Oklahomy, vraždící školáci, rozesilatelé antraxu aj.), někteří také na půdě buddhismu (sekta Óm Šinrikjó), vnímaného obecně jako umírněná, meditativní životní cesta. Výčet by mohl postupně zahrnout všechny okruhy. Má-li tažení proti terorismu skutečně splnit deklarovaný cíl a přinést potřebné bezpečí, bude po opadnutí dnešní první vlny, vzduté vůlí k odplatě, potřebovat obsáhlejší a hlubší analýzy stavu světa a příčin ničivého a vražedného násilí.

Huntingtonovy "civilizace" neexistují v čisté podobě. Ve všech případech jde o vyabstrahovaná seskupení, z nichž žádné nezůstalo nedotčeno silným mnohostranným vlivem Západu. Ten svou dominanci zřetelně uplatnil v 19. a v první polovině 20. století, kdy naprostou většinu světa uvedl do soustavy koloniální nebo polokoloniální závislosti. Tento stav zachycuje Huntingtonova mapa Západu a ostatku světa k roku 1920. I oblasti, které Západ neovládl přímo - jako Latinská Amerika, Rusko, Čína, Japonsko a některé další oblasti Asie - byly zapojeny do světové ekonomiky a procesu společenské a kulturní modernizace podle západních vzorů. Čechokanadský politolog Victor M. Fic staví svou kritiku Huntingtonova modelu na argumentacích, že koncem "zlatých dvacátých let" byl svět již připraven k evropské integraci a k postupné globalizaci na základě dalšího technického pokroku a prosperity (Nové uspořádání světa, Brno 1999). Tuto vizi zmařil však na několik desetiletí nástup fašismu a po něm komunismu. Fic soudí, že dnešní lidé, poučenější zkušenostmi, obnovují v procesu globalizace tuto vizi v nových, zabezpečenějších podmínkách. Pozapomíná při tom, že pohled z mimoevropských břehů nemusí být vždy totožný.

Systém světového panství Západu, vedoucí k rozkladu tradičních mimoevropských kultur, našel a stále nachází názorné zpodobení ve stovkách lidských příběhů vylíčených významnou částí moderních literatur asijských a afrických národů. Zobrazují věrněji životní úděly lidí a působí přesvědčivěji než Huntingtonovy účelově preparované politologické teze. Předvádějí názorně osudový kulturní rozštěp, který západní koloniální i pozdější vliv vyvolal mezi generacemi, mezi městem a venkovem, mezi různými skupinami politických i intelektuálních elit. Tituly románů známého nigerijského autora Chinuy Achebeho vyjadřují samy dějinnou změnu: Věci se rozpadají, Už nikdy klid... Výsledným pocitem bývá často lítost, že si lidé už nerozumějí. Někdy, zvláště u maghribských autorů, převažuje pocit i vlastní osobní rozervanosti, nejistoty o vlastní identitě. Fukuyamova dvojí výtka muslimskému světu nebere dostatečně na vědomí, že kritizovanou zahořklost tu vyvolala interakce se Západem, který vystavil tradiční muslimskou společnost destabilizačním tlakům a nadále pak svou hegemonii hájí účinným systémem zadržování potenciálních konkurentů. Zhodnotit co nejspravedlivěji koloniální období, klady a zápory, zůstává stále aktuálním úkolem historiků. Poznamenalo osudy a smýšlení kolonizovaných národů i lidí v evropských metropolích. Koloniální nadvláda vytvářela příhodnou půdu pro hodnotící úvahy o Sobě a o Jiném. Arogantní představy a praxe nadřazenosti připravovaly, jak konstatovala Arendtová, cestu k totalitarismu v metropolích samých. Sugestivní literární vizi dopadů panství nad "barbarským" Jiným nabízí Conradovo V srdci temnoty. V mimoeuroamerickém světě dnes někdejší, nepříliš dávná zkušenost koloniálního podřízení živí pochyby o směru a případných skrytých záměrech globalizace. Arabové si pro tento pojem vytvořili novotvar ^caulama (doslova "zesvětovění"). Pro mnohé, kteří nový pojem přesně nechápou, se někdy nabízí zjednodušené rovnítko k jinému novotvaru: amraka tj. amerikanizace. Pro národ, vychovávaný k hrdosti na někdejší slávu středověké arabsko-islámské civilizace, nezní perspektiva plného sledování cizí cesty nikterak lákavě. Zločinné útoky na WTC a Pentagon lze vyložit nejspíše jako projev napětí a krize v celosvětové civilizaci. Politolog Pavel Barša si v zatím první české monografii věnované údajnému mezicivilizačnímu střetu v optice 11. září klade otázku, zda jde o politický střet s nábožensko-civilizačním protivníkem, nebo o konfrontaci s patologickým výhonkem nezvládnutých důsledků evropské kolonizace a následné dekolonizace? Odpovídá ve smyslu druhé interpretace (Západ a islamismus. Střet civilizací, nebo dialog kultur?).

