Dopisy / Ohlasy. Výhodou webové komunikace bývají časté ohlasy. Občas je dostávám na Britských listech po normálním článku, po zahájení lednových prvním bloc-notes, stále častěji i k této rubrice. Při minulém pondělí čtenáři nesouhlasili například s tím, že by prezident Václava Klaus myslel své vystoupení v Evropském parlamentu nevážně. "On je to totiž takový školometský suchoprd a ani nějaké srandy není schopen. Tragédie u něho je, že on si tyhle názorové ulítlotiny v hloubi své bytosti myslí," napsal mi Robert Bartoš. Nad recenzí filmu Erika Taberyho Tady je Šloufovo...! se pozastavil ve větším textu Vladislav Černík, který se domnívá, že o zveřejnění mého názoru rozhodla zejména moje spřízněnost s jistými lobbistickými kruhy. Celé ohlasy korunoval Vladimír Just, který se domnívá, že jsem se mu svými názory o "anachronickém a sklerotickém" Kritickém klubu Jana Rejžka vlastně pomstil. Nad všemi hlavními ohlasy mne jala vskutku velká pochybnost.

O Klausovi si myslím dlouhodobě to, že využívá umně některých dobových trendů, a jeho názorová vyhraněnost je vlastně jen simulací. O tom, s jakými lobbistickými kruhy jsem osobně spřízněn, se rád dozvím příště. Vladimíru Justovi se omlouvám, pokud se domnívá, že můj názor o anachroničnosti a sklerotičnosti se týká jeho samého. Nikoliv. Rozhodně doufám, že jeho náhrada v posledním Kritickém klubu Jana Rejžka, tentokrát za Pavla Mandyse, nebyla výsledkem nějaké klubové čistky. To by byla opravdu velká škoda. Nicméně, věřte mi, pane Juste, pochybnostmi nad svými glosami (a myšlenkami v tom lepším případě) trpím velmi často.

Film / Pochyby. Do českých kin přichází nový americký film, jemuž se nedostalo minulý víkend té cti získat nějakého Oscara. Jedná se o mysteriózní drama Johna Patricka Shanleyho, adaptace jeho původní divadelní hry, s distribučním názvem Pochyby (Doubt, 2008) . Mohlo by se to překládat i v singuláru, jak napovídá originál, ale to není až tak podstatné. Tím je naopak naprosto hvězdný výkon herečky Meryl Streepové, která dostala úlohu přísné řádové matky představené Aloysiuse Beauvierové.

Miluji tuto herečku, která snad i mrknutím oka dokáže navodit takovou sugestivní atmosféru, že neděláte po celou dobu už naprosto nic jiného, že jí doslova zobete z ruky. Herec Philip Seymour Hoffman, který je jí filmovým protivníkem coby otec Flynn, kněz řádové školy svatého Mikuláše v Bronxu. Flynn svede s Beauvierovou náročný zápas o vlastní svědomí. Trojúhelník dotváří ještě mladá herečka Amy Adamsová, naivní řádová sestra James. Bez skvělého výkonu černošské herečky Violy Davisové by to ale nebylo ono -- ona dodala celému téma velikost.

Nechci tu prozrazovat základní potíž, do níž se trojice herců dostává, nicméně režisér Shanley se rozhodl neslevit ze svých divadelních nároků, což filmu jenom prospělo. Jemnost, s jakou zachází ve výstavbě charakterů, je naprosto výjimečná. Jistě, pochybnost se vloudí ve chvíli, kdy je časoprostor až příliš koncentrován do jednoho místa, ale herci toho dokázali využít maximálně: zvláště Meryl Streepová v závěrečném citovém prolomení její postavy dokázala, že nejen divadlo může nabídnout přidušenou katarzi. Kamera Rogera Deakinse je trochu příliš zahleděná do svých diagonál: je to ale především jeho suchá obraznost, jež dodává filmu sílu. Z kina možná odejdete trochu zmateni, jistě pochybnosti nad Pochybami vám zůstanou -- to je ale myslím jenom dobře. Já jsem tímto rozhodnutím minulý týden vyřešil dilema, na jaký oskarový snímek jít.

Více distributor Falcon, ZDE.

