ÚNOS FRANCOUZSKÝCH NOVINÁŘŮ Christiana Chesnota a Georgese Malbrunota v Iráku patří do kategorie patologických činů. Jde o násilný akt zaměřený proti civilistům, kteří se neúčastní mocenského konfliktu -- což je vymezení, které spadá i do nejužších definic terorismu. Zároveň jde o čin zaměřeným proti občanům státu, který snad nejrazantněji vystupoval proti vojenské intervenci v Iráku. Požadavek únosců, kteří chtějí, aby Francie -- výměnou za životy rukojmích -- zakazující cívkách chodit podle muslimských přikázání do škol s hlavou zahalenou šátkem, je však příliš jednostranný. Tento zákon není zaměřen proti muslimským dívkám, ale proti všem náboženským symbolům ve školách, které by mohly vyvolat třenice -- zakazuje i křesťanské a židovské symboly. Navíc je zřejmé, že uvedený teroristický čin je kontraproduktivní, neboť požadavek na zrušení zákona je nereálný a případné zavraždění novinářů by rozmnožilo počet odpůrců muslimských fundamentalistů. To vše ukazuje, že terorismus nelze vyloučit do té doby, dokud bude možné v politice iracionální jednání. V tomto smyslu opravdu nelze válku proti terorismu vyhrát.

Výhradně teroristickou nálepku nelze naopak přisoudit Mahdího armádě, milici radikálního muslimského duchovního Muktadá Sadra. V prostředí islámských kleriků, kde vyšší věk je součástí autority, třicátník Sadr postavil svoji moc na charitativních institucích. Ty založil jeho otec, ajatolláh Sadik Sadr, který byl zavražděn v roce 1999 pravděpodobně agenty tehdejší vlády Saddáma Husajna. Právě podle něho byla pojmenována milionová šíitská čtvrť Bagdádu, kde lze zaznamenat nepřetržitý ozbrojený odpor proti Američanům. Pro mnohé Iráčany Muktadá Sadr nesymbolizuje terorismus, ale spojení šíitského náboženství s vlastenectvím a prácí pro chudé.

ZATAVENÍ BOJŮ v posvátném městě Nadžáfu je vydáváno za vítězství prozatímní vlády Ijáda Alávího. Jenže kompromis, který zprostředkoval ajatolláh Alí Sístání, má víc bodů než odzbrojení povstalců v Nadžáfu a Kufě a předání dohledu nad pořádkem do rukou policie. Součástí uzavřené dohody je i stažení koaličních vojsk z těchto měst, ale také, že prozatímní vláda zaplatí kompenzace lidem, kteří v bojích utrpěli škody. Zároveň se bojujíc strany zavázaly, že odstartovaný politický proces povede ke všeobecným volbám.

Splnění této dohody předcházela pouť tisíců šíitů do Nádžafu, kteří se ke svatým místům vydali na základě výzvy ajatolláha Sístaního. Zaplněné ulice měst nejen znemožnily pokračování bojů, ale umožnily též volný odchod povstalců, jejich rozplynutí v davu. Druhý pokus prozatímní vlády o odstraní Muktadá Sadra nevyšel. Jeho autorita pravděpodobně ještě vzrostla. Ostatně samotné povstání v Nádžafu vypuklo v okamžiku, kdy Sítání odletěl na léčení do Británie, a probíhalo za velké sympatie radikálních sunnitů a Kurdů.

VŠE NASVĚDČUJE TOMU, že vítězem případných lednových voleb v Iráku by měli být političtí představitelé šíitů. Ti tvoří přibližně 60 % obyvatelstva Iráku, ovšem politicky nejsou jednotní. Šíitou je premiér Aláví, který je ovšem -- nejen pro radikální kleriky -- loutkou v rukou Američanů. Ajatolláh Sístání je proti okupaci země cizími vojsky a na rozdíl od nejvyšších šíitských duchovních v Iráku je proti politizaci islámu. Jenže i z jeho okolí se ozývají hlasy, že příliš dlouhý pobyt amerických vojsk v Iráku může vést k tomu, že čas pro pokojné řešení může vypršet. A přerod radikálů jako je Sádr z bojovníků na politiky nikterak neznamená zúžení jejich požadavků. Pouze změnu prostředků, která se může v určité situaci ukázat jako dočasná.

Součástí americké strategie poválečného uspořádání Iráku je představa, že šíité jsou spojenci. Tato vize se opírá o fakt, že v dobách Sadámovy vlády byla toto většinová větev muslimů v zemi potlačována panující sunnitskou elitou. Jenže kořeny této nadvlády jsou jiné. Na nadvládě sunnitů nad šíity byla založena již britská koloniální správa, která v roce 1921 vytvořila Irák. Princip "rozděl a panuj" ovšem nemůže tvořit základ pro samosprávnou demokracii.

JEDNÍM ZE ZDROJŮ, které vedou k terorismu, je kolektivní historická paměť. Málokdo z Arabů a muslimů na střední východě dokáže zapomenout na britská koloniální vojska. Právě tak ale málokdo dokáže bez emocí vnímat televizní obrazové zpravodajství z Nádžafu, Fallúdži či Mosulu ukazující mrtvé a domy poničené americkým bombardováním. A každý z tisíců mrtvých Iráčanů měl své příbuzné.

Nejde však jen o terorismus, ale i o jeho protiklad -- politiku lidských práv a demokracie. V Iráku je téměř vyloučeno, že ve případných volbách zvítězí proamerické politické síly. Bránit se omezením pravomocí voleného parlamentu znamená posílit mimoparlamentní formy boje. Nezdá se pravděpodobné, že ze současné irácké krize bezprostředně vede demokratická cesta. Pak je ale nutné hledat kořeny neukončené války proti terorismu i jinde než i iracionálním chování náboženských fanatiků.

POČET ZABITÝCH KOALIČNÍCH VOJÁKŮ V IRÁKU