S autorským uspokojením jsem mezi nimi zaznamenal i vlastní referát na konferenci, kterou pořádal TAP ÚV KSČM společně s Obvodním výborem KSČM Praha 10. Celá konference byla publikována na internetu, částečně v Haló novinách a v časopisu Alternativy. Pravda, mé uspokojení z díla teoretiků ČSSD poněkud kalil fakt, že mi kdosi svévolně přepsal křestní jméno na Jana, ač jsem Josef, ale nebuďme malicherní.

Po přečtení zmíněné analýzy ČSSD jsem se neubránil určité míře obdivu. Autoři analýzy nejsou rozhodně žádní omezení pisálkové, kteří by snad prokazovali těm, kdo si u nich analýzu proti KSČM objednali, nějakou "medvědí službu". Ne, autoři se poctivě snaží úkol splnit a dávají do toho i kus svého srdce.

Právě proto jsem začal mít - při vší úctě k středočeskému analytickému týmu - pocit, že poznávám ruku skutečného, spíše pražského autora, kterého znám z doby společného působení na katedře marxismu-leninismu a kterému jsem kdysi, aby měl jako mladý nadějný aspirant zajištěné zaměstnání, ručil do strany. Dnes tento odborník na marxisticko-leninskou filozofii patří k velmi zarputilým obhájcům kapitalismu a antikomunistům. Ale možná, že se mýlím a křivdím nevinné, pro-kapitalistické duši. Ale vlastně, proč křivdím ? Já velice obdivuji základní konstrukci celé analýzy.

Posuďte sami: Autor potřebuje dokázat, že ČSSD nesmí spolupracovat s KSČM. Nejprve využije kritická hodnocení současného stavu vědomí řady členů KSČM provedená těmi, kdo se již před listopadem 1989 snažili zkoumat a kritizovat hluboké systémové vady minulého systému a jeho oficiální ideologie a v tomto svém působení pokračují i na půdě dnešní KSČM.

Autor poctivě připustí, že vedle určitého neostalinského ideologického komplexu, který se společně s různými variantami vládnoucí ideologie v různém poměru snaží protlačit do vědomí současných členů KSČM, zejména z řad starší generace, existuje i nestalinský tvořivý marxismus (pochopitelně protikapitalistický -- což ostatně nikdo nezakrývá -- kdyby nebyli stoupenci tohoto nestalinského marxismu odpůrci kapitalismu, nebyli by členy či sympatizanty jediné strany, která se vyslovuje pro systémovou změnu a možná by si užívali prebend v ČSSD).

V dalším výkladu vytrhne z konkrétních souvislostí několik tezi stoupenců nestalinského marxismu a vytkne jim, že zatím ještě nedokázali předběhnout dobu a vytvořit konkrétní a každému srozumitelný model demokratického a humanistického samosprávného socialismu. Pak pokrm ochutí notnou dávkou vlastních pochybností na téma "Když já dostatečně nerozumím tomu, co ti nestalinští marxisté říkají např. o sociální revoluci nebo porážce kapitalismu v rovnoprávné tržní soutěži se samosprávným sektorem, tak to asi bude něco čertovského -- určitě budou chtít vyvlastňovat, zavírat - vždyť jsou to komunisté a ti jsou schopni všeho, ať patřili k bývalé předlistopadové vládnoucí třídě řídícího aparátu nebo ať se snažili jakkoli s panstvím této třídy skoncovat". Toto tvrzení posílí citací několika historických dokumentů z doby, kdy byl profesionální aparát KSČ výrazně ovlivňován Kominternou i špičkami stalinského režimu v SSSR a kdy podléhal i různým dobovým iluzím, přiživovaným i konkrétní prokapitalistickou a omezeně antikomunistickou politikou pravicových vůdců ČSSD...

Posléze, aby dokázal vlastní erudici, přidá navrch pár myšlenek Jürgena Habermase, nesporně významné postavy z dějin filosofie a pokrokového intelektuála, nicméně autora, který toho ze skutečné logiky ne-stalinského marxismu, zejména z konkrétní logiky K. Marxe a B. Engelse, mnoho nevnímá (soudě dle uvedených citací -- jinak se čtenářům omlouvám). No a tímto postupem autor dokáže, že ti ne-stalinští marxisté jsou vlastně ještě větší lumpové než stalinští, že vůbec celý marxismus je nesmysl a že kapitalismus je to pravé a ořechové v dějinách a kdo to odmítá, nemůže být partnerem ČSSD.

Úkol je splněn, V. Špidla tleská a má argumenty proti těm, kdo se snaží respektovat vůli voličů a dosáhnout silné spolupracující levice, případné honoráře mohou být vyplaceny.

Vskutku obdivuhodný výkon.

Zanechme však již lehkovážného tónu -- věci, o kterých se vede spor, jsou příliš vážné a pusťme se do Augiášova chlévu "středočeské" analýzy.

Členové a voliči KSČM a samosprávný socialismus

K výsledkům sociologické analýzy členské základny KSČM je těžko co dodat, údaje, z nichž závěry vycházejí jsou veřejně k dispozici, mimo jiné i z veřejně přístupných materiálů V. sjezdu KSČM. Dodat lze jen to, že soudobá KSČM nemá aparáty, které by mohl provádět podrobná a ověřená sociologická šetření. Předsedové ZO KSČM, předsedové OV KSČM a pracovníci organizačního oddělení mají mnoho jiných starostí než je evidence členské základny a dostupné údaje jsou proto po výtce orientační. Např. i údaje o vzdělání u starší generace, jejichž mnoho příslušníků nastupovalo do různých odpovědných funkcí bez formálního vzdělání středoškolského či vysokoškolského, ale v době svého působení získala vysokou odbornost, např. i ve formě různých oborových kursů a školení, nemluvě již o zkušenosti. Dnes je možné je chápat, jako důchodce ze skupin odborníků a inteligence, i když třeba nemají vysokoškolské diplomy.

