Proč by se někdo nemohl těšit na to, až uvidí plod v lůně ženy?

Jsem ráda, že otcovství již není celospolečenský problém a mnoho mužů se ze svých potomků raduje a umí si jejich dětství užívat. Mají dnes příležitost těšit se na potomky již od chvíle, kdy jim partnerka či manželka sdělí, že budou otcem. Tuto možnost zřejmě před dvaceti lety neměl autor dopisu, který se ptá : "Je to vôbec normálne aby sa niekto tešil z nejakého vyšetrenia?" - (jednalo se o těhotenský ultrazvuk).

No, jak se to vezme. Pokud mě nějaké vyšetření přesvědčí, že jsem v pořádku a nemám se čeho obávat, pak musím odpovědět : "Ano". Takové vyšetření mě vždycky potěší. A těhotenský ultrazvuk má navíc ještě jedno kouzlo, můžete si zakoupit fotografii plodu a těšit se z budoucího miminka i doma.

Také mě jako nastávající babičku potěšilo, když mi obrázek z ultrazvuku přinesli mladí ukázat. Dívat se na pohybující se plod v lůně ženy je mimořádný zážitek, který já znám pouze z televize a upřímně ten pocit dnešním maminkám i tatínkům závidím a vůbec se za takovou závist nestydím.

Nastávajícím tatínkům pomáhá těhotenské vyšetření na ultrazvuku připravovat se na příchod dítěte, což dnes již mnozí muži považují za samozřejmost. Proč by se někdo nemohl těšit na to, až uvidí plod v těle ženy, který si může poslechnout a hmatem cítit jeho pohyby ? Nám v 80. letech v těhotenské poradně změřili krevní tlak, krejčovským metrem objem břicha, zvážili nás a poslali k zubaři -- to byla veškerá těhotenská péče o nastávající maminky.

Z dnešního pohledu to bylo málo, ale z pohledu našich maminek a babiček to bylo hodně. O ty se v těhotenství nestaral vůbec nikdo. Myslím si, že to nebyla vina lékařů ani komunistické ideologie, že jsme dnešní technologii ještě neměli. Nebo snad byla ? Umí na to někdo odpovědět?

Co vede muže k tomu, aby se chovali jako ženy?

Otázka, která provází reklamní šot na ČT 1 a láká diváky na pořad "Táta jako máma."

Tuto otázku považuji za diskriminační a urážející vůči mužům. Proč otázka nezní : "Co vede muže k tomu, aby se chovali jako otcové ?" Copak být otcem je v této společnosti opravdu stále ještě tak nenormální ? Je opravdu otcovská role považována za zženštilost? Myslela jsem si, že už tomu tak není, ale pokaždé, když si přečtu nějaké noviny nebo časopis, zjišťuji, že muž = otec je stále ještě vnímán negativně, tak trochu s posměchem.

Stále ještě se prosazuje myšlenka, že muž je především živitel a to stačí, otcovská role není v Čechách společensky žádána. Nevím, proč se stále někdo snaží vzít mužům radost z dětí, zvláště těm, kteří dokáží takovou radost prožívat a děti jsou pro ně životním štěstím.

Proč se stále ještě prosazuje snaha o rozbití společné a oboustranné odpovědnosti za výživu a výchovu dětí ? Možná, že tady bychom našli odpověď na otázku, proč si naše společnost neumí (nebo spíše nechce) poradit s nezodpovědnými rodiči, pro které je výchova a výživa dětí životní překážkou, kteří své děti psychicky i fyzicky týrají, kteří nehodlají na děti finančně přispívat a to v rozvedených i v úplných rodinách. Možná bychom našli i odpověď na otázku, proč jsou u nás tak často porušována práva dítěte.

Co má s nízkými platy žen společného komunistická ideologie?

"100:30 = 10:3 ináč trikrát toľko , prečo to píšem? lebo nadsazujete a snažíte sa do témy za každú cenu dostať kritiku komunizmu", říká pisatel e-mailu. Nejdříve jsem nepochopila, co má s nízkými platy žen společného komunistická ideologie.

Ženy jsou hůře odměňovány za svou práci i v jiných zemích a to bez ohledu na společenské zřízení. Ale pak jsem si položila otázku: " Proč vlastně komunisté platově i funkcionářsky diskriminovali ženy na pracovištích, když jejich ideologie tolik prosazovala emancipaci, že nutila nás ženy do ryze mužských činností?"

