Přístup k prostředkům VZ je podmiňován kvalitativními kritérii ve smyslu podmínek soutěže; stát poskytuje podporu těm řešitelským týmům, které prokazují špičkovou úroveň své vědecko-výzkumné činnosti. Na rozdíl od podpory ze strany grantových agentur a MŠMT, poskytovaných jinými formami, jsou prostředky VZ určeny na delší období, zahrnují také mzdy a mají za cíl vytvářet stabilní podmínky pro výzkumnou činnost vysoké školy jako celku. VZ ovšem nepředstavují jediný zdroj financí určených na vědecký výzkum.

Program VZ byl zahájen v roce 1998. Chybou bylo, že MŠMT tehdy upustilo od výběru projektů formou soutěže. Vědecká výkonnost uchazečů byla hodnocena podle standardizovaných kritérií, numericky, prostředky byly také rozděleny podle numerických klíčů, plošně, administrativně. Došlo tím m.j. také k vysoké míře diskriminace nově vznikajících pracovišť, škol, které ještě ani neměly první absolventy a objektivně nemohly soupeřit se zavedenými vědeckými týmy a ústavy.

Ve druhém kole programu VZ v roce 2004 proběhl výběr úspěšných projektů formou soutěže, se známými výsledky. Došlo k tomu, že řada pracovišť, podporovaných v první etapě, ve velmi náročné soutěži neuspěla.

Někteří vědečtí pracovníci a akademičtí funkcionáři kritizovali a stále kritizují průběh a výsledky soutěže. Nespravedlivé rozdělení státních prostředků je podle nich poplatné špatné práci MŠMT, systému hodnocení, nevyváženému složení hodnotících komisí. Objevuje se kritika na koncepci VZ ("zpackaný pokus o reformu", "alibistický byrokratický nesmysl, vymyšlený nudícími se úředníky"). Dojde k výraznému útlumu vědeckého výzkumu, který může ohrozit postavení české vědy (Filosofická fakulta UK). Bude pokračovat vytlačování některých regionů do pozice jakési české "Zakarpatské Ukrajiny", předurčené spíše k jiným činnostem než je špičkový vědecký výzkum (Moravskoslezský kraj).

Je zřejmé, že v mnohých aspektech přerostly kladené otázky problematiku VZ a dotýkají se české vědy jako celku.

Sám si myslím, že dosažené proporce úspěšných a neúspěšných projektů ve vědeckých soutěžích typu VZ jsou v podstatě optimální.

I když s řadou kritických poznámek k hodnocení projektů souhlasím, domnívám se, že některé otázky vyžadují hlubší pohledy nad rámec citově zabarvené mediální diskuse.

Jen ztěží je možné akceptovat argumenty typu "oponent ze Slovenska je rozhodně méně přísný než z USA", přednesené na adresu hodnotícího procesu VZ. Také představa, že naše domácí projekty budou kvalitněji hodnotit renomovaní "zahraniční odborníci", je ve svém celku nereálná.

Není také snadné dospět ke shodě v principech hodnocení úspěšnosti vědecké práce. Budeme-li k hodnocení jednotlivců a menších celků přistupovat stejně jako k fakultám, ústavům, univerzitám či dokonce státním celkům, dopustíme se velkých chyb; na to ostatně upozorňuje také analýza, provedená před deseti lety v Elsevier Science Publishers. Zcela nezbytný je diferencovaný přístup k různým vědám; např. srovnávání citačních údajů v právních vědách a ve fyzice je zcela nesmyslné.

Čteme-li, že "v přírodních vědách o kvalitě svědčí jednoznačně publikace ve špičkových mezinárodních časopisech, využité patenty a licence, ohlasy v zahraničních časopisech", tak si myslím, že v případě jednotlivců a menších vědeckých kolektivů to jednoduše není pravda. Velice negativní je při tomto přístupu absence "subjektivního faktoru", t.j. hodnotitele, který svým jménem, svou znalostí dané vědní disciplíny garantuje předkládané hodnocení. Numerický způsob hodnocení zvýhodňuje publikaci dílčích výsledků, které se budou opravovat, doplňovat a publikovat znovu. Hodnota vědecké práce, jejíž citace (t.j. "čárky") rychle po publikaci vyhasnou, nemusí být vyšší než u článku, který nebyl citován vůbec, může být ovšem i nižší (kritické ohlasy). S numerickým, t.j. "objektivním" hodnocením lze snadno účelově manipulovat; tam, kde nestačí "obyčejné" citace, lze ještě uplatnit tzv. "podstatné", t.j. "lepší" citace (krycí název pro citace od spoluautorů a blízkých spolupracovníků). S pomocí dnešního informačního servisu (Web of Knowledge) by mohla snadným administrativním postupem hodnotit kvalitu vědecké práce každá sekretářka.

Není však pochyb o tom, že by citační přehledy neměly chybět v podkladech pro hodnocení vědecké výkonnosti jednotlivce i instituce. Na druhé straně však čím větší celek je hodnocen (ústav, univerzita, stát), tím je hodnocení přesnější, u největších celků již v některých vědách citační údaje spolehlivě korespondují se skutečnou vědeckou výkonností.