Navíc -- působí tu specifický projev "demokratismu" současné společnosti. KSČM má mnoho sympatizantů střední a mladší generace, kteří si v našich demokratických poměrech nemohou dovolit přiznat se "ke své víře" a obávají se toho, aby byli patřičně zaevidováni. Jsou to vesměs kvalifikovaní lidé, středoškoláci a vysokoškoláci, učitelé, vědečtí pracovníci, řídící pracovníci v soukromých firmách i státních institucích. S údaji o nich se žádný sociolog nesetká, i když se stranou reálně žijí a také ji nikoliv nevýznamně ovlivňují.

Obraz KSČM jako strany s nevzdělaným členstvem je proto fikcí pravicových sociologů.

V jednom mají ovšem autoři analýzy pravdu -- KSČM není dělnická strana, je spíše stranou důchodových kategorií nižších složek minulé vládnoucí třídy -- řídícího aparátu a inteligence. Jde o vrstvy, jejichž postavení mělo určitý privilegovaný ráz pokud jde o možnost vykonávat klíčové funkce v procesu disponování výrobními prostředky společnosti, při výkonu mocenských, politických a ideologických funkcí. K tomu, abychom si objasnili charakter této specifické třídy, bychom potřebovali hodně prostoru, proto si dovoluji čtenáře odkázat na stránky KSČM (Odborné zázemí - TAP ÚV KSČM -- J. Heller "Podstata, vnitřní struktura a vývojové tendence první historické formy socialismu. Protosocialismus").

Hodně zjednodušeně řečeno -- jde o lidi, kterým jejich funkce dávaly do vínku určitý rozpor mezi konkrétními lokálními zájmy podniků, obchodů, organizací služeb, institucí apod. a obecnějšími celospolečenskými zájmy, za které byly často vydávány omezené zájmy politických a mocenských špiček.

Tito lidé byli ve svém životě většinou prodchnuti vírou, že to co dělají, je ta správná cesta k socialismu a dávali ji své nejlepší síly, nezřídka na úkor svého zdraví, svých rodin apod. Přitom samozřejmě požívali i některých dílčích privilegií, kterými se řídící aparát vyznačuje v každém režimu.

Jejich spojení s minulým systémem a rozhořčení, nad primitivním a nesmyslným způsobem, jakým ho zhodnotil antikomunismus po listopadu 1989, bylo motivací jejich členství v KSČM, kterou v kritickém období její existence zaštítili a podrželi. Zároveň však ustrnuli na určitém stupni vědomí, který se stále více dostává do rozporu s potřebami reagování na nové vývojové formy kapitalismu, na problémy formování pokrokového společenského subjektu, projektu nové, moderní společnosti sociální spravedlnosti apod. Je pochopitelné, že tyto vrstvy členstva jsou vnímavé k vlivu ideologie, která, stejně jako kdysi po únoru 1948 ideologie buržoasní, přežila, i když ztratila svou původní základnu...

Jsou i svým způsobem manipulovatelní těmi (podotýkám že nepřevládajícími) členy funkcionářského aktivu KSČM, kteří se starým předlistopadovým ideologickým komplexem nedokázali rozejít, šíří ho dál a v jeho duchu se snaží reagovat na nové problémy (např. přístup k EU v duchu teze" EU je kapitalistická integrace, nebudeme podporovat kapitalismus")

Ještě nebezpečnější jsou ti politici v KSČM, kteří sice sami nějak zvlášť stalinský názor nemají, ale tuší určitou sociální objednávku a ve jménu svých ambicí se ji snaží uspokojit a říkají tedy svým vnitrostranickým voličům to, co je jim příjemné a co je nepřivádí k frustraci. Ani tito politikové v KSČM nepřevládají a neurčují její linii.

K tomuto jádru členské základny se však pojí i členové reprezentující již nové moderní role, role narýsované nemilosrdnou logikou kapitalismu, zejména věkově mladší a vzdělaní drobní podnikatelé a současní zaměstnanci, příslušníci inteligence, poslanci, zastupitelé apod. Mnozí z nich se ani nestačili seznámit s ideologií minulého systému a jsou dokořán otevřeni nejrůznějším, i negativním vlivům duchovní atmosféry kapitalistické společnosti, většinou jim chybí pevnější světonázorový rámec, a proto jsou do určité míry ochotni i k nepřípustným kompromisům se současným systémem, tím spíše, že nemají k dispozici žádný konkrétní projekt nekapitalistické společnosti.

V tyglíku členské a sympatizantské základny KSČM se taví i mnoho členů a sympatizantů, které nelze jednoznačně zařadit k žádnému výše uvedenému proudu i relativní menšina lidí s určitou marxistickou erudicí a sociálním cítěním, kteří rozhodně nechtějí být ani nositeli překonaných přístupů neostalinismu, ani poslušnými služebníky současného kapitalismu.

Ano, právě tento typ lidí je nositelem budoucnosti KSČM, proto je logické, že právě tento typ lidí autoři "středočeské"analýzy mají nejméně rádi, snaží se ho zošklivit svým ovečkám, strčit ho do jediného stalinského pytle. K tomu se nestydí použít i stejných argumentů, kterými tyto lidi častují ortodoxní stalinisté, příslušníci byrokratických předlistopadových špiček apod. Otázkou ve které se shodně jak "středočeský analytik", tak vysoký pohlavár bývalé Státní plánovací komise, je otázka samosprávného socialismu jako něčeho, co je potenciálně nebezpečné, protože to není ještě dost propracované, vykreslené do detailů, schopné odpovídat na řadu konkrétních otázek, protože to předbíhá jak praxi soudobého kapitalismu, tak známé formy fungování předlistopadového byrokratického socialismu, resp. protosocialismu, zejména zestátňování.

