Filmy a poroty

Hodnotili jsme filmová díla ve třech kategoriích: ve studentské kategorii On the Road, tzv. "umělecké filmy" v kategorii "Artefakty" a pak několik celovečerních filmů. Měli jsme udělit celou řadu cen, z nichž byla nejvýznamnější finanční prémie od institucí Evropské unie nejlepšímu studentskému filmu. Předsedou poroty byl italský právník, semiotik, novinář a filmový vědec Angelo Libertini, dále byli v porotě holandský filmař, filmový teoretik a letecký inženýr Gert de Graaff, maďarská filmařka Diana Groó, filmový režisér a v současnosti pracovník slovenského ministerstva kultury Dušan Trančík a já sám. Druhou porotou, která pracovala paralelně a udělila Cenu Dona Quijota, byla tříčlenná porota Mezinárodní federace filmových klubů s předsedkyní Markétou Sulovskou a jedním francouzským a jedním italským členem. Navzdory tomu, že tato cena nebyla dotována žádnou finanční částkou, je pravděpodobně důležitější než všechny ceny hlavní poroty festivalu, protože filmy, které vybere a doporučí, jdou do mezinárodní filmové distribuce.

Jak poznamenal Jan Paul, výraz art film je poměrně sporný. Chápu však, co jím chtěli organizátoři festivalu říci: jde jim (v podstatě) o nekomerční filmovou produkci, v tom smyslu, že primárním účelem "artfilmového" snímku není vydělávat peníze, ale zmocnit se originálním způsobem skutečnosti: podat autentické svědectví o životě, způsobem, který přináší něco nového, zajímavého a hlubšího, něco, čeho jsme si doposud nepovšimli.

Self-indulgence

Přirozeně, jako snad ve všech oblastech lidské činnosti, je mnoho povolaných, ale jen málo vyvolených. Má-li být člověk schopen vyrobit takovýto dobrý film, musí nejen technicky zvládnout filmovou profesi, musí mít také talent, inteligenci a sílu ducha, aby dokázal vytvořit složitou, originální a konsistentní strukturu díla: mnohovrstevnatý, stylizovaný znak, který je přesvědčivým modelem skutečnosti, seznámením s nímž se dozvíme, co nám zatím bylo o skutečnosti skryto.

Většina lidí to neumí. V západních demokraciích je mnohdy výroba nekomerčních filmů vlastně lehká. Stačí, aby se dala dohromady skupina aktivistů, kteří - protože něco konec konců v životě dělat musejí - se prohlásí za filmové - či divadelní, či jiné - umělce a prosazují právo na vlastní umělecký experiment. Většinou si od státu vydupou pro to financování: nikdo však už příliš nekontroluje, zda tyto státem financované "umělecké experimenty" za něco stojí.

Státní byrokraté podstatě uměleckého díla obyčejně příliš nerozumějí a samotné tvůrce většinou podpoří jejich kamarádi, kteří jsou ochotni svědčit, že ano, to, co můj kolega právě vytvořil, to je vynikající věc. Je to tak trochu "syndrom České televize".

Poukážete-li na to, že většina takto vzniklých děl bývají selháním, nehodným názvu uměleckého díla, že takové filmy drtivou většinou nebývají ani originální, ani profesionální, od potrefených tvůrců a jejich přátel se ozve pokřik, že se snažíte omezovat svobodu slova a umělecké tvorby. Je to složitá věc: kulturu nelze nechat na pospas trhu, ale ani kabalám srozuměných "umělců".

Rozdělování veřejných peněz "na kulturu" by mělo podléhat přísným požadavkům kvality. Jenže kdo určí, co je kvalita. Je to problém všude, ale bezpochyby hlavně v malých postkomunistických zemích, kde se lidé stále většinou bojí veřejně říct, co je pravda, a kde se objektivnější měřítka umělecké kvality prosazují obtížně - důležitější bývá kamarádšoft. A nejničivější je kamarádšoft posílený ideologickým přesvědčením, které dává skupince tvůrců jistotu a sebevědomí.