Souhlas s Baršovým názorem podpořme opětovnou připomínkou obrazu z krásné literatury, tentokráte z pokladnice čistého humanismu A. Saint-Exupéryho. Když se Malý princ ucházel o porozumění s liškou, poučila ho, že zůstane již navždy zodpovědný za to, co si k sobě připoutal.

Alternativa: Dva světy

Obecná tendence lidských společenství rozlišovat dichotomně my a oni dospěla západní expanzí po průmyslové revoluci k celosvětové formulaci: svět tvoří Západ a Východ "a ty dva se nikdy nesejdou" (R.Kipling). Vznikl však stále účinněji fungující světový trh s nerovným postavením partnerů v systému komparativních výhod a nadnárodní dělby práce. Po druhé světové válce se prosadilo poznání, že ekonomickou dominanci Západu již není zapotřebí udržovat silou. Ve slovníku zkratkovitých symbolů užívaných ve svérázném socio-ekonomickém zeměpise moderního světa se ujala nová dvojice pojmů: Sever (tj. především nejzdárnějši prosperující Západ) a Jih. Rozdíl je především ekonomický: na jedné straně bohatí a dále bohatnoucí, na druhé straně chudí, neprivilegovaní, ti, jejichž méně rozvinutým zemím se začalo eufemisticky - byť někdy s upřímnou nadějí - říkat "rozvojové". Tento rozdíl jistě měl a má i svůj kulturní rozměr, mimo jiné i v politické kultuře. V literárním vyjádření několik autorů personifikovalo protiklad Severu a Jihu postavami ze Shakespearovy Bouře: dominantního Prospera a drsného ostrovního domorodce Calibana, formovaného i deformovaného vnějšími vlivy.

V době ostrých ideologických zápasů za studené války byly státy světového Jihu - či třetího světa - předmětem zájmu obou soupeřících bloků, vítanými spojenci v hlasovací aritmetice OSN i aktéry zástupných střetů. Komunisté se snažili posilovat svůj vliv v Hnutí nezúčastněných. Čína si otevřeně činila nárok na vedoucí roli v čele "světového venkova", "proletářských národů" či prostě třetího světa. V Asii, Africe a Latinské Americe se zachycovaly různě adaptované výhonky marxismu v podobě revoluční ideologie psanců této země Frantze Fanona, guevarismu, latinsko-americké teologie osvobození atd. V muslimském světě toto soupeření až do konce 80. let ovlivňovalo rétoriku sporů mezi revolučními a konzervativními či umírněnými režimy. Většinu tehdy užívaných slovních klišé odplavila vlna změn při zhroucení komunismu. Přežívají nicméně ideje islámské revoluce, které za použití myšlenek iráckého Muhammada Báqira Sadra a libanonského Músy Sadra vypracoval a zpopularizoval Chomejní. Fanonovy teze zde dostaly nová, islámská jména a podepření o Korán. Podle Chomejního výkladu ve světě probíhá náboženský a sociální zápas mezi světovou arogancí (istikbár) a poníženými (mustad'afún), kterým Bůh přislíbil svou přízeň a následnická práva. Není bez zajímavosti, že k obdobné nábožensko-sociální rétorice sáhl v letech 1990-91 také Chomejního protivník Saddám Husajn, když se s jistým, byť omezeným úspěchem snažil po okupaci Kuvajtu vyburcovat hněv muslimů i dalších národů třetího světa proti petrodolarovým monarchiím a USA.

