30. září 1452 spatřila světlo světa kniha, která znamenala zlom v dějinách Evropy. V ten den dokončil německý zlatník, kovolijec a vynálezce Johannes (Henne) Gensfleisch zur Laden zum Gutenberg strojový tisk dvoudílné Bible. Zatímco předtím existovalo v celé Evropě několik tisíc vzácných a drahých rukopisů, po Gutenbergově smrti to už byly statisíce a milióny knih, které předávaly vzdělanost dalším generacím.

Začala epocha demokratizace, církev přestala mít monopol na vzdělání i šíření informací. Knihtisk napomohl šíření renesančních a humanistických myšlenek, v širší míře se začala vydávat beletrie. Strojově tištěné knihy zrychlily a zlevnily výrobní proces, knih bylo více a mohly se tak dostat nejen do rukou bohatých šlechticů, ale i měšťanů. Vznikl požadavek na školství a šíření gramotnosti. Vznikl požadavek na překlad Písma z latiny do národních jazyků. Bible se tak stala srozumitelnější a lid jí mohl dát svůj výklad, což spělo k dalším protikatolickým náladám a dalo hlavní energii reformačnímu hnutí a později i národním církvím.

Do doby vynálezu knihtisku se písemnictví šířilo pouze nesmírně pracným opisováním. V klauzurách klášterů tak vznikaly nesmírně drahé unikáty rukopisů, mnohdy iluminovaných. Vznikaly kodexy, breviáře, žaltáře, lekcionáře, hymnáře, antifonáře, které byly v majetku nejbohatších rodů či církevních řádů. Například Breviář probošta Vítka z pol. 14. století byl zdoben iluminací. Iluminovaná bible Václava IV. , Bible leskovecká/drážďanská , Bible litoměřicko-třeboňská, Bible boskovská či Bible olomoucká -- to jsou iluminované kodexy, zachovalé do dnešních dnů. Už od 13. století se šířily ilustrované výňatky bible -- biblia pauperum, liber de pictus. V českých zemích je dochovanou ukázkou biblia pauperum například Bible Velislavova z pol. 14. století.

Gutenberg se narodil údajně v letech 1394 až 1399 v Mohuči u Rýna v jižním Německu, kde také zemřel v roce 1468. O jeho rodiště se přelo několik německých měst, jež Gutenbergovi postavila pomníky. Kronikář Jan Kořínek uvádí r. 1675 ve svých Pamětech města Kutné Hory, že Gutenberg je našinec, neboť "aby česť vlasti zachoval", psal se Kuttenberger (což je uvedeno i na jeho náhrobník kameni), čili Kutnohorský. Tento omyl ale vyvracel už Dobrovský.

Johannes Gensfleisch Gutenberg v angličtině ZDE

Gutenberg vynalezl produktivní knihtiskovou technologii jako nejstarší technologii mechanického tisku v Evropě. Za jeho nejstarší tisk se pokládá dvoustranně potištěný list 9x12,5 cm Zlomek knih Sibyliných (Fragment posledního soudu) z roku 1445. Jeho nejslavnějším tiskem je dvoudílná Bible, kterou vytiskl v letech 1452-1455 a jejíž jeden výtisk byl před časem vydražen v New Yorku za půl miliónu dolarů.

Z Gutenbergovy dílny se dochoval ještě několik kalendářů, 24 učebnic, odpustkové listy, Modlitba křesťanů proti Turkům, tříbarevný Žaltář nebo tzv. 36 řádková a 24 řádková Bible (podle počtu řádků na jedné tiskové straně). V letech 1453 -- 1454 bylo vytištěno 180 dvousvazkových Biblí, z toho 30 na pergamenu. Do dneška se jich zachovalo jen 48.

Pro Gutenberga to mohl být i komerční úspěch, neboť za každý svazek Biblia Sacra požadoval 30 florinů, které odpovídaly tříleté úředníkově mzdě. Místo toho se soudil neúspěšně se svým společníkem, advokátem Johannem Fustem. V roce 1465 se Johannes Gutenberg teprve dočká odměny za své dílo: arcibiskup Adolf z Nassau mu uděluje panský titul, spojený s materiálními výhodami. Gutenberg umírá tři roky poté.