Závidím institucím jako jsou britské BBC či Channel Four, které mají, zdá se mi, proces předvýběru myšlenek a scénářů doveden až k vysoké míře profesionality. Jistě, i ony se občas se spletou, ale většinou se na to, co vyrobí, dá velmi slušně dívat. Dobré "nekomerční" filmy tak bývají spojovány s trademarkem kvalitní mediální instituce.

Pokud taková kontrola nefunguje, většinu filmů, které vznikají, lze označit anglickým výrazem self-indulgent ("self-indulgence" je v podstatě protestantský výraz, kritizující rozmazlené hovění niterným pudům a vlastnímu ješitnému egu). Jde o díla amatérská. Jsou to filmy špatně promyšlené, bez pevné struktury, bez čehokoliv, co by byly schopny jasně, intenzivně a konsistentně sdělovat celou škálou svých výrazových prostředků. Jsou to filmy, v nichž samolibé vzývání autora sebou samým je povýšeno na základní princip. Jistě, je v pořádku, je-li režisér silná osobnost: jenže jeho film musí sdělovat inteligentním, strukturovaným způsobem něco velkého a nového: nestačí, když si režisér filmovým dílem vytvoří jen vlastní, narcistní obraz.

I při rozdávání státních finančních prostředků bez kvalitní umělecké kontroly vzniká ovšem určité malé procento kvalitních filmů. Snad je tohoto plýtvání zapotřebí - nevím. Uznávám, že je možná nutné financovat množství amatérských omylů, aby občas vznikl vynikající film.

Nejen "knihy mají své osudy", má ji i historie filmového vývoje. Vzpomeňme, v jak špatné situaci byl český hraný celovečerní film v první polovině devadesátých let - teď mnozí čeští tvůrci natáčejí v tomto žánru skutečně kvalitní díla. A - paradoxně - se na tom podílí i Česká televize.

Filmy, které byly špatné

Na filmovém festivalu v Trenčianských Teplicích bylo větší množství neukázněných a bezmocných filmů, které se asi do předvýběru vůbec neměly dostat. Bývá tomu tak však na řadě festivalů. K špatným filmům patřil například film Papoušek maďarského autora Gyuly Nemese, absolventa bohemistiky a hungaristiky na budapešťské univerzitě, který od roku 2002 studuje na pražské FAMU dokumentaristiku. Film měl být poctou Bohumilu Hrabalovi, avšak je nezažitou a chaotickou směsicí záběrů z místností plných harampádí na nějaké řece, které jsou domovem nemytému a nečesanému starci, údajně (jak se dovídáme z popisky pro film ve festivalovém katalogu) Hrabalova strýce Pepina, jehož ve filmu "navštíví sám mladý Hrabal". Několikrát se ve filmu tupým nástrojem rozbíjejí televizní přijímače. (No a co?)

Je zajímavé, že Hrabalovo přísně a pevně strukturované dílo vede občas tvůrce k výrobě filmů na témata z jeho textů, které jsou jen chaotickou, nestrukturovanou směsicí údajně surrealistických obrazů. Podobným propadem byl francouzský filmový "přepis" Hrabalovy Příliš hlučné samoty. Jenže kvalitní surrealistická díla nejsou bez vnitřní logické stavby, i když, paradoxně, jejich logika logiku konvenčního, stereotypního racionálního myšlení podvrací. Nelze se vymluvit na surrealismus a vytvořit nesdělnou, chaotickou směsici povrchních motivů bez ladu a skladu.

Jiným špatným filmem byl snímek "Film je (7-12)" rakouského autora Gustava Deutsche. Deutsch zkatalogizoval na prostoru nesnesitelných 93 minut podle motivů záběry vytržené z kontextu jednotlivých němých filmů ze začátku dvacátého století. Původně měly v těch filmech tyto záběry určitý smysl a význam - tím, že je Deutsch z jejich původního kontextu vytrhl a uspořádal je podle motivické příbuznosti jako v nějaké databázi do sedmi tematických, číslovaných sekcí (7.1., 7.2., 7.3 ..., desítky podobných záběrů milenců, desítky podobných záběrů jízdy vlakem, desítky jiných navzájem podobných scén) je usmrtil, naplnil je bezobsažností, nelidskostí a nudou. Vůči původním němým filmům, kde tyto záběry fungovaly a něco sdělovaly, měly lidský význam, to bylo arogantní a neslušné.

