Jednou ze zásadních otázek současnosti jsou perspektivy vývoje společnosti a jejího systému řízení -- demokracie. Pojem demokracie se podstatně změnil od doby T.G. Masaryka, který v demokracii viděl především aktivní celospolečenskou diskusi a "usilovné hledání pravdy" až po současnou nezávaznou procházkou celospolečenským hypermarketem, kde je svoboda redukována na pasivní výběr "zboží", včetně politických kandidátů- bavičů a demokracie sama na bezobsažná mediální představení, kde se politici navzájem předhánějí ve slibech, kterým nevěří už ani oni sami, v bonmotech a případně i v jadrnosti nadávek.

Navíc se pojem "demokracie" přesouvá do oblasti mystiky a iracionality především tím, že se navzájem prolíná s pojmem "tržního hospodářství", kde se ke společenskému rozhodování nedospěje masarykovskou diskusí spojenou s "usilovným hledáním pravdy", ale podrobením se neosobním silám trhu.

Často citovaný F. A. Hayek píše v "Cestě k nevolnictví" následující slova:

Paralela Hayekových argumentů nutnosti podrobení se nadlidské inteligenci neosobních sil trhu s argumenty jiných systémů, vyžadujících podrobení se nutnostem poněkud jinak formulovaným je očividná; všechny tyto představy mají svůj původ v utopistických myšlenkách doby osvícenecké. Osvícenecké utopie souvisely velmi úzce s mechanistickým světonázorem, kdy svět, člověk i lidská společnost byly považovány za dokonalé stroje, řídícími se pevnými, jasně definovatelnými a poznatelnými přírodními zákony.

Strojové pojetí lidské společnosti vyúsťuje v představy možnosti řízení společnosti výlučně vnějšími prostředky, buď pomocí čistě mechanických nástrojů, anebo "osvícenou elitou", která vede "hloupý a nevědomý" lid k jeho dobru a to často i proti jeho vůli. Nejčastěji se ovšem oba základní principy kombinovaly a prolínaly.

Komunistická vize nového lepšího světa vycházela sice z "vědeckých" principů neosobní historické nutnosti, nicméně, jak se jednou "osvícená elita" skutečně dostala k moci, věnovala všechno své úsilí tomu, aby svou moc uchovala a upevnila a "neosobní síly" si upravila podle svých zájmů.

Nicméně ani hlavní proud moderního vývoje nebyl schopen se řídit výlučně "neosobními silami" a neubránit se "podrobení stejně neovladatelné, a tudíž libovolné moci jiných lidí". Pohled na "vyšší principy" neosobních sil, jejich výběr, formulaci a interpretaci nelze jednoduše oddělit od zájmů mocenských elit. V první světové válce, která právě přivedla k moci jak sovětskou versi komunismu, tak nacismus a fašismus, proti sobě neválčily různé verze "neosobních sil", ale navzájem si konkurující mocenská uskupení, řídící se v podstatě stejnými neosobními silami trhu.

K podobné situaci dochází i v současnosti, i když na jiné úrovni. Největší velmoc dnešní doby, USA, propojuje "neosobní síly trhu" zcela nepokrytě se svými vlastními zájmy o světovou hegemonii; navíc tu ještě přistupuje přesvědčení presidenta G.W. Bushe, podporované velkou částí občanů, o božím předurčení USA k vedoucí roli ve světě. Fundamentalističtí neokonzervativci jdou ještě dále; věří v brzký příchod biblické Apokalypsy a považují vše, co tento příchod urychlí za prospěšné a to včetně války v Iráku, tu nazývají přímo "příchodovou cestou k Apokalypse" a dokonce i destrukci životního prostředí, neboť "až porazíme poslední strom, tak přijde Ježíš".

Víra ve "vyšší principy", ať již odvozených z ekonomických, historických či rasových "nutností" je z náboženského hlediska modloslužebnictvím -- idolatrií. O idolatrii, i když poněkud jiného charakteru, se ale také jedná v případě promítnutí náboženských symbolů, včetně Boha, k účelové podpoře zájmů mocenských elit.

Jedním z hlavních problémů pohledu na současnost je naprosté neporozumění roli náboženství ve společnosti. Sekularizace a zpochybnění vědou náboženství ani nevymýtily, ani neodsunuly na smetiště dějin, ale podsunuly pod povrch společnosti, kde se vyvíjelo naprosto nepozorovatelně.

