27. 5. 2002
Sdělovací prostředky nejsou překážkou komunikaceSdělovací prostředky nejsou překážkou komunikace - analyzujme stav společnosti. Ne všechna západní média jsou dobrá, ale studujme tamější dobrou praxi - proč v některých případech a v některých zemích dokáží být sdělovací prostředky kvalitní? - Příspěvek, přednesený na osmém Salonu kritického myšlení, na téma "Média jako překážka v komunikaci?" který se konal o minulém víkendu v Litoměřicích.
|
Diskurs o médiích v české společnosti je obětí určitých mýtů. Je to pochopitelné, protože lidé reagují jen na základě toho, co vidí kolem sebe ve své společnosti, a nemají možnost srovnání, jak záležitosti mohou fungovat jinde. Neznají tzv. "dobrou praxi". Je pochopitelné, že postkomunistické společnosti jsou po desítkách let tuhé vlády autoritářské ideologie destabilizované a chaotické - většinou v nich neexistuje pevný etický řád a vědomí kulturních, politických a civilizačních hodnot. Vládne relativismus. Ve všech západních společnostech tomu tak většinou není, i když, paradoxně v důsledku destabilizačních vlivů globalizačních trendů není vyloučeno, že i západní společnosti pomalu začínají směřovat k chaosu postkomunistického typu. Zatím však tam ještě situace není katastrofální a zkušenost naznačuje, že budou mít zřejmě zavedené demokracie dostatečné množství vnitřních regeneračních zdrojů, aby se s vznikající destabilizační krizí vyrovnaly. Nejslabší je situace v postkomunistických zemích a v zemích třetího světa. Na Západě - navzdory tomu, že i tam jistě existují i špatní novináři - stále ještě probíhá v médiích relativně racionální, inteligentní veřejná debata - určitě tedy ve Velké Británii. Veškerá aktuální témata jsou v takové diskusi zkoumána ze všech stran, v diskusi se odstraní nesmysly. K základním otázkám tak víceméně vzniká celonárodní konsensus. (Například to, že bylo po vyvraždění žáků 1. třídy ve skotském městě Dunblane rozumné zakázat soukromé vlastnictví střelných zbraní. Nebo že kouření je škodlivé.) Objeví-li se posléze nové informace, diskuse o dané otázce v médiích je znovu otevřena a konsensus se na základě těchto nových informací poopraví. (Ve společnostech postkomunistických, kde lidé často nejsou zvyklí racionálně a otevřeně diskutovat, zkoumat témata z objektivního, nezávislého hlediska a hledat v nich slabá místa, se nezřídka pouze opakují stereotypní ideologická či lobbistická stanoviska. Mnohým občanům v postkomunistických zemích bývá způsob vytváření tohoto postupně proměnlivého, dynamického konsensu nepochopitelný. (Mimochodem, tohoto společenského konsensu často na Západě využívají novináři v médiích při rozhovorech , aby jeho prostřednictvím politika tlačili ke zdi. Ten nemůže říct v televizi naprostou hloupost, třeba že "není prokázáno, že kouření škodí zdraví" anebo že "AIDS způsobuje podvýživa. V postkomunistických společnostech, jako je česká, vládne většinou relativismus. Je "svoboda projevu" a každý si může v médiích říkat, jaké zjednodušené hlouposti chce.) V destabilizovaných postkomunistických společnostech se také často opakuje jiný nesmysl. Po pádu komunismu prý "slovo ztratilo smysl". Není to pravda. Jak vydavatel internetových Britských listů mohu svědčit o tom, že slovo má stále tutéž společenskou brizanci, jakou mělo i za komunismu. Jde o to, porušujete-li zavedený konvenční diskurs něčím novým nebo jiným. Není pravda, že ve zralých demokraciích všichni ignorují, co kdo kdy řekne. Všimněte si útoků třeba na Susan Sonntagovou, když odsoudila hysterické nacionalistické reakce některých Američanů po 11. září. Jak obrovský vliv měly v české společnosti Britské listy, kdy jako jediné médium koncem roku 2000 nezávisle a věcně analyzovaly vzbouření v České televizi. V Británii proběhla během posledních měsíců velmi energická diskuse o válce v Afghánistánu, která bezpochyby ovlivnila mezinárodní mínění i praktickou politiku. Problémem nejsou sdělovací prostředky, ale stav společnosti. Je to začarovaný kruh. Sdělovací prostředky odrážejí stav společnosti. Hlavní potíž je, že v České republice jsou společenské elity bez vlivu - stejně tak, jako tam skoro každý kašle na etické normy: jediným směrodatným hlediskem bývá vlastní osobní prospěch. Je pravda, že i v západoevropských společnostech zřejmě pomalu ustupuje - především v důsledku technologického vývoje a demokratizace informačního diskursu - vliv meritokracie, v podstatě uzavřených, vzdělaneckých elit, které si střežily moc nad společností a - vlastně nedemokraticky - nepřipouštěly, aby do vlády věcí veřejných pronikal nevzdělaný populismus. Otázka napětí mezi lidovým míněním a vzdělaným, informovaným diskursem je nesmírně zajímavá a právě ta by se měla stát předmětem veřejné diskuse. Vrátím se k tomu za okamžik. Nejprve bych se však chtěl stručně pro příklad zmínit o mediální situaci ve Velké Británii. V žádném případě nepohlížím na Británii nekriticky a mnoho rysů britské společnosti lze jistě energicky odsoudit. Mediální situace je tam však velmi podnětná. Existuje tam stále ještě dobrá praxe. Ptejme se prosím konkrétně, proč to je možné zrovna v této zemi. (Britové přitom na svá média poslední dobou silně nadávají.) Ano, vychází tam hrubě bulvární denní listy a značná část národa se baví stále více na většinu televizních kanálu pronikající nenáročnou zábavou. Vedle toho však existuje celostátní veřejnoprávní rozhlasová stanice BBC Radio 4, která je absolutní vlajkovou lodí nezávislé a kritické žurnalistiky, je proslulá svými razantními a kritickými moderátory. Výrazně přispívá ke kultivaci veřejné debaty - bezpochyby v roce 1997 přispěla k pádu konzervativní vlády, protože ministři vlády Johna Majora se pravidelně podrobovali na této stanici živým rozhovorům v nejposlouchanější dobu ráno v 8. 