Zkusme se na zmíněné případy veřejného násilí podívat blíže a zodpovědět si pár otázek: Co se to vlastně stalo, komu a jaké jsou okolnosti? Co z toho vyplývá pro občana obecně? Co dělat? (Tuto otázku si kladl již Vladimír Uljanov, zvaný Lenin, ale v jiné situaci a určitě si našel jinou odpověď, než jakou hledáme my.)

Pana Dolejše, významného příslušníka nejliberálnějšího křídla KSČM, zmlátila a vážně zranila skupinka surovců, zřejmě (podle nadávek, jež na něj údajně křičeli) neonacistické orientace. Dodnes nebyli identifikováni, ač chci věřit, že se po nich usilovně pátrá. Paní Jacques -- píše se teď o ní hodně a s vděčností konstatuji, že se nikdo nesnaží ji přechylovat -- zmlátil hodností nejvyšší přítomný příslušník policie, když se skupinkou spolustraníků pokojně demonstrovala proti povolenému průvodu mladých českých neonacistů. Policista byl identifikován. Policejní prezident se bezdůvodně, v rozhovoru pro televizi, pokusil jeho jméno utajit. Vzhledem ke skandálu, který se kolem tohoto případu roztočil -- oběť je přece jen ředitelkou odboru lidských práv na úřadě vlády ČR -- si nadpraporčík Čermák asi u policie cvičení s nasazováním pout, mlácením a vláčením spoutaných lidi nejspíš nezopakuje. Čeká ho zřejmě trestní stíhání, iniciované inspekcí ministra vnitra i právním zástupcem paní Jacques.

Celá hromada okolností, které kolem zmíněných případů dosud vypluly na povrch, je nehodná civilizované, otevřené společnosti, k věci ale patří, že se u nás více, či méně rutinně objevují. Pokud jde o komunistu Jiřího Dolejše, patří k věci, že nejeden komentář, především od kolegů, politiků, vyjadřuje téměř uspokojení, že obětí byl komunista -- ten si to, ač mladý a zřejmě demokraticky orientovaný -- nejspíše zasloužil; proč se přidával ke špatné straně? Takové komentáře jsou samozřejmě nechutné, stejně jako svádění viny na současnou vládu -- čím výše, tím lépe. Uvidíme, zda se násilníci najdou; v případě útoků na nemilované společenské skupiny, k nimž politici, zvláště pokud přísluší k levici, asi patří, se to spíše nestává. Pokud se najdou, uvidíme, jak budou potrestáni. Komunistické straně a jejímu volebnímu výsledku útok na Dolejše určitě neublíží, spíše naopak. Lze doufat, že na jeho zdraví trvalé následky nezanechá. Ani zelení prvomájovým incidentem politicky nejspíš neutrpí, paní Jacques a její děti na zdraví snad také ne. Pokud to bylo cílem, nebude ho dosaženo. Dosaženo naopak bylo ukojení několika psychicky a sociálně poněkud nestabilních občanů, v jednom případě dokonce příslušníka policie (asi alergického na ženy, což se jeho nadřízený pokusil zamlžit).

Vědomě jsem čekal na zveřejnění výsledků šetření a první společenské závěry z nich. Také na průběh veřejné diskuse, která obvykle trvá dokud se nevyskytne nové, vděčné téma. Kromě nepodstatných banalit alespoň případ zelené političky otevřel pár nových pohledů a některé důležité zkušenosti znova připomněl.