Výsledky soutěže VZ 2005 jsou kritizovány také z regionálního hlediska. Pomáhají totiž petrifikaci stávající nízké úrovně podpory vědy a výzkumu mimo tradiční vědecká centra.

Je třeba vědět, o čem se bavíme. Z analýzy dostupných údajů vyplývá, že celkové náklady na vědecké projekty, financované státem v období 1994-2000 byly rozděleny takto: Praha 64,4%, kraj Jihomoravský 16,2%, Jihočeský 7,7%, Moravskoslezský 3,1%, Olomoucký 2,0% (uvedená čísla vyplývají z Centrální evidence projektů výzkumu a vývoje CEP). Prostředky Grantové agentury ČR byly v období 1997-2000 rozděleny v této struktuře: Praha 69,4%, kraj Jihomoravský 18,1%, Moravskoslezský 4,4%, Jihočeský 3,3%, Olomoucký 1,5%. Pokud jde o VZ, pro období 1998-2000 dostáváme následující údaje: Praha 58,6%, kraj Jihomoravský 27,4%, Jihočeský 6,0%, Olomoucký 1,6%, Moravskoslezský 1,2%.

Mnozí odborníci si myslí, že uvedená čísla zároveň spolehlivě charakterizují současnou vědeckou výkonnost jednotlivých krajů a z tohoto pohledu dosažené proporce ve financování nejsou problematické. V jiné souvislosti např. MF Dnes uvádí, že Praha je daapůlkrát výkonnější než Olomoucký kraj (hrubý domácí produkt v roce 2004).

Vyjádříme-li tato čísla jinými slovy, roční náklady na vědu u nejvýkonnějšího celku jsou stejné jako náklady krajských celků tam, kde věda není rozvinuta, po dobu 20 -- 30 let.

Vzhledem k relativně malým skutečným změnám ve vědní politice státu lze platnost výše uvedených údajů spolehlivě extrapolovat na mnohem delší období, a to jak před rok 1995, tak i do budoucnosti. Je také snadné doplnit tato čísla o údaje z VZ 2005.

Uvedená čísla mluví sama za sebe. Výzkum je koncentrován v podstatě do dvou center, Prahy a Brna (asi 80% státních prostředků). AV ČR je dnes prakticky výhradně pražskou institucí. Měříme-li vědeckou výkonnost finančními dotacemi, vidíme, že existují propastné rozdíly ve výkonnosti hlavního města a krajů a také ve struktuře tvůrčí inteligence s důsledky, které z toho pro kraje vyplývají. Nemusíme snad pochybovat o tom, že jedním ze zdrojů značného vystěhovalectví z Moravskoslezského kraje v posledním období do jiných oblastí republiky je také struktura vědeckých a výzkumných institucí, která ovlivňuje životní styl a cítění obyvatelstva, spoluvytváří perspektivy uplatnění mladých lidí v kraji atp.

Nemyslím si však, že k vytvoření příznivějších relací mezi jednotlivými regiony je třeba slevit z nejnáročnějších kvalitativních kriterií v programech typu VZ. Cesta k překonání propasti spočívá v něčem jiném: v širším zavedení nových rozvojových programů, vytvoření systému dlouhodobé, stálé masivní podpory vybraných oblastí základního a aplikovaného výzkumu v regionech. Hodnocení úspěšnosti těchto programů v počátečních rozvojových etapách pak nebude založeno na citačních čárkách, ale na rozvojových parametrech.

Bez rozvoje vědy nelze počítat s úspěchem v příštích vědeckých soutěžích. Mnohé bude přitom záležet na krajích a jejích iniciativách k rozvoji vědy a vzdělanosti, ale také na České konferenci rektorů a MŠMT.

Případná jednorázová pomoc či kompenzace neúspěšných institucí tak, jak byla uplatněna v roce 2005, zajisté nebude systémovým řešením. Řešením také nebudou programy na bázi "Operačního programu rozvoje lidských zdrojů". Cíl tohoto programu "Podpora místních iniciativ -- konkurenceschopnost daných lokalit" v oblasti vzdělávání, výzkumu a vývoje - je zajisté velmi pozitivní. Celkové prostředky ani jejich výše na individuální projekt však zdaleka nedosahují úrovně VZ. Výsledek je proto odsouzený do předem vymezených mantinelů: bez masivní státní podpory bude docházet k dalšímu prohlubování propasti. Mimo center je stále jen velmi málo vědeckých pracovišť, měla by vznikat nová, a to především na vysokých školách; a i kdyby např. Moravskoslezský kraj získal dva projekty z programu rozvoje lidských zdrojů s nejvyšší možnou dotací na dobu dvou let, pomůže si stejně jako prodejem špičkového fotbalisty z Ostravy do Prahy.

Autor je emeritnim rektorem Slezské univerzity v Opavě, profesorem matematiky na UP Olomouc, IAS Distinguished Fellow, La Trobe University, Melbourne, Australia. Je zakládajícím redaktorem 3 mezinárodních impaktovaných časopisů, vydávaných Elsevier Science Publishers a World Scientific.