Jiným nesnesitelným rakouským filmem byl film "STTL" autora Otty Manuskippera, který na prostoru kratších 18 minut (promítání však působilo tak, jako by i zde šlo o půl druhé hodiny) otiskl na filmový pás bez ladu a skladu pulzující obrazy a motivy z mincí z nejrůznějších dob a zemí světa. Myšlenkově nezaostřené filmy mívají intelektuálské vysvětlení: tak autor filmu "STTL" (to je zkratka latinského výrazu, který v překladu znamená "Budiž ti země lehká") své dílo charakterizoval v katalogu takto: "STTL žongluje v postupném sledu dějin a jejich symbolismu, kde se poznatelný svět obrazů střídá s abstraktním a teoretické reflexe s vášnivou smyslností."

Jiným nepovedeným dílem byl německý studentský film "Vyměněná těla" Katji Pratschkové (28 min.) Stylově byl zpracován profesionálně, zajímavě a přesvědčivě: byl sekvencí černobílých fotografií, ilustrujících slova nevzrušeného, objektivně a zdánlivě vědecky působícího komentáře. Film, aby podpořil svou "vědeckou serióznost", se uchyloval i k lékařským záběrům (např. dítěte před porodem v těle matky, spermií oplodňujících vajíčko). Snímek však byl námětově nepůvodní (byl paralelou klasického francouzského díla Jules a Jim) a co se příběhu týče, nezvládnutý. Šlo o historii "dvou nerozlučných přátel", Jana a Jona, jeden z nichž byl "buržoazní intelektuál" a druhý "sportovně založený řezník" (s atraktivně "hrubými" rysy), a o jejich vztahu k téže dívce. Popiska ve filmovém katalogu uváděla: "Když oba dva přijdou při nehodě o hlavu, podrobí se závažnému lékařskému experimentu."(sic!)

Tím "lékařským experimentem" (a autorka ho divákovi prezentuje ve vší jeho naturalistické absurditě) je, že chirurgové zpátky přišijí hlavy k tělům a mladí muži ožijí, jen aby se zjistilo (překvapení!), že hlavy byly přišity každá k nesprávnému tělu.

Zřejmě v důsledku své konkrétní, popisné naturalističnosti je tato epizoda filmu absolutně nepřesvědčivá. Není totiž možné činit "seriózní", "vědecké", "objektivní" a generalizující závěry na základě absurdní historky. Nemohu své "filozofické" závěry odvozovat z konkrétního příběhu, který působí jako hloupost.

Jakub Sommer

Příjemně překvapily v Trenčianských Teplicích české filmy. O mnoho řádů převyšovalo veškerou produkci, předvedenou v soutěži na tomto festivalu, dílo pětadvacetiletého studenta FAMU Jakuba Sommera "ELFilm", o jeho bývalé dívce Elfi. Po právu dostal tento film hlavní finanční cenu festivalu a zároveň i jedinou oficiální "Cenu Dona Quijota" Mezinárodní federace filmových klubů. České sdělovací prostředky, jak se zdá, dosud tento úspěch českého filmu nezaznamenaly.

Neuměl bych udělat takto zralý, zábavný a složitě strukturovaný film, který s profesionální jistotou předvádí důslednou a hlubokou autorskou poetiku. To, co činí Sommerův ELFilm zajímavý, je napětí mezi jeho zábavnou, humornou složkou a intenzitou vážného osobního zážitku, který má univerzální platnost a dotýká se esence lidského života. Není divu, že Sommerovi říkají diváci, že to, co viděli v jeho filmu, zažili taky. Vnějškově formálními rysy je Sommerův film zřejmě trochu ovlivněn poetikou animátora Jana Švankmajera. Humor a sebeironie jde ve filmu ruku v ruce s charakteristickou českou jemností a lyričností. Vnější svět je, zdá se, o trochu drsnější. Bude zajímavé, zda se tento citlivý snímek uplatní na mezinárodní scéně. Mně se zdá, že by jeho hodnoty mohly být mezinárodně srozumitelné. (Budeme-li mít možnost, film vydáme v Britských listech.)

