Střední Evropa propadla živelnému historismu - novináři, publicisté, politici a další ochotníci se opět jednou zmocnili dějin jako útočné zbraně. Začali je účelově přehodnocovat a nacházet v nich argumenty k podpoře svých momentálních programů a zájmů. Přičiněním těchto amatérských vykladačů minulosti si mají středoevropské národy uvědomit, že cesta k civilizovanému soužití národů nevede od nynějšího - zajisté nedokonalého - stavu věcí postupem do budoucnosti, nýbrž oklikou přes minulost. V zájmu ovládnutí současnosti a budoucnosti prostřednictvím dějin dochází ovšem k takovému výkladu minulosti, který nemá nic společného s jejím vědeckým poznáním a kritickou interpretací. Účelovým výběrem jednotlivin, používáním polopravd i prokazatelných lží je obraz dějin deformován do té míry, že se v něm veřejnost jen stěží dokáže orientovat.

Za situace, kdy se diletantsky nekritický a svévolně zmanipulovaný výklad dějin stává příčinou mezistátních nedorozumění a předmětem politických jednání parlamentů, pokládáme za svou povinnost co nejstručněji formulovat několik vět o českých dějinách 20. století, o tématu, jež se v poslední době stalo předmětem zvláště intenzívního zkreslování a mediálního zneužívání. Jsme přesvědčeni, že poznávání dějin představuje otevřený proces, máme však zároveň zkušenost s tím, že utilitární překrucování a popírání poznatků o minulosti, prověřených v mezinárodní vědecké diskusi, se může stát jedním z nejúčinnějších nástrojů k rozeštvávání společnosti uvnitř jednotlivých zemí i národů navzájem. Svým vyjádřením chceme na toto nebezpečí upozornit a uvést několik orientačních bodů pro příští diskusi.

