Šok z monstrózních teroristických útoků na USA z 11. září 2001 byl okamžitě doprovázen vlnou hněvu, solidarity, obav o bezpečnost i prvních pokusů o hlubší vhled pod povrch událostí. Od ryze architektonických úvah, zda je nadále vhodné stavět mrakodrapy, se rychle přešlo k širším úvahám o "architektuře" západní společnosti a celého našeho světa, o celém tom globálním činžáku lidstva se zjevně narušenou statikou. Jakkoliv následné peripetie boje proti terorismu (omezování práv a svobod ve jménu obrany demokracie) přidržují globální reflexi světa u aktuálních událostí a jejich lidskoprávního a ústavněprávního rozměru, otazník nad celkovou sociální architekturou světa nikdy z projevů a článků zcela nezmizel.

O jaký střet se jedná, jaký přesně projev konfliktu koho s kým jsme viděli v přímém televizním přenosu z Ameriky v prvním roce 21. století?

Málokdo porozuměl tomu, že organizovaný masový zločin psychopatologické povahy, za nímž stáli středostavovští mladí muži netrpějící nouzí a podle převládajícího názoru řízení saudskoarabským miliardářem Usámou bin Ládinem, je dáván do souvislosti s globálními problémy lidstva a s rostoucími sociálními rozdíly ve světě. Nebylo a dodnes není mnohým jasné, proč generální tajemník OSN Koffi Annan 10. listopadu 2001 k Valnému shromáždění hovořil o tom, že soustředit dnes všechny síly jedině na boj proti teroristům by bylo jistým druhem vítězství týchž teroristů. Neboť "žádný z problémů přítomných 10. září se nestal méně naléhavým. Množství lidí žijících s méně než jedním dolarem na den neubylo. Množství obětí AIDS, malárie a tuberkulózy se nesnížilo. Faktory, které zapříčiňují... oteplování atmosféry, nezeslábly".

Také kritikové neoliberálního ekonomického pojetí globalizace, permanentně zmobilizovaní od nepokojů v americkém Seattlu 1999, právě tváří v tvář tak výjimečnému teroristickému aktu nezaváhali zopakovat alarmující data z dílny OSN o světové "sociální fraktuře": pětina světové populace s nejvyššími příjmy přečnívá pětinu nejchudších obyvatel Země 86x, přičemž v roce 1974 byl poměr mezi suterénem a špičkou světového bohatství 1 : 74 a v roce 1960 pouze 1 : 30. Objem mezinárodního obchodu, této páteře ideologického tvrzení o globalizaci prospěšné úplně všem, vzrostl za poslední půlstoletí 17x, ale objem finančních transakcí a spekulací - krátkých peněz a lehkých výdělků pro nemnoho jednotlivců - převýšil obchod s užitnými hodnotami zboží a služeb zhruba 50x. A hlavně: i podíl na obchodovaných užitných hodnotách se například v Latinské Americe za stejné období snížil z 11 % na 5 % a v Africe z ještě drastičtějšího mála (8 %) na zcela tragické nic (2 %). Obří koncerty proti hladu mohly začít.

Ti, kdož připomínají tato čísla v daném kontextu, jsou často obviňováni, že vlastně ospravedlňují teroristické útoky. A že svými řečmi zasahují tytéž cíle, které zasáhli teroristé unesenými letadly. Ze zatuchlých ideologických sklepení vzlíná až na jazyk některých politiků jen v trochu oslabené podobě názor, že "Amerika a svobodný kapitalismus" mají v islámských fanaticích a západních socialistech podobné nepřátele. "Rozdíl je jen v tom, že západní socialističtí teroristé se zatím omezili na rozbíjení McDonaldů a bank. Jejich ideoví vůdci je nevybízejí k hromadným vraždám, ale pouze je posilují v jejich přesvědčení o nemorálnosti kapitalismu."

V době, kdy se pražský "měsíčník pro svobodu jednotlivce", zvaný Laissez-faire, zrovna takto napojuje na globální spor o současný kapitalismus, je třeba povahu konfliktu řádně promyslet. Tím spíš, že z mocenských špiček zaznívá heslo Kdo není s námi, je s teroristy, těhotné značnou šíří potenciálních nepřátel. Naproti tomu intelektuální rozprava se z opatrnosti a piety pohybuje na úzkém prámu konvence. Zatímco z povědomí veřejnosti mizí sociální výklad kriminality a veškeré sociální problémy i konflikty jsou kriminalizovány, individualizovány a psychologizovány. Právě v takové době je rehabilitace sociální analýzy naprosto nutná.

Intelektuálové, postrádající celostní interpretaci převratných událostí, se vrhli do sporu, zda má pravdu "pesimistický" americký politolog Samuel Philips Huntington, který už dávno (1993, 1996) přeakcentoval světový sociální konflikt na střet nábožensky definovaných civilizací a - podle Egona Bondyho - "třídní boj na rasismus". Nebo zda přece jen v teorii i praxi nevítězí starší (1989, 1992), osvícenským univerzalismem orientovaná - prý "optimistická" - linie Francise Fukuyamy: příběh o "konci dějin" coby nevyhnutelném vítězství liberální demokracie a modernizace nad retardovanými skanzeny světových zadních dvorků.

Spor nad touto četbou je jistě inspirující, ale ponor do sociálního mikrokosmu islámské části světa by mu měl předcházet. V této obrovské oblasti s jednou miliardou muslimů se totiž jako v kapce vody odráží i globální dění a jeho sociální příčiny - včetně vzniku extravagantní (sebe)vraždené sekty. A postmoderní sociální konflikt - nazývám tak reálný konflikt, ve společenském vědomí však adekvátně nezobrazený a všemi možnými způsoby zastíraný - snad aspoň poodkryje svoji tvář. Jako některé afghánské ženy po porážce Tálibánu.

Sociální zdroje "boží pomsty"?

Je s podivem, že se dnes stejně intenzívně jako o Huntingtonových paušálních schématech nediskutuje o textech košatějších. Ani v nich sice klasickou sociální analýzu, obraz sociálních tříd a vrstev ve vztahu k politické moci a ideologiím, v popředí nenajdeme, zato však větší obeznámenost s reáliemi. Že sektářství může být třískou, která odlétla z padajícího stromu politického islámu, a že tento úpadek i samo sektářství, vybavené teologií neslučitelnou ani s hlavními proudy radikálního islamismu, mají nejen kulturní a ideologické, ale i sociální pozadí, se dokonce dozvíme i z prací Gillese Kepela. Jakkoliv ani on plně nevyužil šanci na odhalení sociálních příčin současné reislamizace, rejudaizace a rechristianizace, kterou nazývá "boží pomstou".

Ve své poslední knize, vydané rok před atentáty na New York a Washington, autor rozlišuje tři fáze "expanze a úpadku islamismu" v poválečné době. První fázi vymezuje zrodem moderní islámské myšlenky v 60. letech, počínaje ideology egyptských Muslimských bratří (Sajjád Kotb) a náboženskými vůdci (Pákistánec Mawdúdí), kteří ovlivnili jihovýchodní Asii a také afghánský Tálibán. A konče ajatolláhem Chomejním, jenž realizoval svůj projekt islámského státu v 80. letech. Íránskou islámskou revolucí na přelomu 70. a 80. let začala pak druhá fáze. Tato revoluce i úspěšný boj afghánských mudžáhiddů proti Sovětům, podporovaný Saúdskou Arábií, Pákistánem a - citelným způsobem - Spojenými státy, znamenaly povzbuzení pro všechny muslimy. Do poslední, "úpadkové" fáze vstoupil muslimský svět vpádem Iráku do Kuvajtu a válkou v Zálivu (1991) za mohutné účasti Západu v čele s Američany. Tyto události se výrazně dotkly mentality muslimů a vyvolaly či prohloubily rozpory mezi různými složkami islámského hnutí.

