Z hlediska věcného lze konstatovat, že po intenzivních přípravách byla nalezena rámcová shoda zúčastněných subjektů na formě i obsahu normativní úpravy nejbližší etapy digitalizace. Oproti původní představě nového komplexního zákona se přistoupilo k formě novely stávajícího mediálního zákona (č.231/01Sb.) spolu s dalšími dílčími novelami souvisejících norem, např. telekomunikačního zákona.

Pří přípravě původního mediálního zákona se nepodařilo rozsáhleji zakomponovat základní pravidla a regule pro přechod k digitálnímu vysílání. Aktuální návrh pak již obsahuje i základní , a dá se říci že konsensuální , principy návrhu :

• technicky jsou možné 2 digitální celoplošné multiplexy, počítá se s významnou rolí veřejnoprávního média
• licence pro provozování jednotlivých digitálních multiplexů by měla udělovat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) a následně také dohlížet na plnění podmínek provozování (např. i stanovení povinných programů, objem dodatečných služeb ad.). Funkce RRTV zůstane tedy i nadále v zásadě v regulaci obsahu vysílání.
• kompetence Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ) budou především v oblasti telekomunikační infrastruktury (přenosové a distribuční funkce) bez ohledu na programový obsah vysílání.

Určitou aktuální novinkou jsou, kromě výsledků experimentálního digitálního vysílání (ČRa a.s. a Czech Digital Group), také ověřovací studie TESTCOMu, zpracované pro RRTV. Poměrně novým prvkem vycházejících z této studie je mj. také určitá technická možnost postupného fázového přechodu z analogového vysílání na digitální na platformě ČT2 (resp. příslušném kmitočtovém přídělu), při možnosti zachování možnosti souběhu systémů. Při přechodu by přesto mohlo dojít k určitému omezení rozsahu a tím i úbytku diváků (radikální argumentace pro využití této cesty je poměrně malá sledovanost ČT2). Tím se tak alespoň teoreticky otvírá možnost ještě jednoho digitálního multiplexu k dosavadnímu limitovanému plánu 2 celoplošných multiplexů. Nelze také opominout i existenci omezených možností pro územně omezené neceloplošné digitální vysílání, nikoliv nezajímavého - například v Praze. Současně takováto řešení mohou být i ekonomická, neboť využívají stávající infrastrukturu.

Některé záměry obsažené v návrhu (a zřejmé z informací v rámci přípravných jednání) v rámci deklarování veřejnoprávního multiplexu směřují, podle mého názoru, v této chvíli poněkud nepřipraveně a tudíž rychle k přímému "kompletnímu přidělení" celého multiplexu veřejnoprávní České televizi (ČT), v rámci kterého by byl třeba prostor i pro veřejnoprávní rozhlas. Podporuji zásadní a významnou roli veřejnoprávních médií v digitální budoucnosti, chybí mi však dokončené odpovědné základní koncepční posouzení a rozhodnutí, včetně posouzení politicko-ekonomického i časového.

Samotný kompletní provoz multiplexu pod správou ČT má nesporně řadu výhod, vč. ekonomických (především v doplňkových komerčních službách). Nevýhodou je pak mj. očekávaná potřeba navýšení finanční (koncesionářské) podpory. V zahraničí je takový model obvyklý. Ovšem to je v prostředí, kde není počet multiplexů limitován jako v ČR a kde je na pozemní vysílání odkázáno pouze cca 20% oproti 80% domácností u nás. Právě v této situaci je třeba připomenout existenci dvou velmi zjednodušených základních principů - buď vytvoření kompletního veřejnoprávního multiplexu a 2. komerčního nebo stanovení tzv. mustcarry, tj. povinného zařazení celoplošných médií do 2 komerčně provozovaných multiplexů (které budou nabídnuty do soutěže). Výhody i nevýhody obou variant lze velmi rozsáhle popsat, stručně lze pak konstatovat, že významným kriteriem pro systémové rozhodování je především finanční náročnost (nákladovost z pohledu veřejných financí nebo snad naopak příjem z prodeje licencí ze soutěže?). Otázkou také je, přes současnou trvalou kritiku technické omezenosti volné soutěže v éteru, reálnost ekonomicky i divácky efektivní existence množství možných nových televizních kanálů v rámci poměrně ekonomicky omezeného domácího trhu.