Studená válka skončila, realita hospodářsky a sociálně zaostávající části světa, realita bídy a hladu však trvá. Polovina světové populace žije za méně než dva dolary denně, miliarda lidí denně usíná o hladu (W.Clinton). Huntington tuto bídu přezíravě odsouvá ze svých úvah, protože "chudé země nemají politickou jednotu, hospodářskou sílu a vojenskou schopnost postavit se vyzývavě proti zemím bohatým". Z takto úzce pojatého zorného úhlu má asi pravdu. Problém je ale širší. Světový Jih je jistě pojem nepřesný, pouhá orientační metafora. Asijští tygři a petrodolarové monarchie se z něj vyčleňují, naopak však přibyly některé postsovětské republiky a celkově pojem neztratil své opodstatnění. Má je pouze v historickém a strukturálním vztahu k Severu a v systému hodnot a směru a temp rozvoje, jež vyznačil Sever/Západ a v němž Jih zaostává, a to často až přes práh bolesti. Oba světy žijí v jediném společném systému, který však není tak harmonický, jak soudil Fukuyama a jak jej jako pojem zavrhuje Huntington. Jih může za své druhořadé a leckdy ponižující postavení dávat Severu najevo nevoli a hněv individuálními činy. Zvláště bolestné jsou pro Sever přistěhovalecké tlaky, dodávky drog a různé podoby organizovaného zločinu. Zatímco první typ jednání odráží relativní přelidnění a těžké životní, leckdy i bezpečnostní podmínky na Jihu, v druhém a třetím podnikavci z Jihu využívají klimatu mravního a hodnotové rozvolnění, které v bohatých zemích šíří poživačný konzumismus.

Rozdvojení světa podle sociálních kritérií se odráží i ve sporech na Západě mezi širokými spektry pravice a levice. Diskutuje se o vztahu k volnému přelévání kapitálu, o dluzích nejchudších rozvojových zemí a o žádoucí podobě nového mezinárodního pořádku. Diskuse budou asi i nadále přesahovat až do málo produktivních podob bouřlivých demonstrací proti mezinárodním finančním institucím a zasedáním vysokých představitelů západního a přidruženého establishmentu. Demonstranti s oblibou vytyčují paušální hesla proti globalizaci. Na druhé straně někteří z těch, kdo na mnohé jejich požadavky pohlížejí příznivě, vidí naopak naději v projektech globalizace, pokud mají trvale na zřeteli nikoli kumulaci zisků do stále týchž pokladen, ale demokracii, lidská práva, ochranu životního prostředí, rovnost a spravedlnost a uznanou odpovědnost za globalizační dopady.

Podnětnou úvahu o vyhlídkách 21. století předložil počátkem letošního roku americký exprezident W.Clinton. Položil důraz jak na nutné změny v chudých zemích, tak na potřebu vysokého uvědomění Západu o vzájemných závazcích a odpovědnosti. Útoky z 11. září označil za stejný projev globalizace a vzájemné závislosti jako prudký ekonomický růst. Rozlišil dva typy předpovědí, jaké bude počínající století. Optimisté z bohatých zemí sázejí na další ekonomický růst a prosperitu, na rozvoj informačních technologií a na rozvoj vědy, demokracie a pozitivní diverzity. Pesimisté, tedy ponejvíce lidé z chudé části světa, vidí spíše krizi životního prostředí a rostoucí zdravotní potíže. Loni v září se k těmto hlasům přiřadila předpověď růstu terorismu nasazujícího do vražedných akcí stále rafinovanější zbraně. Jako potřebnou odpověď Clinton navrhuje další kolo odpuštění dluhů těm nejchudším za podmínky, že vše investují do vzdělání, zdravotní péče a rozvoje. "Mnoho lidí cítí hněv, protože chtějí být součástí zítřka a nenalézají nikde otevřené dveře", říká exprezident a ukazuje, kde a jak je otevírat.

