Pokud Občanská demokratická strana zformuje většinovou koalici s lidovci a zelenými, lze čekat umírněné reformy v oblasti státních financí, důchodového zabezpečení, školství a zdravotnictví. Vládní program by byl jistě kompromisem, jehož součástí by jen těžko byla například rovná daň nebo poněkud utopické představy o úplném přeorganizování systému sociální péče. Zastáncům starého pojetí sociálního státu by se asi nelíbil ani zmíněný kompromis, ale v žádném případě by nenastala podstatná demontáž sociálního státu.

Kompromisů bychom se dočkali i v zahraniční politice. Ani SZ, ani KDU-ČSL nevykazují stejnou míru nadšení pro co nejužší vztahy s USA na úkor vztahů s EU jako ODS, stejně jako nesdílejí chladné postoje ODS k další evropské integraci. Navíc ministerstvo zahraničí, jak bývá v koalicích zvykem, by nejspíše připadlo druhé nejsilnější koaliční straně. Vládní odpovědnost by též nutila ODS k méně ideologicky předpojatým postojům vůči EU, než si může dovolit její čestný předseda na Hradě.

Taková vláda by mohla být dobrou zprávou i pro sociální demokracii. Po osmi letech vládnutí, kdy mnozí lidé spříznění s ČSSD uvázli v nejrůznějších klientelských sítích, by jí nijak neuškodila ozdravná kůra v opozici.

Svazek omezuje každého

Ani vítězství ČSSD by nebylo ničím osudově špatným. Je pravděpodobné, že by se asi konaly méně zásadní reformy než v případě vítězství ODS, ale zároveň je jisté, že proevropská ČSSD by udělala vše pro to, aby Česká republika i nadále plnila maastrichtská kritéria.

V koalici s lidovci a zelenými by musela přistoupit na některé reformní kroky. Takováto koalice by navíc na další čtyři roky vyšachovala ze hry komunisty.

Jsou občané, kteří si přejí, aby Česká republika měla slušnou pravicovou stranu, a nyní nestojí o ODS, protože v jejím vedení převažují politici spjatí se "sarajevským syndromem". Ti by měli v případě volební výhry ČSSD slušnou naději, že do vedení občanských demokratů se posunou kvalitní politici z regionální úrovně - a že se strana konečně emancipuje od Václava Klause.

Kus šance i ve velké koalici

Tragédií by nemusela být ani velká koalice. Samozřejmě pokud by se ČSSD a ODS neomezily jen na dělení prebend a moci. Potom by mohly najít kompromisy v oblastech jako penzijní systém nebo zdravotnictví. Reformy přes politický střed by příští vláda měnila jen těžko. Je tu i nebezpečí. Velká koalice může lákat k ústavnímu a volebnímu inženýrství.

Nastal už čas pro pokus?

A co varianta zdánlivě nejobávanější: menšinová vláda ČSSD s podporou KSČM? I tato by byla tlačena maastrichtskými kritérii. Hlavní nebezpečí by hrozilo některým současným zahraničně-politickým prioritám, jako je důraz na dobré transatlantické vztahy. Optimisté naopak mohou argumentovat, že vzhledem k dobrým hospodářským výsledkům a politické i bezpečnostní stabilitě země je právě nyní vhodný okamžik zkusit, zda lze KSČM integrovat do hlavního proudu české politiky, aniž by byla ohrožena demokracie.

Je zde ještě jedna zpráva, kterou někteří lidé budou vnímat pozitivně a jiní naopak. I kdyby zelení skončili v koalici s ODS, budou mít dohromady parlamentní většinu strany, které si nepřejí Václava Klause za příštího prezidenta. To může z příštích prezidentských voleb udělat událost přinejmenším stejně zajímavou, jako byly volby poslední. Tak či onak povede nesamozřejmost znovuzvolení Klause k potřebné debatě, jakou roli by měl prezident hrát v rámci našeho ústavního i politického systému. Před prezidentskou volbou bychom se mohli dočkat seriózní diskuse na téma přímá versus nepřímá volba prezidenta.

Hospodářské noviny, 15.5.2006