Kepela lze kritizovat za to, že k popsanému úpadku nemá jinou alternativu než obrat muslimského světa k západní demokracii, než pozvednutí tohoto světa na Fukuyamův "konec dějin". Nebo s ním polemizovat, jak prorocky učinil Antoine Basbous rovněž rok před 11. zářím, že po brutálním oslabení islamismu 90. let se tváří v tvář Západu zvedne nová, dosud neznámá islámská vlna. Ale Kepelovi nelze upřít, že tolik nezabředl do falešných konstrukcí o jednolitých náboženských kulturách. A že vzestup, úpadek a projevy moderního islamismu pojednal i ve vztahu k sociálním vrstvám, které toto hnutí podporovaly či podporují.

Sociální základnou politické islámské ortodoxie byl v muslimských zemích podle Kepela původně svazek zbožné islámské buržoazie, početné masy chudé městské mládeže a militantní inteligence. Jedině Chomejnímu se za jeho života zdařilo konsolidovat moc na této vratké základně. Jinde vztah buržoazního živlu u pák politické moci k ostatním vrstvám, zvláště k radikální dorostenecké chudině, nebyl tak srdečný a postupně dále chladl. Skupiny odstavované z hnutí pak počaly inklinovat k teroristické úchylce nábožensky vypjatých gangsterských band s velmi pochybnou teologií. Všechny politické pohyby v islámských zemích - od Alžírska a Egypta až po Palestinu či Jordánsko - znamenaly zisk pro islámskou buržoazii a marginalizaci "extrémistických skupin" chudé mládeže a části střední třídy, většinou inteligence.

Není nutné dlouho ospravedlňovat závěr, že v takovém sociálním pnutí se spoustou deziluzí nemusí mít "spodní lid" za vůdce bosého hocha v záplatované košili. Robespierre, Lenin, Castro nebo plukovník Chávez zformulovali zájmy vrstev, k nimž nikdy nepatřili. Bezděčným vůdcem sociálního protestu může být docela dobře - a v naší éře nejlépe - fanatický miliardář. Neboť pouze on je schopen vybudovat mocný nadnárodní stát-podnik či globální korporaci v podobě sítě, je s to jako jiné ctihodné státy či korporace organizovat účinný teror a umí se stát i televizní hvězdou, které byl málem přiřčen titul "muže roku". Sektář nemusí a vlastně nesmí - podobně jako římský papež - navrhovat něco konkrétního k nápravě světa nebo třeba jen k ukončení izraelsko-palestinského konfliktu. Ale musí - jako římský papež nebo Usáma bin Ládin - bojovat obecně proti Satanovi a vzbuzovat dojem, že všechny existující bolavé kauzy světa vnímá. Sekta, která chce proniknout do obecného povědomí ještě jinak než přímým televizním přenosem svého zločinu, musí zrcadlit reálné zákruty lidské historie a absorbovat mentalitu uražených a ponížených vrstev lidské společnosti. Pouhým rozprášením takové sekty pak žádné zákruty dějin ani záda lidí nenarovnáme.

Fakt, že Usáma bin Ládin je saudskoarabským miliardářem a že sebevražedný atentátník Muhammad Atta byl Egypťanem z vyšší střední třídy, je z hlediska sociální analýzy stejně nevýznamný jako holá skutečnost, že tajemný mulláh Umar, donedávna bin Ládinův hostitel a šéf afghánského Tálibánu (Hledačů pravdy), se narodil jako syn chudého paštúnského rolníka. O něco významnější je fakt, že Al-Kajdá (Základna) sídlila v nejchudší zemi světa. A že klíčové základny její sítě se rozprostřely v dalších takových perifériích, zabydlených kmeny, na něž tamější politická moc nedosáhne - buď proto, že takřka neexistuje (Somálsko), nebo proto, že je příliš slabá (Jemen, jižní Súdán). V posledně jmenované zemi rozložil bin Ládin svůj stan v letech 1991-96.

Má význam zaznamenat, čím je a kde přesně operuje filipínská skupina Abú Sajjáfa (Otce meče). Sajjáfův předchůdce a na počátku 80. let zakladatel této bandy, Abdurajak Abubakar Janjalani, studoval islámské právo v Saúdské Arábii a účastnil se v Afghánistánu války proti Sovětům (1998 byl zabit policií na Filipínách). Tato skupina, která měla historické, personální i jiné vazby na Tálibán a která proslula drastickými únosy celých výprav západních turistů, operuje hlavně na souostroví Sulu. Z dvaceti nejchudších provincií Filipín se jich čtrnáct nalézá na tomto souostroví a na sousedním ostrově Mindanao: hrubý domácí produkt na hlavu je zde 6x menší než celostátní průměr, naděje na dožití je nejnižší (57 let) a analfabetismus nejrozšířenější (25 %). Terorismus se odvíjí od bídy a parazituje na ní.

Překvapivě mnoho silných sociálních podnětů mohl mít Usáma bin Ládin i v Saúdské Arábii, ropou a HDP na hlavu velmi bohaté zemi, jejímž byl (bohatým) občanem. Pravda, moc tam nepobyl, ze Súdánu (1991-1996) se vrátil do Afghánistánu. Už to tam znal, v roce 1979 ho v Istanbulu naverbovala CIA a od dalšího roku se vrhl s mudžáhiddy do spravedlivé války proti sovětskému vpádu. Ale stálo by za psychologickou studii, jaké asi rozporné pocity zmítaly synem velkých zbohatlíků tváří v tvář Arábii, která byla v podstatě soukromým vlastnictvím rodiny Saudů a přes nynější napjaté vztahy dosud je strategickým spojencem Západu v regionu. Fanatikovi s inženýrským diplomem a z vlivného rodinného klanu asi konvenoval tmářský absolutismus, bohatství bez jakékoliv veřejné kontroly, nesvéprávné ženy v roli celoživotně nezletilých. Hověla mu i fakticky nucená práce zahraničních dělníků? Těžko říci, ale jistě se mu líbila puritánská doktrína wahábismu, o níž se od 50. let opíral oficiální Rijád. Stát s touto doktrínou na rtech postupoval proti šíitské opozici v provinciích, v nichž se zahnízdily modernizační ideje arabského socialismu a nacionalismu.

V nejvnímavějším adolescentním věku zachytil bin Ládin naftový boom (1973), který zemi uvedl do sociálního pohybu (a Západ do "ropného šoku" i - k neoliberálnímu pojetí státu a ekonomické globalizace). Natalita se v Saúdské Arábii stala jednou z největších na světě, urbanizace doslova explodovala: jestliže v roce 1970 žilo ve městech jen 23 % obyvatel, v roce 1990 už to bylo neskutečných 73 %. Rostl počet studentů, ale ve vzájemné konkurenci klesala životní úroveň této specifické sociální vrstvy, obvyklé i v jiných arabských zemích a nazývané lumpenstudentstvo. Tisíce nespokojených ullámů vycházely ze škol, otvíraly se více muslimskému světu a vrhly se i na kritiku tradiční monarchie. Počátkem 80. let udeřila finanční krize do kapes těchto nových generací a od roku 1986 stát již nedokázal zajistit místo všem diplomovaným. Válka v Zálivu (1991) způsobila pak další trauma, také pobytem půl miliónu "nevěřících" západních vojáků ve "svaté zemi islámu". Dodnes je jich v této "nejobskurnější z diktatur" 5 000.

