Zbouráním železné opony se nám otevřely dveře do světa. A potřeba znalosti cizích jazyků se stala klíčem k naší integraci do mezinárodního společenství. Diskuze v Britských listech o potřebě zvládnou nejdůležitější světový jazyk to potvrzuje. Padají návrhy. Stát by měl zajistit středoškolákům možnost vycestovat.(J. Čulík, J. Rovenský). Martina Kopecká hledá pomoc u nedabovaných filmů a klade otázku: "Máte jiné návrhy, jak zlepšit angličtinu v Česku?"

Nežádejme po vládě a státu nemožné. Řešení se nabízí na komunální úrovni. Prakticky každé městečko a město v ČR má nějaké zahraniční partnery. Na tomto základě je třeba stavět naše jazykové chrámy. Jen je nutné nalézt spolehlivé, rozumné komunální politiky, kteří pochopí, že mají v rukou klíče k budoucnosti svých dětí, své země. Odmítnou zdvořilostní výměny vedení radnic jako to nejdůležitější, proč uzavírali partnerské smlouvy, a dají prostor zástupcům škol a podpoří všestranně cestování školáků k jejich zahraničním kolegům.

Několik osobních zkušeností s uvedenou praxí. Naše malá země z nás dělá věčné studenty cizích jazyků. Ve Francii, Anglii, Německu, Rusku, atd., tuto potřebu s námi nesdílejí. Jejich děti nemají žádný praktický užitek ze studia českého jazyka. Proto jsem vždy se zahraničními partnery sestavoval program pro jejich školáky tak, aby obsahoval atraktivní prvky, aby vůbec projevili zájem o výměnné pobyty. Co jim ČR může nabídnout? Určitě dva-tři dny pobytu v Praze, poznávání geografických zvláštností, které scházejí v oné zemi (hory, jeskyně), historická místa (Slavkovské bojiště), návštěvy hradů a zámků, exkurze do průmyslových, zemědělských podniků, filmových ateliérů aj. Na Moravě pak tradiční folklor, zpěv. A vše, co je blízké mladým lidem. Na školách to dokáží a mladí ze Západu doslova objeví u nás exotiku, aniž by museli cestovat po Asii a Africe. Jejich zkušenosti z pobytu u nás se pak stávají nepostradatelnými při hledání dalších zájemců o výměnné pobyty.

S učiteli na středních školách (v Rusku a ve Francii) jsme se rok předem dohodli na počtu žáků, termínu výměnného pobytu. Doporučuji pro začátek 14-denní pobyt v rodinách. Na konci prvního ročníku. (Pro nezbytnou potřebu praxe jsem žáky učil i používání subjonctivu, což je látka až IV.ročníku, neboť na místě pak potřebují vědět např. , že po výraze Il faut... je nutno užít tvar slovesa aller, faire, savoir, atd. v této frekventované podobě). Moji žáci pak chodili se svým vrstevníky do školy a další tři roky pobytu na střední škole už dokázali sami hledat příležitost odjet za "svou" rodinou. Samotný odjezd do družebního města nebyl nepřipravený. Po půl roce výuky moji prváci dostali za úkol napsat dopis svému francouzskému/ruskému kolegovi/kolegyni, představit sebe a svoji rodinu. Dopisy jsem odeslal na družební školu, a tam si moje žáky "rozebrali" zájemci o výměnu. Posléze dostali dopisy-odpovědi a mohli si udělat představu, co je čeká. Mohu říct, že není lepší druh motivace pro studenty, než vědomí, že se ocitnou na řadu dnů v prostředí cizí rodiny. Pro moje městské děti byl doslova šok, když se ocitli na farmách, kde poznali tvrdou práci, způsob dojíždění do školy, rozdíly ve stravování, denních návycích atd. Měl jsem štěstí, že naše družební školy byly kousek od Kavkazu a Černého moře, ve Francii u pohoří Vercors. Ale především to nejhlavnější. Zbývající tři roky studia na střední škole věděli žáci, proč se jazyk učí, dokázali nasát za dva + dva týdny bezprostředních kontaktů s cizinci schopnost slyšet intonaci a výslovnost, udělat si představu, co je na učení se jazyku to nejdůležitější.

K tomu všemu je důležité, aby volení zástupci v městských zastupitelstvech měli všech pět pohromadě. A ne jako v jednom městě na Moravě, kde si radní našli družební město v Japonsku a ve státě Texas, a tam pak nově zvolený starosta odlétal upevňovat družební styky.