Také na pořadu jednání "Davoského" fóra, letos přesunutého do New Yorku, se objevují po loňských událostech s větší váhou témata přesahující pouhou ekonomiku: bezpečnost, boj proti chudobě a důraz na sdílené hodnoty a respekt k odlišnostem. Správná předsevzetí, jen aby nezůstala pouhými slovy. Bude totiž potřeba se uskrovnit a chovat se ohleduplněji ve světě i doma.

Islámský okruh

Když Huntington v roce 1993 vypočítával krvavé hranice islámu, uvedl střety mezi muslimy a křesťany v Nigérii, libyjsko-čadský konflikt, vleklou válku v Súdánu, střety na Balkáně, v Kašmíru i komunalistické střety v Indii, únosy a boje na Filipinách a židovsko-muslimský konflikt v Izraeli/Palestině. Pozdější komentátoři mohli přiřadit také Čečensko, bylo by možné dodat také ujgurské hnutí v Číně a další příklady. Jestliže se zamyslíme nad příčinami těchto konfliktů, ukáže se, že každý má své vlastní příčiny. Společným jmenovatelem jsou nejspíše nedořešené problémy různé koloniální minulosti. Náš názor se tu plně shoduje s Baršovým. Druhotně tu však nastoupí na scénu muslimská "civilizační" zvláštnost, totiž zřetelná solidarita muslimských center s bojujícími souvěrci. Huntingtona tu mohla k jeho názoru inspirovat někdejší Kaddáfího praxe podporovat muslimy zapletené do konfliktů kdekoli na světě, stejně dobře, jako se zřejmě polovědomky dal strhnout klasickou islámskou mezinárodně právní teorií dělící svět jednoduše na "příbytek islámu" (dár al-islám) a "války" (dár al-harb).

Moderní muslimský svět a jeho myšlenkový potenciál jsou ale podstatně složitější. Islám nemá jednotné náboženské ústředí, avšak od roku 1971 dokázaly státy s muslimskou většinou ustavit společnou Organizaci islámské konference. Ta sdružuje 56 států nejrůznějších tendencí ve vztahu k demokracii i k islámu samému: sekulární Turecko i přísně islámský Írán, konzervativní Saúdskou Arábii a další zálivové monarchie i Libyi překypující revoluční rétorikou, státy, které poznaly tradiční orientální despocii i komunistickou diktaturu. Nepřekvapuje, že muslimové, žijící v širokém zeměpásu od pobřeží Atlantiku až po jižní ostrovy Filipín, na územích různých starých civilizací a substrátových kultur, nemluví jediným hlasem. Když se po vítězství islámské revoluce v Íránu v roce 1979 v západních médiích rozvířily debaty o hrozbě muslimského džihádu, přední odborníci (jako John Esposito aj.) upozornili, že islám není monolit a nedisponuje vojenskou silou schopnou ohrozit Západ. Nic takového ostatně ani nezamýšlí. Podobně jako v širším celku třetího světa hrozbu představují pouze akce menších skupin.

Terorismus, k němuž západní publicistika tak ráda přidává přívlastek "islámský", se v tomto okruhu rozvinul především jako forma boje v zemích, které neposkytly opozici prostor k řádnému politickému soupeření ve stylu západní demokracie. Islamistické bojůvky vraždící v 90. letech Evropany v Egyptě nebo Alžírsku usilovaly především o to, zasadit úder domácí vládě. Podobně i Usáma bin Ládin směroval své nepřátelství prvotně proti Saúdské Arábii a teprve druhotně proti Spojeným státům. Mezi hořkými výčitkami, které islamisté Američanům adresují, stojí obecně na prvním místě podpora Izraele v jeho politice proti Palestincům, u bin Ládina pak podpora královského saúdského režimu.