Právě na tomto sociálně-psychologickém pozadí se Usáma bin Ládin zřekl občanství Saudské Arábie (1994), přesídlil do afghánských hor (1996) a stal se - po teroristických útocích na ambasády Spojených států v Keni a Tanzánii (1998) a na loď US Cole amerického vojenského námořnictva v Jemenu (2000) - pro USA nepřítelem číslo jedna. V této své pozici se stal zvráceným moderátorem mnohem širšího konfliktu, než se na první pohled zdá.

Podrobnější zkoumání vývoje společností jihovýchodního Středomoří ukazuje mnohonásobné prolnutí problémů této specifické oblasti s ekonomickou globalizací. Podobné "specifické sféry" se totiž množí po celém Jihu a dávno už vtrhly na Sever do "nebezpečných čtvrtí" (už ne ohrožených sociálně, ale ohrožujících kriminálně). Není přitom nutně třeba, aby Usáma bin Ládin - propojením světa svými podnikatelskými, finančními a technickými možnostmi - doložil kupodivu správnou úvahu Samuela Huntingtona o "úloze globalizace v šíření terorismu": "Komunikační a dopravní spojení, zesílená v důsledku globalizačních procesů, určitě zjednodušují činnost mezinárodních sítí, od teroristů po mafie. Nepořádky šíří globalizace stejnými kanály, které umožňují rozmach řádného obchodu a dalších zákonných aktivit."

Sami Nair, profesor Pařížské univerzity VIII, se do arabského Středomoří vnořil se svou teoretickou lupou hlouběji pod povrch, do sociálněekonomické a nikoliv jen technologické jednoty světa, jejž vědomě Huntington rozbíjí na jedinečné a sebestředné "civilizace".

V jihovýchodním Středomoří těžily státy během 60. a 70. let z obrovských půjček na dlouhodobé investice, jejichž výši umocňovalo soupeření Východ-Západ. Ale rozklad sovětského bloku a paralelní rychlá monetarizace světové ekonomiky vyprovokovaly přesměrování půjček a vyvolaly rozpočtovou krizi, která vyvrcholila na konci 80. let (Maroko, Alžírsko, Tunis, Egypt aj.). Současně se finanční nabídka přeorientovala na rentabilní oblasti a řídla směrem k zónám méně rozvinutým. Světová banka a MMF se převlékly do uniforem světových četníků a na "utrácivé" státy nasadily své programy strukturální adaptace. Vlna liberalizací, deregulací a privatizací pak rozvolnila společnost do méně ovladatelné struktury. A dala zelenou rozsáhlé sociální diferenciaci středních vrstev, postupným hlubokým změnám v sociální základně politické moci jednotlivých států a k rozsáhlé krizi státní legitimity.

Tento tak povědomý vývoj, který různou měrou postihl také "paternalistické" státy Jižní Ameriky, postsocialistické země východní Evropy, ale i západní modely "pečovatelských" států, vedl v zemích jižního Středomoří k výrazné krizi sociální mobility středních vrstev. Tradiční kategorie klientů "modernizátorského" státu - učitelé, technici, zaměstnanci sektoru služeb, úředníci - byly čím dál víc odsouvány na okraj společnosti, marginalizovány. Naopak se rozvíjely vrstvy spjaté s liberalizující se ekonomikou, tzv. svobodná povolání (advokáti, lékaři, obchodníci). V potížích se od začátku 80. let ocitají inženýři a vědečtí pracovníci, kteří byli do té doby pod zvláštní státní ochranou. Studenti státem preferovaných směrů předtím získávali stipendia a další pomoc pro své zdokonalování v cizině a po návratu byli privilegovaně umísťováni. Záhy tak vznikl rozdíl mezi nabídkou těchto profesí a poptávkou po nich na pracovním trhu. V Egyptě množství inženýrů stouplo v krátké době z 11 tisíc (1969) na neuvěřitelných 260 tisíc (1993). Z toho 37 % pracovalo ve státním aparátu a 30 % ve státních podnicích.

Realizace plánů strukturálního přizpůsobení na počátku 90. let zpochybnila společenské postavení a zhoršila životní podmínky těchto byrokratů. Dochází ke zbídačování většiny z nich, k permanentnímu poklesu jejich kupní síly, k zablokování kariérního postupu, k nutnosti vyvíjet několik pracovních aktivit najednou. (Ale i milióny Američanů se v té době hospodářského boomu v USA zapojily do dvou až tří pracovních uvazků, aby si udržely - pravdaže vysoký - životní standard.) Určitá část těchto "kádrů" byla ovšem naopak povýšena na nejvyšší administrativní, politické či vojenské posty anebo se uplatnila v rostoucím soukromém sektoru. A stala se sociální oporou "elitářských demokracií" (Maroko, Tunis, Egypt) nebo otevřených vojenských dikatur (Alžírsko, Sýrie). Transformace ekonomik - zavírání státních podniků či jejich přeměna v privátní firmy - vyvolala sociální nejistotu zvláště u mládeže, masově vyřazené ze společnosti. Rozštěpení zájmů uvnitř středních vrstev vedlo ke splynutí sociálních požadavků vědeckých a technických pracovníků s požadavky lidí zcela nebo částečně vyloučených z ekonomického systému. A k materiální, politické a ideologické podpoře této "třídní aliance" ze strany zpolitizovaných islamistů.

Islámská komponenta je tedy až poslední, nikoliv první kapitolou tohoto vývoje. Teprve krize sociálního státu a jeho ideologických zastřešení v podobě svébytně socialistických a nacionalistických konceptů znamenala obrat ke kořenům kultury, k ozvučnosti rigorózních náboženských představ ve "spodních", znejistělých a sociálně vykořeněných třídách. Až transformace těchto svérázně pečovatelských "patriarchálních" států ve "státy-noční hlídače" privátního kapitalismu (a v nové autoritářské režimy či vojenské diktatury, často nakloněné Západu) vedla k nové vlně "protizápadních postojů", tentokrát v religiózním hávu.

Boží stíny jediného světa

S výjimkou svého islámského vyústění nevyhlíží popis tohoto procesu exoticky a nezní cize uším v jiných oblastech světa, včetně těch nejvyspělejších. Všude znamenala transformace ekonomik i přechod státní a podnikové byrokracie do soukromého sektoru a úzké provázání státního aparátu s prostředím privátních firem. V tomto spojení platí prebendy a podvody za synonyma. "Fenomén víceméně srovnatelný s "komunistickou" buržoazií ve východní Evropě, kde se bývalí komunisté stali nejdynamičtější silou divokého kapitalismu," poznamenal Sami Nair. Ale na Východě i na Západě, na Severu i na Jihu se děje v různých formách totéž: příjmové a vůbec sociální rozvrstvení se prohlubuje, stát ztrácí legitimitu kvůli své snížené schopnosti ovládat ekonomiku a realizovat účinné sociální programy. Mizí důvěra v etablované politické síly, jejichž korupční skandály jsou stále četnější a jejichž programy splývají natolik, že voliče nutí k "zásadnímu" výběru mezi coca-colou pravice a pepsi-colou levice. Rozmáhají se pravicově populistické proudy, ale i nové síly na levici (tzv. antiglobalizační hnutí), kvetou konzervativní tendence v tradičních církvích. I bohatý Sever plodí samospasitelné náboženské pseudovědy (scientologie), sekty vražedné (Óm šínrikjó) i sebevražedné (Sluneční chrám, Haewen's Gate), útoky osamělých atentátníků a masových vrahů (Unabomber, Timothy McVeigh).