V každém případě strategická koncepce je nyní také otázkou politického i ekonomického rozhodování. Významnou součástí problematiky je pak aktuální i budoucí financování přechodu na digitální systémy a koncepce financování a ekonomických otázek v rámci budoucí úlohy ČT (a ČRo), ať už bude rozhodnuto o kterékoliv variantě. Dosavadní "veřejnoprávní" rozpočet a finanční projekce, pokud vím, v zásadě zatím tyto otázky neřeší ( a to ani na nejbližší období). S ohledem na dostupné informace z činnosti Rady ČT i vrcholového managementu televize a především na dosavadní pracovní priority spíše ve stabilizaci instituce ( resp. řešení provozně-personálních a dramaturgických oblastí ) se obávám, že nebyla dosud vedena odpovídající plnohodnotná koncepční diskuze na téma digitalizace a role ČT (ČRo). Také proto RRTV je připravena komunikovat na pracovní úrovni s Radou ČT i na toto téma. Původně plánované společné zasedání v červnu bylo zatím z organizačních důvodů odloženo.

K pozici Českého rozhlasu (ČRo) v procesu digitalizace se domnívám, že je nejprve vůbec potřebné provést seriózní komplexní inventuru stávajících kmitočtových přídělů (právě takový základní "audit" je v současnosti dokončován na RRTV). S ohledem na nabytí účinnosti nového zákona o ČRo, který mj. zásadně mění přidělování nových frekvencí (a to i v souvislosti s novým územněsprávním členěním státu (kraje) a systémové podpoře regionálních pracovišť ČRo), je třeba vyhodnotit efektivitu dosavadního využívání frekvencí. V některých regionech a lokalitách je dnes velmi častá možnost "naladění" ČRo 1 na 2 někdy i 3 různých kmitočtech, s poměrně dobrou kvalitou příjmu. S tím se nabízí otázka, zda před kmitočtovým "přednostním" dovybavením a rozšířením ČRo nelze některé překrývající se frekvence využít jinak, lépe, nebo přehodnotit jejich efektivitu či zda je v případě "nadbytečnosti" nenabídnout privátnímu broadcastingu. Z hlediska financování digitální přípravy a následné realizace pak u ČRo vidím problém v analogii s ČT. Nezapomeňme přitom také na nesrovnatelně jinou situaci rozhlasového vysílání z hlediska požadavků a vůbec poměrně nízké poptávky po nové digitální rozhlasové technologii ( mj. výrazný problém také v otázce obměny přijímačů na digitální technologie, např. i autorádia apod.).

Z hlediska některých společných problémů médií veřejné služby v přechodném období i v budoucím plně digitálním "věku" a také mj. při výrazné koncepční organizačně-programové shodě (zejména v posílení úlohy v regionech, zpravodajsko-informační sítě apod.) se tedy stále více znovu otevírá otázka forem kooperace v rámci společné budoucnosti. Po období "krize" v ČT spolu s hledáním efektivity organizační, finanční i produkční a stále nezodpovězených otázek budoucnosti veřejnoprávních institucí je určitě vhodné znovu, odpovědně posoudit možnosti a varianty synergického fungování nebo i snad určitého propojení ČRo a ČT se všemi výhodami i nedostatky. Právě všestranná náročnost a komplikovanost digitalizační revoluce vymezuje nejvyšší čas nalézt zásadní odpovědi ve vztahu k budoucnosti. Toto rozhodnutí pak zcela zásadně ovlivní celý český mediální prostor.

Autor je členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání