Motto:
"Ano, máte pravdu. Islám ve mně způsobil hluboký převrat. Pohled na tuto víru, na ty lidi neustále žijící v boží přítomnosti mi odhalil cosi většího a opravdovějšího než světské zábavy. Začal jsem studovat islám a pak Písmo."

Charles de Foucauld
v dopise Henrymu de Castries
8. července 1901

K bibli skrze korán. Tak by se dal nadepsat životopis francouzského vědce Charlese de Foucaulda (1858 - 1916). Dlouhá léta si tenhle štrasburský rodák připadal vykořeněný. Domácí duchovní tradice mu přišla vyčpělá, Evropa unavená, osud zlý. Až islámský svět otevřel mladému zeměpisci novou životní perspektivu. Díky muslimům nakonec porozuměl i evangeliu. Přijal ho za své a jako katolický kněz pak dlouhá léta působil v Africe - s pouštními Tuaregy žil jako jeden z nich. Je to příběh, který zavál čas, anebo příběh, jehož čas právě přichází? Co dnes mohou dát muslimové světu bible a křesťané světu koránu? A jak je to se vztahem k jiným civilizačním okruhům? Budou náboženství v globálním věku spíše příčinou napětí a válek, nebo zdrojem stability a rozvoje?

Muslimové a války protestantů s katolíky

Dvě věci podstatně ovlivnily v posledních stoletích vztah křesťanského světa ke světu koránu: oddělení trůnu a oltáře, a pak také ekumenismus, respektive probuzení zájmu o jiná náboženství. Zatímco křižáci na začátku druhého tisíciletí pořádali válečné výpravy, aby osvobodili Boží hrob z rukou ďábelských muslimů, "křižáci" na začátku třetího tisíciletí pořádají válečné výpravy, aby osvobodili Boží muslimy z rukou ďábelských hrobařů. Zdá se být přitom jedno, z jakého kulturního okruhu konkrétní hrobaři jsou. Novodobí "křižáci" neváhají tasit meč proti Saddámu Husajnovi, Slobodanu Miloševičovi, ani sektářům z hnutí Taliban poskytujícím ochranu nekorunovanému králi moderních teroristů. Nejde o to potlačit muslimy jako tolikrát v minulosti, ale vytvořit z nich partnery k široké výměně, spolupráci, dialogu. Dialog je v této souvislosti obzvlášť frekventované slovo.

Západ dobře ví, co v rámci dialogu s muslimskou částí světa nabízí: koncepci demokracie, svobody, lidských práv a technického pokroku. Kdybychom ale ve vlasti dolaru a eura položili lidem otázku, co země islámu nabízejí jim, scvrkla by se možná odpověď na ropu, nová odbytiště západního zboží a turistický ráj. Jaká přezíravost sebevědomých Američanů, pomyslel by si asi řadový muslim při pročítání výsledků takové ankety. Tohle že je dialog? Co vlastně ti konzumní rozumbradové vědí o našem islámu? A proč nám sem tahají tu svoji zvrhlou morálku s rozvody jak na běžícím pásu, svatbami homosexuálů a vraždami nenarozených dětí? Proč nás nenechají na pokoji, když ani my se jim nepleteme do jejich věcí?