Také vyspělý svět nastoupil cestu plíživého autoritářství, nikoliv přímo formou autoritářských, vojenských či populistických diktatur. Dnešní cestu "nulové tolerance" zahájil zákonným omezováním přílivu migrantů, kteří - mimochodem - představovali výrazný zdroj devizových příjmů pro řadu zemí muslimského světa. A pokračuje posilováním pravomocí vyšetřovacích a vyhledávacích orgánů či tajných služeb v boji proti obecné kriminalitě i organizovanému zločinu. V Chicagu se za posledních pět let stala policie hlavním organizátorem veřejných setkání úřadů s občany. Tento trend byl nyní výrazně posílen kvůli - podle oficiálních prohlášení - časově i prostorově neomezenému boji proti terorismu.

Svět je nerozdělitelný: jeho jedinečné kultury mají shodný lidský, a tedy sociální obsah. S analogickými jevy probíhající historické etapy, charakterizované také a především otevíráním ekonomik (arabsky infitah) ve prospěch nadnárodních korporací, se potkávají všichni lidé na Zemi.

Opravdu pozoruhodné je katolické konzervativní přehodnocování "modernizačního" větru 60. let, který se zvedl na II. vatikánském koncilu, vlna "fundamentalismu" protestantů v Severní Americe a masová sekta pentacotistů, která se valí Afrikou a zvláště Jižní Amerikou. Tam tato proglobalizační a lidová "teologie prosperity" - sekty a média manipulují libovolným směrem! - vytlačuje starší a levicovou "teologii osvobození". Také ve středovýchodním a americkém judaismu přitvrzují ortodoxní směry. Postmoderní éra se tu projevuje ponáboženštěním modernity. Jan Pavel II. vyhlašuje "druhou evangelizaci". Protestantský fundamentalismus v USA odmítá princip nábožensky neutrální výuky na školách. Náboženská obroda judaismu chce být "návratem a pokáním" (tešuva) a její důraz na židovský boží zákon (halacha) je pouhou analogií vzkříšení islámského práva (šaría). Proč se pořád mluví jen o islámu?

Tradičně velmi religiózní vědomí lidí v USA je kontaminováno novým konzervatismem, jenž přímo ovlivňuje politické koncepce republikánů. V ideologii už nejsou - jako v 80. letech - tolik v popředí ekonomický liberalismus, útlý stát a individuální volba, ale o místo na slunci úspěšně bojují jiné ideje: méně důrazu na ekonomiku a toleranci, více na roli státu. O dominanci úspěšně bojují jako by "islamistická" témata: kulturní úpadek, nezbytnost posílení kontroly nad společností, potraty, soudržnost rodiny, homosexualita. Svět se slévá do religiozity a neomoralismu, které si neberou servítky.

"Znám Muhammada Attu," mohl napsat do New York Times americký profesor Fuad Ajami (John Hopkins University). A vylíčit svět mladého Egypťana z bohaté rodiny religiózního advokáta v Káhiře: disciplína a mravní přísnost egyptské buržoazie, země vystavená v 70. a 80. letech vichru světové konkurence, mladá generace frustrovaná růstem velkých hotelů a emancipovanými mravy turistických výprav. Muhammad v džínách snící svůj sen o globálním světě, studující elektrotechniku v Hamburku, mimochodem klopotně a dlouho. O to déle tedy pijící alkohol (Prorok zakázal!) a hrající počítačové hry - a nakonec si idealizující tradiční život svého lidu. A střemhlavě upadající do tenat útočné sekty. "On byl tak jemný a já mu říkal: Musíš se zocelit, chlapče!", sděloval novinářům Muhammadův otec po 11. září. Střet místní islámské tradice s globální modernizací?

Ale s čím přesně se v metropoli světové modernizace srazil dvacetiletý Američan John Walker, objevený v Mazáre-Šárífu mezi zajatými členy Tálibánu? Jde o syna ze zajištěné střední třídy, z velmi liberálního prostředí, kde se kdykoliv, kriticky a do hloubky, smělo probírat úplně všechno. Rodiče žádní hipíci, ale skoro. Chlapec hloubající, nakonec i v náboženských pravdách, vposled v islámu. Ale svobodomyslný, uvolněný, původně se jmenoval Sindh, přijal však jméno své matky.

Oba mladí muži se mohli stát oporou svých režimů. Egypťan nanejvýš mluvčím, jak je obvyklé, masovějšího a terorismus nepraktikujícího islámského hnutí. Američan pak třeba aktivistou zelených anebo, jako mnoho jeho vrstevníků, pravidelným účastníkem "pojízdného anarchistického cirkusu" (Tony Blair) proti globalizaci. Také bohulibá činnost.

Standardní profesionální sekta však ví, jak jít na mladé lidi, aby opustili své rodiny, přátele, celou sociální síť i - vlastní život. Taková sekta také ví, které mladé lidi oslovit, na které a čím zapůsobit. S povrchními hlupáky by nepořídila. Globální bojovná a politizující sekta, která vyhlásila boj globálnímu - pozemskému i zásvětnímu - Satanovi a slibuje svým věrným - pozemský i zásvětní - ráj, musí u svých rekrutů předpokládat určité povědomí o realitě. Nechystá se jim podrobně vyložit svět, jeho vztahy a komplikovaný proces možné zásadní změny k lepšímu. Stačí jí povědomí hloubavých adeptů "věčného života" o mimořádně krizové situaci, která se každý den bezděčně obráží i v kolovrátku zpráv CNN. A která v sektářském úhlu pohledu ospravedlňuje jakoukoli očistnou apokalypsu.

Problémy s modernizací

Verbíři sekt mají dnes lehkou práci. Modernizaci, jež vtahuje do svého víru celé lidstvo, totiž definují i sociologické slovníky takto: zásah do společenského systému s cílem dosáhnout soudobých parametrů, které jsou - v oblasti zboží, služeb, pohodlí, stylu života a způsobu myšlení atd. - považovány za optimální. I slovníkáři si všimli, že se v modernizaci zreprodukovala dialektika pána a raba: modernizované společnosti jsou zdrojem mocenského vlivu, zatímco tradiční společnosti předmětem. Do hesel se již nevešlo, že kýžený soubor "optimálních parametrů" života má dnes zcela konkrétní podobu tzv. washingtonského konsensu (1989), stále ještě východiska celosvětových ekonomických politik.

Základními súrami tohoto západního koránu jsou rozpočtová disciplína, "kompetitivní" kurs měny, liberalizace obchodu, zahraniční investice, privatizace a dereglementace (uvolnění předpisů nad trhem). Základními důsledky pak všude prohloubení sociálních rozdílů. Není nutno se plahočit po krajinách muslimů. V USA se část HDP ovládaná 5 % populace od 70. do 90. let zvýšila z 16,5% na 21,1%, zatímco 5% nejchudších pokleslo ze 4,8% svého koláče na 3,6%. Ve Velké Británii, vlajkové lodi ekonomického liberalismu, žije více než 23% lidí pod hranicí bídy (17% v EU). S modernizací se srazil kdekdo.

