1.

Klišé říká, že média jsou hlídacím psem demokracie. Jestliže to tak je, přímo se nabízí druhá otázka: Kdo hlídá média? Mnozí tvrdí, že nikdo. Politici často poukazují na to, že zatímco oni byli zvoleni ve volbách a jejich mandát se opírá o větší či menší skupinu občanů, novináři žádnou takovou oporu nemají. Někdy proto mluví o příliš velké moci nezvolených. Snaží se veřejnosti vsugerovat, že média nemají ke kritice poměrů dostatečnou legitimitu, případně že by při referování o konkrétních politicích či jejich skutcích měli hledět na to, kolik voličů zastupují. To je samozřejmě nesmysl. Politici získávají ve volbách mandát k tomu, aby přijímali zákony nebo pracovali v exekutivních funkcích. K tomu je podpora vyjádřená volebním výsledkem nezbytná. Ale nikdo nepořebuje mandát k tomu, aby se veřejně a otevřeně vyjadřoval k poměrům. To může kdokoliv. Politikům asi leží v žaludku hlavně to, že novináři mají do médií jako jejich zaměstnanci lepší přístup než ostatní. Což je samozřejmě pravda. Ale je pravda i to, že ne všechna média a ne všichni novináři jsou si rovni. Konkrétné média a konkrétní novináři mají různý vliv, který přibližně vyplývá ze zájmu čtenářů či diváků. V tomto ohledu se média ucházejí o přízeň svých konzumentů podobně jako politici o hlasy voličů. A novináři budují svá postavení v médiích obdobně jako politici ve svých stranách. Co se týče profesního postupu a vlivu, funguje to v novinařině velmi podobně jako v jiných povoláních. Komu příliš velký vliv novinářů nedá spát, může do novin sám nastoupit a ucházet se o něj. Uvidí, že to není tak jednoduché. Není to analogie přesná a dokonalá, ale politiky pobouřené mocí nezvolených by měla uklidnit.

Vliv médií se přehání a démonizuje. Určité zneklidnění je však přesto na místě. Vyplývá z faktu, že provozování médií je v drtivé většině běžným podnikáním, jehož cílem je zisk. Majitelé médií nejsou vedeni altruistickým zájmem informovat a vzdělávat lidi, ale jejich hlavním motivem je vydělávání peněz. Ani na tom není nic špatného. Příjmy médií pocházejí z menší části z prodeje (to se týká téměř výhradně tisku) a z větší části z reklamy. A to je neuralgický bod současného modelu médií. Existuje oprávněná obava, že si média lze koupit. A to myšleno obrazně i doslova. Skupina lidí, a je jedno, zda jde o politiky či podnikatele, může například své zájmy v médiích uplatňovat prostřednictvím inzerce. Anebo si může rovnou koupit celé médium. K propojování světů politiky, podnikání a médií běžně dochází. Úspěšní byznysmeni si kupují noviny a televizní či rozhlasové stanice, protože mají pocit, že to jejich podnikání dodá lesku. A úspěšní majitelé médií zase míří do politiky. To samozřejmě nezávislost médií ohrožuje. Už bylo řečeno, že platí přibližně přímá úměra mezi vlivem médií a jejich oblibou. Bohužel už tak přímý vztah neexistuje mezi čteností novin či sledovaností televize a jejich nezávislostí. Média plní dnes roli nejen informativní, ale také zábavnou. Nekvalitní či nevyvážené zpravodajství není nutně důvodem, aby konzumenti médium zavrhli. Může nás uklidňovat pouze to, že nejde tak docela o oddělené nádoby. Že dlouhodobě mají největší moc právě ta média, která na nezávislé a vyvážené zpravodajství dbají. Krátkodobě si však kus mediální moci koupit lze.