Nejméně tři ženy se k případu vyjádřily v médiích, ve dvou případech poněkud poklesle. Jedna z nich je také politička, Markéta Reed z pražského magistrátu a kandidátka do poslanecké sněmovny (s výrazně menší šancí na postup než zelená Jacques). Reed patří ke straně, která se ráda pyšní, že je liberální a evropská. V kampani před volbami se ale (nechápu proč) radši prezentuje svým do nekonečna opakovaným sloganem 'Jedině my..`, což u veřejnosti asi příliš nepomáhá. K mediální diskusi o policejním zákroku přispěla spíš sexistickými, než evropsky liberálními výroky o '...křehké blondýně...` o níž zprávy '...zatlačily do pozadí akci Konfederace politických vězňů proti komunismu...`

Reed jakoby naznačuje, že Jacques neměla na demonstraci chodit a už vůbec tam tahat děti, narušovat pořádek. Říká, že policie je na to, aby pořádek bránila -- i když jej ruší žena, která při svých funkcích má příležitost vyjádřit odpor k neonacismu i jinak, než chozením na takové akce. Říká též, že myslí, že incident byl nafouknut ve snaze získat sympatie voličů a ještě jednou naznačuje, že veřejní činitelé nemají 'vyhledávat střetové situace a vyvolávat incidenty s policii`. To jsou trapné součásti jakési antivolební kampaně. Paní Reed, členka 'evropské` strany, asi netuší, že politici v demokratickém světě do takových situací naopak vědomě chodí i když není před volbami, prostě na obranu hodnot občanských práv. Navíc Reed o skutkové podstatě prvomájového incidentu nic konkrétního zřejmě nevěděla, co napsala, si vymyslila. Policie, jak ukázalo dosavadní šetření, žádný pořádek nebránila, zelení ho nenarušovali a ani incidenty s policii nevyvolávali. Ostatní tvrzení a náznaky jsou poněkud trapnou charakteristikou stavu myšlení političky Markéty Reed.

Její tvrzení a názory vyvrací jiná liberálka a bývalá politička, nyní advokátka, Hana Marvanová. Na rozdíl od Reed situaci viděla (z tramvaje) a tvrdí, že policie ji popisuje 'zcela lživě`. Zelené a nacisty dělily desítky metrů, střet podle Marvanové nehrozil. Útok bezdůvodně inicioval policista, ostatní policisté ho svým jednáním podporovali. Dosavadní výsledky šetření jí spíše dávají za pravdu.

Velmi neprofesionálně vyznívají výroky dozorčí na policejní služebně, kam byla Kateřina Jacques dopravena. Tato paní, Silvie Bartošová, v rozhovoru pro Právo údajně uvedla, že jí neznámý kolega (neznámý, ač ze stejného, poměrně malého pracoviště) přivedl ženu v poutech, která '...hystericky volala, že ji policisté zmlátili...`, z místnosti kam byla odvedena pak prý už '...takový řev slyšet nebyl...` Předvedená paní byla připoutaná ke zdi, '...to se běžně dělá, když předvedené osoby kladou odpor...`. Nikdo však nikde netvrdil, že by 'předvedená paní` odpor kladla. Žádné napadení na služebně dozorčí Bartošová neviděla, i když takovou možnost nevylučuje. A domnívá se, že předvedená paní '...zahrála pěkné divadlo...`. Herečka Jacques tedy řvala, kolegové dozorčí dělali, co se běžně dělá, když jeden z nich zvýšil hlas, poslala ho dozorčí za roh. Kateřina Jacques jí řekla, kdo je a jaké má postavení a dozorčí Bartošová z toho měla pocit, že ji dává najevo, že 'není jen tak někdo`.

Podle mne policistka ve službě vůbec neměla rozhovory médiím, či komukoli poskytovat. Ono je to ale jen dokreslující obraz o rutinách, panujících nejspíš ve velké části policie. K nim patří naprosto nepravdivé vyjádření mluvčího pražské policie Bernáška, jehož povinností naopak je informovat, který o incidentu věděl v horším případě to, co mu nahlásili, v lepším nic. Pro tisk se vyjádřil, že '...dotyčná osoba narušovala řádný průběh demonstrace a policii byla uklidňována. Po neuposlechnutí...` čeho, koho? '...byla zadržena a při transportu kladla odpor.` Nic z jeho tvrzení se nepotvrdilo. Tedy zneužil své postavení a lhal, nebo aspoň bez ověření tvrdil nepravdu. Totéž udělal několikrát ve svých zveřejněných výrocích velitel policie Prahy 2 Navrátil. Faktem zůstává, že žádný z policistů, přítomných při incidentu, se ani nepokusil mu zabránit, všichni s vyšetřováním obeznámeni policisté, včetně nejvyššího, se pokoušeli něco zatajit.