Přesvědčenými liberály a každým vnímavým adolescentem i na Severu musel otřást obludný tržní populismus, jenž objasňoval faktické vyprazdňování demokracie dávno před současným legislativním "bojem proti terorismu" a - otevřeným omezováním občanských práv. Západní muezíni halekali z mediálních minaretů, že nikoliv volební cykly a demokratické instituce, ale burza a trh nejlépe vyjadřují vůli lidu. Veškerou kritiku tohoto tržiště vykládali jako akt elitářství: elitáři od nynějška nejsou ti, kdož tráví víkendy na jachtách řízených počítači, nebo ti, kdož propouštějí polovinu zaměstnanců, aby udrželi podnik nad vodou. Elitáři jsou odboroví bossové, kteří se ještě opovažují hájit menšinové zájmy zvláštní skupiny obyvatelstva (zaměstnanců). A zvlášť drzou elitou jsou keynesiánci, kteří diktátorsky tvrdí, že je možné a nutné (sic!) organizovat společnost podle netržních zákonů.

Ale washingtonský konsensus se dostal do krize tváří v tvář realitě i pod palbou kritiky jeho vlastních tvůrců (Joseph Stiglitz, Jeffrey Sachs aj.). Pikantní je, že měl mimo jiné pomoci k rozvoji nerozvinutému světu, této líhni terorismu. Na počátku tedy byla zaostalost, kterou měl vyléčit "objev" tržní ortodoxie. Když to nepomohlo, byl učiněn "objev" institucí a požadovány "institucionální změny" (např. vymahatelnost práva). Když nepomohlo ani to, nastavěli globální lídři chrámy globalizaci, v nichž pak pod oltářem zase objevili tržní ortodoxii a - ještě větší zaostalost.

Chřípí fanatika bin Ládinova typu umí zachytit pach bludného kruhu, v němž se sám pohybuje a dokonce snad také vydělává spekulacemi tvrdé peníze. (Podobně jako v roce 1992 vydělal na spekulaci s britskou librou patron Středoevropské univerzity George Soros, autor platné myšlenky, že "otevřenou společnost" nejvíc ohrožuje kapitalismus.) Nešlo přehlédnout kaskádu teoretických zmatků, finančních krizí a pouličních srážek 90. let. Bez ohledu na to, jak jsou jednotlivé tyto události interpretovány, sama jejich hustota, stoupající razance a již jen pouhý výčet budí dojem přelomu. Tohle musí vnímat a nasávat každý náboženský vůdce a nejen zběsilí teleevangelisté v USA, kteří dávno již srší apokalyptická kázání.

Objevily se finanční krize nebývalé síly. Začaly v Mexiku (1994-1995), pokračovaly (1997) současně v celé jihovýchodní Asii, v Thajsku, Malajsii, Indonésii, Jižní Koreji a odhalily Japonsko jako chronicky chorého "tygra". Černý čtvrtek na hongkongské burze 23. října 1997 způsobil pád cen na burzách Evropy a Ameriky a rozšířil dopad krize na měny celého světa. Finanční krize v Rusku (srpen 1998) způsobila pád vlády. Krizi v Brazílii (leden 1999) neodvrátil ani záchranný balíček MMF. Vývoj na přelomu let 2000-2001 pokračoval zřícením měny v Turecku, pádem akcií "nové ekonomiky", založené na informačních technologiích. Zastavil se nejdelší hospodářským boom v USA, celosvětová recese se chystá bez přezutí vtrhnout do domovů. Zatím posledním dějstvím této ponuré štafety, která v postižených zemích sociálně neskončila návratem makroekonomických čísel do normálu, je rachot prázdných hrnců v ulicích Argentiny. Byli i mrtví a už nikdo nikomu tam nevěří, žádným institucím: bankám, supermarketům, odborům, partajím, státu. Ničí vlajky nevlály, zněly jen tamtamy hrnců.

Nová hnízda odporu proti světovému (ne)pořádku se zformovala v boji proti Mnohostranné dohodě o investicích (MAI), která byla v roce 1995 tajně vyjednávána vládami OECD a která nadřazovala zájmy nadnárodních korporací vnitrostátním právním řádům (i ochraně pracovních práv a přírody). Po přenesení obsahu - Francií odmítnuté (1998) - dohody na půdu Světové obchodní organizace (WTO) pokračovaly čím dál tvrdší pouliční happeningy "antiglobalistů" proti různým mezinárodním institucím (WTO, MMF, Světová banka, Světové ekonomické fórum, Evropská unie, G8 aj.) v různých městech světa: Seattle (1999), Davos, Bangkok, Washington, Ženeva, Praha, Nice (2000).

Hnutí zatím vyvrcholilo opozičním jednáním Světového sociálního fóra v brazilském Porto Alegre (leden 2001), ale také palbou policie do demonstrantů v Göteborgu se třemi postřelenými (červen 2001) a řáděním pořádkových sil (1 mrtvý a stovky zraněných) v Janově (červenec 2001). Tam se mezi mnoha našel i svědek z řad církevních činitelů, spatřivší "anarchistické" vandaly z Black Bloc vybíhat do boje - přímo z řad italských karabiníků. Množící se svědectví o provokacích policie podivuhodně korespondovala s přesvědčením Alžířanů, že za masakry na alžírském venkově v muslimském posvátném měsíci pokoje a míru (ramadánu) nestojí zdaleka jen Islámská ozbrojená skupina (GIA), ale i armáda, tajné služby a prorežimní milice. Cílem má být diskreditace umírněné Islámské fronty spásy (FIS), která v Západem prosazovaných svobodných volbách 1991 získala důvěru 55% hlasy voličů. K moci však nebyla připuštěna - Západem tolerovanou - vojenskou diktaturou. Inu, demokracie je demokracie, ale islámská hrozba je islámská hrozba.

Tři dny před teroristickými útoky na World Trade Center a Pentagon skončila konference OSN o rasismu v jihoafrickém Durbanu, kde se pod mimořádně ostrou kritikou s hlavně palestinskými motivy a ve zjevné izolaci ocitly Spojené státy a Izrael. Úmyslně do Durbanu vyslaní druhořadí diplomaté obou států - na rozdíl od diplomatických špiček spojenců z Evropské unie - konferenci předčasně opustili. Padala strašná obvinění, mediální polemiky žhnuly. A něco většího bylo na spadnutí.

V tak hektické chvíli si už dávno museli osamělí psychopaté lámat hlavu, jak bez úhony vložit do obálek bakterie sněti slezinné. A senzitivní, bohatý a mocný fanatik - anebo podobný pavouk či provokatér v podobné globální síti - asi už musel dostat nápad, že by bylo dobré zaučit pár lidí na leteckých trenažérech. A získat mediální slávu či strategickou výhodu nečekaným úderem proti srdci světového pořádku. Tragickým ohňostrojem proti vládním (Bílý dům), vojenským (Pentagon) a ekonomickým (WTC) symbolům politicky, vojensky, ekonomicky a kulturně nejvlivnější supervelmoci všech dob.

Stalo se. Ale nejsilnější moc lidské historie nakonec ještě víc zesílila...

Vzpomínky na budoucnost

Polský spisovatel a reportér Ryszard Kapuścinski nad troskami, které po teroristech zbyly, pojal obavu o svoji civilizaci, ale jinak než většina ostatních. Jeho obava se zrodila tváří v tvář plytkým úvahám o "fanaticích, teroristech" a o tom, "koho je třeba bombardovat". Jevilo se mu jako "nejdůležitější vymezit a pochopit kontext celé události" . Hlas volajícího na poušti, na mlatu s prázdnou slámou povrchních jalovostí.

Poletují kolem nás postmoderní fragmenty dějů. Otrlí disidenti - jako americký spisovatel Gore Vidal - připomněli v narážce na hegemonismus USA, že i v historii platí fyzikální zákon akce a reakce. Že z lesa se ozývá vždycky jen to, co se do něho nahalekalo. Jiní v této souvislosti spočítali nevinné mrtvé, více než 3000 v troskách newyorských "dvojčat" a washingtonského Pentagonu či na palubách unesených letadel-zbraní. A číslo pak porovnali - jako peruánský spisovatel a novinář Alfredo Pita - s těmi snad až 7000 nevinnými, kteří zahynuli při americkém bombardování Panamy (1989), v roce, kdy vznikla Al-Kajdá. V Panamě tehdy honili divného "drogového" prezidenta Manuela Noriegu, exagenta CIA...