ELFilm je plodem autorova osobního traumatu, že se mu rozpadl milostný vztah s jeho dívkou. Filmem se ji Sommer pokusil přesvědčit, aby se k němu vrátila, dlouhodobě se to ale, jak se dovídáme, nepodařilo. Nadaní umělci často vytvoří své nejlepší dílo právě když jsou nešťastně zamilováni - při sledování Sommerova filmu jsem si vzpomněl, jak intenzivní jsou tyto verše básníka Petra Krále (je to báseň "Bitva" z května 1959, z doby, kdy mu bylo devatenáct a byl zamilován), zejména když je srovnáme s jeho pozdější relativně suchou, akademickou literární produkcí; cituji jen začátek. Je to "případ Sommer":

Den, ulit šerem, zhas, noc prostírá svůj plášť,
svůj širý černý plášť jde po obzory klást,
občas se potichu odloupne z hvězdy tříska,
města se ssedají v zčernalá spáleniska,
kde žhavé uhlíky posledních tramvají
drahám svých kroužení se potmě vzdávají
čím dál tím volněji, s brzděním příliš slastným,
až stanou před půlnocí jako před propastí,
nad níž se vztyčí - sám - jen kužel světlometu
jak kymácivý Hamlet, jenž zapomněl svou větu,
jak bílý jazyk vah, jenž na vrcholu váhá
kam se má převážit, která tma je ta pravá,
než svrhne do noci svůj jas jak bílou růži
spláceje najednou snad ještě víc, než dluží;
pak už jen reflektor patníky pozutíná,
obzoru naskočí blesk jako podlitina
a ticho... ty spíš už a příští bitvy ještě,
někde je očkují injekční jehly deště,
snad přišumí i sem a ty je nepoznáš,
snad poznal je tvůj sen, ránu však řekne: smaž -
i já už usínám, můj dech se blíží spánku,
je jím teď automobil, jenž právě projel branku,
vrací se s půlnocí, i ten se vrací zpátky,
tam dole ve městě blýskají křižovatky
rudými kapkami na prstech semaforů
v těch samých přísahách, jež dali jsme si spolu,
krev plní česna hlav, jež chtějí, ztěžklá, nést
alespoň na chvíli trnový věnec hvězd...

Z tvůrčího hlediska byla pro Sommera jeho nešťastná láska tedy velmi šťastný stimul. Dvacetiminutový ELFilm je minihistorií jeho života, která vrcholí jeho láskou k hrdince filmu a posléze rozpadem jejich vztahu. Banální příběh? Film má motto: "Nothing is a cliché when it is happening to you." (Nic není klišé, když se to děje zrovna tobě.) A film se tématu zmocňuje s humorem a dynamickou originalitou. V tomto podání to není banální příběh.

Základem filmu je sebeironizující komentář (čte ho Josef Abrhám), který však není nadřazenou, nevyváženou složkou díla: vstupuje totiž do složité - živé a vtipné - interakce se všemi ostatními komponenty filmu: obrazovou, motivickou i hudební. Film obsahuje množství promyšlených gagů, které působí na jeho nejrůznějších úrovních. Film je vážný i hravý. Analýza strukturních vztahů mezi jednotlivými složkami tohoto - bezesporu v mnoha ohledech intuitivního - díla (autor ho vytvořil v obrovském spěchu během několika dní, kdy téměř nespal) by ve filmových školách zřejmě dobře přispěla k poznání vnitřní mechaniky dobře fungujícího, inteligentně natočeného filmu. Jenže dá se takováhle práce naučit?

Předvídám pro Jakuba Sommera do budoucna určitý problém: Styl a poetika tohoto jeho filmu jsou tak idiosynkratické a tak silné, že mohou založit - epigony - celou filmovou školu. Sommerův filmařský styl se zdá být v tomto snímku už hotový. Co však bude dál? Je možno takto individuální a zralý styl dále zdokonalovat? Nehrozí autorovi, že se bude svou poetikou už jen opakovat? A bude to vadit, jestliže ji použije i pro jiné náměty? Nechme se překvapit.

