Tak jak generálové a američtí a britští vojáci na místě odmítají nyní mlčet tváří v tvář zjevným chybám, tak nacházejí západní novináři a komentátoři konečně svůj hlas.

Náš list Arab News je kritizován za to, že jeho redakční komentáře jsou většinou protiválečné, kdežto jinde tiskne informace z bitevní linie, které do určité míry protiřečí názorům redakčních komentářů. Ale taková kritika je bezpodstatná.

Náš list ani žádné jiné noviny přece nesmějí cenzurovat své dopisovatele, aby to odpovídalo předem určené agendě či ideologii. Ani není úkolem těchto reportérů poskytnout všeobsáhlou analýzu celé války v kontextu. Jejich úkolem je informovat o tom, co vidí, čestně a pravdivě, aniž by jejich názory ovlivňovaly věcný obsah jejich článků.

Americká armáda počítala s tím, že se reportéři, "svázaní" s vojenskými jednotkami, promění v samotné vojáky a stanou se užitečným nástrojem propagandistické mašinérie. Avšak informace, jaké tiskne americký list Washington Post a jiné deníku dokazují, že si armáda odchovala na prsou zmiji, která neváhá tisknout zprávy - viz nedávné příklady - o zjevných vojenských chybách a o nedostatku potravin pro vojáky na poli.

Jeden reportér vážně zpochybnil americkou verzi událostí ohledně zabití žen a dětí v minibusu u silniční vojenské kontroly. A včera opakovaně odmítl reportér CNN, "svázaný" s armádou, tvrzení americké armády, že irácká armáda střílela z jedné z nejposvátnějších šiitských mešit v městě Najaf. "To prostě není pravda," zdůraznil.

Nejpozoruhodnější však je, jak se každodenní tiskové konference v Pentagonu začínají proměňovat v události, které odrážejí princip svobody projevu, o němž Amerika tvrdí, že ho chce zavést v Iráku. Už nepůsobí vrčení amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda jako efektivní prostředek k odstrašení novinářů, kteří mu v úterý s obnovenou energií dávali důležité otázky na tělo. Novináři na těchto tiskových konferencích už, jak se zdá, nejsou zastrašeni často opakovaným tvrzením Pentagonu, že jejich otázky "jsou vůči americké veřejnosti kontraproduktivní".

To je částečně proto, že se kritické zkoumání amerického válečného úsilí nyní může soustřeďovat na strategické a logistické chyby, které se stávají zjevnějšími, jak se válka stává špinavější. Tyto otázky se týkají i životů amerických vojáků, a tak není možno novináře obviňovat z nedostatku vlastenectví či z tajných sympatií k Saddámovi. Nicméně je uspokojující být svědkem toho, že se konečně novináři chovají tak, jak se mají chovat a za co jsou placeni.