Svět zaskočený razancí teroristického útoku skoro stejně, jako udivující neschopností tajných služeb útok předvídat a odvrátit (divil se i Robert Redford, hlavní hrdina filmů Tři dny kondora a Všichni prezidentovi muži), si z nedostatku záchytných bodů vybavoval různé obrazy z vnějších historických analogií. Dávné útoky, které přerostly do trvalých symbolů.

Právě 11. září 1973 bombardovalo - rovněž v přímém televizním přenosu - Pinochetovo letectvo prezidentský palác La Moneda v Santiagu de Chile, symbol místně neobvyklé kontinuity ústavnosti pro celou Latinskou Ameriku. Začal tak puč, který ustavil v zemi, nezvyklé násilným převratům, sedmnáctiletou diktaturu s masovým exilem, lágry pro politické vězně a 3000 mrtvých či "zmizelých". A při jehož přípravě a provedení prokázaly tytéž zpravodajské služby - 11. září 2001 neschopné - mimořádnou schopnost v roli pomocníků úderu na chilskou demokracii.

"Nemůžeme akceptovat, že se země stává marxistickou v důsledku nezodpovědnosti svého lidu," řekl Henry Kissinger před zahájením vojenského teroru v Chile. "Stejnou vinu jako teroristé nesou ti, kdož jim poskytují podporu, finanční i ideovou," prohlásil v jedné z prvních reakcí na 11. září 2001 týž Henry Kissinger, stále ještě významná osobnost země, která chilským pučistům poskytovala - finanční i ideovou podporu. "Je tedy třeba bombardovat Kissingera," vyvodil z toho vzápětí uruguayský nekonformní spisovatel Eduardo Galleano.

Evokací typicky americkou byl Pearl Harbor 1941, drtivě napadený japonským - zčásti i sebevražedným - letectvem (2000 mrtvých Američanů). Tento symbol "naprosto překvapivého" úderu, který teprve vtáhl USA do druhé světové války proti fašismu, však v souvislosti s útokem divých sebevrahů na Spojené státy není o nic méně zneklidňující než předchozí obraz. "Víme dnes, že Rooseveltova vláda znala úmysl Japonců zaútočit na Pearl Harbor. Nechala věcem volný průběh, aby se váhající americká veřejnost přiklonila do válečného tábora...," napsal Anselm Jappe v berlínském "alternativním" časopise Jungle World.

Je téměř jisté, že Bushův ministr obrany Donald Rumsfeld nechtěl přiklonit americkou veřejnost do válečného tábora. Jenom kongresmany k vyššímu rozpočtu na obranu. To když na den přesně osm měsíců před útoky na USA (11. ledna 2001) skoro prorocky ve své zprávě konstatoval "rostoucí zranitelnost Spojených států" na nějaký kosmický "Pearl Harbor". A navrhl nápravu: dát prezidentovi pravomoc rozmísit v odpovídajícím prostoru zbraně "pro odvrácení možných nebezpečí a pro případ nezbytnosti bránit zájmy Spojených států proti útokům". Udivení pisálci doráželi, jaké útoky a odkud má Pentagon na mysli. Téhož roku 8. května - čtyři měsíce před událostmi - tedy Rumsfeld svoji vizi překvapivě upřesnil, a to bez uvedení jakýchkoliv dalších konkrétních údajů: "Lidé jako Usáma bin Ládin snad budou moci získat satelitní prostředky."

Čtení událostí

Intelektuální debaty se snažily nějak vymanit z obrazů, příměrů a bezmála okultních souvislostí, které svádějí ke spikleneckým teoriím a k redukci dějin na klání špionážních agentur se zakonspirovanými organizacemi oponentů - nebo k představě jakési účelové součinnosti mezi prvními i druhými. Pověstí tohoto druhu bylo beztak dost, ba až příliš. A o čerstvých promenádách bin Ládina s agenty CIA nepsal jen Alláhem posvěcený tisk v pouštích a polopouštích, ale i ctihodné pravicové Le Figaro ve městě nad Seinou.

Potřebný nadhled - i nad špionážním zbeletrizováním dějů - je na levici často získáván stejným opovržením k oběma stranám střetu. Již citovaný Anselm Jappe přečetl tu postmoderní mazanici tak, že v ní spatřil střet "vousatých miliardářů" (islámských teroristů) s "bezvousými miliardáři" (králi amerických financí). Jiní usvědčili obě strany, myslící v kategoriích dobra a zla, z analogického "náboženského fanatismu" (Günter Grass) jako "vzájemně zaměnitelná dvojčata" (indický spisovatel Arundhati Roy). Na tento výklad důrazně "navázal" Usáma bin Ládin konstatováním, že "(tato) válka je ve své podstatě náboženská". Neboť "Bush veřejně řekl, že vyhlašuje křížovou výpravu, prohlásil tato slova před celým světem, a tím potvrdil tuto pravdu". Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet?

Leckomu se tak zdály být potvrzeny konstrukce Samuela Huntingtona o střetu civilizací či kultur a tento postmoderní klíč k interpretaci sociálních dějů konfliktní pluralitou zcela autonomních náboženských entit se velmi zabydlel v západní médiích. Odborníci na jednotlivé civilizace a kultury (a ovšem i důslední postmodernisté postrádající v Huntingtonově modelu pluralitu menších kulturních fragmentů, které se potkávají na sítích pluralitního "internetového národa" - vnitřně rovněž pluralitních - individuí) dogmatickou vizi amerického politologa roztrhali na kusy. Koncept osmi světových civilizací - západní, konfuciánské, japonské, islámské, hinduistické, slovanské ortodoxní, latinskoamerické (sic!) a - možná - africké (není si jist civilizovaností Afriky!) je bezpochyby šílený. Ale odráží některé důležité stránky skutečnosti, které se z jiných konceptů, pro něž platí, že "společnost neexistuje" (Margaret Thatcherová), zcela vytrácejí.

Huntington bezděčně mezi řádky svých článků, knih i rozhovorů roztrousil poznatek, že proces prohlubování sociálních rozdílů ("brazilienizace" světa) vede ke globální "balkanizaci". Ke snahám zabarikádovat se před vichrem modernizace v různých pevnůstkách, jejichž "vojenským řádem" se stává jakýkoliv alternativní breviář, který je po ruce: nacionální, etnický, náboženský, světský, regionální i globální. Huntingtona napadlo a otevřeně řekl, že "terorismus je zbraní slabých" (a další denně napadá, že také - a snad zejména - silných). Jestliže skutečné hradby jsou často postaveny na jiných vrstevnicích, než kde je vztyčuje pan politolog, neplyne z toho, že je třeba se vzdát sociální analýzy. A nesnažit se podle nosnějších šablon o shrnující soud, o modelování větších celků lidské společnosti a jejich vzájemných vztahů.

