Světová hospodářská krize v současnosti většinu lidí znepokojuje mnohem více než změny klimatu. Oprávněně?

HW: Ačkoliv hospodářská krize také otevřela propast, změna klimatu je tím více podceňována. Sami vědci zabývající se tímto tématem mají za to, že jde primárně o problémy ve stratosféře a jejich meteorologické důsledky. Mnoho lidí si myslí, že když budeme trochu dbát na své emise, v naší zeměpisné šířce nebude tak zle. Na Severní moře konečně svítí slunce a kromě toho můžeme celému světu prodat solární články a elektromobily.

To je zcela absurdní scénář?

HW: I když se Střední Evropa podle konzervativních prognóz větším škodám vyhne a nepřekročí své meze, na Jihu bude svět vypadat jinak. A to má důsledky i pro nás. Změna klimatu v těchto regionech nepochybně vyvolá přinejmenším sociální katastrofy, jejichž dopady zasáhnou ještě i Evropu. Právě teď přistávají každý rok na jihoevropském pobřeží tisíce lodí s uprchlíky.

Jsou to uprchlíci před klimatickými změnami?

HW: Zatím ještě převládají uprchlíci před chudobou. Ale ukazují, co nás čeká. OSN předpovídá v příštích letech až 150 miliónů ekologických uprchlíků.

Takové prognózy jsou spekulativní.

HW: Samozřejmě že tyto počty nelze ověřit, ale nejsou ani vycucané z prstu. Konflikt v Dárfúru může být zčásti chápán jako válka vyvolaná klimatickými vlivy. Existuje tu silná ekologická komponenta válečného střetu, který byl dříve definován etnicky nebo ideologicky. Vytrvalé sucho spojené s rychle rostoucími počty obyvatelstva vede k proměně doutnajících konfliktů v trvalou válku. Odhaduje se, že v posledních letech bylo zabito dvě stě tisíc až půl miliónu lidí. A nejhorší je, že žádná ze stran konflikt neukončí.

Proč ne?

HW: Tak jako v jiných krizových oblastech subsaharské Afriky, i zde sledujeme nový druh války. Nestojí proti sobě dvě jasně definované armády, ale spíše množství válečných podnikatelů, kteří bojují primárně proti civilnímu obyvatelstvu a sledují přitom ekonomické zájmy. Jsou to podnikatelé v oboru násilí, drancují, obchodují se zbraněmi a drogami, vymáhají výkupné - a v neposlední řadě si pro sebe zajišťují podstatnou část zahraniční pomoci, která do regionu plyne. Podle jedné studie Oxfamu stály africké války mezi lety 1990 až 2005 zhruba 211 miliard Euro. To zhruba odpovídá objemu rozvojové pomoci, která za tu dobu přišla. V Africe vznikly skutečné ekonomiky založené na násilí.

Konflikt v Dárfúru přece pokračuje nezávisle na hospodářských a bezpečnostních zájmech Severu. A uprchlíci nesměřují do Evropy.

HW: To se změní, až změna klimatu dále zesílí migrační tlak. V tuto chvíli je podle Mezinárodního červeného kříže na světě pětadvacet miliónů ekologických uprchlíků. Co se stane, pokud - jak je prognózováno - bude v roce 2050 více než dvě miliardy lidí trpět nedostatkem vody? Nebo když se mořská hladina do roku 2100 zvedne o patnáct až padesát devět centimetrů? Megalopole jako Lagos se 17 milióny obyvatel budou z velké části zaplaveny. Uprchlíci budou směřovat do Evropy coby ostrova blaženosti. Je to jako štafetový běh: Časem sem ti lidé dorazí. Pak už nepůjde jen o pár lodiček na Sicílii, přijedou jich milióny.

Co bude Evropa dělat?

HW: Jihoevropané už teď na uprchlíky z lodí reagují alergicky, i když jich je relativně málo. Právě proto, že migranti podstupují tak velké riziko a pokračují v hledání nových cest, je na ně pohlíženo jako na nebezpečí. Když jejich počty dále vzrostou, ohrozí blahobyt a vzroste možnost, že státy proti uprchlíkům zasáhnou násilím. Dostanou fregaty Bundeswehru za úkol ostřelovat lodě uprchlíků? Je to tak nemyslitelné? Zajištění teritoriální integrity bylo už často důvodem k násilí.

Naše zákony nedovolují, aby stát člověka jen tak zabil.

HW: To je ten problém: Nejde o rozkazy, spíše o zákony. Je třeba chránit lidská práva, která patří k pilířům našeho právního státu. Ale co bude, pokud se politický vývoj vydá jinou cestou a nastane výjimečná situace?

Není už naše demokracie dost pevná?

HW: Naše společnost se zdemokratizovala, ale neprošla ještě žádným testem za zhoršených podmínek. Existuje podložená hypotéza, že loajalita občanů slábne, když systém už nesplňuje jejich očekávání týkající se jistot. Právě teď souhlas očanů s demokracií v ekonomicky méně úspěšných sociálních skupinách eroduje. Finanční krize důvěru v náš systém neposílí.

Nejsou demokracie samy od sebe adaptabilnější než jiné systémy?

HW: Úspěch čínské společnosti nespočívá na demokracii. I když tamní vláda je autoritářská, bere potřeby obyvatelstva vážně a také na ně reaguje. Kromě toho má výhodu, že může jednoduše plánovat a trestat. Máme na dohled politické systémy, které jsou současně autokratické a kapitalistické.

Podle klasické liberální teorie mají jít trh a svoboda ruku v ruce.

