Oskar Krejčí, foto Štěpán Kotrba 
Aby volby fungovaly, musejí lidé přijmout základní pravidlo, že rozhodne většina či přesnější řečeno určitá podoba většiny. Toto pravidlo nikdy nejrůznějším elitám nevyhovovalo. Pochopily ale, že mají bezkonkurenční přístup k tomu, co formuje občanskou veřejnost - k médiím. A tak jsme všichni svobodni, ale jen někteří z nás vlastní televizní stanici. Nebo noviny. Nebo oboje. Silvio Berlusconi v Itálii, Vladimír Železný u nás nebo Pavol Rusko na Slovensku má - či donedávna měli - větší možnost podílet se na formování veřejnosti než odborář v továrně či na ministerstvu. A tuto svoji možnost využívá.
Prožíváme období oligarchizace demokracie. Podle mého názoru to rozhodně není nezvratný vývoj. Objevují se reálná témata politiky, která se týkají života každého člověka. Ať již jde o potřebu obhájit a rozvíjet sociální stát, nebo o přibližování se globálních problémů k prahům našich domů - ekologické problémy, migrace či, bohužel, válka jsou stále bezprostřednější. Životní zkušenost je to, co se vzpírá mediální manipulaci. Ta nás masově požene do voleb. A když ne do těchto, tak už do těch příštích určitě.
Před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2002 věnovaly sdělovací prostředky neparlamentním stranám pouhé půl procento vysílacího času politických relací, čímž minimalizovaly jejich šance dostat se do Poslanecké sněmovny. Kolik procent aktivních voličů tak nezískalo své reprezentanty v pralamentu z odevzdaných platných hlasů? Dává volební systém poměrného zastoupení malým a novým politickým stranám stejné možnosti jako velkým stranám?Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2002 to bylo 12,4 % aktivních voličů, v předcházejících dvou volbách více než 11 %. Jedná se o hlasy, které voliči odevzdali stranám, jimž se nepodařilo překročit povinné kvorum pěti procent pro vstup do Sněmovny - tyto hlasy pak propadly. Propadly kvůli kvoru, nikoliv poměrnému systému. Obecně vzato je systém poměrného zastoupení vůči malým stranám velkorysejší než systém většinový. Zpravidla totiž přesněji zachycuje nálady veřejnosti - proto byl například u nás zaváděn za 1. republiky, aby umožnil zastoupení národnostních menšin. Obdobně se dá říci, že po roce 1989 byl v postsocialistických zemích zaveden proto, neboť bylo zapotřebí zastoupení co největšího množství názorových proudů v zákonodárném orgánu ve chvíli, kdy se ještě plně nezformovaly politické strany. Tato teze ale nebyla jasně formulována - daleko zřejmějším motivem byla snaha odlišit se od bývalého režimu, kde byl používán většinový systém.Už v této odpovědi je ale skryt rozpor - co je zastoupení občanů a co politických stran?! Zpravidla se říká, že poměrný systém lépe ofotografuje mozaikovou podobu veřejnosti, odlišnosti individuálních a skupinových zájmů. Je to dáno tím, že ve většinovém systému ten, kdo hlasoval pro kandidáta, který získal byť jen o jeden hlas méně než vítěz, nemá v parlamentu svého zástupce - a vítěz v jednokolovém systému nemusí obdržet nadpoloviční množství odevzdaných hlasů. Což je menší přesnost než při systému poměrného zastoupení i při užití kvora. Jenže je tu problém: v poměrném systému mohou kandidovat pouze strany, hnutí a koalice - nikoliv nezávislí jednotlivci. Má v takovýchto podmínkách volič skutečnou možnost výběru? Většinový systém užívá malých volebních obvodů, kde může uspět i malá strana - byť ve celostátním měřítku prohrává. Každý volební systém má své klady a své zápory, a to i pokud se jedná o odraz názorů veřejnosti a zastoupení malých stran.Ve své knize také připomínáte, že kampaň politických stran před volbami roku 2002 se soustředila na témata, která nevyžadovala žádná věcná řešení - přetřásala se zahraniční politika, "Benešovy dekrety", nákup stihaček Gripen. Rodinná a bytová politika, trh práce stály zcela stranou. Dnes je tomu opačně. Politické strany se chopily sociálních témat a masírují jimi voliče. Co tím vlastně politické strany voličům sdělují?Kampaň v naší době má vždy dva autory: strany a média. Za ty první určila charakter letošní kampaně ODS svojí Modrou šancí. To je program, který se snaží poměrně přesně popsat některé cíle a prostředky. Materiál vyšel několik let před volbami, přitáhl pozornost a ostatní s ním polemizují. Vlajkovou lodí Modré šance je idea rovné daně. Propočty jejich ekonomických a sociálních dopadů jsou nesmírně zajímavé: ostatně, téma daní bylo první, kolem něhož se šlechta a měšťané vzepřeli vladařům. Takto se začala rodit demokracie.
Média ovšem ze stranických programů a výroků politiků vyrábějí svůj vlastní produkt, který proniká k občanské veřejnosti. Média zprostředkovávají pro většinu obyvatel vztah k politickým stranám. Stačily jeden či dva výzkumy naznačující možnost, že hlas pro Stranu zelených nepropadne, a všechna média se soustředila na tuto stranu. To není snaha manipulovat, alespoň ne vždy: noviny musejí vycházet denně, zprávy je nutné vysílat několikrát denně - a o čem se má pořád psát či mluvit? Každý nový námět je vítaný! Zájem se stupňoval a volební preference Strany zelených pak letěly strmě nahoru.
Něco jiného ovšem je, že některá velká média propagují jednu stranu a poškozují jinou. I to se děje běžně a netřeba se kvůli tomu zvlášť pohoršovat. Snad jen na veřejnoprávní média by měl být brán přísnější metr: tendenčním výběrem zpráv, jejich zabarvením, cíleným embargem, ale i vysílanou produkcí redakce publicistiky se až příliš často snaží ovlivnit atmosféru voleb a tím i jejich výsledek. Jsem upřímně přesvědčen, že Česká televize je z tohoto hlediska ostudou evropské žurnalistiky.
Rozhovoru bude publikován v čísle 20 Sond, týdeníku pro sociální otázky |