Jeden sociální zájem vyjadřuje Huntington zcela zřetelně: zájem velkých korporací, celého vojenskoprůmyslového komplexu amerického, potažmo západního. V tomto smyslu "západní civilizace" existuje nade vši pochybnost. Povrchně seznámen i s košatou americkou kulturní antropologií, Huntington - jinak zdrženlivý, protože porážky Západu ve střetu kultur se obávající - neváhá zcela zasvěceně navrhovat geostrategické tahy: "zpomalit zmenšování vojenské síly Západu", "uchovat vojenskou převahu ve východní a jihovýchodní Asii", "omezit rozšiřování vojenské síly konfuciánských a islámských států", "využívat rozdílů a rozporů mezi nimi". Vyústění těchto úvah? Západ nedobyl svět nadřazeností svých idejí, hodnot nebo náboženství, ale "především větší schopností používat organizovaného násilí".

Doplňme tuto otevřenost - v pokrytecké době skoro úlevnou - strategickými úvahami Zbigniewa Brzezinského (1997) a konkrétními fakty ze sféry ekonomických zájmů světové elity: mocenským středem světa je Euroasie, která má ohnisko nestability a chaosu ve střední Asii, v "oblasti bohaté na ropu a zemní plyn". Role Ameriky a regionálních mocností zde v tomto "dobrodružství", tedy v úsilí o "geostrategický úspěch", spočívá ve vybudování "bezpečnostního systému" v součinnosti s regionálními mocnostmi (Rusko, Indie, Čína).

Taková bezpečnost by ovšem bez pořádného zisku nelahodila. A tak Tálibán - provázen podporou Pákistánu i nadějí Američanů na stabilitu v oblasti - spěl k moci v zemi, zmítané vnitřním konfliktem různých band (dnes vítězné a hodně idealizované Severní aliance), doslova "ropnou cestou". Clintonova ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová označila dobytí Kábulu v roce 1996 Tálibánem za pozitivní událost. Stejně pozitivně nahlížela vývoj i texaská ropná společnost Unocal, která vlastnila již 54 % akcií konsorcia pro těžbu zemního plynu v Turkmenistánu. Okamžitě vznikl plán na vybudování plynovodu z této postsovětské republiky přes Afghánistán do pákistánských přístavů Gwadar a Karáčí (v Herátu se měl větvit přes Mazáre-Šáríf a Kábul do pákistánského Péšaváru, další odbočka byla narýsována na Kandahár, faktické hlavní město Tálibánu, a přes Pákistán do indické metropole New Delhi). Firma Unocal s Tálibánem vyjednávala i po příchodu bin Ládina do Afghánistánu (1996). Jednání byla - podle oficiálního tvrzení - ukončena v roce 1998 kvůli teroristickým útokům na americké ambasády v Africe, ale po porážce lidí mulláha Umara a Usámy bin Ládina v rámci operace Trvalá svoboda v zimě 2001 se okolnosti opět změnily: prozatímním předsedou nové afghánské vlády se na jednáních v Berlíně stal Hamid Karzáí - bývalý poradce firmy Unocal. Budou se stavět roury na plyn, bude práce, po práci biograf a krása bez závoje.

Samuel P. Huntington se tedy neocitl mimo realitu, když v srpnu 2000 doporučoval ve Foreign Affaires státní administrativě "podporovat zájmy firem USA" v zahraničí a "vést jiné státy k hospodářským rozhodnutím prospěšným Americe" (a dále pak prosazovat ve světě americké zákony, podporovat vývoz zbraní z USA a zároveň totéž ztěžovat jiným zemím). Nezaškodí však zpřesnit jádro jeho fragmentárního pojetí světa porovnáním s univerzalistickým pojetím fukuyamovské linie, která jen zdánlivě představuje protichůdné "čtení událostí" po 11. září.

Podstatou Fukuyamova "konce dějin" je - vyjádřeno co nejjednodušeji - tvrzení, že liberální demokracie od roku 1989 až do nekonečna nemá alternativu, že tato liberální demokracie nejlépe funguje v USA a že uvedený model nakonec všichni přijmou. Huntington sice naoko - a velmi přesvědčivě! - před takovou "arogancí", ba "hegemonistickou iluzí" varuje, současně však nevynechá jedinou příležitost, aby náležitě nepřipomněl své vlastní civilizaci nutnost "organizovaného násilí". A že nakonec je vlastně nejlepší obranou útok. Západní civilizace je sice svými hodnotami "jedinečná", ale Huntington rozhodně ostře nekritizuje USA za to, že mají "globální zájmy i odpovědnost", že se "pokoušejí všude ovlivňovat události" a že podporují globalizaci. Výsledkem je vlastně totéž zevšeobecnění modernizace jako ve fukuyamovských modelech. Rozdíl je v tom, že Huntington přiznává násilný charakter i nejisté konce tohoto střetu a že si ve slabých chvílích uvědomuje jeho sociální pozadí. Byť i v takových případech, kdy strhává ze světa falešnou masku svých "civilizací", hledá jiné zástěrky, například demografické. Tak problém tlaku z chudé části světa vidí v tamějším růstu populace a v nízkém věkovém průměru obyvatel, "kteří jsou zdrojem migrace, nestability a terorismu". Rozdíl mezi Fukuyamou a Huntingtonem je zde v tom, že první předpokládá postupnou asimilaci všech na globální kulturu, zatímco druhý tvrdí, že "mnoho přistěhovalců být asimilováno ani nechce". Prostě se do kina nehrnou.

Dlužno přiznat "fukuyamovcům", že jejich ideologičtí běžci nenesou tak zjevnou štafetu překabátěného rasismu a až exhibicionisticky odhaleného slovního militarismu jako "huntingtonovci". Že jejich štafeta naopak plane osvícenskou myšlenkou o univerzalitě lidských bytostí a práv, která může být - a leckde také je - vzpruhou emancipačního sociálního pohybu. Když íránský profesor filozofie Daryush Shayegan přímo v "proislámštělém" Teheránu hájil ideu, že od Francouzské revoluce existuje jen jedna historie světa (historie západní civilizace jako "velký projekt modernity", který "inflitruje všechny civilizace" a naráží na "reakční odpor věr a tradic"), chtěl pouze oponovat Huntingtonovi. Ale vyjádřil hlavně protirežimní emancipační nálady teheránské mládeže, jejímž kultovním filmem se v roce 1999 stal americký Titanic (zrovna ten!). A naprostým idolem - pochopitelně - Leonardo di Caprio.

Autenticitě vskutku univerzální lidské touhy po svobodě neradno se vysmívat a vždy je nutno se snažit o její vskutku lidské naplnění.

Nelze však také zapomínat na faleš hollywoodských kulis. A skoro stalinistická, jakkoliv dobře míněná dikce o "velkých projektech" a "reakčním odporu" zcela zapomíná na koloniální "břemeno bílého muže", na tu "civilizační misi" Západu, při níž také duněla děla z metropolí proti "barbarům" v provinciích. Na misi, která se dnes vtěluje jednou (ve fukuyamovském konceptu) v humanitární bombardování "lotrovských režimů", podruhé (v konceptu huntingtonovském) v křížovou výpravu proti teroristům, skrytým v lůně svébytných, neasimilovatelných a dozajista také reakčních - leč naštěstí vojensky porazitelných - civilizací.

Fukuyamovská svatá čtení o univerzální modernizaci - stejně jako huntingtonovské breviáře o střetu kultur - jsou jen dvě strany téže obří mince, která lidem zastírá výhled na reálné sociální konflikty. A která má vymýt z mozků samotných účastníků sociálních střetů byť jen závan vědomí o jejich obsahu.