Posuňme podobné otázky o nějakých šest set let dozadu, kdy křesťané psali zhruba stejný letopočet jako dnes muslimové (odolejme přitom pokušení myslet si, že islám je dnes v období "křesťanského středověku"). Jak by asi tenkrát reagovaly evropské země, kdyby jim nějaká rozvinutá východní mocnost předepisovala demokratické recepty na léčení středověkých mocenských sporů? Kdyby ve jménu ochrany lidských práv hájila kacíře? Kdyby se zbraní v ruce dělala rozhodčího soupeřícím evropským státům? Jakkoli dnes Západ nemůže rezignovat na šíření evangelia demokracie, může reflektovat způsob, jakým svou víru šíří. Násilná "evangelizace" by mohla být kontraproduktivní. A rozmanitý islámský svět, mající od počátku politické ambice, dnes nepotřebuje konfrontaci se Západem, ale prostor k tříbení ve vlastních řadách. Ostatně, své o tom ví i zmiňovaná matka Evropa. "Právě války protestantů s katolíky způsobily, že se na Západě rozšířil liberalismus a oddělil stát od církve," komentuje kontroverzní minulost americký politolog Francis Fukuyama a dodává: "Mezi protestanty a katolíky bylo hodně násilí, a to natolik destruktivního, že se ukázalo jako nutné oddělit politický systém od náboženství. Také islám musí podle mého názoru projít tímto procesem. I uvnitř islámského světa panuje řada rozdílných názorů na podobu islámské vlády. A trvání na tom, že v každé z těchto zemí má zůstat tvrdá vláda islámu, je jen recept na nekonečné konflikty."

Oltář je dál než trůn

Západní společnost se rychle vyvíjí a církev za ní pokulhává. Tak se to někdy říká. Právem. Zdá se ovšem, že ve vztahu k muslimům je oltář dál než trůn. Zatímco politici jen obtížně formulují realistickou vizi budoucích vztahů s islámskými státy, křesťanští teologové vyslovili poslední dobou teze, které otvírají dveře k dosud nevídané spolupráci s vyznavači Alláha. Zásadní průlom přinesl už v šedesátých letech dvacátého století Druhý vatikánský koncil. "I když během staletí povstaly mezi křesťany a mohamedány četné rozepře a nepřátelství, posvátný synod všechny vybízí, aby zapomněli na to, co bylo v minulosti, a snažili se vzájemně si porozumět, hájit a společně podporovat sociální spravedlnost pro všechny lidi, mravní hodnoty, mír a svobodu," konstatuje koncilní dokument Nostra aetate. Podle něho církev pohlíží s úctou na muslimy, "kteří uctívají jednoho Boha, živého a svébytného, milosrdného a všemohoucího, Stvořitele nebe i země".

Tyto myšlenky korespondují s názory velké části jak evangelických, tak pravoslavných teologů. Důležitá diskusní fóra přitom vznikla pod hlavičkou Světové rady církví. Činí se i nově ustavená Papežská rada pro mezináboženský dialog a Papežský institut arabistiky a islamistiky v Římě, mezi jehož přednášejícími nechybí muslimové. Rozvíjení vztahů s islámským světem patří vůbec - vedle dialogu s židy - k silné stránce pontifikátu Jana Pavla II. Ze současných katolických teologů věnujících se mezináboženskému dialogu určitě zaslouží pozornost tübingenský profesor Hans Küng, který se svými spolupracovníky systematicky hledá společného jmenovatele různých duchovních tradic. V rámci projektu Světový étos odvážně zkoumá téma islámu jako cesty spásy, ale také Muhammada jako proroka a koránu jako Božího slova. Razí tezi, že věrnost vlastní víře a velká otevřenost vůči víře jiné se nevylučují.

Právě foucauldovská otevřenost odlišným duchovním tradicím se zdá být tím, co odemyká dveře, oddělující prostor pouhé tolerance od prostoru sdílení a vzájemného obohacení. Dokládají to životní příběhy takových osobností jako byl Mahátma Gándhí, který vysoce oceňoval evangelium, Martin Luther King, který vysoce oceňoval Gándhího nebo třeba orientalista a původně matrikový katolík Louis Massignon. Ten - podobně jako Foucauld - dostal impuls k objevování novozákonní zvěsti v době, kdy se zabýval islámem. Především jeho historií a mystikou. Stalo se tak v Bagdádu začátkem dvacátého století. Celý život potom zasvětil dialogu mezi křesťany a muslimy (na konci života přijal v církvi kněžské svěcení byzantského obřadu). Má velký podíl na výrocích Druhého vatikánského koncilu o islámu, a to i přesto, že se koncilních rozhovorů nedočkal. Zemřel roku 1962, kdy koncil začal.