Johann Fust v angličtině ZDE

Není exaktně doloženo, kdo přišel s vynálezem samostatných písmen první, i když se všeobecně tvrdí, že Gutenberg. Zároveň s ním ale prováděli pokusy i mnozí další - Holanďan Laurens Janszoon Coster či pražský zlatník Prokop Waldvogel .

Laurens Janszoon Coster v angličtině ZDE

Gutenberg začal experimentovat s kovovými typy už od roku1430 za svého pobytu ve Štrasburku, kam se celá rodina uchýlila z Mohuče. Myšlenka na tisk knih se v té době rodila i jinde. Chyběla však efektivní technologie.

Představte si obyčejné razítko. Abyste získali otisk, musíte jej nejdříve "otisknout" na polštářek s inkoustem, barva se dostane na vyvýšená místa a místa zahloubená zůstanou nenabarvená. Pokud nyní razítko otisknete na papír, dostanete zrcadlově obrácený otisk obrazu vyvýšených míst z razítka. Na tomto principu funguje tisk z výšky, knihtisk.

Vůbec nejjednodušší cestou k získání písmen pro tisk bylo vyřezání písmen z hruškového nebo zimostrázového dřeva či pálené hlíny. Tato technologie se nazývá dřevořez, používala se jako téměř jediná na ilustrace od konce 16. století, odkdy je nahrazován mědirytem, posléze leptem a zinkografií. Ani dřevořez, ani starší typ blokových knih nebyl nikdy zavržen, jak o tom svědčí tvorba českých výtvraníků Mikoláše Alše, Josefa Váchala, Adolfa Kašpara či Oldřicha Menharta. Dodnes je oblíbenou technologií při vytváření grafických listů, jak o tom svědčí tvorba grafika a ilustrátora Zdeňka Mézla.

Kovoryt - kovořez tvořil přechod mezi dřevořezem a mědirytem, tvořila ho monumentální kresba vyvýšená na desce, netisknutelná místa musela být odstraněna velmi pracně vyškrabáváním. Rozšířenou technologií byl v 16., 17. století, především pro výrobu knižní dekorace (kartuše, viněty, vlysy). Pro tvorbu písmen se nerozšířil pro svou pracnost.

Měděné či do bronzu odlité a cizelované písmové typy byly na výrobu také složitější, než dřevěné. Žádná z těchto technologií však díky použitým materiálům neumožnila vytisknout víc, než několik desítek, maximálně stovek kusů. Pracnost a nákladnost přípravy tiskových matric a špatná kvalita otisků tak nevyvážila zisk z rozmnožení jedné předlohy.

Od patnáctého století se pro rozmnožování grafiky rozšířil i tzv. těstový tisk, který tvořila kovová deska s vyrytou kresbou. Barva se tlakem protlačovla na naklížený papír, pokrytý tenkou vrstvou těsta.

Dřevoryt - xylografie se vyvinula z dřevořezu v roce 1771 v Londýně. Specifikou byla speciální tenká mědirytecká rydla, nutná pro umělecké odstupňování půltónu. Mistry se stali francouzští ilustrátoři Honoré Daumier, Gustav Doré ; v Čechách Max Švabinský. Do 80. let 19. století konkuroval mědirytu i litografii, ústup nastal až po 1882 s příchodem autotypie.

Mědiryt je druhou nejstarší tiskovou technikou na evropském kontinentu. Vzniká od poloviny 15. století ; název je odvozen podle zlatníků, kteří černou barvou potírali stříbro či zlato. Technologii tvořila měděná deska, do níž se podle předlohy rylo rydlem. První mistrovskými díly byly práce Martina Schongauera ; Albrechta Dürera, v 15. a 16. století práce Rubense.

Johanes Gutenberg své první počiny v knihtisku také spojil se dřevem, ale díky své nápaditosti a znalosti práce s kovy mohl postupně začínat nejoriginálnější tiskařskou výrobu.

Převratnost Gutenbergova vynálezu knihtiskové technologie spočívala v odlévání jednotlivých písmových znaků - liter - ze speciální slitiny (písmoviny, liteřiny) do řezaných kovových matric, sestavování písmen do řádků, bloků sazby a celých tiskových stran a v jejich otiskování tiskařskou černí na dřevěném lisu pod vysokým tlakem bez možnosti pohybu papíru. Sazba se pak dala opět rozebrat (rozmetat), uložit do sazečské kasy a z opakovaně použitelných písmen bylo možno sestavit text nový.