Média proti tomu nejsou zcela bezbranná. Jestliže jejich provozování je běžným podnikáním a řídí se jeho zákonitostmi, stojí vytváření obsahu médií na určitých ideálech a obecně uznávaných pravidlech. Ta mají zajistit nezávislost médií na vnějších vlivech. Jedním ze základních principů je oddělení obchodní a obsahové části médií. Mělo by zajistit, že i když si například určitý deník koupí majitel oceláren, tak to nebude znamenat, že se o jeho podniku bude od této chvíle v tomto deníku psát výhradně pozitivně. To je samozřejmě velmi romantická a ve skutečnosti asi ne moc pravděpodobná představa, ale aspoň teoreticky by měla platit. Majitel média by do jeho obsahu neměl zasahovat jinak než výběrem šéfredaktora. Podobně je určitými pravidly svázána i profese novináře. Souhrnně se jim říká novinářská etika. Mezi novináři by měla hrát a často i hraje významnou roli. Bere se jako součást profesionality, ke které patří stejně významně jako schopnost pracovat s informacemi a zajímavě je prezentovat. Etická pravidla mají i jiné profese, ve většině z nich však nemají tak klíčový význam. Mravně pokleslý chirurg či architekt nemusí být nutně horšími profesionály. Mravně pokleslý novinář dobrý profesionál není, i když umí sebelíp psát nebo mluvit.

Etická pravidla nejsou pevně daná a různá média i novináři si je vykládají různě. V žurnalistické obci jsou námětem neustále probíhající diskuse. Obecně se však dá říct, že tím základním principem je nezávislost a nestrannost. Novinář by neměl mít osobní prospěch z ničeho, co jakkoliv souvisí s jeho profesionálním působením v médiích. Neměl by nikomu vědomě škodit. A naopak by měl vždy dbát na to, co je pro společnost prospěšné a dobré. Tomu se říká veřejný zájem. Samozřejmě lze tyto obecné principy formulovat různými způsoby. Konkrétní média jim někdy dávají konkrétní obsah a po novinářích požadují, aby je dodržovali. Pak se hovoří o takzvaném etickém kodexu. Etický kodex může svou detailností a přesností připomínat dopravní vyhlášku, ale může být také výčtem několika základních bodů. Obecně ovšem neplatí, že média s lépe vypracovaným etickým kodexem fungují lépe než média ostatní. Nebo ta, která dokonce žádný kodex nemají. Etický kodex není nic víc ani míň než pracovní nástroj.

Čas od času se především u politiků projevují snahy vytvořit po vzoru kodexu jakousi obecně závaznou normu, kterou by museli dodržovat všichni novináři. Tím se dostáváme ke snaze média kontrolovat. Může mít různé formy: počínaje nezávislým orgánem jmenovaným například parlamentem a konče speciálním státním úřadem. Kontrola v jakékoliv formě je však pro nezávislá média nepřijatelná. Ohrožovala by totiž svobodu projevu, na které je fungování moderních médií založeno. Často se cituje výrok Thomase Jeffersona, že kdyby si měl vybrat vládu bez novin a noviny bez vlády, tak by volil druhou možnost. Z doby vzniku amerického státu pochází i koncept médií coby čtvrtého stavu, který doplňuje moc výkonnou, zákonodárnou a soudní. A zatímco tyto tři moci se kontrolují navzájem, tisk má tu výsadu, že kontroluje všechny, ale zároveň nepodléhá vlivu ani jedné z nich. Z toho plyne, že ať bychom kontrolu médií koncipovali jakkoliv, představovalo by to potenciální riziko pro svobodu projevu.

Snahy kontrolovat média pochopitelně nevznikají ve vzduchoprázdnu. I v demokratických státech se objevují vždy v souvislosti s konkrétními událostmi či společenskou náladou. Svoboda projevu není absolutní, ale je omezena svobodou ostatních a samozřejmě konkrétními zákony. Problémy vznikají v momentech, kdy se tyto různé vlivy dostávají do konfliktu. Svoboda projevu má jako princip významnou prioritu, musí být však ze strany médií vyvážena podobně významnou odpovědností. Pokud ve společnosti začne převažovat názor, že se média nechovají dostatečně odpovědně, přijdou politici dříve nebo později s požadavkem regulace a kontroly. Pro ně jsou samozřejmě sešněrovaná média výhodnější než média svobodná. Tyto tendence se nevyhýbají ani zemím s hlubokou tradicí svobody slova a nezávislého tisku, jako je například Británie. Tam se o potřebě regulace médií naposledy vážně mluvilo počátkem devadesátých let. Souviselo to se vzrůstající agresivitou bulvárního tisku a s požadavkem na lepší ochranu soukromí.