Známý anglický historik Arnold J. Toynbee napsal v roce 1971:

Otázkou tedy není, zda společnost je či není ovládaná náboženstvím, ale jakým. Náboženství je a vždy bylo základem společnosti, určuje její "směr orientace" (definice Ericha Fromma), její cíle a cestu jak jich dosáhnout, hodnoty, morální a etické zásady; toto platí i pro současnost, ať již náboženství ignorujeme, nebo nazýváme jinými slovy. Nicméně, právě nepochopením a podceněním role náboženství se otevřel prostor pro růst idolatrie v moderní společnosti.

Moderní idolatrie obsahuje na rozdíl od biblického zbožnění mamonu rysy, převzaté z osvícenecké vědy, především tehdy převládající vědeckou metodu -- redukcionismus, mechanistický světonázor a víru v absolutní platnost vědeckých pouček a přírodních zákonů. Mechanistický model považoval jednotlivé částečky, ať již atomy ve hmotě, nebo jednotlivé lidi v lidské společnosti za neměnné, Newtonovy "ideální" částice, které se pohybovaly v silových polích podle přesně vypočitatelných trajektorií. Ovládání a řízení mechanistického modelu společnosti probíhalo stejným způsobem jako řízení jakéhokoli stroje - výlučně vnějšími prostředky. Nejstaršími vnějšími prostředky řízení společnosti byly obrazně řečeno klacek a mrkev, klackem se "hloupý" lid usměrňoval a mrkví odměňoval. Tak se pěstovaly podmíněné reflexy "hloupého lidu", podobným způsobem, jako se trénovala tažná zvířata, či v dřívějších dobách "mluvící nástroje". Moderní ekonomické nástroje řízení tržní společnosti nejsou v podstatě ničím jiným, než modernizovanými "klackem a mrkví".

K podobnému systému řízení dospívá i modlářstvím ovládaná společnost. Modlářství nevyžaduje nic jiného než zcela mechanickou reakci na standardní podněty zvenčí a formální dodržování předepsaných rituálů, nejvyšší morálkou "modláře" je plně se podřídit své Modle. V totalitárních systémech mezi Modlu a jejich oddané vstupuje Vůdce nebo Strana a stává se tak prostředníkem mezi člověkem a Modlou, podobně jako církev byla prostředníkem mezi věřícím a Bohem.

Odstraněním prostředníků, ať již moci církve v době reformace, nebo totálního režimu, se člověk přiblížil svému "Bohu". Zásadní otázkou ovšem zůstává, jakému Bohu, či přesněji řečeno, jaké představě o Bohu se člověk přiblížil.

Bůh, ať již v představách západních monotheistických náboženství, či abstraktní vesmírný řád náboženství východních, je nekonečný ve všech ohledech, zatímco Modla je konečnou a nepatrnou výsečí reality. Trh a tržní síly jsou důležitou součástí moderní civilizace, nejsou však ani částí jedinou a ani tou nejdůležitější. Přesto se však staly základní ideovou základnou celé moderní západní civilizace, i když byly promítány do různých politických pojmů a doktrín, které ve svých důsledcích vedly k válkám dvacátého století.

Pokud se poohlédneme jen po době nedávno minulé, kdy došlo k "systémové změně" rozpadem komunistického bloku, tak vidíme, že tato změna vůbec nebyla tak drastická a zásadní, jak ji představují někteří agilní podnikavci, kteří včas převlékli politické kabáty, zprivatizovali bývalý státní majetek a postavili se do čela komunistobijců.

Snadnost s jakou se rozpadly vnější struktury starého systému a adoptovaly struktury nové, totiž vůbec nepoukazuje na velkolepá vítězství "pravdy, svobody a pokroku", ale na něco docela jiného, na velmi silnou spřízněnost vnitřních struktur obou systémů. Za vnitřní strukturu pokládám především charakter spojů a relací, propojující jednotlivce navzájem a s celou společností, za vnější struktury pak vnější formy a instituce celé společnosti. Vývoj vnitřních struktur moderní společnosti zůstával většinou zamlžen, nejspíše proto, že byl v přímém rozporu s hlavními doktrínami jak liberálního kapitalismu, tak komunismu. Hlavním dogmatem liberálního kapitalismu je předpoklad, že všechny individuální činnosti jednotlivců, motivované egoismem, chamtivostí, závistí a ostatními negativními vlastnostmi člověka budou uvedeny mystickou, "neviditelnou rukou trhu" do celospolečenské harmonie. Komunismus opět předpokládal v nejlepších tradicích osvícenecké utopie, že zrušením soukromého vlastnictví a vybudováním socialismu se zrodí nový člověk, který bude prost všech špatností minulosti.