Střetávání dialogů

Massignon se ovšem zabýval i židovstvím. Šířil pojem abrahámovské náboženství jako společné pojmenování pro "náboženství lásky" (křesťanství), "náboženství víry" (islám) a "náboženství naděje" (židovství). Smíření mezi nimi se stalo dalším z jeho životních témat. Čtyřicet let po Massignonově smrti však není týdne, kdy by světové agentury nepřinesly zprávu o krvavých blízkovýchodních střetech židů a muslimů. Útok z jedné strany je interpretován jako odveta za předchozí útok ze strany druhé. Naděje na smír v nedohlednu. To vztah židů a křesťanů prochází fází mírného optimismu. Obě skupiny se zabíjejí více v rámci svých komunit než navzájem. Atentáty v Severním Irsku a vražda izraelského premiéra Jicchaka Rabina se na konci uplynulého století staly mediálními symboly doby. V minulosti tomu přitom bylo přesně naopak. Zatímco židovsko-křesťanský dialog měl po dlouhá staletí podobu někdy velmi drsného monologu ze strany křesťanů, na muslimy si židé nemohli moc stěžovat. "Za arabského panství se vedlo židům všude daleko lépe nežli dříve za panství křesťanského," shrnul problém před více než třiceti lety vrchní rabín českých zemí Richard Feder.

Současný stav židovsko-křesťanského dialogu maně vystihují slova Federova nástupce rabína Karola Sidona, jemuž každoročně kardinál Miloslav Vlk posílá přání k Vánocům a Novému roku: "Pro mě ale jeho Vánoce nejsou svátkem. Já mu taky neposílám blahopřání k našemu Nového roku, je to náš Nový rok, ne jeho. Kardinál Vlk to myslí dobře, mě to těší, ale zároveň za tím vidím onen cílový křesťanský postoj, že jednou budeme všichni křesťané. Cílem židů ovšem není udělat ze všech lidí židy." Ano, obě strany chtějí dialog, ale každá by ho vedla jinak. Křesťané jaksi iniciativněji, židé zdrženlivěji. Ti první vnímají ty druhé jako starší bratry, velikonoční víra Ježíšových následovníků se historicky utvářela právě vymezováním vůči židovství. Navíc křesťané vědí, že se mají židům za co omlouvat. Naproti tomu židé jsou - důvodně - přesvědčeni, že křesťané přes všechnu snahu dosud nezreflektovali svůj podíl na holokaustu (šoa). Misijní geny nejsou lidem synagogy vlastní a křesťanství jako takové je, až na výjimky, příliš neinspiruje. V historickém kontextu však toto dnešní střetávání dialogů představuje nesporný krok vpřed.

Je možné být věrným židem otevřeným evangeliu, a na druhé straně věrným křesťanem bytostně sdílejícím osud židů? "Jsem žid, který věří v Ježíše Krista," říkával o sobě pražský spisovatel Franz Werfel, autor románu Píseň o Bernadetě. "Přesto ale necítil tento spisovatel a básník potřebu odhazovat své židovství ani v občanském, ani v náboženském smyslu," připomíná pražský historik Oto Aleš Kukla, mimochodem katolík hluboce spjatý s údělem Izraele. "Podle Werfela je žid povinen zůstat tím, čím je. Přestoupí-li jen nějakým laciným způsobem ke křesťanství, aby si usnadnil situaci, stává se v zásadě zrádcem: opouští slabé, pokořované, kteří byli potupně a bolestně vykázáni z dějin, zříká se účasti na životě Božího lidu, který se protrpěl dějinami až po naše časy a konečně zrazuje tím vším i samotného Ježíše Krista. Žid, který uvěřil v Ježíše, má tím spíše vytrvat v židovském údělu," píše Kukla s tím, že i Ježíš zůstal po celý život věrný společenství židů.