Film doporučuji každému, pobavíte se - je prostě dobrý. Taky je potřeba ho vidět víckrát. Měla by ho odvysílat Česká televize - ale na jedničce, v hlavním vysílacím čase, třeba těsně před nějakým mezinárodním celovečerním trhákem, nikoliv na dvojce ve 23.45. ELFilm není "experimentální" v tom smyslu, že by byl nepřístupný. Je originální a hluboký, ale přístupný a zábavný. Mohl a měl by se stát dílem, které by mělo být známo všude. Lidi by si z něho z oblibou citovali vtípky jako z jiných populárních českých filmů.

Celovečerní filmy

Nejvážnějšími kandidáty na hlavní ceny v oblasti celovečerního filmu byli český film Divoké včely Bohdana Slámy a dánský film Opravdu člověkem režiséra Ake Sandgrena.

Sláma studoval na FAMU pod vedením Věry Chytilové a jeho Divoké včely, studie "pokleslé lidské aktivity" ubohých českých lidí na zapadlé vesnici, které režisér miluje navzdory jejich ubohosti, čechovovské drama, kde se "nic neděje", ale přesto je to šokující, mi do určité míry připomněl Chytilové film z normalizačních let Kalamita. Že by mezi životem obyčejných lidí za normalizace a v nynější české "demokracii" nebyl tak velký rozdíl? Že by vegetativní způsob života obyvatel českých vesnic pokračoval beze změny, s tím, že je jediným rozdílem, že si dnes na sebe můžeme beztrestně navléknout kazajku napodobující Michaela Jacksona, aniž by nás pronásledovali policajti?

Českým a slovenským divákům tohoto filmu se velmi líbil jemný humor, k němuž se Slámovi podařilo motivovat postavy jeho filmu, valnou většinou neherce. Film je to však zoufalý. Přináší svědectví o "minimalistickém" způsobu života, o jeho stereotypní nelidskosti a bezvýchodnosti. Může být v situaci absolutní ubohosti vykoupením humor nebo dokonce láska? Slámův film vzdáleně připomíná filmové studie české reality od Miloše Formana ze šedesátých let; Sláma však není tak krutě sarkastický a kritický jako mladý Forman. Slámův jemný, milující přístup k jeho postavám dílo trochu zpomaluje a rozostřuje. Zahraniční členové poroty byli při jeho sledování trochu neklidní.

Zaostřenější se zdál dánský film Opravdu člověkem, který pojednává skoro o témže tématu, jímž se zabývají Divoké včely. (Pro Jiřího Králíka z Letní filmové školy v Uherském Hradišti je však tento film do určité míry jen variantou českého filmu Tři přání.) Zatímco v Divokých včelách vidíme studii vesnické společnosti, pokleslé na tupou vegetativní úroveň, dánský film Opravdu člověkem ukazuje, že údajně zralá, bohatá, sofistikovaná západní demokracie, jakou je Dánsko, je při vší své toleranci a politické korektnosti také jen stereotypním, odlidštěným peklem. Od Slámovy "primitivní" české vesnice se tedy v základních rysech odlidštěnosti skoro vůbec neodlišuje.

Dánský režisér k analýze společnosti využívá nadreálných, pohádkových, magických motivů. Je zajímavou otázkou, proč v tomto snímku, na rozdíl od neúspěšného filmu Vyměněná těla, užití nerealistických motivů funguje. Je to asi proto, že všichni jsme do určité míry schopni přijmout pohádku a její magičnost - nemůžeme si být nikdy jisti, jestli v našem světě přece jen nenápadně neexistují víly a zázraky. Konfrontace takového jemného, kouzelného světa se současnou uspěchanou, stereotypizovanou, odlidštěnou společností je zajímavá.