Žádný z těchto předpokladů se nesplnil, což dosvědčuje skutečnost, že mezi chamtivostí, egoismem a podobnými lidskými vlastnostmi, vypěstovaným liberálním kapitalismem, či sovětským modelem komunismu není podstatný rozdíl a že prostou výměnou politických kabátů se mohli úspěšní "komunisté" stát stejně úspěšnými "kapitalisty". "Noví kapitalisté" dokonce často překonávají své učitele v bezohlednosti a v prosazování "tržního systému" ve všech sférách života společnosti; nemusí se totiž zdržovat odbouráváním zbytků demokracie jako jejich západní kolegové, ale mohou vkročit přímo do postmoderní budoucnosti.

Soustředění se na vývoj vnějších forem a naprostá ignorace vzájemných souvislostí a především morálního charakteru spojů a relací, propojujících a vázajících jednotlivé občany ve společnost souvisí velmi úzce s přežíváním základů mechanistických představ vědy osmnáctého století. Moderní věda toto hledisko již dávno opustila a zaměřuje se, jak zdůrazňuje například Fritjof Capra (The Hidden connections, 2003) především na poznání souvislostí:

Sítě vztahů a relací nejsou však jen základem pohledu moderní vědy na realitu, jsou také naprosto centrální částí všech náboženství. Sítě vztahů a relací určují poměr člověka k Bohu k sobě samému, ke svým bližním a k celému světu, jinými slovy jsou výrazem morálních a etických zákonů a pravidel. V monoteistických západních náboženství jsou morální a etické zákony -- desatero -- dány přímo Bohem a mají proto nejvyšší možnou prioritu. Za zmínku stojí, že základní morální a etická pravidla východních systémů, například Buddhismu, jsou velmi podobná biblickému desateru, i když vycházejí ze zcela jiných tradic. Základní principy mravních a etických pravidel jsou velmi jednoduché, takže se dají zkoncentrovat v jednu nebo několik vět, z nichž pak se dají vyvodit celé komplikované náboženské systémy.

Erich Fromm cituje historii o rabínu Hilelovi, který byl kdysi žádán, aby vysvětlil Tóru co možná nejkratším způsobem.

Rabín Hilel tak učinil těmito slovy:

Ježíš odpověděl na podobnou otázku (Ev. S. Matouše)

V monotheistických západních náboženstvích je Bůh "centrem existence". Stvoření samo bylo aktem lásky a bůh také lásku "vyzařoval", takže příkaz "milovati Boha" v podstatě znamenal otevřít své srdce, přijmout lásku boží a opětovat ji. Pouze když přijmeme Boží lásku a opětujeme ji, tak jsme schopni splnit druhé přikázání -- lásku ke svému bližnímu a k sobě samému.

Z lásky k Bohu vychází i láska k Jeho dílu a tedy zcela logicky i láska ke svému bližnímu. Pokud skutečně milujeme svého bližního, tak jej nezabíjíme, ani nesvědčíme lživě proti němu, ani mu nekrademe jeho majetek. Systematické umístění lásky k Bohu do samých základů našich vztahů a relací k celé realitě řeší i lidský poměr k věcem; materiální věci nemohou nikdy stát před Bohem, ale vždy za Ním. Ježíš určuje poměr člověka k věcem zcela jednoznačně .

Východní filosofická náboženství přinášejí velmi podobné poselství - vztah lásky a positivního soucítění se vším životem a velmi silná varování vůči přílišnému ulpívání, které je považováno za příčinu všeho lidského utrpení.

Není nutné zdůraznit, že instituce křesťanství -- církev a později církve se od svých prvopočátků mnohokrát vzdalovaly ideálu Ježíšovu. Příčinou většiny problémů bylo zneužití moci a korupce. Církev ve svých rukou soustředila téměř absolutní moc a nepředstavitelné bohatství, čímž vznikly nejvhodnější podmínky pro korupci a tyto podmínky byly velmi často využity jednotlivci i skupinami. Nicméně je velmi pravděpodobné, že náboženství i přes zneužití moci mělo značný vliv na zachování rovnováhy mezi vztahy mezilidskými a vztahy lidí k věcem, protože chyby a poklesky jednotlivců i skupin pouze potvrzovaly náboženskou tezi o nedokonalosti lidské a navíc věřící nečekali ani odměnu, ani spravedlnost na zemi, ale v nebi.