To jsou dosud smutné výsledky šetření. Trestání zatím komentovat nechci, teprve začalo. Zkušenost ale naznačuje, že tresty policistům za, nejen kázenská, provinění (zneužití pravomoci a.p.) proti občanům bývají malé, na rozdíl od trestů občanům za provinění proti policistům (úředním osobám). Není divu, že mnoho občanů je znechuceno. Od 'demokratické` společnosti si slibovali něco jiného, než svévoli politiků a osob úředních, jak to vidí a pociťují. Jenže, právě ve svobodné, otevřené společnosti, což je mnohem více, než společnost demokratická, nelze nespokojenost řešit znechucením z politiky. Ignorovat volby, které si donedávna dnešní čeští občané jen marně přáli, společnost ani její politiky nezlepší. Svoboda a otevřenost společnosti umožňuje i svévoli a zneužívání pravomocí. Ale také je trestá. Kvalita průměrných politiků není lepší, ani horší, než průměrná kvalita občanů.

Co tedy má občan dělat? Určitě klást na politiky a na úřední osoby požadavky. Pár týdnů před volbami už poslanecká sněmovna nic udělat nemůže, vláda nejspíš mnoho nestihne. Občané by ale, osobně i s pomocí médií, měli vyjádřit své názory a požadavky. Měli by také požádat politické strany o stanovisko s hrozbou, že nebudou-li oprávněné požadavky o zásadní změny v některých úředních rutinách před volbami formulovány jako závazná část programu té které strany, nebudeme ji volit. Můžeme se také obrátit na svého (či kteréhokoli) senátora s žádostí o stanovisko, rozhovor, či prosazování návrhu na změnu rutin. Důležité je ale dělat to veřejně. Uvidíme, zda se média k takovým iniciativám postaví pozitivně.

Osobně se domnívám, že jakmile se u příslušníků policie ukáže podezření z možného spáchání trestného činu, neměla by případ vyšetřovat inspekce ministra. Domnívám se také, že se u nás, snad jako zůstatek z minulého režimu, zneužívá nasazování pout. Při soudních líčeních je běžné -- a ponižující -- u osob, které se nedopustily násilných trestních činů. Trestné činy v otevřené společnosti rutinně řeší nezávislé orgány. Zneužívání služebního postavení policistou, jemuž společnost poskytuje široké pravomoci, by mělo být odpovídajícím způsobem trestáno. I nepravdivé tvrzení o událostech a skutkovém stavu, týkajícím se jiného příslušníka policie (ale i BIS a jiných zpravodajských a vyšetřovacích orgánů) je ovšem zneužíváním. Vynášení informací o osobách a okolnostech vyšetřování a jejich, s prominutím, 'exkluzivní` dodávání vybraným příslušníkům vybraných médií, by mělo být tvrdě postihováno. Mám vážné podezření, že takové případy se vyskytují příliš často a nikoli bezúplatně.

Naznačené i další požadavky budou vyžadovat legislativní i organizační změny a úpravy. Závazná programová vyjádření právě o tom bychom, vážení spoluobčané, teď, před volbami měli od politiků vyžadovat. Odpověď na otázku, zda se ubráníme není snadná. Dovolím si ale poukázat, že občanská angažovanost a vůle ve spojení s individuální svobodou, kterou nám otevřená společnost zaručuje (alespoň teoreticky, pokud si to v praxi nevyzkoušíme a nevynutíme) k tomu v předvolební době nabízí mimořádnou šanci.

Autor je bývalý místopředseda vlády a senátor za ČSSD