1. Střední Evropa představuje po etnické stránce mimořádně složitý prostor, v němž problémy soužití a konflikty etnik, národů a národnostních menšin trvaly po více než tisíciletí, a to až do migračních dramat v předvečer druhé světové války, v jejím průběhu a krátce po jejím skončení. Tak jako i v jiných částech světa, ani ve středoevropském regionu nikdy neexistovala etnicky a nacionálně vyvážená, "spravedlivá" a dlouhodobě rovnovážná situace. Po nejednou dramatických proměnách, jež nastávaly v průběhu dějin, proto nikdy nebylo možné s odstupem restituovat někdejší "ideální" stav. Jediné, co obyvatelům této části světa po každé z katastrof vždy znovu zbývalo, bylo hledání nové vratké rovnováhy soužití, porozumění a spolupráce.
2. Za stabilizační činitel v naší části kontinentu je ve zpětném - idealizovaném - pohledu často označována habsburská monarchie. Ve skutečnosti Rakousko-Uhersko nenabízelo ani zdaleka optimální řešení složitých středoevropských poměrů, nýbrž zůstávalo jen jedním z řady neúspěšných pokusů o mocenskou integraci tohoto prostoru. Česká politická reprezentace se od osmdesátých let 19. století soustavně snažila o vnitřní - federalizační - reformu monarchie, o zrovnoprávnění všech jejích národů. Toto úsilí, které v různých formách a přes opakované neúspěchy trvalo až do roku 1917, nedošlo však naplnění.
3. Rakousko-Uhersko se stalo (za intenzívní a cílevědomé podpory Německého císařství) prvým agresorem v první světové válce, za což nesou vinu především habsburská dynastie a mocenské elity jejích vládnoucích národů - rakouských Němců a Maďarů. Ani nezměrné válečné utrpení všech obyvatel monarchie nedovedlo její reprezentaci k nutným federativním reformám a k uzavření míru. Ve chvíli zhroucení vojenského úsilí Německa a Rakousko-Uherska se koncem roku 1918 na jejich troskách ustavily nástupnické národní státy a bývalým vládnoucím národům zůstala podstatně okleštěná území, zasažená traumatem porážky a revolučního rozvratu.
4. Československá republika vznikla a ustavila se jako výraz funkční české domácí státnosti, vůle, ochoty a schopnosti převzít zodpovědnost za válkou vyčerpanou zemi a její obyvatelstvo a zároveň jako důsledek rozsáhlé a úspěšné politické i vojenské zahraniční akce. Její mezinárodní uznání bylo výrazem spojenecké důvěry v českou způsobilost vytvořit a udržet v čase rozvratu a obecného chaosu v srdci Evropy stabilitu a demokracii. Německá menšina v českých zemích - jak později konstatovali její vlastní reprezentanti - k vlastní škodě zpočátku nepochopila rozměr porážky centrálních mocností ani efemérnost levicového revolučního opojení a nepostavila se na stranu vznikající republiky.
5. Československo zajisté nebylo státem dokonalým. Ve střední a východní Evropě však nejdůsledněji usilovalo o vybudování demokratického zřízení a vytvořilo unikátně vysoký standard pro státně podporované kulturní, společenské a politické uplatnění národnostních menšin. Němečtí občané republiky se stali plnoprávnými občany demokratického státu, jejich volení představitelé se od roku 1926 podíleli na vládě v tomto státě, a to daleko větší měrou, než se mohli Češi podílet na vládě v Rakousko-Uhersku.
6. Československo se ve třicátých letech stalo útočištěm mnoha německých demokratů či množství z rasových důvodů pronásledovaných osob, prchajících před nacismem. Většina příslušníků německé menšiny, mj. těžce zasažené světovou hospodářskou krizí, však v nacionálním socialismu sousedního státu nalezla svůj ideál. Loajalita Sudetských Němců vůči Československu radikálně poklesala - projevilo se to v parlamentních volbách roku 1935 a ještě drastičtěji v komunálních volbách roku 1938, kdy Henleinova, Hitlerovou Třetí říší financovaná a ovládaná Sudetoněmecká strana shromáždila na 88 % (1 279 000) všech německých hlasů. Na straně demokracie zůstali jen němečtí sociální demokraté. Ti také - spolu s těmi německými Čechoslováky, kteří byli nacisty prohlášeni za židy - nejhůře doplatili na mnichovský diktát a na odtržení československého pohraničí ve prospěch Třetí říše.
7. Nacisticky orientovaní Sudetští Němci (přes půl milionu z nich vstoupilo do NSDAP, čímž sudetoněmecká stranická organizovanost se 17 % veškeré populace zaujala s velkým odstupem nejvyšší pozici v celé říši) se aktivně podíleli na okupačním teroru v českých zemích. Jejich volení představitelé v součinnosti s říšskými nacisty připravili plán na úplnou likvidaci českého národa. Nacistické Německo, jehož se Sudetští Němci stali občany, zahájilo od roku 1939 projekt rozsáhlých nucených přesunů zahraničních německých menšin zpět do říše a návazně transferů a exterminace slovanských menšin z území, určených pro germánskou kolonizaci.
8. Nacistické Německo, které přes sliby z Mnichova okupovalo 15. března 1939 českomoravský zbytek okleštěného Československa, rozpoutalo druhou světovou válku a na ni vázané soustavné vyvražďování východoevropských národů. Stalo se tak hlavním viníkem největší tragédie lidských dějin, která stála životy 60 milionů lidí a vedla k nevídaně krutému holocaustu Židů a Romů i ke gigantickému nástupu genocidy dalších národů. Poražené a bezpodmínečně kapitulující Německo zaplatilo za tuto vinu ztrátou třetiny svého území, útěkem, vyhnáním a transferem 12 milionů lidí ze střední a východní Evropy do zmenšeného a rozděleného Německa a dočasným zánikem státní suverenity.
9. Hned po počátku druhé světové války se ve spojeneckých kruzích začalo prosazovat přesvědčení, že poválečná stabilizace kontinentu bude jednou možná pouze v případě, kdy ze střední a východní Evropy bude odstraněn fenomén menšin. V roce 1942 proto britská vláda přijala rozhodnutí o transferu (resp. vyhnání) německých menšin z osvobozených zemí. Roku 1943 se k tomuto názoru připojila vláda USA, Svobodní Francouzi a konečně i SSSR. Také československá a polská exilová vláda zastávaly tuto koncepci, od počátku války radikálně propagovanou též odbojovými skupinami ve vlasti i exilovými vojenskými jednotkami.
10. Porážka Německa se nikde v Evropě neobešla bez utrpení nevinných příslušníků německého národa. S politováníhodnými excesy je spjat rovněž tzv. divoký odsun Němců z Československa, při němž se projevily důsledky války, nacistického teroru a s ním spojeného extrémního rozkolísání právních a etických norem jednání také na české straně. Sudetští Němci byli (až na prokazatelné antifašisty a oběti nacistických perzekucí) podle - v té době v Evropě i Americe obecně sdíleného - principu kolektivní viny zbaveni československého občanství, většiny občanských práv i majetku.
11. Zhruba tři miliony Němců, vyhnaných a (od srpna 1945) odsunutých z českých zemí, tvořily čtvrtinu z celkového počtu vysídleného německého obyvatelstva. Transfer se stal nedílnou součástí demografických, politických a mezinárodně právních proměn poválečné Evropy a byl potvrzen postupimskou konferencí, stejně jako nové německé hranice na Odře a Nise nebo další územní změny ve střední a východní Evropě.
12. Konfiskace majetku nacistické říše i majetku německých menšin byla v celé Evropě přímým důsledkem válečných událostí a ekonomických ztrát nacisty okupovaných zemí. Rozhodla o tom v návaznosti na válečné spojenecké normy pařížská reparační konference, která též přiřkla Československu velké válečné reparace (z nich bylo zaplaceno jen několik promile určené ceny).
13. Dekrety prezidenta republiky, vydávané v době absence voleného parlamentu v exilu i v právě osvobozeném Československu, se po schválení provizorním Národním shromážděním staly řádnými zákony. Byly - podobně jako analogická opatření v jiných zemích vítězné protifašistické koalice - nástroji boje proti nacismu, poválečné denacifikace a obnovení demokratického právního řádu na území Československa. I když jsou po československém přijetí ústavní listiny práv a svobod od konce roku 1992 již neúčinné, patří k historii právního vývoje České republiky a Evropy v době, kdy začala překonávat důsledky nacistické agrese a druhé světové války.
14. Amnestie na násilné činy, spáchané v době boje proti nacismu a osvobozování Československa, přijatá roku 1946, se apriori nevztahovala na poválečné zločiny proti německé menšině v Československu. Po jejím vyhlášení bylo (do počátku roku 1948) vedeno na 40 soudních procesů proti pachatelům poválečných vražd.
15. Československo bylo obětí agrese ze strany nacistického Německa a jeho obyvatelstvo se stalo objektem selektovaného, ale masového exterminačního teroru, který vyvíjeli představitelé, příslušníci ozbrojených a represivních složek a další občané Třetí říše, včetně sudetských Němců a Rakušanů. Z nich byla - mj. v důsledku útěku, vyhnání a transferu německé menšiny z Československa - potrestána jen menší část. Nacisty bylo v Čechách a na Moravě zavražděno nebo v řadách československých vojenských jednotek padlo na 300 000 československých občanů všech jazyků a národností. Více než 200 000 Sudetských Němců padlo za Hitlerovo Německo, dalších více než 6000 spáchalo sebevraždu a 25-40 000 Sudetských Němců zahynulo v rámci vyhnání či transferu.