O co ve filmu jde? Sedmiletá Lisa nabude dojmu, že její starší bratr, který se nikdy nenarodil, protože maminka si nechala udělat potrat, ve skutečnosti žije v odhmotněné podobě ve zdech jejich domu. Když je dům zbořen a Lisa zahyne v autonehodě, tento bratr - asi pětadvacetiletý mladík - se náhle objeví uprostřed současné dánské společnosti: bez jakýchkoliv zkušeností s lidmi. Chce se stát "skutečným člověkem", je naivním, láskyplným dítětem v dospělém těle. Dánská společnost je do takové míry obětí povrchních stereotypů, že touha tohoto velkého dítěte po lidskosti a integritě zůstane nerealizována. Jeho rodiče, k nimž instinktivně tíhne, nemají čas zjišťovat, co je to za člověka, že je to osoba, která touží po lidském srozumění.

Protože je "divný", musí to být přece cizinec! Pošlou ho tedy do střediska pro uprchlíky a snaží se s ním dohovořit rusky. Dají mu posléze byt v paneláku a obstarají mu zaměstnání prodavače obuvi. Hrdina, toto velké dítě, se pak stává obětí homosexuálních choutek stárnoucího majitele obuvnického obchodu, a nakonec - protože jsou mu blízké děti a rád si s nimi hraje (je konec konců produktem mysli sedmileté dívky) - je obviněn z pedofilie a sousedé v paneláku ho brutálně ztlučou.

Co má tedy "zralá, tolerantní, bohatá, úspěšná dánská společnost co nabídnout, vyslovíme li 'lidskost'"? Stereotypní život středostavovských podnikatelů, tupou politickou korektnost, která znemožní i zjištění, co je to vlastně za člověka, s nímž jednáme, a pak už jen úhybné a manipulativní zneužívání nevinné bytosti k osobním nízkým cílům. Hrdina se nemůže stát "opravdu člověkem". Vrací se k existenci uvnitř domovních zdí.

Jaké je to v Trenčianských Teplicích

Krásné, historické termální lázně, hrubá komunistická panelová architektura hotelů Krym a Jalta na hlavní promenádě, nevkusná dvojvila Vladimíra Mečiara v příkré ulici kousek od centra (když jsme se na ní zašli podívat, Mečiar z ní vyjížděl autem a od volantu nás zdravil - zdraví asi na malém městě všechny), směsice socialismu a postkomunismu (chcete-li si koupit předplacenou SIM kartu pro mobil, je to sice levné, ale musíte se vydat osobně do nejbližšího města a v prodejně předložit občanský průkaz, případně pas), někdy mírně chaotická organizace festivalu a nepříliš uspokojivá úroveň služeb (jednou čekala porota v hotelu Flora na objednanou večeři osmdesát minut; zajímavý pohled byl na servírku v klubu hotelu Flora, která čepovala nápoje se zapálenou cigaretou, visící jí od dolního rtu; pro holandského člena poroty k jeho hrůze málem nepřijel vůz, který ho měl uprostřed noci odvézt na letiště do Vídně [mě však přivezl z Vídně do Teplic a z Teplic odvezl zase do Vídně festivalový vůz v obou případech přesně na čas]; film, který na pozvání přivezl do Trenčianských Teplic Jan Čulík, byl omylem odvezen do Bratislavy, namísto aby mu byl po projekci vrácen; mezinárodní porota napsala zdůvodnění cen v přesně dohodnuté verzi v angličtině, ten text ale zmizel a zveřejněn byl až špatný místní anglický překlad jejího vyjádření, zpětně přeložený ze slovenštiny; až do konce festivalu se nepodařilo najít nikoho, kdo by byl schopen umístit na festivalové stránky správnou, původní anglickou verzi; přestože předsedkyní poroty Mezinárodních filmových klubů byla Markéta Sulovská, která na poslední chvíli nahradila kohosi jiného, pracovníci festivalu to na jeho internetových stránkách do poslední festivalové chvíle nezměnili; pouhé tři telefonáty do České republiky z hotelového pokoje stály zajímavých 2000 korun.) - Chyby se systematicky snažili - často úspěšně - s velkým osobním nasazením napravovat dva velmi schopní festivaloví pracovníci, určení pro kontakt s porotou.