Pokud se média nechtějí dostat do chomoutu nepohodlných zákonů či dokonce úřadníků, mají jedinou možnost: totiž prokázat, že se umějí regulovat sama. Mají k tomu několik možností. Jednou z nich je dodržování již zmíněných etických kodexů, dále jmenování redakčních ombudsmanů pověřených vyřizovat stížnosti čtenářů nebo diváků, fungování respektovaných profesních organizací či ustavení jiných samoregulačních orgánů. Mezi takové patří například tiskové rady, které fungují zhruba ve dvou třetinách států Evropské unie. Obvykle jsou tvořeny jak zástupci novinářů, tak vydavatelů, a pokud usoudí, že některé médium pochybilo, tak mají zpravidla pravomoc uložit, aby toto rozhodnutí coby důtku či tiskovou opravu samo uveřejnilo. Velmi dobře fungují tiskové rady v Německu a Británii. Tam právě její založení v devadesátých letech zastavilo pokusy politiků kontrolovat média zvenčí.

Všechny zmíněné nástroje samoregulace vedou k tomu, že veřejnost získá aspoň zdánlivý dojem, že vůči médiím není bezmocná. To je velmi důležité. Společnost je obecně k médiím poměrně tolerantní a bere svobodu slova jako vymoženost výhodnou nejen pro novináře, ale nesmí začít převažovat pocit, že média se chovají příliš zpupně a bylo by dobré jim přistřihnout křidélka. Jedním ze způsobů seberegulace je i to, že média referují samy o sobě. To je poměrně nový fenomén, který zčásti souvisí s tím, že se v devadesátých letech stala média součástí populární kultury. V padesátých až sedmdesátých letech byla na Západě velmi módní mediální studia, která se však omezovala téměř výhradně do akademických kruhů. Sami novináři o médiích příliš nepsali, a důvodem mohl být určitý ostych, ale i přesvědčení, že běžné lidi jejich vlastní problémy nezajímají. Koncem osmdesátých a v devadesátých letech ustoupila mediální studia do pozadí, zato se však o médiích začalo mluvit a psát v médiích. Vznikly pravidelné mediální rubriky, specializované televizní pořady či dokonce časopisy určené širokému publiku. Lidi média a jejich problémy zajímají, ovšem vyžadují, aby referování o nich naplňovalo určité standardy. Tím základním by mělo být pravidlo, že média měří samy sobě stejným metrem. Že konkrétní médium dokáže o sobě i o svých konkurentech psát vyváženě a bez postranních úmyslů. Často to není jednoduché, ale platí, že mediální rubriky lze považovat za určitý barometr toho, jak to s profesionalitou a etikou v jednotlivých redakcích je.

2.

V České republice jsou poměry v médiích specifické a úměrné tomu, jakým vývojem po roce 1989 prošla celá společnost. Obecně platí, že svoboda slova je velmi vysoká až téměř neomezená. Novináři se jí těší prakticky od roku 1990. Zpočátku nebyla vyvážena odpovídající profesionalitou, ale tolerance veřejnosti byla v tomto ohledu značná. Svoboda tisku se po pádu totalitního režimu brala jako nová a příliš cenná hodnota, než aby se vyplatilo ji jakkoliv zpochybňovat. Prestiž médií i samotných novinářů však od počátku devadesátých let vytrvale klesá. Dokazují to mimo jiné i žebříčky obliby jednotlivých profesí, ve kterých se novináři propadají na stále nižší místa. Má to různé důvody, pro média však může být takový vývoj potenciálně nebezpečný. Politici totiž útočí na média přesně do té míry, do jaké jim to povolí aktuální společenská atmosféra. Zatím nezávislost médií prakticky neohrožují. Výrok Václava Klause o novinářích coby "největším nebezpečí lidstva" či hulvátské urážky Miloše Zemana jsou spíše určitým folklórem, který sice přispívá k negativní náladě vůči médiím, ale nemá žádný skutečný obsah. Neznamená to, že politici o možnosti kontrolovat média neuvažují. Asi nejotevřeněji to loni v prosinci na pražské konferenci Média a politici formuloval místopředseda vlády Pavel Rychetský, když prohlásil, že média jsou nástrojem veřejnosti a měla by být veřejností také kontrolována, což se však de facto ani de iure neděje. Vyslovil lítost nad tím, že se prostřednictvím tiskového zákona vládě nepodařilo zřídit orgán, který by média kontroloval a případně jim ukládal sankce. Mezi ostatními účastníky vyvolal Rychetského projev značný poprask. Šéfredaktor týdeníku Woche Hans-Ulrich Jorgens ho označil za "sympaticky brutální" a řekl, že něco podobného od demokratického politika ještě v životě neslyšel. Michael White z britského Guardianu prohlásil, že mnohý britský politik by s Rychetským možná souhlasil, ale nikdy by se nic takového neodvážil říct nahlas.

