Jde o chladnokrevné, zcela nesentimentální rozšíření našich historických znalostí. Britský historik Beevor je autorem celé řady knih o vojenských záležitostech, z nichž zřejmě nejvýznamnější je jeho dílo Stalingrad: The Fateful Siege (Stalingrad: Osudové obklíčení). Je vynikajícím způsobem kvalifikován k tomu, aby psal o pádu Berlína. Argumentuje, že nepředstavitelné utrpení, které Rusku přivodili nacisté před Stalingradem i během jeho obléhání, vyvolalo intenzivní nenávist všeho německého a obrovskou touhu po pomstě.

Stalin chtěl ovládnout Berlín dříve než Británie a Spojené státy z mnoha důvodů, mimo jiné chtěl získat i německé zdroje uranu a německé atomové vědce, ale hlavním důvodem byl Stalingrad.

Rudá armáda se řítila k Berlínu v intenzivní zuřivosti, poháněné nenávistí, touhou po pomstě, alkoholem a testosteronem. Fungovala "ve zcela chaotickém stavu, bez disciplíny, což se zdá pro totalitní stát překvapivé". Byla to situace, v níž měl dojít k obrovskému množství hrůzných zločinů, k individuálnímu i hromadnému znásilňování německých žen.

Jde o tak tabuové téma v Rusku, že ani dnes nechtějí ruští veteráni z druhé světové války přiznat, k čemu skutečně došlo při invazi Rudé armády na německé území. Přiznají několik výstřelků a pak celou věc bagatelizují jako nevyhnutelný důsledek války. Jen málo ruských veteránů je ochotno přiznat, čeho všeho byli svědky. Těch několik osob, které jsou ochotny o tom hovořit otevřeně, nepociťují žádnou vinu, "Všechny si zvedly sukně a lehly si pro nás na postel," řekl předseda Komsomolu u jednoho tankového praporu. Chlubil se, že "se v Německu narodily 2 miliony našich dětí."

"Jeden lékař odhadl, že v Berlíně bylo znásilněno asi 100 000 žen," píše Beevor, z nich "10 000 zemřelo, většinou spáchaly sebevraždu. Procento mrtvých žen bylo zřejmě daleko vyšší než mezi 1,4 milionem těch, které trpěly ve východním Prusku, v Pomeranii a ve Slezsku. Usuzuje se, že celkem byly znásilněny asi 2 miliony německých žen a velmi podstatná menšina, ne-li většina, byla znásilněna mnohonásobně." Nejenže znásilňovali vojáci Rudé armády německé ženy, znásilňovaly také "ukrajinské, ruské a běloruské ženy a dívky, které byly právě osvobozeny z totálního nasazení v Německu," což "absolutně ochromuje jakékoliv pokusy ospravedlnit chování Rudé armády jako pomstu za německou brutalitu v Sovětském svazu."

Těch několik málo sovětských důstojníků, kteří se snažili zabránit vlně násilí, zjistilo, jak svědčil jeden z nich, že "je to absolutně nemožné". Vojáci Rudé armády projevovali naprosto děsivou směsici iracionálního násilí, opileckého chtíče a spontánní laskavosti vůči dětem. "Jeptišky, mladé dívky, staré ženy, těhotné ženy, matky, které právě porodily, byly všechny znásilněny bez milosti. Sovětší vojáci zacházeli s německými ženami daleko více jako se sexuální kořistí války než jako s náhražkou za německou armádu, jíž by se mstily." Německo si to do určité míry zavinilo samo: "Nejhorší chybou německých vojenských úřadů bylo to, že odmítly před příchodem Rudé armády zlikvidovat zásoby alkoholu. Domnívaly se totiž, že opilá armáda nebude schopna bojovat. Jenže právě alkohol dodal ruským vojákům odvahy k znásilnění německé ženské populace."

Sovětští vojáci však v Berlíně nebyli jediní, kdo se tam "tělesně uvolňovali". Jak se k Berlínu blížila Rudá armáda, mladí němečtí vojáci chtěli za každou cenu "přijít o své panictví" a nacházeli ochotné společnice u německých dívek, které "dávaly přednost tomu vzdát se nejprve snad jakémukoliv německému chlapci, než přijedou opilí a pravděpodobně násilničtí sovětští vojáci." Jak píše Beevor, "je dávno známo, že smrtelné nebezpečí je afrodisiakum a jak svědčili očití svědkové, "všichni, jak se zdá, se stali obětí erotické horečky" a důstojnící SS byli v lascivním obětí s dívkami, které odlákali z ulic. Byla to "apokalypsa totalitní zkorumpovanosti," kdy "betonová ponorka podsvětí říšského kancléřství vytvářela existencialistické kulisy - scénu pekla."