Přitom oba -- hypotetický středočeský analytik (nazvěme ho třeba Novák) i stalinský byrokrat (nazvěme ho Chmelař) -- nechávají zcela bez povšimnutí logiku nestalinského marxismu, která říká:

Prozatím, po pádu feudalismu, historie prověřila neudržitelnost dvou systémů -- kapitalismu, který směřuje proti zájmům širokých vrstev námezdně zaměstnaných a vykořisťovaných občanů, a protosocialismu, systému státně byrokratického vlastnictví, který existoval v zemích sovětského bloku, vedl k ekonomické a společenské stagnaci a zrodil novou privilegovanou vládnoucí třídu. Jestliže jsou tyto dvě možné varianty vývoje negativně prověřeny, musí existovat něco třetího a co zbývá jiného než systém založený na samosprávném vlastnictví? Je logické, že se k němu nemůžeme dostat opakováním forem politiky známých z protosocialismu, tedy cestou, kdy nejdříve dojde k násilnému politickému převratu a pak se zkouší budovat nové vlastnictví a nová ekonomika. Při takovémto převratu vždy vzniká privilegovaná třída řídícího aparátu, která pak nasazuje revolučním masám ohlávku neostalinismu, poststalinismu či nějakého podobného "ismu".

Co tedy zbývá -- jít zároveň cestou demokratizace veřejného života a současně i cestou podpory samosprávného vlastnického sektoru, ze kterého v lůně kapitalismu vyroste jeho hrobař, který porazí soukromovlastnický sektor (proboha ne živnostníky a malé a střední podnikatele, ale nadnárodní kapitál) , tak, jako kdysi porazil kapitalistický sektor vlastnictví feudální. Při tomto procesu se mohou široké masy naučit samosprávnému zacházení s výrobními prostředky i řízení věcí veřejných a nebudou proto bezbranným nástrojem manipulace některé nově vzniklé elity.

Připouštím, že tato logika se může zdát mnohým současníkům nedostatečně propracovaná, utopická, příliš abstraktní apod., logika to však je a nezahrnuje v sobě žádné vyvlastňování ani gulagy S tím, jak se bude kapitalismus prokazovat jako neudržitelný a antihumánní, bude se i tato logika zpřesňovat a opírat o praxi a antikapitalistické prvky, které budou v této realitě vznikat a které ostatně i dnes existují v podobě samosprávného vlastnického sektoru ve světě (vzpomeňme jen španělského Mondragonu). Jestliže je tato logika pro sociální demokraty nepřijatelná, jestliže nechtějí spolupracovat na vytváření samosprávného vlastnického sektoru a demokracie, která by překročila dnešní podobu demokracie pro bohaté a diktatury pro chudé -- je to jejich věc, ale měli by to otevřeně říci a neskrývat se za různé lži a překrucování koncepcí těch, kteří se z minulosti svého hnutí dokázali poučit na rozdíl od špidlovědců, kteří se z hlubokých historických průšvihů sociální demokracie poučit nedokázali a pořád oddaně posluhují kapitalismu.

A naopak, jestliže tato logika pro většinu poctivých sociálních demokratů z neprivilegovaných vrstev (jistě ne pro Grosse, Špidly, Zemany, Buzkové apod.) je nejasná -- diskutujme o ní, spolupracujme při tom, porážejme společně stalinisty a ty, kdo sní o procesech, kádrování a zestátňování, ale nenasazujme diskusnímu partnerovi hned "psí hlavu", nepodezírejme ho z úskočnosti a zrady, proto, že kdysi stalinský aparát považoval sociální demokracii za většího nepřítele než fašisty a že toto myšlení u některých členů a funkcionářů současné KSČM ještě přežívá.

Pan Novák a historie

Ano, jsou tu samozřejmě metodologické rozdíly. Náš hypotetický středočeský analytik Novák odmítá např. "objektivistickou kauzalitu" pojetí dějin obsaženého v materiálech KSČM (podotýkám, že tyto materiály, týkající se např. hodnocení minulosti, nejsou teoreticky čisté, ale vyjadřují určitý politický kompromis, odpovídající dosaženému stupni konsensu na otázky minulosti v orgánech KSČM.).

Panu Novákovi se nelíbí, že socialismus nutně vznikl na hlavním směru vývoje lidské společnost, aby po desetiletí zanikl rovněž nutně kvůli objektivním nedokonalostem, které spočívaly především v omezených možnostech zespolečenštění provedeného převážně formou zestátnění.

Pan Novák má na to jednoduchou odpověď -- to se komunisté snaží zbavit odpovědnosti za "děsivé přehmaty". Erudovaný historik si však řekne -- vždyť všechno tohle přece v dějinách bylo, určitý společenský řád zákonitě, zejména z lůna svého materiálního bytí, formy vlastnictví apod. zrodil rozpory, které daly lidem odhodlání a chuť ho změnit. Při každém takovém pokusu o změnu byli však jeho aktéři limitováni dobovým poznáním, iluzemi své třídy, emocemi apod. Po každé provedené změně značná část aktérů zjistila, že se jim situace do jisté míry vymkla z rukou a zrodilo se něco, co vlastně nechtěli a začali proti tomu zase bojovat a posouvat vývoji zase o něco dál.

Vezměme si jen zklamání francouzských dělníků, kteří pomohli k vítězství francouzské buržoasii a pokusili se to pak napravovat dalšími revolucemi. Takto přece vývoj společnosti probíhal, probíhá a je velmi pravděpodobné, že ještě bude probíhat.