Teroristické akce překročily domácí rámec nejprve únosy letadel a několika případy explozí v západní Evropě nebo v USA. Sluší se zdůraznit, že islámské duchovní autority takovéto činy ve velké většině odsoudily. Skutečně nadnárodní teroristické seskupení se ustavilo až v Afghánistánu za bojů proti sovětské okupaci. Po vyhnání sovětských vojsk se veteráni z afghánské války rozešli na jiná bojiště, včetně Bosny a Alžírska. Když Afghánistán ovládl extremisticky tvrdý režim tálibánů, bin Ládin se svými druhy zřídili v této zemi hlavní stan své nadnárodní sítě al-Káida. Protiteroristické tažení Američanů a jejich spojenců zlikvidovalo jak al-Káidu, tak tálibánský režim. Jako zásadní vyvstává dnes otázka dalších vztahů mezi Západem a muslimským světem, jehož oficiální představitelé - mimo Irák - posavadní tažení proti terorismu podpořili.

Ve vzrušených diskusích vedených od loňského září je islámskému světu předhazován nezájem o demokracii, nerespektování lidských práv, směšování náboženství a politiky, odmítavý postoj k sekularizaci společnosti a zášť vůči Západu. Skutečnost je složitější. Muslimské společnosti jsou samy až rozervány diskusemi o těchto otázkách. Většina má zájem o demokracii, ale mnozí se jí zároveň bojí. Zvláště se obávají rozkolísání mravních hodnot, jaké vyčítají Západu. Přesto nezaujatý pohled na vývoj v minulém desetiletí naznačuje, že určité kroky k demokracii - někde delší, jindy jen opatrné - byly učiněny. K překonání strachu slouží i argumentace koránským pojmem šúrá (tj. vzájemné porady) jako domácí formulí občanské participace na veřejném životě. Také v diskusích o lidských právech se srážejí koncepce odmítnutí, s naprostým přijetím a s většinovým proudem, který se přijetí snaží zakotvit v islámských koránských hodnotách a vhodných prvcích tradice. Důraz na politiku jako součást islámu je příznačným rysem islamistických hnutí; jejich odpůrci naopak takové spojení odmítají a přejí si ryzí zbožný islám, očištěný od politických ambicí a docela určitě od násilí. Také v debatách o sekularizaci zaznívá široký vějíř představ: od názoru, že jde o koncept vyvěrající jen z evropského pojetí zvláštní církevní organizace, který je pro islám bezpředmětný, přes názor, že sekularizace je s islámem neslučitelná, až po opačné přesvědčení, že jde o žádoucí uspořádání, vzhledem ke zneužívání náboženství ve stávající společenské pseudomodernitě.

V diskusích o demokracii muslimové přirozeně zvažují také koránský pokyn, vyjádřený Boží chválou obce, která přikazuje dobré a zakazuje zavrženíhodné (Korán 3:104 a 110, 9:71 a 31:17). Tato formule sloužila v tálibánském Afghánistánu k tvrdým moralizujícím persekucím a je stále využívána jako ideový základ činnosti náboženské policie v Saúdské Arábii i v některých dalších státech. Může být ale vyložena i pozitivně jako pobídka k občanským ctnostem a úctě k morálním hodnotám. Právě deficit mravního řádu patří k předním výtkám, které mnozí muslimové adresují Západu. Evropané a Američané vidí zase naopak v tvrdostech řádu, jak jej uplatňují některé muslimské země, případně požadují islamistická hnutí, zneužití, jaké kompromituje samu ideu mravnosti. Z hlediska univerzální etiky lidských práv pokládáme za nepřijatelné stránky islámského práva (šarí'y) zvláště nedostatečné uznání svobody a rovnosti náboženství, podřízené postavení žen a šarí'atské tělesné tresty.

Sluší se dodat, že muslimští liberálové usilují na všech těchto polích o nové, humánnější interpretace.

Za současného napětí je na místě si připomenout, že staleté dějiny vztahů mezi muslimským světem a Evropou nebyly jen trvalou válečnou konfrontací, jakou staví do popředí Huntington, ale vyznačovaly se také vzájemně prospěšným obchodem a bohatým předáváním filosofických, vědeckých a mnohostranných dalších kulturních podnětů. V tomto smyslu také Doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy ze září 1991 konstatovalo jednoznačně, že islám - s výjimkou jeho fundamentalistické varianty - k Evropě patří a měli bychom se vzájemně lépe poznávat. Za současné krize by se Západ neměl snažit muslimy pokořit, ale přijmout je za partnery ve společném pluralitním světě, jestliže totéž žádáme z jejich strany.