Výstava / Předběžná retrospektiva Jiřího Davida. Dílo vizuálního umělce Jiřího Davida, jak o sobě rád hovoří, dospělo do fáze, kdy mu jeho věrní dělají retrospektivy. Bilance. A v tomto případě: retrospektivu předběžnou. "Jeho dílo je neuzavřené," podotkl moravský kurátor Marek Pokorný, který se ujal expozice v Galerii hlavního města Prahy. "Ačkoli je Jiří David jednou z klíčových postav české výtvarné scény posledního čtvrtstoletí s mezinárodním renomé, půjde o první monografické přehlédnutí jeho tvorby na půdě muzea umění. Výstava představuje Jiřího Davida především jako tvůrčí osobnost, která inspirativně zasahuje do vývoje současného českého umění už od poloviny 80. let minulého století," zní důvody této výstavy.

Dnes patrně nikdo nad významem Jiřího Davida nepochybuje. V českém kontextu jde o osobnost mimořádných kvalit, jeho význam vytvářeli od konce 80. let zejména kurátoři Jana a Jiří Ševčíkovi, později například svými výboji kurátor Martin Dostál, nyní tedy (téměř knížákovsky institucionalizovaný) ředitel Moravské galerie Marek Pokorný. Potíží s Jiřím Davidem nebylo málo, ale snaha pokořit pomyslný umělecký parnas se stala umělcovým průvodním leitmotivem celými 90. lety. Bez nadhledu a bez snahy nebýt nekritický se ovšem dosud Davidovo dílo hodnotit nedá: je v něm cítit až příliš manipulace s kontexty, čehož dokladem je i nynější výstava.

Bylo by ale mylné myslet si, že David je bez talentu: o tom není sporu, je to ale svého druhu genius eklektismu. V nynější době, kdy se kdeco vydává za originální, on vystupuje veřejně s průvodní tezí, že být "in", znamená znát souvislosti. A ty on zná: od 80. let se o to snažil, a na cokoliv sáhl -- jak ostatně dokládá i nynější výstava -- to mu šlo od ruky! Pokora Jiřího Davida vychází z toho, že komunikace se mu sice stala alfou a omegou jeho tvorby, dokáže ale vnímat i některé stabilní hodnoty, které on sám sice s oblibou na každém kroku znevažuje, ale při lehkém, ano -- velmi lehkém odstupu, kvůli té neuzavřenosti -, lze říci, že tu lze nahmatat puls, který bije srdcem.

V Městské knihovně k vidění do 6. května 2009. Více ZDE

Diskuse, tv / Na telo. Občas si říkám, proč nemohu sledovat české diskusní pořady. Nejde pouze o ty televizní, ale i rozhlasové. Zmínil jsem se tu v jednom z předchozích záznamu o diskusi ČRo6, které vede Martin Schulz. K tomu se nechci vracet: naopak bych tu rád čtenáře upozornil na diskusní formát, který provozuje na komerční slovenské televize Markíza redaktorka Zlatica Puškárová. Jmenuje se to: Na telo. Ne, že by šlo o nějaký erotickou talkshow, jde o naprosto seriózní diskusní pořad, který vysílá tato slovenská televize každou neděli ve 13 hodin.

Na rozdíl od českých pořadů vynikne na slovenských televizích obvykle něco, co u nás marně najdete -- totiž půvabná moderátorka. Zlatica Puškárová, nositelka několika novinářských ocenění, naposledy za loňský rok, dokáže se svým půvabem pracovat. Ačkoliv je místy trochu nesoustředěná, dodává pořadu patřičný šmrnc, a její hosté -- rekrutující se z převážně mužského osazenstva slovenských politiků -, se o místo v tomto pořadu doslova derou. O uplynulé neděli to byli dva zasloužilí premiérové slovenské vlády: Mikuláš Dzurinda a Vladimír Mečiar. Oba se chovali zdvořile, přiměřeně si skákali do řeči, a díky moderování redaktorky Puškárové, působili dokonce jako výrazně sympatičtí politici, kterým jde o blaho země.

Ne, nežertuji tady, pochybnosti samozřejmě mám, ale v případě slovenských moderátorek -- a Puškárová v tom není osamocená, stačí se podívat například i na veřejnoprávní televizi STV, kde je více adeptek na cenu sympatie -, mohly by se české televize, nikoliv pouze ta veřejnoprávní, učit, jak zacházet s ženami. Českým ženám v těchto rolích by prospělo, kdyby byly méně mechanické. Zaslouží si to nejen muži, ale i většina populace před obrazovkou.

Více ZDE