10 - kdy jedou lidé do práce - a systematicky se sami v nich svými absurdními výroky zdiskreditovali. Radio 4 se nezabývá pouze politickou publicistikou, ale má i vynikající pořady o novém vývoji ve vědě, v kultuře a v literatuře. To je stanice, kde byl nedávno interviewován Henry Kissinger, který na dotaz, jestli se nestydí za to, že nařídil v sedmdesátých letech bombardování Kambodže a je tedy hromadným vrahem, praštil mikrofonem a odešel ze studia. Poslední dobou se stanici Radio Four zvyšuje poslechovost. Je to stanice, která zásadně vysílá jen mluvené slovo - žádné hudební předěly středního proudu jako v Radiožurnálu - a v současnosti ji poslouchá v Británii přes 11 milionů lidí. Nejposlouchanější komerční rozhlasovou stanicí v Británii je rádio Classic FM, které kromě klasické hudby nabízí posluchačům i směsici kulturních služeb a politických informací - to nyní pravidelně poslouchá 6,8 milionů lidí. Pozoruhodné kulturní vědecké a politické dokumentární pořady sledují miliony diváků na komerční kulturní televizní stanici Channel Four, na veřejnoprávní dvojce BBC 2 a nyní na novém, kulturním digitálním televizním okruhu BBC 4, který začal vysílat letos v březnu a snaží se napodobovat étos rozhlasové stanice Radio 4. Hlavním problémem ve společnostech, které nemají pevné povědomí o kulturních a civilizačních hodnotách, jak se pomalu a trpělivě rozvíjely v Evropě a v Americe za posledních padesát let, je mediální manipulace nevědomé veřejnosti. Ta má shodou okolností původ ve Spojených státech ve dvacátých letech dvacátého století a kořeny jdou k Sigmundu Freudovi a šiřiteli jeho myšlenek, Edwardu Bernaisovi. Stručně zrekapituluji argumentaci vynikajícího čtyřdílného dokumentárního seriálu BBC 2 The Century of the Self, který se vysílal letos na jaře a který, v důsledku jeho medializace v Britských listech, odvysílá i Česká televize. Bernaise pohrdal obyčejnými lidmi a zastával názor, že jim stát nemůže důvěřovat: jsou příliš silně ovládáni podvědomými touhami a pudy na to, aby byli schopni racionálně zvládat rozhodování v demokratické společnosti. Bernaise naučil americké podnikatele, jak manipulovat veřejnost tím, aby kupovala jejich výrobky nikoliv pro jejich vlastní hodnotu, ale jako symboly nejrůznějších podvědomých pudů. "Kupujte naše mýdlo nikoliv proto, že se jím dobře umyjete, ale protože se jeho užíváním stanete atraktivním a budete mít množství sexuálních partnerů." Tato manipulace - argument zestručňuji - se stala naprostým základem moderního marketingu a z něho, s ničivou silou, přešla i do politiky. Viz Václav Klaus: volte ODS, protože se v hloubi duše bojíte Němců. Média jako sama o sobě nejsou vinna. Je zapotřebí efektivní společenské regulace a kontroly - jenže zejména v české společnosti, výrazně zdecimované právě v důsledku "kletby Pražského jara", v sedmdesátých a v osmdesátých letech, kde to dokazují opakované krize v televizních stanicích a nesmírně nízká kvalita televizního vysílání, vládne začarovaný kruh. Protože neexistuje inteligentní veřejný diskurs, na jehož základě by vznikl - i na základě studia, jak je tomu v zahraničí - informovaný konsensus, co dělat, a ten by byl nadstranicky dodržován a vynucován, nemohou existovat ani kvalitní sdělovací prostředky, které by tento diskurs umožňovaly. Veřejná debata by se měla soustředit právě na to, jak rozbít tento začarovaný kruh. Zkoumejme, proč společnost toleruje špatné sdělovací prostředky. Proč novináři nepovažují za věc cti projevovat, neideologický, nezávislý hrdý a kritický postoj. Je hlavní příčinou korupce? Otázky, které zformulovala ve svém zadání tato konference, jako například Platí v mediální oblasti jen pravidla trhu? Kdo manipuluje média? Kde jde o šíření informací a kde poplašné zprávy - byly myslím víceméně, v zralejších demokraciích vyřešeny a v dobrých médiích se projevují zavedenou praxí. Odpovědi většinou najdete ve standardních učebnicích, zabývajících se současnými sdělovacími prostředky. Měli bychom se o víceméně už uzavřené mezinárodní diskusi na toto téma informovat, a zaměřit pozornost pak na něco jiného, tedy na kvalitní regulaci mediálního prostředí a na dodržování těchto standardů. Nepřijímejme nekvalitu. Požadujme vyšetřování korupce a vytvoření takového prostředí, v němž by se přísně stíhala. Řeknu to příměrem: Když se mi někdo vloupá do bytu, není asi rozumné zahájit filozofickou diskusi o tom proč a jak lidi kradou, rozumnější bude jít na policii a předpokládat od ní účinnou akci. |