"U osmi dětí, s nimiž jsem se jako psycholog setkal, jsem zjistil neurotické projevy a počínající školní fobii ze strachu a hrůzy, aby něco nezapomněly nebo neudělaly pro školu špatně. Protože jinak by je paní učitelka postavila před tabuli na tzv. výstavku hlupáků a před celou třídou by říkala, že tohle jsou ti největší hlupáci. Dětem říká paní učitelka číslem. Pětkou a čtyřkou známkuje i za pohybové neobratnosti. Kdo se hlásí na WC a jde moc rychle, musí se vrátit a jít pomalu. Kdo řekne, ze chce čurat, dostane lepáka, stejně jako za jiné chyby.

( http://www.fod.cz/zpravod/zpr101.htm#skola)

"mám známé, kteří kdysi svého nyní už 30 letého syna přivazovali v posteli. Mě to tenkrát šokovalo a bylo mi ho líto, ale jen potud, pokud mi ho nesvěřili na 3 dny k hlídání. Večer se ukázalo,ze když ho uložím do postýlky, on tam nechce zůstat a neustále přelézá a přichází zpět. Když už to bylo asi po páté a bylo už skoro 10 hodin večer, ráda jsem se k jejich obvazům uchýlila"

z diskuse na Britských listech

(http://www.blisty.cz/fum.php?tid=10366&num=10&off=40)

"Irena učitelku při běhání v parku upozornila, na to, že jí není dobře. Nevěřila jí. Dokonce musela běžet kolečko navíc, při kterém zkolabovala"

(http://www.lidovky.cz/akademie/clanekakzs.asp?r=akzs&c=A011011_155956_akzs_jel)

Zemřela přirozenou smrtí bez cizího zavinění, řekla mluvčí severomoravské policie Dagmar Bednarčíková

(http://www.lidovky.cz/akademie/clanekakzs.asp?r=akzs&c=A011012_154259_akzs_jel)

"Facky, kopance, tahání za vlasy nebo rány učebnicí do hlavy nejsou na českých školách nijak výjimečným jevem. Učitelé s pomocí podobně drsných metod běžně "zasahují" proti neukázněným žákům" Jak byli potrestáni žáci: pohlavek 50 %, vytahání za vlasy 35 %, kliky a dřepy 35 %, vytahání za uši 35%, úder učebnicí do hlavy 29 %, úder ukazovátkem nebo pravítkem 24 %

(http://www.lidovky.cz/clanekdomaci.asp?r=domaci&c=A010611_092940_domaci_lvv)

Proč nám představa, že se něco takového děje u nás v práci, vadí, ale ve školách a školkách ji považujeme za něco normálního, a dokonce mnozí chtějí, aby se tyto praktiky dál používaly?

Psychologové to již dlouho vysvětlují tak, že týranému dítěti připadá násilí na něm páchané jako normální (nemá totiž srovnání se skutečně normálním stavem) a zvykne si na něj.

-Jak psala čtenářka v diskusním fóru o perverzním zvyku rodičů spoutat syna v postýlce, neboť nechtěl spát - "Ukázalo se, že jemu to ale vlastně vůbec nevadí, že už nastavoval ruce, abych mu je přivázala"

(http://www.blisty.cz/fum.php?tid=10366&num=10&off=40)

podobně se například chovají i dlouhodobě sexuálně zneužívané děti - také se již nebrání a odevzdaně čekají...

Když pak týrané dítě v dospělosti vychovává své děti, používá "normální" výchovné metody, procento týraných dětí v domácnosti rodičů, kteří byli týráni, je mnohonásobně vyšší než v normálních rodinách.

Občané téhle země jsou podobně jako týrané děti na tyto "normality" zvyklí - v dětství je řezali páskem, vařečkou, gumovou hadicí (nejčastěji používané nástroje) byli zavíráni do tmavé komory, do sklepa.

Ve škole museli při prohřešku stát "na hanbě", byli zapisování do seznamů, přesazováni do zadních lavic. Ve školních jídelnách museli na povel, sníst co jim nandají - běda, když neměli rádi žemlovku, rajskou polévku nebo zatuchlé hovězí - povinně dojíst! A pro jistotu měly učitelky službu v jídelně coby bachaři, aby náhodou někdo nepronesl třeba nedojedené maso.

Nebránili se, zvykli si, bylo to pro ně "normální".

Proto slyšíme, že "Rodiče trestaných dětí považují postih od zaměstnavatele za dostatečný." "Rozhodně bych nechtěl, aby je tahali po soudech. Myslím, že už byly dostatečně potrestány tím, že případ vyšel na veřejnost," (v případě učitelek v mateřské školce, kde se přivazují děti k židli a zalepují se jim ústa)

nebo: náměstek ředitele Výzkumného ústavu pedagogického v Praze Jan Tupý se však domnívá , že by učitelka za své jednání neměla být potrestána. _Největším trestem je už to, že se tato tragická událost stala. (v případě dívky, kterou tělocvikářka uštvala k smrti, přestože si stěžovala na nevolnost)

proto někteří rodiče volají po "osvědčených výchovnách metodách"...

Dalším problémem je to, jak v naší společnosti chápeme dítě - Všichni odborníci již dnes ví, jak důležitá je vazba dítě - rodič na vývoj psychiky. Co byla realita - po několik generací probíhal porod spíše jako chirurgická operace, léčba nemoci. Dítě bylo matce po porodu odebráno a několik dní i týdnů drženo v izolaci, občas jej přinesli nakojit. Někteří "odborníci" dokonce radili dítě nekojit, aby se nerozmazlilo. Otec se do prvního kontaktu s dítětem dostal až po týdnech.

Jak si měly děti vybudovat pocit bezpečí a sebevědomí? Děti jsou ve společnosti chápány jako přítěž, když brečí v tramvaji, lidé okolo se zlobí, matka okřikuje dítě apod.

(Všimli jste si že v cizině není normální nechat kočárek s dítětem před obchodem?)

Ve škole je pro změnu považovali za masu, ze které není dobré vyčnívat - a trestali jinakost.

Smutné je, že to často trvá dodnes. Nikoho to ale nemůže překvapit, vzhledem k argumentům uvedeným výše.

Je to uzavřený kruh, ze kterého je těžké vykročit.

Proto asi máme tolik významných, ve světě známých lidí, tolik odborníků a sebevědomých občanů, proto vidíte na ulici tolik usměvavých ohleduplných lidí.

Asi zatím neexistuje průzkum, kolik rodičů a učitelů zná Úmluvu o právech dítěte, bojím se že jen velmi malé procento ji četlo.

Ještě smutnější je, že například soudy dodnes nevyslechnou dítě v záležitostech, které se jej týkají (svěření do péče jednoho z rodičů apod.), a to ani v případech dětí kolem 15- 17 let. Je to sice v rozporu s mezinárodními úmluvami...

Ale co my víme, koho doma přivazovali k posteli?

Je to přece normální...