Ano, kapitalismus svým vykořisťováním pracujících, svými válkami apod. dovedl dělnickou třídu a jejím spojence až do stavu, kdy se rozhodli stav změnit. Jelikož nedokázali překročit svůj historický stín, jelikož na dané úrovni výrobních sil, poznání a vzdělanosti si nedovedli představit jiný nekapitalistický systém než systém založený na státním vlastnictví, realizovali ho. Tím okamžitě vypustili z krabičky čerta -- čerta vládnoucí elity řídícího aparátu, která si je osedlala a zotročila (aniž by si samozřejmě většina jejích příslušníků uvědomovala, co vlastně dělá). Situaci ještě zhoršil fakt, že to celé proběhlo poprvé v mimořádně nepříznivých podmínkách Ruska, a to za soustavných útoků světového kapitalismu z nejvyspělejších zemí... To, co vzniklo zákonitě na hlavním proudu dějin, se vyvíjelo a po čase stejně zákonitě podlehlo v soutěžení s kapitalismem.

Pan Novák zřejmě podléhá staré dogmatické představě pokroku a jeho nezvratnosti a nechápe, že na rozdíl od přechodu od feudalismu ke kapitalismu si tady dějiny postupně zkoušejí různé varianty pádu kapitalismu. Ta státně vlastnická nevyšla, ale proč by na nás nečekala ta ""samosprávně vlastnická"? To, že komunistickou stranu v průběhu té první varianty ovládla třída řídícího aparátu a přeměnila ve svůj nástroj, přece neznamená, že by se komunistická strana po přerušení svého sepětí s touto minulou vládnoucí třídou nemohla naplnit novým obsahem a stát se stranou, která plní novou objednávku, a to ve spolupráci s jinými silami a hnutími, třeba i s ČSSD (systém vedoucí úlohy strany nikdo nechce obnovovat, možná kromě pana Špidly či Nováka).

Ve výše uvedeném modelu zákonitosti přechodu od kapitalismu k socialismu se pak skrývá i problém, jak chápat události v listopadu 1989. Tady skutečně nevystačíme se starým plošným stalinským hodnocením -- buďto revoluce nebo kontrarevoluce. Zánik neúspěšné formy socialismu byl krokem vpřed, potud je možné jej přivítat, kdyby ......kdyby ovšem po tomto kroku následoval třeba krok k samosprávnému socialismu se všemi výhodami současného systému a bez jeho nevýhod. Místo toho ovšem došlo k návratu ke kapitalismu -- a to byla skutečná kontrarevoluce, tak jako kdyby ve Francii po pádu Napoleona došlo k skutečnému návratu k feudalismu (což nedošlo, protože kapitalismus se udržel a pokračoval dále).

Dějinná realita je tedy mnohem složitější než byla původní představa o ní obsažená v předlistopadové oficiální ideologii. Skutečně tvořivý marxismus si s tím poradit dokáže, neostalinisté, ale i bývalí studenti oboru marxisticko-leninská filozofie přeběhlí ke kapitalismu si s tím poradit nedokážou a stále znovu vyžadují od vedoucích představitelů KSČM jednoslovnou odpověď na otázku Byl listopad 1989 kontrarevoluce -- ano či ne ?

Pan Novák a kapitalismus

Pan Novák v části analýzy připomíná čtenáři některé prvky marxismu, které si zřejmě odnesl ze svých školních let. Nesouhlasí s nimi -- inu proč ne -- jestliže mluvíme o spolupráci levice, nechceme přece, aby se spojovala na bázi té či oné filozofie, ale na bázi konkrétního programu směřujícího k zlepšení života obyčejných lidí. Myslí-li si sociálně demokratičtí Nováci, že kapitalismus není kapitalismus, proč by se s nimi měli o to komunističtí Nováci hádat. Stačí, chtějí-li všichni společně řešit problém prosperity, odstranění nezaměstnanosti, veřejných financí, důchodů, rozšíření demokracie i na ty, kdo nemají tučná konta apod.

Náš středočeský Novák však komunisty, resp. spíše marxisty, kádruje:

Považte, komunisté, tvrdí že základní rozpor dnešního kapitalismu je pořád stejný rozpor mezi společenským charakterem výrobních sil (vědy, techniky, technologií, organizačních forem výroby, kvalifikace a profesionální práce lidí) a omezující soukromou formou vlastnictví (rozumí se velké kapitalistické vlastnictví, kde si kapitalista přivlastňuje nadhodnotu vytvořeného dělníkem). Ti zlí komunisté však dokonce tvrdí, že kapitalismus je společensko-ekonomická formace, jako např. prvobytně pospolná společnost, feudalismus, otrokářství a nebo protosocialismus. To je už sakra dobrý důvod, abych s nimi nemohl spolupracovat. (Pan Novák sice neříká, co je kapitalismus jiného -- ale můžeme si to domyslet -- v dějinách žádné formace nejsou, dějiny jsou jen chaosem událostí, které nic nespojuje, materiální výroba jednání lidí nedeterminuje, třídy nejsou -- to je jen náhoda, že velké skupiny lidí žijí, jednají a myslí dosti podobným způsobem, lidé jednají zcela nezávisle na tom, zda se mohou najíst nebo zda musí umřít hlady, to, co máme dnes je tržní ekonomika, rozhodně to není tak, že by si kapitalista přivlastňoval neplacenou práci dělníka, to co kapitalista dostává je odměna za podnikatelské riziko, ti, co nevlastní výrobní prostředky, mají zase čisté hlavy a hlavně že je demokracie)