Řezba vzorů do dřeva už byla známa dlouho. Otisk barvou jako řemeslná technologie též. První ruční dřevotisky se objevovaly v Číně už šest století před novým letopočtem jako zdobení textilu opakovanými vzory. Lepší podmínky pro vznik tisku přinesl až objev Čchaj-Luna (někdy též Tsaï Lun), který v roce 105 vynalezl papír.

Tsaï Lun v angličtině ZDE

Číňané, Korejci a Japonci začali stránky textu vytesávat, vyřezávat nebo vydlabávat do kamenných, dřevených nebo kovových desek a na vyvýšená místa štětci, kartáči a tampony nanášeli barvu. Pak na desku položili list papíru a na jeho zadní stranu lehce poklepávali kartáčem a tím získali otisk celé desky. Podle způsobu otisku se této technice říká kartáčový deskotisk. Kartáčovým deskotiskem se v Evropě 14. století tisknou hrací karty a svaté obrázky.

Nejstarším dochovaným ručním tiskem je buddhistická Diamantová sútra (Vajracchedika-prajñāpāramitā-sūtra - Dokonalost moudrosti) z roku 868, nalezená v roce 1907 archeologem sirem Marcem Aurelem Steinem v v severozápadní Číně a umístěná dnes v Londýnském muzeu.

Diamantová sútra v angličtině -- fotokopie ZDE

Výměnné, znovupoužitelné litery z kameniny (slinuté, vysocepálené neglazované keramiky) jsou vynálezem čínského prodejce látek z období dynastie Song Bi Shenga (995 - 1055) z roku 1040.

Historie Číny v angličtině ZDE

Keramické znaky umístil Bi Sheng na kovový plát, kde sazbu fixoval pomocí vosků. Rozmetání sazby po tisku bylo jednoduché, stačilo plát nahřát, vylít voskovou směs a znaky byly připraveny k dalšímu použití. Ačkoliv se objevily i úspěšné pokusy s dřevěnými standardizovanými znaky, tento způsob se v Číně neujal. Důvod byl prostý -- čínských znaků je podstatně více než písmen v evropské abecedě a sestavení sazby tak bylo složité a pomalé. Tato technologie ale v Evropě známá nebyla...

První kovové, do bronzu odlité litery se objevily v Koreji v roce 1234 n. l.

Ačkoli Gutenberg pravděpodobně neznal čínské a korejské tiskové metody, došel ke stejnému výsledku.

Gutenbergův přínos byl především ve vynálezu písmoviny (liteřiny) -- slitiny 55% olova, 15% cínu, 30% antimonu, tavitelné od 280 do 420 °C.

Písmovina a další pojmy typografie a polygrafie v češtině ZDE

Tato slitina vyniká nízkým bodem tání, vysokou tekutostí a tím přesným kopírováním matrice a po zchlzení poměrně vysokou tvrdostí, umožňující písmovinu otisknout vícekrát pod relativně vysokým tlakem s vysokou přesností otisku, aniž se kov deformuje. Samozřejmostí je opětovné použití materálu. Gutenberg nevyřezával celou stránku, jak bylo do té doby zvykem u dřevorytů, ale rozdělil text na jednotlivá, opakovaně použielná písmena, která skládal ve slova, v řádky, odstavce sazby a z nich skládal do dřevěnho rámu celou stránku. Tato technologie se používá po jen velmi malém vylepšení dodnes, zejména u slavnostních tisků, diplomů Karlovy univerzity, slavnostních prezidentských a vládních tisků.

Oproti dnešnímu počtu písmen v abecedě (kolem 30 -- podle jazyka) se Gutenberg musel vypořádat s více než 300 písmeny, neboť gotické písmo používalo mnoho ozdobných tahů a navíc velké množství tzv. ligatur (tj. spojení dvou sousedních písmen v jeden grafický znak).

Další klíčovou součástí této technologie je vynález olejových tiskových barev, které Gutenberg použil jako vůbec první. Ty se sestávaly ze sazí, fermeže a sušidel (sikativů - sloučenin olova a kobaltu).