Jestliže pro Francise Fukuyamu skončily dějiny věčnou západní liberální demokracií tak, že se "vyčerpaly ideologické konflikty", tedy střety "starých" sociálních zájmů, je v tom zcela ve shodě s ideologem "třetí cesty" původně socialistických labouristů, s Anthony Giddensem. On také - a prý "nikdo" - si "nedovede představit lepší model společnosti než je ten, který spojuje výhody tržní ekonomiky s parlamentní demokracií". Stále opakuje, že "nikdo nemá žádnou alternativu". I pro Huntingtona existuje "alternativa" jen jako porážka západní civilizace jinou civilizací. Jinak si myslí totéž, když vyhání z dějin jejich základní obsah, a tím i on dějiny teoreticky ukončuje: války a jiné konflikty se už "nebudou odehrávat mezi sociálními třídami, mezi bohatými a chudými ani jinak ekonomicky definovanými skupinami..." Mezi kým tedy? Jistě, mezi kulturami.

Ale Alvin a Heidi Tofflerovi odborně zjistili, že tento boj vždy probíhal mezi "vlnami", mezi nižšími a vyššími vývojovými stupni lidských pospolitostí. První vlnou byla zemědělská, druhou průmyslová a třetí - tou naší, nejlepší a nejvyšší - informační společnost. Právě jsme byli svědky boje této poslední skvělé civilizace na konci dějin s agrárním vývojovým stupněm Tálibánu. A vždycky je to boj proti "reverzionismu", tedy "patologické nostalgii po domněle lepším světě" v dávné minulosti, po jakémsi "zlatém věku" . Jenže takový stroj času "zaručuje neustálou chudobu, hladomory, patriarchát, totalitu a krátký život", hrozí Tofflerovi.

Měli bychom se spíše hrozit všech těch ideologických kamufláží, které jsou sponzorovány, kolportovány a předkládány lidem k věření v naší "kultuře". A v době, kdy 225 jedinců, pozemšťanů z masa a krve, vlastní majetek v hodnotě 1 000 miliard dolarů, tedy ekvivalent ročního příjmu 47 % nejchudších obyvatel Země (2,5 miliardy lidí). Kdy 30 miliónů lidí umírá ročně hlady a 14% obyvatel této planety nemá naději se dožít 40 let. A kdy i na vyspělém Západě se znepokojení občané mobilizují pod provokativně utopickým - ovšemže francouzským - heslem, že Jiný svět je možný! (Autre monde est possible!). Jde snad také o "reverzionismus", o "reakční odpor" z lůna určité tradiční víry, která tentokrát kupodivu vzešla - pane profesore z Teheránu - z Francouzské revoluce?

Laureát Nobelovy ceny, autor Satanských veršů, terč vražedné fatwy (1989) ajatolláha Chomejního a historik Salman Rushdie dostal v hektických dnech po 11. září jiný satanský nápad, jak lidstvo úplně zbavit myšlenkového potenciálu a soudnosti: škodí prý nám nejen náboženství, ale také historie. "Národy... jsou zmrzačeny historií. Pamatují si - a řešení problému se stává nemožným." A doporučil vedle sekularizace (zesvětštění), rovněž - takto doslova - ztrátu paměti. "Jsou takové okamžiky, v nichž by bylo vhodné nechat historii zmizet..."

Rushdie sám podal vyčerpávající informaci o možných sociálních kořenech svého orwellovského postoje: "... pocházím z velmi bohaté rodiny, dostalo se mi velmi kvalitního vzdělání v jedné známé prestižní škole v Anglii, vystudoval jsem v Cambridge a nikdy jsem nepoznal chudobu. Žil jsem velmi pohodlný a privilegovaný život." Také proto prý měl vždy pocit "nezakořeněnosti" a cítil, že patří "všem místům a občas do žádného".

Neexistuje přesnější popis života, myšlení a pozice dnešních pánů světa a jejich "symbolických analytiků" (Robert Reich) v téhle globální - a proto znovu naší nynější - krizi!

V jedné důležité věci "protiklady" Huntington-Fukuyama zcela zřetelně splynuly. Mezi základními hodnotami jedinečné západní civilizace (křesťanství, pluralismus, vláda zákona) jmenoval s patřičným důrazem Samuel P. Huntington individualismus.

Na posledním pražském Fóru 2000 odmávl Francis Fukuyama teroristy jako "reakci na proces modernizace" a poté soustředil pozornost na přílišné rozbujení kolektivních lidských práv. Ta prý začala právy žen a invalidů, pokračovala právy Indiánů a odsouzených, aby nyní dospěla k právům homosexuálů a zvířat. Tak to tedy ne! Vždyť tady před námi "v jazyce lidských práv", prohlásil teoretický dědic osvícenského humanismu, ožívá "starý boj mezi liberalismem a socialismem" (sic!). Proto je třeba "nevycházet z definice zájmů". A "hájit lidská práva, ale jen individuální".

Tento individualistický akcent obou symbolických analytiků není pouhým výrazem opravdu nutné péče o vždycky znovu opomíjenou ochranu jedince. Je také - a v dané souvislosti především - pokračováním péče o vyprazdňování sociální reality. V ukončení velkých dějin nekonečnem ubohých poměrů lidé neuvěřili. Popravě dějin za hradbami virtuálních civilizací se kdekdo vysmívá. A historickou paměť ještě ne všichni slíbili zahodit do koše.

Co s tím? Bude nyní nutné přesvědčit lidstvo o jeho dobru - manuálně?

Už teď se zdá, že se exploze z 11. září s následnou "tlakovou vlnou" prohánějí v kulisách hollywoodského westernu. Role jsou předem rozděleny režiséry moci, dány genetickou povahou postav. Přerod účinkujících v padouchy a hrdiny, okolnosti, vývoj a vyzrávání nikoho nezajímají. Záleží jen na tom, kdo dřív tasí kolt či kdo bude dřív dopaden, "mrtvý, nebo živý" (Bush). Wanted.

Tento způsob rozvržení světa si však už dávno patentovala masmédia, hlavní symbolický analytik naší doby, režisér, scénárista i svačinářka v jedné osobě.

17. prosince 1996 obsadilo japonské velvyslanectví v peruánské Limě komando MRTA (Revoluční hnutí Tupac Amaru), vedené Nestorem Cerpou. Teroristé drželi v budově rukojmí až do 22. dubna následujícího roku, kdy byli speciálními jednotkami zmasakrováni (a to i ti, kteří se vzdali). Tehdejší prezident Alberto Fujimori - neoliberál, autoritář a manipulátor, který se nyní skrývá v Japonsku, aby se v Peru vyhnul trestnímu stíhání - byl celým světem oslavován jako nekompromisní vymítač terorismu. Ze dne zásahu speciální jednotky obletěla zeměkouli z velmi mnoha, z bezpočtu fotografií pouze jedna jediná: v záběru stojí Fujimori na točitém schodišti ambasády. A zrovna nad mrtvým Cerpou jako nad loveckou trofejí se tam kochá svým vítězstvím. V tomto mediálním podání je všechna politologie dneška: politické střetnutí není nikdy konfrontací dvou tezí, dvou argumentů, dvou koncepcí světa, ale především prostým soubojem dvou mužů, dvou nadsamců. Jde o žánrový obrázek, na němž zabiják staví na odiv vlastní moc nad mrtvolou svého soka.

Hle, vrcholná civilizace "třetí vlny", ona informační společnost opravdu informovaná, tedy in-formovaná, to jest zformovaná, utvářená a přitesaná pro - neandrtálskou jeskyni...

Zlatá doba nenastává, bude kamenná!
Karel Kryl

Ale než se tak stane, je nutno suše konstatovat, že dosud neznáme všechny podrobnosti o pachatelích atentátu z 11. září 2001. A že odlišit bezchybně globalizaci zločineckého podsvětí od globálního "nadsvětí" moci a vlivu je právě tak těžké, jako odlišení čistých peněz od špinavých.