Svoboda a náboženství

Mnohovrstevné ovlivňování provází vzájemný vztah světa a náboženství. Stěží bychom dnes měli Evropskou unii, kdyby se nesmířili do krve znepřátelení katolíci a evangelíci. Ti by ovšem nepřekuli tak rychle meče v radlice, kdyby je k tomu zase nezačala tlačit liberální osvícenská společnost. Stěží by k nám dnes jezdilo tolik turistů, kdybychom neměli Prahu magickou. Praha magická je ale z velké části dílem křesťanské a židovské kultury, jejíž symbióze dali požehnání moudří panovníci. V moderních dějinách se přitom ukazuje jako zásadní vztah svobody a náboženství. Kde šly ruku v ruce, vládla tvůrčí stabilita, kde šly proti sobě, zadělávalo se na války. Názorně to dokládají Amerika a Evropa devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Zatímco na starém kontinentu se svoboda ocitala v roli protináboženské provokatérky a náboženství v roli odpůrce drzé svobody, ve Spojených státech splýval duch obou v jedno. "V Americe byli lidé přesvědčení, že jste-li věřící, jde vám o svobodu. A jde-li vám o svobodu, musíte stát za křesťanstvím nebo za judaismem. Z biblické myšlenky stvoření totiž plyne nezcizitelná důstojnost každého člověka," poznamenává americký politolog Michael Novak.

Pravda, islám - na rozdíl od judaismu a křesťanství - takovýto důraz na individualitu nemá. Proto si tolik nerozumí s demokracií. V islámu náleží vláda Bohu, na Západě lidem. Svět koránu cítí sekularizaci jako hlazení proti srsti, ve světě bible se tatáž sekularizace stala trendem. Další vývoj? Půjde-li Západ cestou, která se bude líbit Bohu, o to snáz půjde islám cestou, která se bude líbit lidem, chtělo by se říct. Skutečnost je komplikovanější. Do hry totiž vstupuje nacionalismus. Izrael a Palestina neprožívají ani tak konflikt dvou náboženství (v životě většiny obyvatel obou zemí nehraje náboženství tak vyhraněnou roli) jako konflikt dvou nacionalismů: z jedné strany ještě nevyhlášeného Státu Palestina, z druhé strany již vyhlášeného Státu Izrael. Arabové padesát let vyhrožují, že zaženou židy do moře. Židé na oplátku Palestinci pohrdají. "Izraelci nechtějí ani na minutu uvažovat o situaci Arabů, protože jsou s nimi ve válce, a kdyby si dovolili pocítit k nim lítost, kdyby se s nimi ztotožnili, ohrozilo by je to," přiznává izraelský spisovatel David Grossman.

V takové situaci se muslimům těžko vnímá židovský důraz na individualitu a židům muslimský smysl pro kolektiv, zejména pro rodinu. Obě komunity jsou obrněny ve svých pravdách. Neslyší se. Politici můžou jednat až do němoty, nic nevyjednají. Odnikud nikam se jde. Kdo ví, jestli ale právě tohle není ta pravá chvíle pro náboženství. "Zjistil jsem, že když přijdu do mešity a lidem v ní je jasné, že ctím islám jako hlubokou cestu k poznávání Božské přítomnosti, tak mě jsou ochotni přijmout, dokonce i v uprchlických táborech v Gaze, kde jsem sloužil jako voják," říká židovský novinář Josi Klein Halevi, který se dlouhá léta zabývá vztahem judaismu, křesťanství a islámu. Dva roky cestoval po mešitách v Gaze, na Západním břehu Jordánu, v Galileji i Jeruzalémě. "Lidé byli ochotni poslouchat, když jsem jim říkal jako sionista, že návrat židů na tato území byl Boží vůlí. Všichni s tím nesouhlasili, ale byli ochotni poslouchat. Jako věřící jsme schopni dosáhnout stupně porozumění, který je politickou cestou nedosažitelný."