Křesťanský pohled

Tváří v tvář nebezpečí nových konfliktů křesťané vnímají svou odpovědnost a úkol být strůjci pokoje. Svou vlastní univerzalistickou povahou křesťanství vidí svět jako jediný pluralitní celek. Známý teolog Hans Küng trvale zdůrazňuje, že mír ve světě předpokládá mír mezi náboženstvími. Ve svém projektu Světový étos klade důraz na potřebu globální shody na základních etických hodnotách ve světě, kde se již dávno provádí světová politika a světová ekonomika. Základem mezináboženské shody je zlaté pravidlo, k němuž se hlásí všichni: chovej se k druhému tak, jak chceš, aby se on choval k tobě.

Úcta k pluralitě lidských kultur se po mnohagenerační zkušenosti misijní činnosti vtělila do dnešní zásady inkulturace evangelia. Církve se naučily respektovat sekulární charakter moderních společností a své poslání evangelizovat směřují nikoli k institucím, nýbrž ke svobodným lidem, občanům, mužům a ženám, při úctě k jejich různému kulturnímu zázemí. V západním, namnoze dechristianizovaném okruhu a v různé míře i v okruzích dalších k tomuto poslání patří také úkol pomáhat lidem překonávat děs z prázdna, chránit je před destruktivními sektářskými kulty (jaké se objevují ve všech okruzích) a ukazovat cestu k plnějšímu, bohatšímu, smysl majícímu životu.

Od poloviny 20. století křesťanské církve vyslovují úctu také muslimům a snaží se vést s nimi na všech smysluplných úrovních dialog. Ten se rozvinul v různých podobách i v místních komunitách v Evropě, kde žijí přistěhovalci z muslimských zemí. Cenný je dialog všedního života a spolupráce na konkrétních otázkách ve společném zájmu. V obecnějším plánu se dialog může užitečně zabývat i otázkami lidských práv a svobodou, postavením a úkoly náboženství v sekulární, uznaně pluralitní společnosti. Má smysl hovořit také o početných etických otázkách, před které věřící staví rychlý rozmach věd a společenských idejí (bioetika, eutanazie, hodnoty rodiny aj.).

V dnešním napjatém ovzduší mají obzvláštní význam výzvy k míru, proti roztáčení spirály násilí ve Svaté zemi a proti jakémukoliv zneužívání Božího jména a náboženství pro cíle nebo metody, které Boha ve skutečnosti urážejí. Papež Jan Pavel II. opakuje při všech příležitostech, že zabíjet ve jménu náboženství je hrubý protimluv. V závěru muslimského ramadánu vyhlásil loni na 14. prosince postní den i pro katolíky. Koncem letošního ledna se již po třetí sjeli do italského Assisi představitelé všech významných světových náboženství, ze světa islámu celkem 31 duchovních z 19 zemí. Každá náboženská skupina se modlila zvlášť, svým způsobem, podle vlastní víry a tradice, s úctou k druhým. Všechny přitom spojovala intence modliteb: za mír, za ukončení terorismu a válek.

Všichni sdíleli a sdílejí úzkost o osud světa, který je nepochybně jediný a společný. Nebezpečí, která mu hrozí, nemají pevné rysy hranic mezi národy, třídami či "civilizacemi". Vyrůstají z velkého počtu rozeklaných a propletených kořenů, a lze-li pro ně vůbec nalézt společného jmenovatele, pak je jím podle křesťanského slovníku zřejmě nedostatek lásky, či v terminologii sekulárního humanismu mravní selhávání lidí, zaslepovaných možnostmi, které nabízí moderní svět, před tváří druhých, vnímaných silněji jako konkurenti a objekty zištné nebo útočné manipulace než jako bratři, přátelé, partneři či spoluobčané.