Minulý rok přinesl také dvě mediálně velmi frekventované kauzy, které potenciální ohrožení svobody slova mohou představovat. V každém případě tak byly interpretovány. První byla žaloba ministra Karla Březiny proti časopisu Reflex. Ten zveřejnil ministrovu karikaturu se sexuálním podtextem, kterou Březina považoval za nevkusnou a dotýkající se jeho cti. Soud z týdeníkem vyhrál a podle rozsudku by se mu Reflex měl omluvit. Kauza ještě není uzavřena, vrchní soud však zatím rozsudek potvrdil. Druhou kauzou byl spor týdeníku Respekt s premiérem Zemanem, respektive vládou České republiky. Důvodem byl komentář šéfredaktora Holuba, podle kterého vláda prohrála boj s korupcí, což dokazuje mimo jiné "korupční chování ministrů nejmladším Březinou počínaje a nejstarším Grégrem konče". Zeman ještě v den vydání na tiskové konferenci oznámil, že vláda podá na Respekt trestní oznámení a jednotliví ministři budou navíc týdeník žalovat v občansko-právních sporech. Důvodem bylo požadování vysokého odškodného a následné finanční zruinování týdeníku. Respekt podal jako protiúder rovněž trestní oznámení. Policie nakonec obě podání odložila.

Zdá se ovšem, že ani v jednom případě o reálné ohrožení svobody slova nejde. Spor Reflexu s Březinou je sice médii často srovnáván s procesem amerického Nejvyššího soudu s vydavatelem Larrym Flyntem, ale ve skutečnosti je spíše kuriozitou či anekdotou. Ať nakonec dopadne jakkoliv, nebude to mít pro svobodu slova v České republice prakticky žádný význam. Časopis Reflex by mohl být Březinovi vděčný, protože se mu svou žalobou postaral o výbornou reklamu. V kauze Larryho Flynta šlo sice také o karikaturu a okolnosti žaloby kazatele Falwella byly úsměvné, v soudní síni to byl však vážný a velmi důležitý spor. Kauza Březina versus Reflex je takovou malou českou švejkárnou. Přestřelka mezi vládou a Respektem působí zdánlivě seriózněji, nicméně mluvit o hledání hranic svobody slova je v této kauze rovněž poněkud nepřípadné. Respekt je časopis známý investigativní, názorovou a často nepohodlnou žurnalistikou, ale jeho údajné ohrožení nepřekročilo hranice slovního siláctví Miloše Zemana. Navíc nutno říct, že jádro sporu je poznamenáno profesionální chybou Petra Holuba, který ve svém komentáři píše o "korupčním jednání" jmenovaných ministrů, a přitom o něm nemá žádné důkazy. Autor sám později přiznal, že komentář psal v časovém tlaku a termín "korupční jednání" použil pouze proto, že si na případnější nemohl vzpomenout. Ano, je pravda, že ve vyspělých západních zemích politici novináře ani média nežalují, ale na druhou stranu by si autoři provokativních textů měli dát aspoň tolik práce, aby nebyli jednoduše napadnutelní. Také Respekt pojal tuto kauzu jako propagační kampaň a snažil se ji protahovat i poté, co slovy ombudsmana Otakara Motejla "příznačně tragikomicky vyšuměla". Ten v odpovědi na podání šéfredaktora Holuba z dubna 2002 píše, že "šrámy, které v této záležitosti utrpěli jednotliví aktéři, dneska vypadají jako kečupové." S tím lze souhlasit.