Pan Novák si chvíli hraje s otázkou státního vlastnictví a zde i to slepé kuře nachází trochu zrna. Pozastavuje se nad tím, že kapitalismus vystřídalo v části světa státní vlastnictví a že to marxisté označovali za pokrok, když se to ukázalo být nekonkurenceschopným s kapitalismem. Pokrokem bylo vystřídání kapitalistického vlastnictví státním vlastnictvím jen do určité míry a na určitou dobu -- nebyla to ta pravá varianta. Nicméně v zemích, kde zvítězila, leccos přinesla. V Rusku umožnila přeměnu ve velmoc, hodně přinesla i u nás v oblasti extenzivního rozvoje (oblíbená představa o 40 letech totální devastace je jedna z oblíbených pohádek oficiální ideologie, která má mimo jiné zastřít hrůzy Klausovy a Dlouhého privatizace, na kterou Zeman navázal výprodejem zahraničnímu kapitálu). Pravda je, že i v protosocialismu se začal časem projevovat rozpor mezi společenským charakterem výrobních sil a omezující slupkou státního vlastnictví, promítal se do chování lidí a v jeho důsledku systém padl.

Pan Novák a hrůzy revoluce

Pan Novák ovšem odhaluje strašnou budoucnost, kterou připravují marxisté (ti nestalinští). Oni totiž věří, že když se rozpor mezi společenským charakterem výrobních sil a dnešním soukromým vlastnictvím prohloubí (a on se prohlubuje, uvážíme-li, že stále více lidí na světě kapitalismus soustavně vytlačuje z práce a činí z nich zdegenerovanou masu na okraji společnosti -- pozn. J. H.) , musí přijít sociální revoluce. Té se pan Novák bojí jako, abychom byli aktuální, jako malý podnikatel exekutora. Tady se mimo jiné ukazuje, jak špatně chodil pan Novák na přednášky z marx-leninské filozofie. Už před listopadem by se totiž mohl naučit, že termínem sociální revoluce marxismus označuje progresivní (dopředu směřující) kvalitativní změnu probíhající komplexně v celé struktuře společensko-ekonomické formace -- od úrovně vědy, výrobních prostředků, forem práce, lidské kvalifikace, přes formy vlastnictví, třídní strukturu, formy politiky, ideologie, kultury apod. Jen jednou složkou sociální revoluce je revoluce politická, která byla v dějinách zatím vždy spojena s tím, že některá třída byla zbavena politické moci a tuto politickou moc převzala třída druhá, při zániku prvobytně pospolné a otrokářské společnosti se součástí přeměn a formou sociální revoluce stávaly i takové procesy jako stěhování národů, pády říší pod údery barbarů apod., revoluce od feudalismu ke kapitalismu někde sice probíhala terorem a sekáním korunovaných hlav nebo alespoň ozbrojeným bojem za nezávislost, ale taky jako relativně pokojné a postupné převraty boje různých zájmových skupin ve vládnoucí třídě, které se postupně kapitalizovaly apod. -- viz rakouská, německá či skandinávská cesta ke kapitalismu.

Pan Novák má však zřejmě vycvičený pavlovovský reflex -- se slovem "sociální revoluce", přesněji "politická revoluce" má zřejmě spojené obrazy útoku dělníků na Zimní palác (dnes víme, že byl více méně fiktivní) , diktatury vládnoucí menšiny, gilotiny, gulagů (ty byly spíše koncem revoluce) , apod. -- jinými slovy obrazy revoluce jako násilí, nejlépe ozbrojeného a porušujícího lidská práva. V této souvislosti se vnucuje otázka -- jak to bylo se 17. listopadem?

V díle pana Nováka pak následují výše zmíněné výpady proti koncepci samosprávného socialismu. Obdivuhodná je zejména následující logika: jestliže dějiny neprokázaly, že státní vlastnictví dalo rozvoji výrobních sil větší dějinný impuls než soukromé vlastnictví, pak lze úspěšně pochybovat, že to bude samosprávné vlastnictví, který tuto historickou roli splní. Jestliže Pepíček má potíže s abecedou, je možné oprávněně předpokládat, že Jeníček je bude mít taky. Anebo seriózněji - jestliže se ukázalo, že ranný feudalismus s naturálním samozásobitelstvím a naturální rentou nebyl dostatatečnou stimulací nevolníků k práci, jak to, že tuto motivaci zvládl feudalismus založený na peněžní rentě či rentě v úkonech?

Pan Novák tvrdí, že zastánci samosprávného socialismu nemohou dát přesvědčivou odpověď na následující otázky -- pokusím se o tento nelehký úkol.

Souhrnně -- samosprávný socialismus musí přebrat od kapitalismu všechno to, co odpovídá dosavadnímu stupni zespolečenštění výroby, který vyžaduje složité zprostředkování mezi různými formami a oblastmi vynakládání potenciální společenské práce. K tomu ale musí přidat efekt vyplývající ze svobodné vlastnické aktivity lidí.