Stejně důležitým bylo přidání hader (bavlny) do papírové hmoty, které zvýšilo pevnost papíru a schopnost absorbovat olejovou barvu .

Ke knihtisku se užíval speciální, neklížený papír. Výchozí surovinou k jeho výrobě byla vláknitá drť ze slámy, dřeva s příměsí hadrů. Kašovitá drť, navrstvená v dřevěném rámu na drátěném sítu, se zbavila vody, která otvory síta odtékala. Vláknitá masa drti se tímto způsobem zplstila a přeměnila v mokrou vrstvu papíru. Ta byla dále lisována a sušena. Vznikly archy, které se pak řezaly do formátu knižních dvoustran. Současně s tím vznikly i různé pohledy na estetiku typografie, proporční standardy velikosti stran a zrcadla sazby. Dokonalost se hledala i zde.

Tiskový vřetenový lis, vynalezený Gutenbergem v roce 1436, vzniklý inspirací u vinařského lisovacího stroje, dovolil Gutenbergovi vyvinout vysoký tlak na papír v kolmém směru bez možnosti rozmazání tisku pohybem papíru či přítlačné desky. Jeho výkon byl asi 300 tisků denně.

Tiskové technologie v angličtině ZDE

Tiskařská mechanizace, vynalezená Gutenbergem, v sobě zahrnovala celý komplex technických novinek - princip sestavování sazby z jednotlivých kovových liter, které lze po tisku rozebrat a znovu použít , matrice byly vyráženy do kovu pomocí ručně vyrytých razníků, z matrice se odlévaly litery v licím strojku (slévadle), písmena se po rozmetání sazby vracela do takzvané kasy -- zásobníku k opětovnému použití, technické vybavení doplňovalo sázítko (háček) k sestavování řádky liter, tenakl a divisor k udržení rukopisu, kasa na litery, tampóny na nanášení barvy nahradily dřevěné a posléze kaučukové válce...

Doba výroby jedné knihy o 500-1000 stranách trvala na konci 16. století 2,5 roku. Ruční sazeč dosahoval produktivity až 1500 liter za hodinu. Pracnost této technologie šla řešit pouze rozšířením výroby -- počtu lisů i dělníků. Gutenberg disponoval jen 12 dělníky, tiskař Koberger měl v roce 1513 už 24 lisů a 100 dělníků, Melantrich okolo roku 1580 3 lisy a 11 zaměstnanců, Plantin v roce 1589 10 lisů, Breitkopf v roce 1794 disponoval 400 písmovými kasami a120 tiskaři.

Renesance vzdělanosti nzapočala jen v Německu, Francii či Itálii. Převratné a podvratné myšlenky se šířily Evropou. Tisk a distribuce knih jako nosičů informací -- i díky neexistenci patentového a autorského práva -- se rozšířil po celém kontinentu nevídanou rychlostí. Vznikaly i nové technologie -- vynálezy mědirytu a ocelorytu, leptu, fotografie, autotypického rozkladu obrazu do tiskových bodů, ofsetu.

Šíření technologií a pokrok v tisku pokračoval i do Čech, které měly pro rozvoj evropské vzdělanosti až do devatenáctého století mimořádný význam. Zde se totiž pokračovalo nejen v tisku knih v národním jazyce a jejich šíření po venkově a mezi měšťanstvo, ale pokračovolo se zde i ve vynalézání nových tiskových technologií, započaté Gutenbergem.

Za průkopníky tisku v našich zemích lze považovat zejména Daniela Adama z Veleslavína a Jiřího Černého Rožďalovského, což byl Veleslavínův tchán. První tiskárnu na území Prahy na Malé Straně založil Batroloměj Netolický v roce 1530. Za nějaký čas se stává dvorním tiskařem a jako spolupracovníka si přizve vyučeného knihtiskaře Rožďalovského, zvaného Melantrich. Ten v roce 1563 přestěhoval tiskárnu do svého domu U dvou velbloudů.

Za první český prvotisk je považována Trojánská kronika z roku 1468, vytištěná v Plzni. Stránka má 21 -- 27 řádků, text psán v jednom sloupci, 390 neočíslovaných stran (15 x 25 cm). Z Plzně pochází také Nový zákon z roku 1475, což je vůbec první náboženská kniha u nás.