Dějiny střední Evropy ve 20. století byly z valné části zlé, ba kruté. Utrpení vyhnanců pokračovalo ještě nejméně deset let v nové německé vlasti, Československo připadlo v důsledku války do mocenské sféry Sovětského svazu a trpělo nesvobodou až do roku 1989. Na počátku 21. století lze všechny tyto skutečnosti a procesy uceleněji vysvětlit a se zřetelem k novým zkušenostem i nově posoudit. Nelze je však změnit. A to ani se zřetelem ke skutečnosti, že se evropský i světový pohled na takové jevy, jako je kolektivní vina nebo nucené migrace, v průběhu desetiletí diametrálně změnil.

Manipulace, usilující o záměnu pachatelů a obětí agrese je však v samé podstatě nerelevantní a populisticky účelová. Pokud by snad měla být prosazována nejen slovně, ale i politicko-mocensky, byla by pro stabilitu a klid v Evropě krajně nebezpečná. Občané České republiky, jejíž území se v rámci bývalého Československa stalo první obětí nacistické agrese, budou nepochybně znovu promýšlet cestu svou a svých předků 20. stoletím. Nemají však nejmenší důvod k tomu, aby přijímali jakoukoli kolektivní kriminalizaci a uvažovali o alternativách k jasně definovaným výsledkům druhé světové války.

Snaha o kritickou reflexi vlastní minulosti je v české historiografii zřetelná. Existuje značný počet analytických a vůči vlastní minulosti kritických prací českých historiků, které bohužel nejsou v české veřejnosti dostatečně známy a které zůstávají téměř neznámé ve veřejnosti zahraniční.

Občané České republiky by ve vztahu k vlastní minulosti neměli podléhat mýtizovaným představám o vlastní výjimečnosti v kladném, či v záporném smyslu. Ve dvou velkých konfliktech první poloviny 20. století se sice vlastním úsilím ocitli na vítězné straně, ale ve druhé polovině minulého věku nedokázali a nemohli této skutečnosti úspěšně využít k vlastnímu a obecnému prospěchu. Procházeli moderními evropskými dějinami se střídavými zisky a ztrátami, někdy i s nadměrnou ohebností, nikdy se však nezařadili mezi agresory, narušitele evropského míru či pachatele genocidy. Jako nevelké společenství s víceméně standardní strukturou a s jistými historickými zkušenostmi byli vždy a jsou i dnes skutečnou součástí Evropy.

Občané tohoto státu mají řadu dobrých důvodů, aby hleděli do budoucnosti se sebevědomím, které nepřijímá znásilňující manipulace vlastních dějin. Svobodné a kritické porozumění vlastní minulosti usnadňuje kroky do budoucna. A tato budoucnost se nutně bude naplňovat mezi ostatními evropskými národy, podobně kriticky a neinstrumentálně - pokud možno společně - zkoumajícími předpoklady dneška v hloubi minulosti.

V Praze, dne 7. dubna 2002

Za výbor Sdružení historiků České republiky:

Vydalo Sdružení historiků České republiky (Historický klub 1872)
a Historický ústav AV ČR
jako zvláštní přílohu
Zpravodaje Historického klubu č. 2
2001, roč. 12.
ISSN 0862-8513