Sňatek Východu a Západu

Svobodný občan, demokratická společnost, hmotný blahobyt, smělé technologie, vyléčené nemoci, člověk na Měsíci, sjednocující se Evropa. K takovým plodům dospěl židovsko-křesťanský Západ s využitím řecké filozofie a římského práva. Vedlejšími produkty nadějného vývoje jsou ovšem stres, rodina v krizi, příroda v krizi, zdrogované děti, v učebnicích dějepisu zdrcující kapitoly o dvou světových válkách. Lidé se bojí té třetí, jejíchž konců raději nedomýšlet. Neorientují se v záplavě informací. Navzdory komunikačním možnostem jsou často sami. Zklamáni politiky i osobními neúspěchy (v době kultu úspěchu) propadají pocitu, že nic nezmění, že je nikdo nebere vážně, že nejsou vůbec důležití. Jako by se - při všem pokroku - staly jejich erbovním znamením vykořenění a frustrace. Co jsme přehnali a co zanedbali? Co děláme špatně? Jedni doporučují zachovat trend a ve jménu zdravého rozumu trpělivě zlepšovat chod společnosti. Jiní upozorňují, že současné drama Západu je především dramatem jeho ateistického humanismu, který se chtě nechtě stává humanismem nelidským. Apelují přitom na návrat k domácím duchovním kořenům. Další si myslí, že domácí duchovní kořeny dnes už nestačí.

"Na Západě dominuje maskulinní aspekt - racionální, aktivní, agresivní síla mysli, zatímco na Východě převládá aspekt feminní - intuitivní, pasivní, soucítící síla mysli. Budoucnost světa závisí na "sňatku" těchto dvou aspektů lidské mysli - vědomí a nevědomí, rozumu a intuice, aktivity a pasivity," tvrdí anglický benediktin Bede Griffiths, který prožil roky v Indii. "S judaismem a islámem má křesťanství společnou semitskou strukturu jazyka a myšlení; musí se ale naučit vidět tuto společnou tradici se všemi jejími jedinečnými hodnotami ve světle tradice orientální. Musí se naučit všemu, co jí může dát hinduismus, buddhismus, taoismus a konfucianismus," soudí Griffiths. Podle něho dnes Západ působí na Východ agresí vědy a techniky, vysávající člověka i přírodu. A právě východní pojetí Boha jako toho, kdo přebývá v člověku i přírodě, může být pro západní svět inspirující. Bůh Západu je totiž - v duchu semitského pojetí - Bohem transcendentním, Tvůrcem a Pánem, vládcem nad člověkem i přírodou.

Pohleď, Zápaďane, do zrcadla Východu a pochopíš, co ti chybí, radí Griffiths. Podobně ty, východní člověče, považující často hmotný svět za iluzi: v zrcadle Západu můžeš objevit druhou polovinu své duše. Je ovšem možné, že člověk ani při usilovném pohledu do cizího zrcadla nic nepochopí a neobjeví. Třeba jako mladík, o němž v jedné ze svých knih vypráví indický jezuita Anthony de Mello: "Byl posedlý hledáním Pravdy, a tak opustil rodinu a přátele a vydal se na cestu. Procestoval mnoho zemí, plul mnoha oceány, vyšplhal na spoustu hor a celkem vzato prošel i mnoha těžkostmi a útrapami. Jednoho rána se probudil a zjistil, že mu je už sedmdesát pět a dosud Pravdu nenašel. A tak se s lítostí rozhodl ukončit hledání a vrátit se domů." Dlouho mu trvalo, než dorazil do rodného městečka. Když otevřel dveře svého stavení, našel tam - Pravdu. Trpělivě na něj čekala po celou dobu, co ji hledal jinde. "Pomohlo mu to bloudění Pravdu najít?" ptá se Mello a vzápětí si odpovídá: "Ne, ale díky němu ji poznal."