17. 5. 2005
Neokonzervatici: muži za oponouKhurram Husain, Neocons: The men behind the curtain (Bulletin of the Atomic Scientists, November/December 2003-- ZDE Navzdory událostem v reálném světě neokonzervativní stratégové, kteří vedli válku proti Iráku, stále věří, že jejich historický okamžik právě nastal a že již brzo dosáhnou svého cíle - tedy že Spojené státy ovládnou celý svět, zatímco jsou samy chráněny nedobytnou obranou. Situace v Iráku je sice asi těžší, než očekávali, stále jsou však přesvědčeni, že jejich základní doktrína je pravdivá - že USA musí zničit kohokoliv, kdo se opováží odporovat americké globální nadvládě. |
Tato doktrína preventivního vojenského útoku má dlouhou historii (příkladem může být Kato starší, když prohlásil, že Kartágo musí být zničeno), ale v USA tento přístup vychází z tvrdé skupiny stratégů, kteří za studené války zastávali velmi agresivní postoj vůči Sovětskému svazu. Podle autora článku Khurrama Husaina "rozumět tomu, co vypadá jako revoluční změna v zahraniční politice USA, pomáhá chápat důležitost tohoto přístupu". Lze vysledovat podivnou shodu mezi taktikami, cíli a dokonce i jazykem, které Spojené státy používaly v "preventivním útoku" proti Iráku, a tím, co můžeme najít v literatuře tvrdé skupiny, která pracovala na Rand Corporation (hlavní americký strategicko-vojenský thinktank) v 50. letech a 60. letech. Dodal bych, že tak lze také snadněji chápat logiku, s jakou byl jeden člen oné skupiny, Paul Wolfwowitz (který byl motorem příprav amerického útoku na Irák i jedním z hlavních stratégů současné americké zahraniční politiky), nominován na šéfa Světové banky, přestože v bance nikdy ani den nepracoval. Ortodoxní strategicko-vojenská doktrína, proti které neokonzervativci dlouho bojovali, byla artikulována jedním z autorů, který se tématem vojenských doktrín v jaderné době zabýval, Bernardem Brodiem. Brodie používal německé raketové útoky proti Londýnu v letech 1944-1945 jako východisko svého argumentu: napsal, že ani velký úspěch britské protiraketové obrany, která v jedné době zničila 97 ze 101 V-1 raket, již v jaderné době nestačí, protože čtyři atomové bomby by Londýn zničily. Aby protiletecká a protiraketová obrana mohla tvořit základ americké strategicko-vojenské doktríny, musí tedy být perfektní. Brodie však s úspěchem polemizoval, že tak dokonalá obrana není možná. Na začátku tedy (i za celé studené války) hlavní strategicko-vojenskou doktrínou v USA i v Sovětském svazu bylo, že v jaderné válce žádné vítězství nemá cenu. V Americe byla tato doktrína nazvána MAD (Mutually Assured Destruction - Oboustranně jistá zkáza). Proti moudrosti doktríny oboustranně jisté zkázy protestovali neokonzervativci (kteří reprezentují druhý hlavní proud neokonzervatismu, jehož členové působili na Rand Corporation v Kalifornii nebo na University of Chicago. Představitelé prvního proudu bydleli a pracovali na východním pobřeží USA). Na začátku byli velmi izolovaní a hlavní proud stratégů jim dal přezdívku "the crazies", pomatenci (jeden z tvrdé skupiny, Herman Kahn, inspiroval titulní postavu ve filmu "Dr. Divnoláska"). Tato opoziční skupina měla dva hlavní myslitelé, Andrew Marshalla a Alberta Wohlstettera. Marshall, který ještě žije a je důležitou postavou v Bushove vládě, začal v Rand Corporation v roce 1949 a brzy se stal vůdcem skupiny stratégů, kteří byli pro "preventivní útok" proti Sovětskému svazu. Nazvali svůj plán "Counterforce Strategy", Spojené státy by podle něj zahájily překvapivý první úder na vojenský potenciál protivníka tak, že velká část sovětských strategických bombardérů a mezikontinentálních balistických raket odpalovaných ze země by byla zničena. Podle jejich logiky by protivník byl nejprve ochromen, a pak by si uvědomil, že už prohrál válku, a že tedy nedává smysl bojovat se zbylým potenciálem, protože již není šance na úspěch, a vzdal by se. Counterforce se spoléhají na velmi