Za úplně nesmyslnou považuji větu pana Nováka : "Pokud nebudou mít komunisté na tyto otázky odpovědi, vystavují opět společnost při zavádění samosprávného socialismu riziku zavádění neefektivního ekonomického systému". Tato věta ukazuje velmi svérázné, až stalinské pojetí úlohy subjektu v dějinách. Protosocialistická revoluce nevypukla z vůle komunistů snažících se lidstvu vnutit nějaký nesmyslný projekt. Vznikla v důsledku toho, že vnitřní rozpory kapitalismu nakypřily půdu a vytvořily sociální objednávku pro projekt přeměny společnosti -- tu naplnili komunisté tím, že poukázali na zatím jedinou známou alternativu -- státní vlastnictví. Víc v dané etapě vývoje nemohl nikdo dokázat, přitom kapitalismus bylo nutno změnit. Dnes vývoj rozporů kapitalismu opět nakypřuje půdu pro hledání alternativy, i když momentálně není tato potřeba dostatečně markantní. Komunisté nedělají zase nic jiného než se snaží zkultivovat to, co se dnes jeví jako jediné jiné a zároveň možné. Čím půjde vývoj kapitalismu dál, tím se bude tento projekt zpřesňovat. Až ho lidé přijmou, nebude to zvůlí komunistů, ale důsledkem vnitřních rozporů kapitalismu, i když to jistě bude mít také nějaké mouchy. Projekt však obstojí jen tehdy, dosáhne-li vyšší efektivity než kapitalismus.

Pan Novák, stát, třídy a občanská společnost

Odpovězme však panu Novákovi i na otázky týkající se politiky související se zaváděním samosprávného socialismu:

Problém státu je tedy problémem tříd, které budou existovat. V koncepci samosprávného socialismu předpokládám dlouhodobou paralelní existenci různých tříd -- kapitalistů, malých a středních podnikatelů (marxistický termín maloburžoasie) , státního sektoru měnícího se ze státně kapitalistického v samosprávný, relativně samostatných družstev nezačleněných do velkých samosprávných komplexů koordinovaných na celospolečenské, spíše však nadnárodní úrovni, no a posléze třídu spoluvlastníků samosprávných komplexů.

Dlouhodobým procesem bude soutěžení těchto sektorů především velkého, nadnárodního kapitalistického vlastnictví a vlastnictví samosprávného. Politika bude proto ve znamení posunů ve schopnosti jednotlivých tříd vydávat a prosazovat orientující pokyny pro různé formy společenské správy a společenského řízení. Po formální stránce pochopitelně předpokládám existenci nejrůznějších typů samosprávných a demokratických organizací, od těch, které dnes nemarxista považuje za státní, až po regionální, obecní, občanská sdružení, iniciativy, veřejné nadace apod.

Řada institucí a vazeb samosprávy v politické oblasti se bude prostupovat se samosprávou ve výrobě (např. podíl obecní samosprávy na výnosech části samosprávného výrobního komplexu atd.) Samozřejmě předpokládám i roli politických stran, které by se ovšem v těchto souvislostech stávaly spíše určitými ideovými kluby formulujícími politiku jednotlivých tříd a skupin než konkrétní převodní pákou k obsazování různých "korýtek", v vytváření mocenských struktur apod. To platí samozřejmě i o KSČM, v případě že by i nadále zachycovala progresivní směr společenského vývoje.

Státní byrokracie by byla pouze zaměstnanci určitých institucí, v podstatě oddělenými od struktur ekonomické moci (s výjimkou státního sektoru) Podřízení státu společnosti "veskrze" by se realizovalo především v procesech ekonomické samosprávy, kde by naprostá většina společnosti uplatňovala svá vlastnická práva a aktivity a samozřejmě i ve všech dalších strukturách, kde by například samosprávní vlastníci vystupovali jako voliči v obci, regionu i v parlamentu či nadnárodních parlamentech, jako voliči v odborech, profesních organizacích, občanských sdruženích a iniciativách apod.

Problémem této společnosti by bylo všemožné prolamování dosavadní sociální fixace řídících funkcí určitou sociální skupinou, tj. například v politice cestou rotace ve funkcích apod.

Pochybuji, že jsem pana Nováka uspokojil, ale přesto bez vyzvání dodávám, že zavedení tohoto smíšeného samosprávného socialismu směřujícího postupně k vykoupení kapitalistů a zapojení malovýrobců do větších a životaschopnějších útvarů, kde by měli lepší vlastnické i lidské perspektivy a jistoty rozhodně nemůže proběhnout cestou nějakého jednorázového uchopení moci a vydání administrativních dekretů opřených o bodáky či laserové zbraně válečníků a policajtů, tím spíše, že celý proces vyžaduje nadnárodní úroveň. To, co v dohledné době lze k přiblížení tohoto cíle podniknout, je jednoduché, ale zároveň značně složité -- je třeba podporovat v ekonomice vlastnický sektor příslušným legislativními opatřeními na nadnárodní úrovni, vytvářet finanční instituce schopné toto podnikání zainvestovast, vytypovat oblasti, kde by bylo zvláště efektivní (např. oblast vědy, komunikačních sítí apod.) a potom samozřejmě prosazovat opatření k reálnému rozšíření demokracie a samosprávy na všech úrovních, a to od takových banalit, jako je třeba úloha obecního zastupitelstva vůči radě, kontrolovatelnost a odvolatelnost poslance voliči, rotace osob v občanském sdružení či v odborech, vytváření demokraticky zvolených kontrolních orgánů nad sdělovacími prostředky či finančními ústavy apod.

