V názvu výstavy mne zaujal především přívlastek komunistické moci. Zákon č.198/93 definuje období zločinné komunistické moci mezi 25. únorem 1948 a 17. listopadem 1989. Organizátoři výstavy tedy reflektovali jeho hlavní slabinu, že nejhorší zločiny byly spáchány před tímto obdobím a nejhlubší hospodářský rozvrat po něm, a působnost zákona retroaktivně rozšířili. I to je dobrá zpráva, na poučení není nikdy pozdě.

Další dobrá zpráva je, že implicitně rozšířili význam slova komunista z prostého člena strany na další osoby mimo KSČ. U prezidenta Beneše či sociálního demokrata Fierlingera to nemusí až tak překvapovat. Nové je to třeba u lidovce Šrámka či národního socialisty Drtiny, u domácího odboje, ale do důsledku vzato u většiny národa, která odsun a jeho zločiny přijala se zadostiučiněním a dodnes je kryje. Závěrem tedy je, že Češi jsou komunistický národ. Na poučení nikdy není pozdě.

Pak ovšem vyvstává otázka, jaký smysl má výslovné zdůrazňování komunistického aspektu, když beztak zahrnuje všechny? Je o to brizantnější, že fakticky bylo právě moskevské vedení KSČ jedinou silou, která se Benešovým plánům etnických čistek až do konce roku 1943 bránila a i když se nakonec nechalo Benešem a Stalinem přesvědčit, vnutilo do dekretů alespoň ona ustanovení o výjimkách, kterých se dnes chytáme jako stébla, abychom dokazovali, že záměr nebyl od počátku čistě rasistický.

Je ovšem pravda, že po návratu z Košic to již byli především komunisté, kdo odsun a jeho zločiny páchal nejhorlivěji a kryl a dodnes kryje nejrozhodněji. Na druhou stranu to ovšem tenkrát spadalo do jejich resortů vnitra a národní obrany. A buďme upřímní: kdo by odolal příležitosti financovat si volební vítězství třetinou země? Na druhou jsme museli počkat půl století.

Nemá-li tedy adjektivum komunistický v názvu výstavy žádný smysl, pak jaký má alespoň význam? Logicky se nabízí dvě možná vysvětlení.

Prvním je vyjádření distance: to ne my, to oni, zločinní komunisté. To by byla špatná zpráva. Přes zákon o komunistických zločinech zůstává po více než šedesáti letech jediným dosud potrestaným viníkem čtyřměsíčního vyvražďování dvou Lidic denně Karol Pazúr. Kde nejsou viníci, nejsou ani nevinní.

Druhé možné vysvětlení je, že pořadatelům primárně nešlo o zločiny a jejich oběti, ale o jejich populistické zneužití k politické a ideologické manipulaci. To by byla ta nejhorší zpráva. Zbývají-li jako jediná motivace k vyrovnávání se s minulostí politické čachry, můžeme národ rozpustit rovnou, stejně žádnou budoucnost nemá.

Té nejhorší možnosti v mnohém nasvědčuje i obsah výstavy. Nezmiňuje, jak bývá jinak zvykem, Benešovy číslované plány, jednání s britským Foreign Office, nátlak domácího odboje, odpor moskevské KSČ. Benešovo jméno se vyskytuje pouze jednou, nepřímo. Coby Kořeny zla zde defilují Marx, Lenin, Stalin, Gottwald, jednotky Svobodovy armády, ba dokonce Komunistický manifest.

Politika KSČ se zaměřovala na vytváření obrazu tzv. Národního nepřítele, dokumentuje jeden z panelů specificky českou zaměnitelnost národní a třídní identity. Příslušníci strážních čet měli na likvidaci Němců vlastní zájem, protože jako Volyňští Češi se mohli podílet na dosidlování severočeského pohraničí, vytyčuje další panel xenofobní konstrukci Volyňští = sovětští = komunističtí při bohorovné ignorance faktu, že ve vylidněné třetině země nepochybně žádné dosidlovací tlačenice nehrozily.

Výstava ovšem obsahuje především množství závažných a drastických fotografií, dokumentů a svědectví o zvěrstvech napáchaných v Postoloprtech i na jiných místech. Bez nesmyslné antikomunistické omáčky by ji tato nesporná hodnota kvalifikovala pro podstatně reprezentativnější kontext, než periferní kulturní centrum, třeba na Hrad anebo jako putovní výstavu pro školy.

Máme mít zájem, aby co nejméně Němců přešlo přes hranice, neboť ti budou naši nepřátelé, dobrý Němec je mrtvý Němec, vypovídá zde por. Jan Čubka o instrukcích obdržených od gen. Oldřicha Španiela, přednosty vojenské kanceláře prezidenta Beneše. Nad faksimilií výslechového protokolu je umístěn organigram. Odvíjí se od Stalina, gen. Španiel je v něm podřazen gen. Svobodovi, prezident Beneš v něm nefiguruje vůbec.

Praha 4, kde se KC Novodvorská nalézá, je zároveň sídlem silné organizace KSČM, která se tématem výstavy a diskuse cítila oslovena. V publiku se tak sešli převážně starší lidé -- komunisté a pamětníci s antikomunistickými organizátory a jejich přívrženci. Tomu odpovídala i silně polarizovaná atmosféra, nicméně až do konce zcela korektní.

Vrátila jsem se jako repatriantka hned v květnu a žádné excesy jsem nezažila, vzpomínala starší dáma. Byl jsem u Revoluční gardy a u nás žádnému Němci nebyl zkřiven ani vlásek, tvrdil jiný. Náš Klub českého pohraničí vůbec není protiněmecký, naopak spolupracujeme s řadou německých organizací, přidává další. A ovšem obligátní: proč neukážete také co dělali oni?

Výstava je tendenční a antikomunistická, předhodila jiná dáma. Ano, ano, antikomunistická, samozřejmě, odpovídalo jí spontánně několik organizátorů stejně nadšeně jako Klement Gottwald, že se jezdí do Moskvy učit jak nám zakroutit krkem. Bylo to ze skupinky, v jejíž středu jsem seděl. Výstavu jsem si prohlédl až dodatečně, jinak bych byl přátele zradil a připojil se k oné dámě. Chceme-li se s naší historií vyrovnat, nelze začínat novou osvětimskou lží.