vysokou úroveň rychlosti, překvapení, koordinace, technologie, přesnosti a vojenské inteligence. Příliš vysokou, podle hlavního proudu stratégů, kteří Marshallovy nápady odmítali. Jeho vliv však přesto postupně sílil. Velitelům US Air Force (vojenského letectva) se tento plán líbil, protože tato požadoval bombardování s vysokou přesností zásahu, které strategické bombardéry a mezikontinentální balistické rakety odpalované ze země (které vládl US Air Force) umí, a jejich konkurence v "soutěži" o dotace, rakety odpalované z ponorky (které náležely námořnictvu) neumí (v té době byly rakety odpalované z ponorky v porovnání s prostředky US Air Force nejméně zranitelné, ale ne tak přesné). Je sice pravda, že Marshallovy nápady nebyly v hlavním proudu strategické doktríny proti Sovětskému svazu, ale to neznamená, že nebyl vlivný. To bylo jasnější, když armáda verzi Counterforce používala za Vietnamské války, proto například bombardéry US Air Force bombardovaly ten malý stát vyšší výbušnou tonáží než byla shozena za celé druhé světové války. "Operation Rolling Thunder" však nebyla úspěšná -Vietnamci si bohužel neuvědomili, že už prohráli válku, neboť jejich vojenský a průmyslový potenciál byl zničen, a bojovali dál. Ideje Counterforce, plánované na chodbách Rand Corporation v Kalifornii, v partyzánské válce již tak dobře nefungovalo. Marsallův vliv přesto rostl dál. V 70. letech představil další vojenskou doktrínu, RMA (Revolution in Military Affairs). Tato nová doktrína také zdůrazňovala důležitost technologie, rychlost a koordinace. Marshall tvrdil, že USA by s takovými zbraněmi uměly bojovat a vyhrát několik válek současně, protože by mohly bojovat "zdálky" s takovou rychlostí a silou, že válka by skončil dřív, než by protivník vůbec pochopil, že je ve válce. Současný ministr obrany Donald Rumsfeld je stoupencem Marshallovy teorie, a snaží se v souladu s ní "zmodernizovat" americkou armádu. Americký útok proti Iráku v roce 2003 byl podle toho vzoru (např. vojenský princip "shock and awe" [šok a hrůza], o kterém Rumsfeld hodně mluvil, je potomek Counterforce). V prvních týdnech války tento plán víceméně fungoval, ale za partyzánské války, která následovala, už nefungoval tak dobře. Albert Wohlstetter na druhé straně neodmítal MAD jen tak (ale ani Counterforce), spíš tvrdil, že přistup (v 50. letech) k té doktríně byl špatný. Podle Wohlstettera, který byl geniální systémový analytik, Spojené státy kvůli katastrofálním následkům jaderné války nemohly tolerovat ani nejmenší zranitelnost. Bylo proto nutné počítat se vším, co protivník může udělat. A ne jen zítra nebo za rok, ale i po 10 nebo 20 letech. Podle něj bylo proto nutné analyzovat tuto komplexní, multivariační situaci, najít nejhorší možné scénáře, a snaží se je zajistit. V 50. letech byl tento přístup revoluční - převládající způsob rozboru tehdy převážně analyzoval schopnosti a záměry nepřátel, např. komunistickou ideologii, ruský nacionalismus i Kremelské intriky. V té době ještě generálové a stratégové mluvili o vojenských strategiích tradičním vojenským jazykem. Ale v 60. letech, když Wohlstetterův přistup víc a víc převládal a měnil tyto způsoby, se strategicko-vojenský rozbor začal více spoléhat na pravděpodobnostní usuzování a matematické modelování, které se používá na systémovou analýzu a teorii her. Záměry nebo návrhy protivníků byly prezentovány jen podle toho, jaká byla teoretická možnost. Podle tohoto myšlení se i nejmenší možnost, že existuje nebo bude existovat nějaká zranitelnost, jeví jako národní krize. Kvůli Wohlstetterove vlivu se např. debata o protiraketové obraně točila kolem technických bodů, a ne kolem strategické užitečnosti, a v roce 1969 Richard Nixon dokonce podporoval jeho pojetí protiraketové obrany. Nakonec byl projekt tak drahý a jeho efektivnost tak slabá, že ho v roce 1972 Nixon opustil, ale, jako obvykle, Wohlstetter nakonec vyhrál (v tomto případě