Neznamená to, že debatu o mantinelech svobody slova není třeba v České republice vést. Náš právní řád kriminalizuje tzv. extrémní názory a ideologie. Vychází tak z evropského práva, které z historických důvodů staví mimo zákon například názory propagující fašismus. Tím se liší od práva anglosaského, kde v zásadě žádné verbální činy trestné nejsou - snad s výjimkou těch, které přímo vedou k násilí. V médiích i v právních kruzích probíhá v České republice určitý spor, ke kterému z těchto dvou pojetí se naše právní praxe přikloní. Diskusi vyvolalo například policejní stíhání novináře Tomáše Peciny, který chtěl podpořit již dříve obviněného extrémistu Jana Kopala a demonstrativně zopakoval jeho souhlasný výrok o teroristických útocích proti Americe. I tuto kauzu policie nakonec odložila a obvinění vyšumělo do ztracena. Zdá se, že klíčový bude konečný výsledek soudního procesu s nakladatelem Michalem Zítkem, který byl odsouzen k vysoké pokutě nebo nepodmíněnému trestu za vydání knihy Mein Kampf. Pokud by Zítko nakonec šel skutečně do vězení, byl by to první případ tohoto druhu. Je otázka, zda by to mělo nějaký dopad na běžnou novinářskou praxi. Zatím to spíš vypadá, že kauzy tohoto typu bere většina novinářů spíše na lehkou váhu. Mnozí dokonce policejní obvinění vítají, protože jim to zaručuje popularitu a pozornost. Netýká se to jen případů ohrožení svobody slova, ale i dalších potenciálních konfliktů spojených s výkonem novinářské profese. Například ochrany zdrojů. Těžko říct, zda si čeští novináři uvědomují, že je důsledná ochrana zdrojů v nějaké kriminální kauze může dovést až do vězení. V Americe a Anglii takové případy jsou. A je otázka, zda by nějaký český novinář byl ochoten takovou míru profesionality prokázat. Čeští novináři mají pocit nedotknutelnosti. O aspektech těchto problémů je velmi těžké debatovat akademicky. Brutálně řečeno platí, že teprve až půjde v Česku první novinář do vězení za své názory či například za ochranu zdrojů, teprve pak vznikne na toto téma vážná a smysluplná debata.

Možná i z těchto důvodů je seberegulace médií v České republice na velmi nízké úrovni. Teprve v posledních dvou letech přijaly některé velké deníky své vlastní etické kodexy. MF Dnes například na přelomu loňského a minulého roku. Většina novinářů však nepovažuje existenci takového dokumentu v médiu za důležitou. Má to racionální jádro v tom, že etické záležitosti vnímá každý jinak a konfliktní situace jsou pro zkušené novináře spíše otázkou citu než nějakých sepsaných pravidel. Etický kodex je však nejen pracovní nástroj pro vedení redakce, ale také určitým signálem pro čtenáře nebo diváky, že se zaměstnanci média pohybují v přesně vymezených mantinelech. Že novinářská práce není zmatkem a anarchií, ale že se řídí konkrétními pravidly. V českých redakcích neexistují ombudsmani a obecně v nich nenajdete nikoho, kdo by se zabýval stížnostmi zvenčí. Profesní organizací je Syndikát novinářů, který je však souborem bez autority a prestiže. Nemáme ani tiskovou radu. Při Syndikátu novinářů funguje tzv. etická komise, kde je možné si na postup konkrétních médií stěžovat, ale ta má problémy i s tím, aby se pravidelně a v patřičném počtu sešla. Navíc není vybavena žádnými pravomocemi. Protože v ní nejsou zastoupeni vydavatelé, nelze zajistit, aby závěry komise měly jakýkoliv věcný dopad. Zhruba před dvěma lety se o ustavení tiskové komise mluvilo. Zájem podílet se na její činnosti projevila i Unie vydavatelů. Důvodem bylo sjednocení sil v opozici k vládnímu návrhu tiskového zákona, který byl pro vydavatele i novináře nepřijatelný. Jakmile reálná možnost jeho přijetí pominula, přestalo se mluvit i o zřízení tiskové rady. To jen dokazuje, že seberegulační orgány nemůžou vznikat samoúčelně. Lze se stokrát shodnout na tom, že by například Syndikát novinářů měl fungovat lépe a že by mu slušela větší prestiž, ale takový syndikát nelze ustavit na schůzi. Životaschopné instituce vznikají pouze v situaci, kdy k tomu mají dobrý důvod. Přeneseně řečeno to platí i o standardech chování. V tomto ohledu jsou novinářské poměry v Česku zatím spíše karikaturou skutečného profesionálního prostředí. A zřejmě i proto mají sami novináři a média jako celek tak nízkou společenskou prestiž.