S dalším rozvíjením své analýzy pan Novák stále více ideologizuje a nastoluje různé filosofické problémy. Velice lehko dokazuje, že on, potažmo pan Špidla a celé vedení ČSSD má na věc stejný (od komunistů odlišný názor) Silně pochybuji, že kdyby udělal k těmto problémům anketu mezi členy a voliči ČSSD, byl by výsledný obraz tak jednoznačný. Pan Novák vytýká komunistům (resp. marxistům) že i nadále poukazují na hluboké systémové vady kapitalismu prohloubené zvláště v éře kapitalismu globálního, že nepochopili, jak je možné kapitalistickou ekonomiku kultivovat působením státu. To ale nemůže vytýkat ani předlistopadové teorii, která se touto rolí státu poměrně intenzivně zabývala a přišla s pojmem státně monopolistického kapitalismu. Pravdu má pan Novák, že předlistopadové propaganda tyto poznatky vědy všemožně zakrývala a pokoušela se před občany utajit existenci tzv. sociálního státu, který byl ostatně částečně i důsledkem určitého tlaku, který na kapitalismus vyvíjel konkurenční model protosocialismu,. Všechny kapitalistické rozpory však tehdy existovaly a s ještě větší intezitou vystoupily do popředí potom, co se kapitalismus přestal ohlížet na jakýkoli korektiv a ovládl svět. O tom, jak současný svět globálního kapitalismu odbourává jednu sociální vymoženost za druhou a rozšířuje nezaměstnanost a války přináší dost údajů denní tisk. Nemyslím, že s tím musím unavovat čtenáře i já. Pan Novák ovšem věří -- věří zase v roli státu, tentokrát nadnárodního. To bude ta záchrana globálního kapitalismu, která způsobí, že se nenaplní katastrofické vize komunistů (pane Nováku nejenom komunistů, ale mnoha intelektuálů i obyčejných lidí, příslušníků nejrůznějších proudů a myšlenkových směrů od anarchistů počínaje a u ekologů konče)

Prosím, ctěme víru pana Nováka v budoucnost kapitalismu. Ale je to důvod k tomu, aby ČSSD odmítla spolupráci s KSČM při dílčím reformování kapitalismu, kterou jako největší zločin označují soudruh Chmelař a další stalinisté ?

Obrovskou kapitolou by bylo, kdybychom začali polemizovat s analytickými vývody pana Nováka týkajícími se tříd a zejména dělnické třídy. Tady je situace zasekaná již dlouho od šedesátých let, kdy kupodivu součinnosti živelné reflexe západních stratifikačních teorií a stalinské kádrové praxe vznikla představa, že dělník je jen ten, kdo se ohání krumpáčem či lopatou, eventuelně něco montuje na běžícím pásu. Z faktu, že podobných profesí ubývá, vyvozují dnešní autoři jednoznačný závěr -- dělnická třída přestává existovat. (vlastně přestávají existovat všechny třídy, protože respondenti se v sociologických výzkumech odmítají do nich zařazovat, ale o tom někdy jindy). Nesmíme však křivdit panu Novákovi -- on zaznamenal, že nestalinský marxismus reflektuje přeměny v třídně sociální struktuře a poukazuje na tzv. kognitariát a počítačový proletariát jako dnes nejprogresivnější podobu dělnické třídy a do budoucna nejprokrokovější složku třídní struktury, která by měla zvláštní úlohu sehrát právě při budování samosprávného vlastnického sektoru v nemodernějších odvětvích.

Stejně jako v případě samosprávného socialismu tady najednou pan Novák dělá půlobrat a začíná připomínat různé stalinské přístupy k otázce dělnické třídy, kognitariát a počítačového proletariátu. Ano, takovéto přístupy v KSČM existují, ale spíše z neznalosti a nepromítají se do určování linie strany a do jejích dokumentů. Svědčí spíše o setrvačnosti starých zaběhaných schemat a nedostatečné sociologické osvětě. Ostatně -. Mohou být různé názory na charakteristiku sociálních skupin a na to, o kterou z nich se opírat, důvodem k nepřijetí ruky nabízené k spolupráci ?

I když jsem už na tuto otázku odpovídal, musím se vrátit k problému demokratického státu a občanské společnosti. Pan Novák zde provádí zvláště podlý manévr. Míchá totiž hrušky s jablky. Připomíná marxistickou charakteristiku státu i všech politických, ale i primárně nepolitických institucí jako něčeho, v čem se tak či onak v kapitalismu projevuje vliv vládnoucí třídy. Z toho pak vyvozuje závěr, že nestalinský marxismus odmítá demokratický stát a občanskou společnost a její relativní samostatnost ve vztahu ke státu a lidská práva a považuje je jen za instrumenty, které je možno využít v třídním boji. Údajně nechápeme úlohu demokratického státu při překonání třídního boje.

I zde si patrně pan Novák při zaslechnutí slova třidní boj vybavuje pouze krajní historické formy třídního boje realizující se vzájemným vyhlazováním tříd, kterými bohužel potřísnil marxistický projekt komunismu J. V. Stalin a jeho další souputníci z vládnoucí elity protosocialismu. Pan Novák by se asi zuřivě bránil představě, že třídním bojem v rámci předlistopadového systému bylo i klasické flákání a rozkrádání praktikované dělníky na podnicích nebo že nejintenzivnější třídní boj proti většině neprivilegovaných lidí v této zemi vede koaliční vláda vedená sociálně demokratickým premiérem Špidlou.

Třídní boj je něco, co vzniklo se vznikem tříd a bude trvat do jejich zániku, i kdyby to mělo formu intenetových diskusí či vypouštění počítačových virů.

Demokratický stát a občanská společnost mohou v procesu odumírání tříd i třídního boje sehrát velmi významnou roli, pochopitelně jen tehdy, jestliže budou tuto svou roli hrát na základě rozvíjení a uplatňování vlastnických práv všech občanů formou samosprávného vlastnictví. Politika je a vždy byla sice koncentrovaným, přesto však výrazem ekonomiky. V takovém případě se mohou státní instituce např. parlament měnit, mohou přestávat být jen platformou pro prosazování různých lobbystických zájmů, které neprivilegovaný občan izolovaný manipulačními dezinformačními bariérami nemůže nijak podstatněji ovlivnit. Samosprávný společenský vlastník může být i daleko lepším, vyškolenějším a sebevědomějším občanem, který bude stále znepříjemňovat život státní, ale i třeba stranické, odborářské či "neziskové" byrokracii. Ano, instituce občanské společnosti mohou být ve srovnání se státními institucemi přístupnější pro tohoto sebevědomého občana. Proto také projekt socialistické samosprávné společnosti předpokládá, že např. ve volbách do parlamentu se budou o mandáty ucházet nejen politické strany, ale i odbory, různé občanské iniciativy apod. a že možná bude existovat i druhá či třetí komora, ve které budou zasedat osobnosti z ekonomické samosprávy. Tento projekt lze rozvíjet mnoha směry, ale znovu se ptám, je rozdíl v názorech na úlohu státu ve vztahu k občanské společnosti důvodem k odmítnutí spolupráce levicových sil ?