Ve svém příspěvku jsem se zmiňovala o násilné emancipaci žen v době totality -- studentky zemědělských škol musely povinně mít řidičský průkaz na traktor jako součást studia, ženy musely projít brannou výchovou včetně střelby z malorážky a běhání v plynových maskách, účastnit se branných akcí na pracovištích, musely chodit na zemědělské i stavbařské brigády atd.

Těžká fyzická práce byla pro ženy samozřejmostí a protesty byly zaháněny slovy "Chtěly jste rovnoprávnost ? Tak ji máte." Ženy měli stejnou pracovní povinnost jako muži, protože ze zákona si byli ženy i muži rovni.

S odměnou za práci už to stejné nebylo. Objektivní důvody se vždy našly. Vzhledem k tomu, že jsem si sama vyzkoušela práci personalisty v textilní firmě, vím, jak je jednoduché popsat stejnou práci rozdílně, hlavně v oblasti nedělnických profesí. Takové práce se dají pouze zaúkolovat, nikoliv normovat, proto se ženy o svou odměnu za práci nesoudí. Prokázat právo na vyšší odměnu lze velmi těžko a já jsem se zatím nesetkala s tím, že by to někdo dokázal.

Další diskriminací byly podpory v době nezaměstnanosti v socialistické společnosti. Nezaměstnaní tehdy také byli, třebaže tomu dnes téměř nikdo nevěří. Nezaměstnaní muži dostávali takzvané "čekačenky", to byla podpora po dobu čekání na nové zaměstnání. Ženy takovou podporu nedostávaly, neboť byly zařazené do kategorie žen v domácnosti.

Automaticky se předpokládalo, že je bude živit manžel, v případě neprovdaných žen rodiče. Pokud byly neprovdané ženy bez zaměstnání zároveň matkami nezletilých dětí, měly tyto děti nárok na podporu při výživě, ovšem pouze v případě, že otec byl znám a plnil si svou vyživovací povinnost. Mladé dívky, které otěhotněly a nedokázaly určit otce, neměly nárok ani na mateřské dávky ani na dětské přídavky. Pokud matku i s dětmi neměl kdo živit, byly děti matce odebrány.

Na druhou stranu existuje diskriminace mužů, kterou dodnes nikdo neodstranil. Je to třeba právo na popření otcovství stanovené do maximální lhůty 6 měsíců od narození dítěte. Pokud se muž dozví, že není biologickým otcem po této lhůtě, má smůlu a musí platit výživné až do té doby, dokud zletilé dítě nedokončí studia, a to i v případě, že matka o dítě nepečuje.

Co bránilo mužům podílet se na domácnosti v době socialismu?

Přestože měly ženy stejnou pracovní povinnost jako muži, o domácí práce se muži s ženami nepodělili, samozřejmě až na výjimky. Takovou výjimkou je zřejmě i pisatel e-mailu, protože píše: " Pred viac ako 20 rokmi som mal malé deti a chodil som s nimi v kočiaru aj bez kočiaru skoro denne vonku a nevadilo to nikomu a nikdy, pritom som sám vždy uživil svoju rodinu. Nikdy som svoje konanie v prospech rodiny nepovažoval za obetovanie sa. Je Vašou vecou s kým ste mala deti a ako ste sa navzájom rešpektovali či chovali, problém je zrejme aj vo vašom okolí,..."

Pisatel má pravdu, právě to okolí jsme s manželem nakonec nezvládli. Vzala jsem si emancipovaného muže, který se mnou doma pral prádlo i uklízel, sám vařil, ač nebyl žádná zženštilá třasořitka, byl to tremp, a tudíž "pořádný chlap". Hospodařili jsme společně rovným dílem až do té doby, nežli nás porazily výčitky a posměch okolí.

Nežli jsem z politických důvodů zůstala nezaměstnaná a on se stal jediným živitelem rodiny, to byl skutečný konec našeho emancipovaného soužití. Tlak okolí jsme neunesli a nedokázali jsme ho řešit.