3.

Důvodů neobliby novinářů je samozřejmě víc. Některé vyplývají ze samého charakteru jejich profese a lze s tím těžko něco udělat. Novináři jsou obecně nositele spíše špatných zpráv. Ty lidi iritují a podráždění se často přenáší na novináře. Médiím se rovněž vyčítá, že se nechovají konstruktivně a že zhoršují poměry v zemi. To je omyl. Média nemají poměry zhoršovat ani zlepšovat, ale referovat o nich a v mezích možností přinášet jejich reflexi. Politici ovšem někdy tento dojem vytvářejí zcela záměrně a účelově, aby tak kritické postoje médií relativizovali. Zřejmé to bylo například nedávno, když ministr Dostál vyčetl českým deníkům, že málo hájí české zájmy. Média obecně nemají hájit žádné zájmy, a to ani národní. V uměle vytvářených vlasteneckých náladách je to činí ještě víc nesympatické. Samozřejmě platí, že média jsou součástí společnosti a odráží do značné míry nálady, které v ní panují. Krátkodobě tak z nějakých důvodů mohou vykolejit ze své vyváženosti. Takovou zkušenost udělala například americká média loni po teroristických útocích v Americe, kdy na určitý čas prakticky přestala kritizovat americkou administrativu a především prezidenta Bushe. Neplatilo to však pro všechna média a na toto téma současně probíhala vážná diskuse. Důležitá je v takových situacích opět samoregulace. Veřenost někdy těžko chápe, že otevřenost a vyváženost médií je v jejím zájmu, i když to tak v některých konkrétních postojích nevypadá.

Mnoho lidí tvrdí, že novinářům chybí hlubší vzdělání. To je pravda. Opět to vyplývá z povahy profese. Specializací novináře je především práce s informacemi, konkrétním oborům rozumějí novináři spíše výjimečně. Polský logik Josef Mária Bochenski napsal velmi případně: "Novináři jsou jednoduše dobrými pozorovateli, kteří umějí psát, respektive hovořit. Jejich povolání je nebezpečné v tom smyslu, že jsou nuceni psát o nejrůznějších věcech, o kterých toho většinou moc nevědí nebo v nejlepším případě postrádají soustavné poznání. Novináři jsou proto téměř vždy nevyhnutelně diletanty." Z toho plyne, že existuje vážný problém, jak vlastně novináře k jeho profesi vzdělat a vychovat. A zdaleko to není problém pouze český, i když u nás byl hlavně počátkem devadesátých let výraznější. Ne nadarmo se v osmdesátých letech říkalo pražské fakultě žurnalistiky, že je nejtěžším pražským gymnáziem. Nicméně jde o zcela legitimní dilema: Mají novináři studovat média a žurnalistiku? Anebo je lepší, když se stanou specialisty v nějakém jiném oboru? Ve světě je v poslední době příklon spíše k té druhé možnosti. Britský list The Independent dokonce 31. října 1996 ve svém úvodníku napsal: "Tento list považuje dosažené vzdělání v oboru médií za diskvalifikaci pro práci novináře." Jde samozřejmě spíše o anekdotu než vážně míněné prohlášení, ale odráží vztah, který ke studiu žurnalistiky jako univerzitnímu oboru panuje.

Novináři ostatní lidi často provokují také sklonem k elitářství. Jejich profese je opravňuje k určitým výhodám a privilegiím, které ovšem žurnalisty někdy vedou k mylnému přesvědčení, že jsou svým způsobem celebritami. Pohybují se kolem známých a slavných lidí, jsou zváni na rauty a společenské události, dostávají nejrůznější pozornosti a dárky od firem, které chtějí, aby se o nich dobře psalo. Ve všech těchto ohledech jsou čeští novináři méně citliví než novináři na Západě. Nemají dostatečně vyvinutý cit pro to, co je v rámci profese přijatelné a co nikoliv. Často jsou v konfliktu zájmů, aniž si to uvědomují. Domáhají se nejrůznějších výhod, které s jejich profesí nijak nesouvisejí. A mnohé instituce je v tom podporují. V řadě pražských divadel například novináři platí výrazně nižší vstupné než ostatní. To přece postrádá logiku. Proč mají platit desetinové vtupné do divadla ekonomičtí redaktoři nebo sportovní komentátoři? Lze pochopit, proč to nenovináře rozčiluje.