posmrtně). Wohlstetter (který zemřel v roce 1998) a jeho nástupci na přijetí tohoto projektu houževnatě naléhali, a konečně v roce 2002 George W. Bush zrušil ABM smlouvu s Ruskem a začal projekt podporovat, ačkoliv protiraketová obrana je stejně drahá a slabá jako byla v roce 1972. Případ protiraketové obrany můžeme pokládat jako vzor rozvoje současné americké vojenské doktríny, podle které nějaké pojetí, které odporuje zdravému rozumu, protože je příliš drahé, teoretické, nebo paranoické, se nakonec stalo oficiální doktrínou. Tento model se vždy rozvíjí stejným způsobem: Wohlstetter, jeho kolegové, nebo jeho nástupci, pustí vlnu po vlně předpovědi schopností a cílů protivníků, až je opozice (bývalý hlavní proud) překonána a Wohlstetterovy nápady se stanou oficiální doktrínou; následkem tohoto přístupu je často paranoia a velké spolehnutí na abstraktní teorii. Je tedy škoda, že Wohlstetterův přístup zahrnuje víc, než strategické-vojenské předměty: Wohlstetter se dávno rozhodl, že existuje víc druhů zranitelnosti, než jen strategicko-vojenská. On a několik jeho studentů na University of Chicago (kde v 60. letech učil, a kde v té době učil také Leo Strauss) rozšiřoval tedy pojetí absolutní nezranitelnosti do všech oblastech. Např. jeden z jeho nejchytřejších studentů, Paul Wolfowitz, napsal svou disertaci na téma ohrožení dodávek nafty, které vzniká šířením jaderných zbraní na Blízkém východě, ve které tvrdil, že na Blízkém východě by každá možnost jaderných zbraní znamenala velkou krizi. Husain svůj článek končí poznámkou: "V Iráku splynuly Wohlstetterovy a Wolfowitzovy nápady strategické nadvlády s pojetím nedobytné síly, kterou se snaží budovat Marshall a Rumsfeld. Použití doktríny Counterforce v partyzánské válce bylo katastrofou ve Vietnamu (tj. válka, kterou USA nemohly vyhrát, ale ze které se stejně nemohly vymanit). Spojení doktríny preventivní činnosti s doktrínou Counterforce však znamená, že taková vojenská bezvýchodná situace nebude jen v jednom státě, ale přes celý svět." Ve světle této historie asi můžeme najít stopu, která by vedla k řešení záhady, proč byl šéfem Světové banky nominován Paul Wolfowitz. Pokud americká vláda věří, že jediný způsob, který může zaručit, že Spojené státy nikdy nebudou sebeméně zranitelné, je, že musí existovat globální řád, naprosto ovládaný Amerikou, a že toho nelze dosáhnout jen vojenskými způsoby, ale je nutné působit také cestou kulturní, ekonomickou, finanční a politickou. Můžeme tedy předpokládat, že Wolfowitz bude svou novou pozici na Světové bance využívat k tomu, aby tohoto cíle dosáhl ve finančními sféře, a že rozdíl mezi přístupem Wolfowitze a jeho předchůdce ve Světově bance k finančními sféře bude podobný jako rozdíl mezi přístupem Bushe mladšího a Clintona k Iráku. |
Americká strategie národní bezpečnosti | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
17. 5. 2005 | Neokonzervatici: muži za oponou | Greg Evans | |
26. 4. 2005 | "Barevné" revoluce s dolarovým pozadím | Jiří G. Müller | |
14. 2. 2005 | Žijeme v říši Hurvínků? | Mojmír Babáček | |
1. 9. 2004 | Permanentní válka | Oskar Krejčí | |
31. 8. 2004 | Americká globální strategie proti terorismu musí být také pozitivní | ||
7. 8. 2004 | Powell podepsal dohody o modernizaci radarové základny USA v Grónsku | Štěpán Kotrba | |
6. 8. 2004 | Global Trends 2015: A Dialogue About the Future With Nongovernment Experts | ||
3. 6. 2004 | Bush: "Válka proti terorismu je jako druhá světová válka" | ||
3. 6. 2004 | Odstoupil ředitel CIA George Tenet | ||
6. 1. 2004 | Co si lidé myslí o novém americkém "bezpečnostním opatření" | ||
29. 12. 2003 | Existuje americké impérium? | Michael Walzer | |
18. 11. 2003 | Brzeziński: Amerika se musí vzdát paranoidní politiky | ||
16. 10. 2003 | "George W. Bush je omezenec a podvodník" | ||
8. 10. 2003 | Veľká hra pokračuje | Peter Stupavský | |
25. 9. 2003 | Európska škodoradosť? | Martin Muránsky |