Na vznik a vývoj vztahů a relací, spojující jednotlivé lidi ve společnost a s celým světem lze pohlížet i bez náboženské symboliky. Je pravidlem, že vztahy a spoje nejsou zcela náhodné, ale ustálí se na určitém vzoru, který se pak s menšími či většími variacemi v životě jednotlivce či společnosti opakuje. Tento vzor se stává základem celé společnosti, vyplývají z něj zvykové normy chování a s vývojem společnosti i její vnější formy a instituce. Pro přežití společnosti je celkem lhostejný původ "vzoru", zda-li pochází od Boha, či je projevem abstraktního řádu, nebo dokonce výmyslem mocenských elit, které se snaží skrýt své vlastní zájmy účelovou projekcí pánaboha nebo "neosobních sil". V realitě života je vše podrobeno neustále probíhající zkoušce zkušeností a to, co není schopno dalšího vývoje se rozpadne a je vráceno do přírodních koloběhů hmot a energií. Hlavním kritériem životnosti systémů je jejich stabilita a schopnost regenerace.

Pro technologicky vysoce rozvinutou společnost je rozhodující poměr mezi člověkem a jeho dílem -- celou vědecko technickou základnou -- věcmi.

Moderní západní civilizace započala poměr člověka a věcí ovlivňovat již od svých počátků. Poměr člověka k věcem nebyl regulován pouze náboženskými prioritami a morálními a etickými pravidly, dokonce i samotná podstata soukromého vlastnictví vyplývala z náboženských představ. Člověk nevlastnil nic, ani svůj vlastní život, Bůh, který vše stvořil, také vše vlastnil. Člověk byl pouze dočasným správcem božího majetku a po skončení správy skládal ze svého hospodaření účet skutečnému vlastníku.

Symbolickým zabitím Boha v době osvícenecké bylo původní náboženské správcovství božího majetku transformováno na absolutní vlastnictví a současně započal posun "centra existence" a to na úrovni jak individuální, tak celospolečenské. Moderní západní civilizace umístila do středu existence místo nekonečného Boha konečné "věci" a sítě spojů lásky a altruismu byly nahrazeny vlastnickými, nyní absolutizovanými vztahy.

Změna centra existence ovšem neproběhla okamžitě. V době počátku vývoje moderní západní civilizace byly vztahy a relace, určující morální a etická pravidla společnosti, stále hluboce ovlivněna křesťanstvím. Přesun byl zpočátku velmi pomalý a téměř neznatelný, postupem času se však začal zrychlovat a zhruba v letech osmdesátých minulého století se zrychlil natolik, že se stal jedním z hlavních faktorů vývoje lidské společnosti.

Posun centra existence se projevuje především změnami ve vnitřních strukturách společnosti -- v základním charakteru vztahů a relací -- k životu, k sobě samým a ke svým bližním, blízkým i dalekým.

Egoismus, chamtivost a ostatní podobné charakterové rysy jsou součástí lidské "přirozenosti" a projevují se ve všech dobách a společnostech. Jeden nebo několik málo Shakespearových Shylocků nebo Poláčkových Michelupů nejsou hrozbou stability společnosti; hrozbou se stanou, pokud jejich charakterové vlastnosti ve společnosti začínají převažovat.

E.F.Schumacher (Small is beautiful) cituje úvahu lorda Keynese , jednoho z nejvýznamnějších ekonomů všech dob. Úvaha pochází z roku 1930 a pojednává o "ekonomických možnostech našich vnuků".

Povýšením chamtivosti a egoismu na Bohy a slepé následování jejich vedení tunelem ekonomické nutnosti, kombinované s rozvojem vědeckotechnického potenciálu vytvořilo ideální podmínky pro masovou produkci moderních Shylocků a Michelupů.

Schumacher pokračuje:

Na začátku industrializace měli lidé určitou představu o tom, co chtěli. Nikdy ale nebyli schopni vyhodnotit to, čeho dosáhli jinak než ekonomickými ukazateli růstu; při tom jim úplně uniklo, že nekonečný růst v omezeném prostředí je nemožný a že již nyní jsou následky lidského hospodaření s bohatstvím Země a s životním prostředím naprosto katastrofální.