Pocitu neohroženosti nahrává i to, že sebereflexe českých médií je slabá. Novináři sami sebe nekritizují. Nebo se to aspoň moc nenosí. Částečně je to proto, že novinřská obec je poměrně malá a koncentrovaná do Prahy, takže psát kriticky o kolezích je obtížné. Každý každého zná, a když někdo začne o médiích kriticky psát, mluví o něm ostatní pohrdlivě jako o "novinářské policii". Mediální rubriky jsou v tomto ohledu a hlavně ve srovnání například s obdobnými rubrikami v Británii či Americe velmi mírné až bezzubé. Čtenáři pak získávají svým způsobem oprávněný pocit, že žurnalisté neměří sami sobě stejným metrem. Průšvihy politiků či podnikatelů rozpitvávají do detailů, ale o pochybení ve vlastních řadách psát neumějí. Panuje dokonce určité spiklenectví i mezi novináři z konkurenčních médií. Když například Miloš Zeman citoval ve svém parlamentním projevu svazácké výroky Martina Komárka, neobjevila se o tom v MF Dnes jediná zmínka. Nedozvěděli jsme se, nakolik byly tyto citace přesné či jaký má Martin Komárek k těmto výrokům vztah dnes. Kdyby byly podobné výroky připisovány například podnikateli, který je stejně známý jako šéfkomentátor našich nejčtenějších novin, bylo by to téměř jistě na titulní straně. To je přesně to, čemu Angličané říkají dvojí standard. A to je přesně to, co konzumenty médií irituje.

Novináři nejsou zlí. Žurnalistika není profese, která přitahuje méně vzdělané, necharakterní a hloupé jedince. Je to obyčejné povolání, které lze dělat dobře i špatně. A většina novinářů k němu přistupuje s tím, aby byli co nejlepší. A jakkoliv někdy podléháme lidsky přirozenému sentimentu po "starých dobrých časech", je nepochybné, že se média rok od roku zlepšují. Ale novináři by neměli čekat, že se za to dočkají nějakého všeobecného uznání. Nedávno byly zveřejněny výsledky jakéhosi výzkumu, podle kterého dnes lidé prý novinám věří méně než před rokem 1989. V komentářích to bylo vydáváno za paradox a nespravedlnost. Stálo v nich: vezměte si do ruky libovolné noviny z minulého režimu a přece musíte vidět ten rozdíl!

Ale fakt, že lidé důvěřují novinám stále méně, má racionální jádro. Jestliže před rokem 1989 byla v novinách jedna velká lež, dnes jsou jich tam tisíce malých. V totalitním režimu je poměrně snadné číst noviny, protože člověk ví, čemu má a čemu nemá věřit. Ve svobodných poměrech je četba novin mnohem obtížnější, protože případné lži mohou mít tisíce různých motivů. A třebaže noviny v tom podstatném a důležitém většinou nelžou, mezi jejich čtenáři vzniká subjektivní dojem, že se jim nedá věřit v ničem. Převládá také pocit, že média svými čtenáři, diváky či posluchači manipulují. Problém je v tom, že každé médium a někdy i každý konkrétní novinář manipuluje jinak. Pravdy se člověk nedobere jednoduše negací průhledných lží, jak tomu bylo před rokem 1989, ale pokud si chce z publikovaných faktů učinit samostatný názor, potřebuje mnohem více informací. A musí více spoléhat také na svůj vlastní úsudek.

Média bohužel nejsou normálním výrobkem, který lze v záruční době reklamovat a ke kterému je přiložen návod k použití. Bylo by to tak lepší. Ale musíme brát média taková, jaká jsou. Nic jiného nám nezbývá.

(Text přednášky přednesené na sympóziu Média jako překážka v komunikaci v Litoměřicích 25. května 2002)