Právě proto obdivuji každého muže, který má odvahu i sílu postavit se společenským mýtům a tlakům a nenechá si svoje názory ani svoje rodinné štěstí vzít. Obdivuji i jejich manželky. Sama jsem na vlastní kůži poznala, jak moc je to těžké. Pro mě je muž na rodičovské dovolené hrdinou. Nikoliv novodobým - i ze svého dětství si pamatuji muže, kteří se o své děti sami starali . Pan Strnad - vdovec se 7 syny, pan Čeřovský -- vdovec se 2 syny a 1 dcerou, pan Vrána -- vdovec se 4 dcerami. Obdivovalo je celé okolí a dokonce ani muži se jim neposmívali a mlčeli. Tito vdovci dokázali, že to muži dokáží. Proto mě nikdo nepřesvědčí, že péče o děti je pouze ženskou přirozeností a muže deformuje, já jsem na uvedených vdovcích žádnou deformaci neviděla.

Proč tolik věříme různým nesmyslům a blbostem a nejsme schopní uvěřit pravdě?

Nejvíce otázek ve mně vzbudily části vět z došlého e-mailu :

1.) "...keď Vám babička valila také kliny do hlavy..."

2.) "100:30 = 10:3 ináč tri krát toľko , prečo to píšem? lebo nadsazujete..."

Vzpomněla jsem si na svou vlastní zkušenost, která nemá s feminismem nic společného, týká se věření a nevěření. Kdysi počátkem 80.let jsem na stanici "Hlas Ameriky" zaslechla zprávu o tom, jak kdesi na Karlovarsku či Chebsku (už přesně nevím) čeští vojáci a pohraniční stráž honili po lese se psy a s ostrou střelbou nějakého útěkáře. Zasmála jsem se. "Ti Američané si snad myslí, že u nás máme Divoký západ. Jenže tady si na kovboje hrajeme akorát tak my na vandru, jinak je tady nuda k uzoufání."

Tak to jsem si tehdy opravdu myslela. Jak hrozně jsem byla překvapená, když jsem se zásahem osudu dostala do Mimoně a zažila tam noční honičku uprchlého vojáka ze sovětské posádky. V noci nás probudil štěkot psů a po nějaké době jsme uslyšeli vzdálenou střelbu z lesů, ale nevěděli jsme, co se děje. Teprve ráno se manžel dozvěděl o uprchlíkovi a jeho zastřelení na útěku. Byl to pro nás opravdový šok, ale místní občané nás ubezpečovali, že je to tam normální, že občas uteče i někdo z uranových dolů. Zároveň nás ale také upozornili, že se o tom nesmí nikde mluvit, za to bychom mohli skončit ve vězení. Od té doby už žádné osobní svědectví tak rychle neodsuzuji a více o něm přemýšlím. Uznávám, že rozpoznat pravdu od "klínů do hlavy" je občas hodně těžké.

Nevěříme si a to je naše velká chyba. Zmítáme se v hromadě předsudků, mýtů, pověr a mediální manipulace, ale podívat se pravdě do očí se bojíme. Nebo nechceme ? Nebo co to vlastně je? Často se zamýšlím, jestli vyprávění těch druhých může či nemůže být pravdivé, ale i já mám životní zážitky, kterým málokdo věří. Takže druhé neodsuzuji, snažím se jejich vyprávění pochopit.

Ale jak se máme z minulosti poučit, když pamětníkům nevěříme a v novinách nerozeznáváme mediální manipulaci od pravdy? Neumím si představit, jak se poučí příští generace z naší doby, budou-li si číst dnešní noviny a časopisy. Kde tedy nějaké poučení hledat? Co řekneme vnoučatům, až se nás například zeptají, jak jsme mohli dopustit divokou privatizaci? Budou věřit našemu vyprávění? Od listopadové revoluce uplynulo teprve 16 let a už teď popíráme skutečné události a vytváříme nová tabu.

3x tak velký platový rozdíl? Na tom není nic divného. Kdybych měla možnost, naskenovala bych vám svůj platový výměr z r. 1984, kdy jsem coby dělnice v zahradnictví soudruhům dokazovala, že umím socialisticky pracovat, a jsem tudíž hodna být zaměstnaná v socialistickém podniku. Moje nejvyšší hrubá mzda byla 1.008 Kčs a nejnižší 810 Kčs. Minimální daň byla 300 Kč.

Ještě jsem na tom nebyla tak špatně, znala jsem ženu, která měla výměr 4 Kč na hodinu, 4x8,5 = 34 x 23 (maximální počet pracovních dnů v měsíci) = 782 Kč. Já jsem to měla za trest, takže jsem to nesla s pochopením a hrdě, protože právo na práci jsem si musela vybojovat, ač jsem na ni měla podle ústavy právo, ale ta paní, jejíž jméno jsem dávno zapomněla, tu křivdu nesla velmi těžce, neboť důvod nechápala. Dneska mi to jen málokdo věří.

