Jak popisovat současné společnosti, zejména když jsou podrobeny lokálním i globálním otřesům? Jaké zobecnění odvodit z neslýchaně složitých společenských, ekonomických, civilizačních změn? To není jen problém takzvaných obyčejných lidí, ale také expertů a úřadů. Problém tím naléhavější, že velkou část z toho, co se dosud považovalo za jasné, je třeba promyslet znova. Ať už jde o limity funkčnosti volného trhu, nebo obecněji o rezistenci kapitalismu vůči chaosu, který sám produkuje.

Promýšlet to znamená radikalizovat myšlení, jen obtížně pronikat přes vrstvy různých pohodlných, protože otřepaných frází, které činí svět neprůhledným.

"Společnost se stává stále méně čitelnou, rozšifrovat ji je čímdál těžší". Protože se uskutečňuje "nebývalá transformace způsobů rozdělování a hierarchizace. Už nemají výlučně kolektivní charakter (který nachází svůj výraz v příjmech, vzdělání atd.); stávají se individualizovanějšími a proměnlivějšími. (...) Narůstající obtíže s pochopením společenské struktury (...) zhoršuje jakási »reformátorská entropie«. Krize politiky zasáhla sociální vysvětlování, které je jistě jednou ze zásadních funkcí politiky. (...) Ve složité situaci je jak reformátor, tak občan: Reformátor proto, že se mu stále hůře daří získávat a kanalizovat sociální energii, občan proto, že přišel o uspořádánost svých postojů". To psali v roce 1996 známí francouzští politologové Jean-Paul Fitoussi a Pierre Rosanvallon v knize Nový věk nerovností (Le nouvel âge des inégalités; polsky Czas nowych nierownosci, Kraków, 2001) - a jejich slova jsou stále aktuálnější. Přinejmenším částečně vysvětlují, odkud pochází dnešní krize chápání světa: Vůbec ne z nedostatku rozumných diagnóz, ale z jejich úporného znevažování decizní sférou a médii.

Rozumných textů pojednávajících o tom, jak přemýšlet o společnosti, politice, světě, je více - starých i nových. V praxi ale vítězí efektní, nicméně svůdné formulky. Zvláště v krizi, kdy je skutečnost ještě méně srozumitelná, roste pokušení propadnout jednoduchým radikalismům. To je hrozivé, protože současně s tím - jak ukazují výzkumy - klesá důvěra ve všechny společenské instituce. Bylo by ideální, kdyby od politiků, čili od státu, vycházely pokusy o zřetelný popis světa v krizi. Bylo by vítanou normou, kdyby se politici v takové situaci zdrželi přílišného zjednodušování. Jsme ale stejně daleko jak od ideálu, tak od normy, na pravici stejně jako na levici.

"Jistá odrůda manicheismu, která ovládla diskurs, bývá často způsobem, jak se vyhnout podstatě věci a současně s tím stavět na odiv povrchní radikalismus", píšou Fitoussi a Rosanvallon. Na Polsko v krizi to sedí jak ulité. V důsledku toho víme o tom, co je třeba dělat, stále méně a méně. "Reformátorská entropie" stoupá.

Zdroj: ZDE