Je pravda, že poslední dobou mu také více zákonů chodí, ale z jeho současné kadence to vypadá, jako by prezidentu chodily zákony z celé planety. Klausovo rozhodování, který zákon vetuje a který ne, je mi nejasný. Dalo by se pochopit, kdyby kategoricky odmítal zasahování státu do činností jednotlivce v přísném libertariánském duchu a každý zákon s tímto obsahem posílal zpátky.

To by ale současně nesmělo jít o bývalého předsedu nejsilnější parlamentní strany devadesátých let, který pro takové zákony nevyhnutelně musel hlasovat. Byl snad v roce '97 český právní řád jak z Misesovy knihy? Ne a ani se tomu neblížil. Je pravda, že současná vláda jde v zasahování státu do systému ještě dál, ale ze zásadového pohledu, jaký se Klaus snaží navodit, je to v principu totéž. Odlišné jsou jen míry a logicky existuje nějaká hraniční, která si již veto vyžádá. Tato linie ovšem nikdy nebyla současným prezidentem definována.

Úvahou o systému prezidentských vet jsem ovšem nechtěl odběhnout od onoho nejnovějšího odmítnutí. To je na prezidentově osobním webu zdůvodněno v osmi bodech.

S některými bych souhlasil s některými ne, chci však polemizovat s, myslím, nejzásadnějším prvním bodem. Prezident v něm nesouhlasí s vyčleněním kinematografie jako specifika vůči ostatnímu soukromému podnikání. Točení filmů je podle něj podnikání jako kterékoli jiné.

S prezidentem v tomto nemohu souhlasit, protože jakýkoli druh umění z povahy věci podnikání jako kterékoli jiné být nemůže. Dokonce je mezi těmito dvěma druhy lidské činnosti fundamentální rozdíl. Lidé podnikají pro peníze, na rozdíl umělců (nikoli "umělců"), pro které je umění cílem samo o sobě. V existenci umělců tvořících pro peníze a zároveň tvořící umění nevěřím.

Tato dvě puzení, tedy vytvořit něco krásného a vydělat peníze jsou zcela mimoběžná a na pokusu o jejich sloučení ztroskotávají dnes a denně stále další a další lidé. Lze namítnout, že krásu lidé přece oceňují svými peněženkami.

Jenže s uměním se to má tak, že jeho platnost je, narozdíl od sezónních kýčů, dlouhodobá, podporovat potřebuje ale už dnes. Dnes by jistě mnoho lidí nabídlo nevím co, za Balzacovu další knihu, či další film bratří Marxů, jenže jaksi jsou už po smrti, a tak jejich nadčasový úspěch již nemůže být pobídkou k další tvorbě.

Z antagonismu trhu a umění a z faktu, že umění je pro společnost vysoce důležité, vznikl institut mecenášství.

V dobách minulých lidé, kteří společnosti dlužili za svoje postavení (šlechta), spláceli svůj dluh podporou umění (také ovšem charitou, poskytováním sociálního zabezpečení a dalšími skutečnostmi).

V systému dnešním tuto roli logicky přejímá stát. Dalo by se namítnout, že tak jako dřív i dnes máme bohaté (koneckonců dnes jsou bohatí z pohledu minulosti vlastně skoro všichni), kteří by mohli umění financovat podle svého uvážení.

¨ Tak snadné to ale bohužel není. Dřívější šlechta byla státem dosazená třída, která měla jediná k mecenášství prostředky, těžko pak bylo možno ukazovat na jiné. Šlechta měla navíc svoji roli a odpovědnost zažitou a každý mladý šlechtic byl také patřičně veden. Noblesse oblige, příslušnost k šlechtickému stavu zavazuje.

Dnešní stav je však takový, že nikdo nechce být ten, kdo platí něco ostatním, naopak čeká, že on bude ten černý pasažér mající prospěch z věci zaplacené někým jiným. V praxi pak každý čeká a nic nevznikne. A skupina významně bohatých lidí, aspoň v ČR, zase nemá výchovu vedoucí je k odpovědnosti za celou společnost, jíž také částečně za své bohatství dluží.

Stát se proto na podpoře umění podílet musí, jednoduše proto, že jeho místo nemůže nikdo nahradit a společnost umění nutně potřebuje. Kinematografie je navíc nevýhodná pro svou finanční náročnost, a tak není divu, že se jí věnuje speciální pozornost.