HW: Problém je, že současná věda vývoj z posledních let zcela zaspala. Zabývá se diskursy a metaproblémy, vysoce komplexní foucaultovskou teorií nebo kulturními dějinami zdviže. Ale nedržela krok, když se celá hemisféra pohnula, jako v roce 1989 východní blok. Takže společenská teorie prakticky zkolabovala.

Děje se v případě klimatických změn to samé?

HW: Myslím že ano. Musíte společenské vědce opakovaně konfrontovat se skutečností, že globální oteplování bude mít i sociální důsledky. Tady nejde jen o uprchlickou katastrofu, ale také o kulturní otázky: Jak se například změní švýcarská identita, pokud v Alpách roztají všechny ledovce?

Takové otázky se skutečně samy vnucují...

HW: Ano, ale vědecký pracovník považuje za obtížné veřejně přiznat radikální společenské změny. Mám za to, že jde o všeobecnou lidskou slabinu. Naše sebeospravedlňování je tak komplexní, že v možnost extrémních změn vlastně nevěříme. Abstraktně víme, že stojíme před závažným problémem, ale toto vědění vážně neovlivňuje náš životní pocit.

Proč?

HW: Protože je tu ještě stále jaro, léto, podzim a zima; protože metro jezdí a každé ráno jsou ve schránce noviny. Sociální rutiny přetrvávají. A od těch skutečně nápadných věcí jednoduše odmýšlíme.

Dejte prosím příklad!

HW: Ještě za mého mládí byla klíšťová encefalitida čistě jihoevropským problémem. Poté se rozšířila nahoru ke Schwarzwaldu a teď byly hlášeny první případy z Norska. To je velmi pravděpodobně následek oteplování klimatu. Každodenní vědění to řeší očkováním. Můj čtrnáctiletý syn si myslí, že klíšťata tu byla vždy. Tak je tomu často, člověk považuje za normální věci, které už normální nejsou. Moc to na věci nemění, ale možnost zásadní změny života i prostředí leží mimo horizont našich očekávání.

Kafka si 2. srpna 1914 zapsal do deníku: "Dnes Německo vyhlásilo válku Rusku - odpoledne kurs plavání."

HW: To ilustruje moji tezi, že katastrofy jsou uznány teprve tehdy, když propuknou naplno.

Lidé přece dokážou jednat i na základě abstraktní úvahy o budoucnosti: Starají se o penzi bez jediného šedivého vlasu na hlavě.

HW: To není to samé: Organizace důchodu je silně regulovaná, důchod je samozřejmou kategorií životního plánování. Přesto mnozí mladí lidé své pojištění zanedbávají a ve stáří prožívají osobní finanční katastrofu. V případě změny klimatu přichází celá omezená časová struktura vniveč: Co děláme dnes přinese následky za čtyřicet let. A co naděláte s prognózou ohledně roku 2050 nebo 2100?

Dost málo.

HW: Ano, ale přesto posluchači mých přednášek reagují poněkud jinak, když je upozorním, že tato abstraktní data se týkají životů jejich dětí a vnuků.

Možná jsou lidé otupeni, když média už třicet let ohlašují apokalypsy, k nimž nedošlo - ať už umírání lesů, BSE nebo prognózovaný hladomor v Jižní Asii.

HW: To je slabý argument. Mnohé prognózy se splnily, například vymírání druhů, a jiné katastrofy budou následovat. Hranice růstu je jen jedna, zdroje jsou konečné. Tečka. Rezistence vůči varování vzniká také tím, jak se trvající zpravodajství o katastrofě normalizuje. Například Gaza: Když Izraelci zahájili bombardování, následoval obvyklý zájem ARD ve 20:15. Teď přichází konflikt na řadu před sportovními zprávami. Podobně tomu bylo s iráckou válkou. Každodenní atentát patří k programovému schématu, mimořádné vytváří normalitu.

Pokud jde o ekologii, mají dnes mnozí alespoň špatné svědomí, když podnikají dalekou cestu.

HW: To je také strategie zvládání. Můžete říci, já mám přinejmenším špatné svědomí a jsem o něco lepší než ostatní. Tak se ale také upevňuje status quo, na němž je člověk velmi závislý.

Je status quo hodnotou sám o sobě?

HW: Ano, lidé se štítí změn, chtějí, aby se jejich očekávání plnila. Kostra zvyků má pro naše zvládání skutečnosti neskutečný význam. Každá změna pohybu, bydliště nebo pracovního místa přináší velký stres. Tento strach vede k tomu, že šance na přechod k životnímu stylu šetrnému ke klimatu nevnímáme.

Chcete chválit radosti odříkání?

HW: Ne ne. Lidé by měli žít lépe. Přimlouvám se jen za to, aby od setrvačnosti a malomyslnosti daného stavu automaticky neočekávali, že bude šťastnější. Měli by dobrý život hledat.

A Vy lidem říkáte, v čem tento dobrý život spočívá.

HW: V žádném případě! Jde o proces hledání. Člověk by měl jen provádět upřímnou bilanci: Rezignuji právě na svůj nynější životní styl? Příklad: Mobilita je považována za velké dobro. Ale když zvážíte individuální a sociální náklady, vypadá to už jinak. Mě například jde každodenní přejíždění hrozně na nervy, ti strašní spolucestující ve víkendových vlacích, ty ponižující kontroly na letištích. Pro mě by byla menší mobilita luxusem. Tak může každý ve svém životě vyzkoušet, co lze právě v rámci jeho vlastního jednání pro klima udělat.

Věříte skutečně, že s touto strategií klima zachráníte?

HW: Z vědeckého hlediska jsem pesimistou, z hlediska životní praxe optimistou.

Zdroj: ZDE