Pan Novák a temné záměry KSČM

Máme tu však další "kládu", a to je páně Novákův pohled na taktiku KSČM.

Panu Novákovi vadí to, že nestalinští marxisté (pan Novák velmi výběrově cituje ne snad z dokumentu KSČM, ale z teoretické studie, jejíž spoluautorství mi bůhvíproč přiřkl) pojímají KSČM jako subjekt revoluční. To má skutečně pravdu -- jde nám o to, aby KSČM nebyla jen jednou z mnoha stran přisluhujících různým vlivovým lobby současné buržoasie, chceme aby důsledně vyjadřovala zájmy neprivilegovaných vrstev a usilovala o kvalitativní a progresivní systémovou změnu společnosti, o překonání kapitalismu. Myslím, že právo usilovat o změnu systému k lepšímu je legitimním právem každého občana, jinak bychom se ocitli zpět v temných vodách "nezměnitelného a neměnícího se reálného socialismu". Požadavek změny systému je zcela legitimní, má-li poměrně malá menšina společnosti právo přivlastňovat si neplaceně nadpráci svých zaměstnanců. Jde jen o to, zda KSČM chce bezohledně využít všech prostředků k tomu, aby nastolila diktaturu menšiny nebo zda chce získat širokou většinovou podporu ve společnosti, a to demokratickými prostředky. Teoretické úvahy o úloze války a násilných prostředků v současném světě nás sice varují, že pánové Bushové, Grossové a Klausové se nebudou chtít dát překonat demokratickými prostředky a ve chvíli ohrožení budou mít tendenci sahat po revolveru, zbraních hromadného ničení či alespoň po lživé manipulaci ve sdělovacích prostředcích. Tytéž úvahy nám však ukazují, že prostor pro tyto metody se bude zúžovat a že ozbrojené násilné potlačování přestane být funkčním prostředkem politiky. Optimismus čerpáme z dějin, kde žádná reakční třída nemohla odvrátit svůj pád jakýmkoliv běsněním. Tak jak buržoasie svého času dobyla feudální hrady penězi, tak jednou samosprávní vlastníci, kterým možnost využít svobodně svých schopností dá netušenou sílu, takže demokratickým způsobem porazí nesmyslnou logiku kapitálového vztahu, který je připraven přeměnit 4/5 obyvatel Země v živořící asociály, aby mohl o to intenzivněji vykořisťovat zbývající pětinu. Samozřejmě vždy je přítomna i alternativa, že lidstvo své vývojové procesy nezvládne a skončí buď ve vyhlazovací válce a nebo se vrátí zpět proti proudu dějin až k prvobytně pospolným komunitám.

Koryta, to je, oč tu běží

Řekl jsem toho myslím už dost k tomu, abych mohl pominout různé další malicherné spekulace poťouchle podsouvající čtenáři představu, že strana, která se hlásí k antikapitalismu se zároveň hlásí i ke stalinismu a že vlastně nejhorší komunista je ten, kdo se prohlašuje za ne-stalinského marxistu. Není to nic jiného než výše zmíněná stará historická koncepce Kominterny, kterou pan Novák ostatně též vyhrabal a neopomněl připomenout, totiž koncepce sociálfašismu, kde stalinští funkcionáři považovali sociální demokraty za dvojčata fašismu a za nejnebezpečnější označovali sociální demokraty levicové. Ono skutečně jak pro stalinskou ortodoxní pravici (odmítám ji označovat za levici) , tak pro sociálně demokratickou pravici (které slouží pan Novák) , je zvláště důležité bojovat proti těm, kdo mají největší šanci svými rozumnými názory odvést nějaké ovečky ze stáda nespokojeného se svým pastýřem. Proto ten urputný boj. Právě o ty "ovečky" a "korýtka" jde všem těm "technikům moci", ať se skrývají pod rudou vlajkou nebo sociálně demokratickou růží či modrým ptákem. Velmi často se takovíto "technici moci" dokážou výborně domluvit, zvláště na zásadě "Rozděl a panuj!"

O to více dřiny čeká každého slušného člověka, který nebaští bonbónky oficiální ideologie a propagandy ani zatuchlá cukrátka z dílny Josifa Vissarionoviče, záleží mu na osudu světa a zlepšení života širokých neprivilegovaných mas. Tomu ze sympatizantů ČSSD či jiných stran nebo bezpartijních, kdo zabloudil na tyto stránky Britských listů a má pocit, že bychom se na základě výše uvedených řádek mohli dopracovat k plodnému dialogu, bych chtěl, určitě zbytečně, připomenout v trochu modifikované podobě známé heslo z Manifestu komunistické strany :

"Lidé, kteří si nemyslíte, že vrcholem dějin je kapitalismus, spojte se!"

Autor patří do okruhu teoreticko - analytického pracoviště ÚV KSČM, která se zabývá "společenskovědní vědecko-výzkumnou, analyticko -- syntetickou a vzdělávací činností orientovanou na řešení aktuálních společenských problémů i na formování koncepčních východisek politiky KSČM"
Je spoluautorem programu KSČM