Italská hvězda znamená všechno

Doslova orgasmické extáze tisku vyvolal příjezd jedné stárnoucí hvězdičky středního proudu italské kinematografie do Trenčianských Teplic. (Byl jsem přistižen, že neznám její jméno. Namátkou se na ni ptám po návratu v Británii různých lidí: nikdo o hvězdičce ani o jejím jméně v životě neslyšel. To jsou holt ty kulturní rozdíly: v anglosaských zemích se nehrají "svůdně erotické" komerční filmy středního proudu evropské provenience, působilo by to komicky. V televizi však existuje pravidelný pořad jménem Eurotrash, kde se hrají pro pobavení diváků nekýčovitější scény z evropských televizních pořadů a celovečerních filmů.)

Shodou okolností jsem vyslechl pár výroků italské herečky o stavu její duše, když jsem potřeboval ve festivalovém Mediacentru cosi napsat na počítači. Bylo to opravdu hluboké. Jen s potížemi jsem se do místnosti prodral davy novinářů, kteří její odpovědi sledovali s upřímnou zbožností. Kdosi několikrát sykl, aby výroky italské celebrity nerušilo klapání počítačové klávesnice při práci na Britských listech...

Trochu provinčně zapůsobila závěrečná páteční večerní festivalová ceremonie udělování cen. Snad to bylo pod nátlakem televize, která podle hesla "medium is the message" násilně vtiskává veřejným akcím umělý, značně kýčovitý ráz. Moderátorka postupně četla z pódia zdravice různým místním hodnostářům (nedovedu si představit, že by při nějaké slavnostní akci třeba v Londýně, kde by byl přítomen Tony Blair, moderátor zastavil program a pozdravil by britského premiéra) a strávila také dlouhou dobu děkováním nejrůznějších sponzorům ("these sponsors are really great sponsors!" pravila překladatelka), takže se ceremonie do značné míry proměnila v reklamu pro ně. (Ano, vím, že festival potřebuje peníze, ale taky si nedovedu představit, že by se při ceremonii Britské televizní a filmové akademie v Londýně četl před vyhlášením cen nejprve seznam sponzorů, kteří by byli veřejně pochváleni...)

Udělení cen proběhlo rychle a efektivně a pak byla na pořadu znovu italská hvězdička. Odpromítal se klip z nějakého jejího filmu, v němž svůdně odhalila stehno, a pak lázeňské obyvatelstvo povstalo a uspořádalo jí ovace.

Jaké poznání přinesla italská hvězda slovenskému světu? Dočetli jsme se v novinách, že si přivezla kadeřnici a švadlenu, že snad pije i speciální vodu a konzumuje velké množství ovoce a zeleniny. Text pokračoval:

"Z letiska vo Schwechate ju priviezol Passat B8. Po vystúpení z auta sa niekoľkokrát usmiala. Od riaditeľa festivalu prijala kyticu nádherných kvetov. Po ubytovaní sa osviežila mísou ovocia a pobudla v kúpeľoch Hamman. Krásna herečka sa pre únavu z cesty rozhodla neposkytovať rozhovory."

Vzpomínám na australského dokumentaristu, televizního "baviče" a spisovatele Cliva Jamese, který před rokem řekl na festivalu Academia Film v Olomouci Britským listům:

"Nedělám věci, které dělají celebrity. Nepožaduju, aby mi připravili v hotelu speciální vybavení pokoje, nepožaduju zvláštní pitnou vodu v lahvích, jakou neprodávají, nejezdím luxusními limuzínami, nemám rád jejich zápach. Většina ostatních lidí, k nimž pociťuji respekt, se chová taky tak. Žijí nenápadně a skromně. Jsem přesvědčen, že sláva je v mnoha ohledech absurdní věc, ale docela se mi to líbí. Je nutné ovšem neustále, znovu a znovu 'slávu' podvracet a likvidovat. Určitě ve vlastním případě. Snažím se být co nejlidštější."

Pobytu na trenčianském festivalu si ale cením a děkuji jeho organizátorům za pozvání, protože jsem tam měl možnost shlédnout celou řadu podnětných filmů a seznámil jsem se tu s mnoha slušnými a zajímavými lidmi.