Nezaměstnanost v socialismu. Tak to mi zatím ještě nikdo neuvěřil, byla jsem nezaměstnaná 2,5 roku. V době, kdy byla uzákoněna pracovní povinnost a nepracující byli zavíráni do vězení za příživnictví. Kdo by také věřil tomu, že si soudruzi sami nezaměstnané "vytvářeli"? Ještě tak u disidentů se to dá dnes pochopit, ale u člověka, který tehdy ani nevěděl, co to disident je?

Když po mě chtěl v r. 1988 kádrovák vědět, kde jsem v té době pracovala, protože mu chyběl zápis v mém osobním listě, a já jsem mu řekla o své nezaměstnanosti, seřval mě, odebral mi osobní ohodnocení a poslal mě na ideologické školení. Dneska se na mě každý podívá opovržlivě jako na blázna nebo lháře. Raději už to ani nikde nevyprávím. Ale přesně takhle se chovají staří lidé, když se jich někdo zeptá na dobu nacismu. Těžko se někomu vymlouvají mediálně šířené názory.

(Mimochodem, dokázal by vůbec někdo vysvětlit rozporuplné trestání lidí v socialismu dělnickou prací? To jsem nikdy nedokázala pochopit. Čest práci, ta práce -- matka pokroku, vláda dělnické třídy a na druhou stranu nejobvyklejším trestem bylo přeřazení odborníků na dělnickou práci. Jaký to mělo vlastně smysl? Ač jsem sama takovým trestem prošla, nikdy jsem jeho smysl nepochopila.)

Odebírání dětí matkám z politických důvodů. Tak o tom jsem naštěstí pouze slyšela, i když i mě v době mé nezaměstnanosti chodila sociální pracovnice kontrolovat, jestli se o děti dobře starám. Přestože mi nikdy nikdo odebráním dětí přímo nevyhrožoval, měla jsem strach, protože jsem o takových případech slyšela. A věřila jsem. Na rozdíl od jiných. Epizoda s vyhrožováním paní Maděrové ze seriálu "Zdivočelá země" je dnes považována některými lidmi za literární výmysl.

Co muže nutí poslechnout hysterickou manželku a sedět doma?

Jsou ale události, kterým nechce nikdo věřit, přestože se občas zveřejní jejich důkazy. Jsou to například ženy bojující ve 2.světové válce na východní frontě. Kdo jim dnes vzdává úctu za životy položené na obranu vlasti, kdo těm přeživším poděkuje ? Ani pan Paroubek si ve svém proslovu na Vítkově na ženy nevzpomněl, mluvil pouze o statečných mužích.

Ženy bojovaly také v partizánských oddílech i v protifašistickém odboji v týlu. Také v době komunismu se některé ženy postavily proti zvůli komunistů, ale kromě popravené dr. Milady Horákové se o ženách v době socialismu vůbec nemluví. Žena se zbraní v ruce a žena vzpírající se politické moci je v naší společnosti něco nepatřičného a tabuizovaného.

Ve francouzských a italských válečných filmech bojují ženy po boku mužů s naprostou samozřejmostí, ale v našich filmech se ženy ukazují jako ustrašené a ufňukané bytosti, které brání svým odvážným mužům zaplést se do nějakého boje. Dělá to na mě dojem, že si takto uměle zdůvodňujeme, proč se v naší zemi bojuje individualisticky a spíše výjimečně. Obhajujeme, proč je většina zbabělá. Netvrdím, že ustrašené ženy, které svého muže nikam nepustí, u nás nejsou. Jsou, ale jejich množství nedokážu odhadnout. Ale i kdyby jich byla většina, co muže nutí je poslechnout a sedět doma ?

Téma ženy a komunismus by jistě bylo velmi zajímavé. Pokud někdo ví o nějaké literatuře, ráda si ji přečtu. Odmítám však tvrzení, které se občas objevuje i v BL, že feminismus je totalitní jako komunismus. Sama sebe za feministku nepovažuji, neboť s nimi v mnohém nesouhlasím, přesto si feministek vážím za jejich odvahu i snahu pomoci ostatním ženám. Nikdo není neomylný ani bezchybný, na chyby mají právo i feministky a já jim je nevytýkám, protože na rozdíl od jiných lidí jsou přístupné diskusi.