Všechny tisky zhotovené do roku 1500 jsou označovány jako inkunabule -- prvotisky. Na českém území se jich dochovalo asi 31.

Je zajímavé si připomenout, kolik rodáků z Čech se na zdokonalování tiskových technologií podílelo. Český profesor kreslení na táborském gymnáziu Jakub Husník (1837 -- 1906) vymyslel roku 1868 způsob, jak tisknout dokonalé reprodukce fotografií, tzv. světlotisk. který později svůj vynález prodal německému fotografovi Josefu Albertovi (1825 - 1886), který se světlotiskem sám zabýval. Tiskovou plochu však tvoří chromovaná želatina na skle, do které je vkopírován negativ a vodou pak vyvolán. Osvětlená želatina pak na různě exponovaných místech různě vytvrdne a přenáší tak barvu, zatímco okolní želatina pod vodou nabobtná a barvu vypuzuje. Výsledek připomíná fotografii, ale při dostatečném zvětšení ji lze rozeznat podle charakteristického rastru.

Alois Senefelder, (1771 -- 1834), pražský Němec, který roku 1796 vynalezl plošný tisk, tzv. litografii česky kamenotisk. Litografie je založena na vzájemném odpuzování mastnoty a vody. Jako forma se zde používá tiskový kámen. Na vybroušený jemnozrnný vápenec se mastnou litografickou křídou nebo tuší rozkreslil zrcadlově obraz a po zatažení se za mokra leptá plocha, která není pokreslena. Leptadlo zaplní póry ve vápenci a odpuzuje mastnou tiskařskou barvu, zatímco mastná křída ji přijme a otiskne pod lisem na papír. Pro každou barvu se musí použít nový kámen.

Prvním krůčkem k fotografii a tím i k fotopohlednicím byly pokusy Francouze Josepha Nicéphore Niepce (1765 - 1833) v letech 1816 - 1824. Tomu se podařilo na zinkových deskách potřených hustým asfaltem zachytit obraz, pak jej ustálit a vyleptat. Šlo vlastně o první pokus o heliogravuru.

O deset let později vynalezl vídeňský Čech Karel Václav Klíč (1841 -- 1926) zcela nový druh reprodukce obrazů, heliografii. To je reprodukční technika založená na používání kovových desek, na které se původní obraz přenáší pomocí fotografií a leptáním. Jde o fotomechanické přenesení diapozitivního obrazu do chemické vrstvy na měděné desce. Pak se deska leptá a různou hloubkou leptu vznikají jednotlivé tóny. Tato technika byla schopna téměř neomezeného počtu tisků. Klíč posléze výrobu heliogravur zdokonalil a dospěl k nejdokonalejší analogové reprodukční technice vůbec, k mnohobarevnému hlubotisku, který se užívá dodnes.

Ve 30. létech dvacátého století nastupuje fotografie, jejíž vývoj sahá až do roku 1871, kdy Richard Leach Maddox (1816 - 1902) vynalezl bromostříbrné desky s želatinovou emulzí. Převrat v jejich výrobě nastává s zavedením bromografie - fotochemickým rozmnožováním obrazu na kotoučový fotografický papír z negativu. Vznikaly tak mimo knižních ilustrací černobílé fotopohlednice. Ty se rovněž tónovaly a to chemickým změněním stříbra v jinou sloučeninu jejímž pomocí se dosahovalo požadovaného tónu, nejčastěji hnědém, zeleném, červeném a modrém.

Barevný tisk přichází až s ofsetem, což je vlastně zdokonalený způsob litografie. U jeho počátků stáli Francouzi Trotier, Missier, Marinoni a Michaud. Z matrice, kde je zakopírován a zaleptán obraz se otisk přenáší na gumový válec, ze kterého je tlakem proti přítlačnému válci přenášen na potiskovaný materiál. To už ale jsme téměř v současnosti.

Na počátku všeho tohoto pokroku ale stál chudý mohučský kovolijec Johannes Gutenberg a jeho vidina dát biblické poselství do rukou všem lidem -- i proti monopolním zájmům tehdejší církve.