Nesmírný aparát spotřebních průmyslů přetváří bohatství Země na spotřební zboží, které po kratičké extrakci mystického fluida "spotřebitelského štěstí" se vrací zpět do přírody ve formě odpadků, zamořujících životní prostředí. I když velká část spotřebního průmyslu, včetně průmyslu likvidace odpadků je z bohatých zemí přesouvána do zemích chudých, neznamená to nějakou pracovní úlevu pro obyvatele bohatých zemí. Naopak. Pracovní zatížení neustále vzrůstá, pracovní doba se prodlužuje a zintensivňuje, stejně tak se prodlužuje cesta "tunelem ekonomické nutnosti". Hlavním předmětem práce však již není výroba zboží, ale přímé "inženýrství lidských duší". Proud informací, zábava, vše propojené reklamami a doplněné cirkusovými představeními "demokratických" rituálů vytváří duchovní ovzduší, které je tak prosyceno umělými simulanty, že náš systém poznávání ztrácí orientaci a vše splývá v informační šum infotainmentu.

Moderní společnost se tak dostává do koloběhu destruktivního samoúčelu. Neúměrně rychle rostou výdaje na kontrolu všeho a všech, na byrokracii, kontrolu kontrolérů a nadkontrolérů, na léčení všech civilizačních chorob a především na psychickou manipulaci lidí; ti musí být za každou cenu přesvědčeni, že i když systém není dokonalý, tak jeho alternativy by byly ještě horší. Psychická manipulace obvykle vyústí ve svou ultimativní formu -- ve válku a to vždy proti zavilým vnějším nepřátelům, jejichž podvratná činnost je "příčinou" všech našich problémů. Myšlenka, že by příčiny našich problémů tkvěly přímo v našem systému je nepřípustná, neboť posledním a nejzhoubnějším stádiem vývoje vlastnických vztahů je jejich rozšíření do oblasti absolutních pravd.

Pozice vlastníků absolutních pravd ovšem vylučuje jakoukoli možnost vyhodnocení současné bezvýchodné situace celé moderní civilizace a vypracování a realizaci skutečných reforem, které by změnily poměr člověka k životu, ke skutečnému centru existence. Reformy, které "mezinárodní společenství" prosazuje směřuje k těm samým cílům, ke kterým směřovala moderní západní civilizace od svých počátků - k důslednému a systematickému připoutání člověka k věcem a tím i k Modlám. Tím je ovšem jakákoli korekce směru vývoje vyloučena a jedinou možností jak zabránit okamžitému kolapsu, je neustálé zvyšování efektivnosti, produkce a spotřeby. Výsledek je předvídatelný -- kolaps o něco později a o něco silnější, než by byl v současné době. Jelikož však dnešní zásoby zbraní hromadného ničení postačují na zničení života na Zemi asi patnáctkrát, celkový výsledek nebude rozdílný.

Jedinou možností, jak pokračovat lidskou civilizaci na Zemi je změnit směr vývoje a to velmi drasticky. Vzestup moderní západní civilizace z jedné malé lokální civilizace na rozhodující sílu ve světě započal náboženskou revolucí, vedoucí ve svých důsledcích k přesunu centra existence od nekonečného Boha, či abstraktního vesmírného řádu ke konečným věcem a výtvorům lidské práce a představivosti. Během několika málo staletí si západní civilizace podrobila celý svět a rozšířila své "nové náboženství" globálně. "Nové náboženství" , měnící charakter lidských vztahů a hodnot pěstovaných tradičními náboženstvími k jejich pravému opaku -- od lásky, altruismu, toleranci a snahu o poznání k chamtivosti, egoismu, závisti, agresivitě a ignoraci bylo dobrým nástrojem k podrobení si celého světa, je však neschopné vést lidstvo k jiným cílům, než k totální destrukci.

T.G.Masaryk končí svou "Světovou revoluci" slovy : " Ježíš, ne Caesar, opakuji -- toť smysl našich dějin a demokracie".

Masaryk byl celý svůj život realistou, navíc byl často kritizován katolickou církví a neshodl se dokonce ani s protestantskými církvemi, i když sám k protestantismu konvertoval. Ježíš a Ježíšovství bylo pro Masaryka především pravým humanismem, láskou k životu. Masarykovo ano Ježíši a ne Caesarovi je nejspíše jedinou alternativou totální destrukce.